Kapitola třicátá
Celé dopoledne strávili ukotvení vedle ostrova, kde pod vedením Hala učinili několik příprav, aby mohli proplout kolem Temudžajů u odtoku jezera.
Posádka porazila a oklestila tři dlouhé mladé stromky, které pak použila ke zvýšení zábradlí na levoboku, přibila je na místo a nad ně navěšela štíty. Tak vznikla celkem důkladná ochrana levoboku lodi. Hal sázel na to, že Temudžajové nepřejdou na západní břeh řeky, a na pravoboku tudíž žádnou velkou ochranu potřebovat nebudou. Díky kmenům stromů a štítům však mohla posádka zpříma stát ve veslařském prostoru a z levoboku byla zcela krytá.
Bylo to nevzhledné, ale účinné řešení.
Zatímco na tom posádka pracovala, vzal Hal několik prken z malého skladu dřeva na Volavce a postavil si záštitu kolem kormidelní páky, aby mohl řídit loď a být přitom chráněn před temudžajskými šípy.
Nemělo by jich být mnoho, pokud jeho plán vyjde. Ale temudžajské ulany měly mezi svými členy vždy nejméně jednoho ostrostřelce. Vždy existovala možnost, že jeho druhové sice nebudou chtít vypustit na loď bouři šípů, aby nezasáhli svého ša’šana, ale ostrostřelec by mohl zkusit zabít třeba kormidelníka.
Prohlížel si výsledek jejich práce a byl spokojený, že udělali vše, aby se ochránili. Pak nařídil Edvinovi, aby jim připravil vydatný oběd, protože netušil, kdy se budou moct znovu najíst. Během noci vynalézavý léčitel a kuchař nachytal několik jezerních ryb, což bylo vítané zpestření sušených a solených zásob, jež s sebou měli. Něco po poledni pak odrazili od ostrova a připravili se vyplout k jižnímu konci jezera.
Hal však udělal ještě jednu zastávku. Než vyrazili na jih, navedl loď zpět k východnímu břehu, vystoupil na břeh, vyšel na kopec a tam procházel vysokou trávou pod místem, kde zapálil oheň, dokud nenašel svou kuši. Pomyslel si, že alespoň bude moc střílet na ty, kdo budou střílet na něj.
Vítr se naneštěstí dopoledne změnil a teď vytrvale vál od jihu. Do řeky by museli vplout pod vesly, protože byla moc úzká na dlouhé křižování proti větru. Ale prozatím mohli být v klidu a plout pod plachtou přes drobné vlnky jezera k jižnímu břehu a Ledové řece.
Byli ještě něco přes míli daleko od jižního konce jezera, když Kluf zvedla hlavu, zavětřila a tiše, mručivě zavrčela. Ša’šan, který seděl na palubě se svázanýma nohama a rukama, se na ni nervózně podíval a odsunul se o něco dál.
„Jen klid,“ řekl mu Hal. „Nevrčí na tebe. Něco cítí.“
„Kouř,“ řekla Lydia, která zaznamenala pach několik minut po feně. „Táborové ohně. Vítr k nám nese jejich kouř.“
Když to říkala, Hal spatřil na břehu před sebou několik tenkých sloupců dýmu. Chvíli si říkal, jestli nejsou součástí stepního požáru, který založili ráno, ale pak si uvědomil, že ten je daleko za nimi, na severovýchodě od jejich současné polohy. A když se přiblížili, ucítil zřetelně známý štiplavý pach zcela zjevný.
„Jsou to Temudžajové,“ řekl.
Teď už i rozeznal pohyb na břehu jezera u místa, kde z něj vytékala řeka. Naštěstí se všechen pohyb odehrával na východním břehu. Temudžajové zjevně ještě na západní břeh řeky nepřešli. Pomyslel si, že je to požehnání.
„Plachtu dolů,“ zavelel tiše. Když plachtaři stáhli ráhno a složili plachtu, nařídil Stefanovi, Jesperovi, Ulfovi a Wulfovi, aby zasedli k veslům. „Budeme veslovat,“ řekl jim. „Tak budeme mít nad lodí větší kontrolu. Stigu, Thorne, buďte připravení, kdybychom potřebovali další vesla. Lydie, drž se v krytu, ale dávej pozor na ostrostřelce.“
Pohybovali se plynule dál, klouzali vodou pod klidnými záběry čtyř vesel. Když se přiblížili, Hal rozeznal další podrobnosti. Viděl shluk jurt na břehu a jezdce pohybující se mezi nimi. Už teď tam muselo být nejméně sto Temudžajů. Šedesát se jich začalo na břehu jezera před jeho očima formovat v místě, kde z velké vodní plochy vytékala řeka. Byli na koních a rozestavení ve dvou řadách čelem k připlouvající lodi.
Hal se podíval na Thorna a pak ukázal na ša’šana. „Ať jeho veličenstvo laskavě vstane, přivážeme ho k přednímu vazu tak, aby ho viděli…
