Kapitola dvanáctá
O hodinu později, odpočatí a najedení, odrazili od pláže a začali veslovat do vnitrozemí.
Proud řeky byl silný a Hal nařídil vytáhnout všech šest vesel. Dva veslaře každou hodinu střídali náhradníci.
Lydia se přesunula k Halovi u kormidelní páky a Kluf si lehla s hlasitým zafuněním na palubu. Čenich si položila na přední packy, očima neustále sledovala Hala a přesvědčovala se, že nikam nezmizel.
Řeka se zúžila a proud zesílil. Teď byla sotva sto padesát stop široká – ne dost na to, aby mělo smysl vytahovat plachtu a křižovat proti větru.
„Co je to platné,“ ozval se Jesper dost hlasitě, aby ho všichni slyšeli, „že máme skirla, který je vynikající vynálezce, když nevymyslí způsob, jak se plavit přímo proti větru.“
Ulfa Jesperova slova zmátla. Někdy mu věci docházely trochu pomaleji. „Jak bys chtěl plout přímo proti větru?“ zeptal se.
Jesper pokrčil rameny. „Mě se neptej. Já nejsem vynikající vynálezce.“
Hal se rozhodl, že bude tu poznámku ignorovat, a raději si prohlížel řeku. Po proudu se hnaly velké kry tajícího ledu. Občas, když se jim nemohl vyhnout, hlasitě zaduněly o trup lodi. Byly měkké a rozmáčené a nepředstavovaly pro loď nebezpečí, přesto se snažil od nich držet co nejdál.
„Led musí tát někde výš proti proudu,“ řekl Lydii. „V zimě je řeka zamrzlá.“
Naklonila se přes zábradlí a sledovala velké kusy rozmoklého ledu plující kolem. „Mohl bys po zamrzlé řece převést vojáky?“ zeptala se.
Hal zvažoval její otázku a pak zavrtěl hlavou. „Takhle daleko na dolním toku led nikdy není dost silný. Na pohled se může zdát pevný, ale pod ním pořád proudí voda – větší počet mužů a koní by neunesl.“
Kolem nich se sneslo několik měkoučkých sněhových vloček, které roztály hned, jak se dotkly jejich kabátů či tváří. Vzhlédl. Černé mraky, které předtím pozoroval, se posunuly blíž k pobřeží. Vyhrnul si límec a otřásl se, když mu několik vloček spadlo za krk a okamžitě roztálo na studenou vodu.
Podíval se na přesýpací hodiny za kormidelní plošinou. V horní části byla poslední zrníčka, a tak hodiny otočil.
„Výměna veslařů,“ zavolal. Ulf s Wulfem, kteří měli být střídáni, předali svá vesla Stigovi a Ingvarovi. Jakmile se dva noví veslaři chopili vesel, Hal ucítil, jak loď zrychlila. Také se začala stáčet lehce doleva. Ingvar seděl na pravé straně.
„Polev trochu, Ingvare,“ upozornil ho. Obrovitý mladík si někdy ani neuvědomoval svou velikou sílu. I když na protější lavici seděl Thorn, pořád dokázal loď stočit stranou. Ingvar zabručel na srozuměnou a zabral volněji. Loď opět plula rovně a Hal mohl zmírnit tlak, kterým vyrovnával kormidlo.
Lydia se na velikého bojovníka něžně usmála. „Někdy si myslím, že by mohl s lodí veslovat úplně sám,“ prohodila.
„Tím jsem si jistý,“ přikývl Hal.
Ulf s Wulfem se posadili na palubu a zády se pohodlně opřeli o složenou plachtu. Měli hodinu času, než budou střídat další pár u vesel. Většina členů posádky by ten čas spokojeně využila k odpočinku, jenže dvojčata nedokázala sedět v klidu ani chvíli – zvlášť když seděla vedle sebe. Ani jeden nemohl odolat a musel toho druhého popichovat.
Ulf zaklonil hlavu a nechal si několik vloček spadnout na jazyk. Okamžitě roztály. Pak nastavil dlaň a dvě chytil. Při doteku s jeho teplou dlaní rovněž hned roztály. Prohlížel si dvě malé kapky vody, které se slévaly v jednu.
„Slyšel jsem, že každá sněhová vločka je jiná,“ řekl nakonec.
Wulf chytil dvě vločky na dlaň a sledoval je, jak tají. „Tyhle dvě jsou stejné,“ prohlásil.
Ulf se na něj ztrápeně podíval. „Ano, teď jsou stejné,“ vzdychl. „Ovšem už to nejsou vločky. Jsou to malé kapky, jako od deště.“
„Vypadaly stejně, ještě když to byly vločky,“ trval na svém Wulf. Chytil další a prohlížel si je, než během chviličky roztály. „Tyhle byly taky stejné.“
„Jenže to už taky nejsou vločky,“ namítl Ulf.
„Ale byly,“ pokrčil Wulf rameny. „A když to byly vločky, vypadaly stejně. Úplně totožně.“
Ulf zavrtěl hlavou. „Ne. Nevypadaly,“ řekl s pevným přesvědčením člověka, který ví, že má prav…
