KAPITOLA 18 - HUDEBNÍ SLAVNOST
78.
Oběd byl ve stejné jídelně jako snídaně. Místnost byla plná Alfanů, kteří halasně a vřele uvítali Trevize a Pelorata. Bliss s Fallomou jedly zvlášť, téměř v soukromí malého přístěnku.
Podávaly se různé druhy ryb společně s polévkou. V ní plavaly kousky masa, které mohly dost dobře být vařené kůzlečí. Na stolech byly bochníky chleba připravené ke krájení, máslo a džem na namazání.
Po chlebu přišla na řadu velká hlavička salátu s rozložitými listy. Přestože kolovaly ovocné džusy ve zdánlivě bezedných džbánech, bylo cítit, že chybí nějaký dezert. Oba muži Nadace byli vydatnou snídaní donuceni ke střídmosti, ale všichni ostatní si dopřávali jídla podle chuti.
"Jak to dělají, že netloustnou?" podivoval se potichu Pelorat.
Trevize pokrčil rameny: "Asi mají dost pohybu při práci." Bylo zřejmé, že jsou ve společnosti, kde nebyla pravidla stolování nijak zvlášť ceněna. Křik, smích a rány hrubých, očividně nerozbitných hrnků o stoly, to vše se slévalo do jediné zmatečné vřavy, rozléhající se místností. Ženy byly stejně hlučné jako muži, lišily se pouze výškou hlasu. Pelorat trpěl, ale Trevize, který teď (alespoň dočasně) nepociťoval ani památku po svízelích, o nichž se zmiňoval Hiroko, byl uvolněný a v dobré náladě.
Řekl: "Vlastně to má své přednosti. Zdá se, že to jsou lidi, kteří se radují ze života a mají málo starostí. Počasí je takové, jaké si udělají, a jídla nepředstavitelná hojnost. Žijí ve zlatém věku, který jednoduše neustále pokračuje."
Musel napínat hlasivky, aby přehlušil všeobecné rámusení, a Pelorat mu křikem odpovídal: "Ale je tu takový hluk!"
"Jsou na to zvyklí!"
"Nechápu, jak se v tom randálu domluví!"
Se dvěma muži Nadace žádná diskuse nebyla. Podivný přízvuk, starobylá gramatika a stavba vět alfanského jazyka tomu všemu, vyslovovanému s náležitým zesílením, se nedalo vůbec rozumět. Pro Nadačany to bylo, jako by naslouchali zvukům vyděšeného osazenstva zoologické zahrady. Po obědě se sešli s Bliss v malém stavení, které, jak Trevize zjistil, se dost málo lišilo od Hiročina domu a které jim bylo přiděleno na dobu pobytu jako domov. Fallomě se - podle Bliss - nesmírně ulevilo, že může být konečně sama. Zalezla si do druhé místnosti a snažila se trochu si zdřímnout. Pelorat se nejistě podíval na otvor dveří. "Tady je tak málo soukromí, jak si můžeme promluvit?"
"Ubezpečuji tě," kývl Trevize ke dveřím, "že jakmile zatáhneš tu plachtu přes dveře, nikdo nás nebude rušit. Plachta je přehradí s veškerou silou nepsaného společenského zvyku."
Pelorat sklouzl pohledem po vysokých otevřených oknech.
"Mohou nás slyšet."
"Nemusíme křičet. Alfané nás špehovat nebudou. Dokonce i ráno, když stáli před okny jídelny, zůstávali v uctivé vzdálenosti."
Bliss zahrozila ukazovákem: "Ty ses ale dozvěděl věcí o zvycích Alfanů během té doby, cos byl s tou malinkou hodnou Hiroko, a získal jsi nějakou důvěru v jejich ohledu-plnost vůči soukromí. Co to?"
"Jestli cítíš, že dendrity v mém mozku prodělaly změnu k lepšímu, a dokážeš uhodnout důvod, tak tě jenom žádám, nech mou hlavu na pokoji."
"Víš velice dobře, že Gaia do tvého vědomí nezasáhne za žádných okolností s výjimkou životních krizí, a víš také proč. Ale přece nejsem mentálně slepá. Cítím na kilometry, co se stalo. Je tohle tvým neměnným zvykem při vesmírných cestách, ty můj libidinózní příteli?"
"Libidinózní? Nepřeháněj, Bliss. Dvakrát na celé cestě. Dvakrát!"
"Byli jsme pouze na dvou světech, kde se vyskytovaly ženský.
Dva a dvě. A to jsme byli na každém jenom pár hodin."
"Dobře víš, že jsem na Comporellonu neměl na vybranou."
"To je fakt. Pamatuju si, jak vypadala." Bliss se na pár okamžiků bezuzdně rozesmála. Potom dodala: "Ale přece jen si nemyslím, že by tě Hiroko uvěznila ve svém drtivém stisku, nebo že by vnutila svou neodolatelnou vůli tvému odporujícímu tělu."
"Ovšemže ne. Byl jsem docela svolný. Ale přesto to byl její návrh."
Peloratovi zazněl v hlase nepatrný nádech závisti: "Stává se ti to pořád, Golane?"
"Sam…
