Kapitola devátá
Malá posádka byla v pohotovosti ještě před úsvitem následujícího dne. Ale po Temudžajích nebylo ani stopy.
Přišli až další den a v plné síle. Skandijci a jejich araluenští spojenci byli opět v pohotovosti ještě před východem slunce. Jakmile začaly první paprsky světla barvit obzor na východě, zaslechli blížícího se nepřítele.
Byl to dunivý zvuk připomínající tlumené hřmění: dupot stovek neokovaných kopyt na udusané a promrzlé zemi.
Jeli v ulanech, ve dvou řadách. Ulany byly celkem tři, každý se skládal ze šedesáti jezdců.
„Je jich skoro dvě stě,“ podotkl Damien k Thornovi. Hal se Stigem obsluhovali obří kuše, a tak jednoruký mořský vlk velel Volavkám na ochozu. „Není jich tolik, kolik jsme si mysleli.“
„Vždycky je dobré nepřítele přecenit,“ odpověděl Thorn. „Pak nikdy nejsi zklamaný. Ale je jich tu pár navíc.“
Když poslední ze tří ulanů projel ohybem údolí, uviděli menší skupinku patnácti až dvaceti Temudžajů jedoucích na třech vozech. Vozy samotné byly naloženy něčím, co vypadalo jako dlouhé dřevěné tyče.
„Obléhací žebříky,“ poznamenal Damien. Všichni velitelé posádky byli důkladně poučeni o temudžajských útočných taktikách.
Thorn zvedl obočí. „Žádné beranidlo?“ zeptal se.
Damien zavrtěl hlavou. „Jejich koně jsou lehká jezdecká zvířata, nejsou to tažní koně. Neutáhli by těžké obléhací stroje a jejich jezdci si myslí, že taková dřina je pod jejich úroveň. Budou se snažit přelézt palisádu. Ale nejprve si nás trochu načnou.“
Tři ulany změnily formaci. Každý se rozdělil do dvou řad po třiceti jezdcích. V úzkém údolí utvořily šachovitý tvar, přičemž každý oddíl se mírně překrýval s předchozím, aby vyplnily celé údolí.
Čtvrtá skupina dojela s vozy k zadním řadám ulanů a zastavila se. Damien se otočil na Lydii, která stála o pár kroků dál a se zájmem vše sledovala.
„Dávej pozor na ostrostřelce,“ řekl jí. „Mají na rameni červené označení. Většinou se drží vzadu, za zadními řadami.“
Přikývla, přimhouřila oči na pouhé štěrbiny a hledala výjimečné lukostřelce, jejichž úkolem bylo zabít velitele nepřátel. Zatím po nich neviděla ani stopy. Zaslechli vykřiknutý povel a oddíl zcela vlevo se zavlnil, když bylo z toulců vytaženo šedesát šípů a založeno do luků. Po dalším výkřiku se luky zvedly a obránci uslyšeli vrzavý zvuk natahovaných tětiv. Povel k výstřelu se neozval. Každý střelec vypustil šíp, když si našel cíl. Ale to se většinou shodovalo s načasováním jeho druhů. Muži na ochozu uslyšeli zadrnčení mnoha uvolněných tětiv téměř najednou.
„Dolů!“ zařval Leks a obránci se skrčili za palisádu z borových klád. O pár vteřin později se některé šípy se zaduněním zabodly do klád, zatímco ostatní se sykotem přelétly palisádu a snesly se na nádvoří.
„Zasáhli někoho?“ zavolal Leks. Neozvala se žádná odpověď.
Thorn se pro sebe zazubil. Bitvy si vždycky užíval. „Dejte vědět, až vás zabijou,“ nařídil a muži skrčení na ochozu se zasmáli.
V údolí druhý ulan nasadil šípy a natáhl tětivy a vypustil střely v nové velké salvě. Ozvalo se další zadunění šípů o klády a další sykot střel přelétajících nad palisádou. Pak, téměř vzápětí, třetí ulan natáhl a vystřelil a přiletěly další šípy.
„Nikoho netrefili,“ podotkl Thorn.
Leks nevesele přikývl. „To možná ne. Ale drží nás pěkně dole. Podívej se,“ ukázal na mezeru mezi dvěma zašpičatělými kládami. Thorn ho uposlechl a viděl, že tři vozy se pohnuly vpřed a projíždějí kolem levého ulanu podél strmé stěny údolí. Leks ho najednou popadl za rameno a strhl ho dolů, protože první temudžajský oddíl znovu zahájil palbu. Mezerou, kterou se Thorn ještě před okamžikem díval, proletěl šíp.
„Nezůstávej nahoře moc dlouho,“ varoval ho velitel.
Thorn se vděčně usmál. „Jsou docela dobří, že?“ řekl a zapamatoval si Leksovu radu, aby příště své pozorování zkrátil.
„Většinou trefí, na co míří,“ řekl mu šedovlasý velitel.
O kus dál na ochozu Damien vykřikoval rozkazy. Slyšel rachocení vozů a věděl, že zanedlouho budou na místě – pokud s tím on něco neudělá.
„Zvedněte štíty!“ nařídil a jeho lukostřelci poslechli. Na ochozu za nimi byly připraveny sedm stop vysoké dřevěné štíty. Araluenští vojáci je popadli a vztyčili je podél kusu ochozu, takže čněly nad klády. Mezi nimi nechali malé mezery.
„Třetí jízdní oddíl!“ zavelel Damien. „Najděte ho.“
První oddíl právě natahovala luky k další salvě, zatímco tucet lukostřelců se rychle podíval mezi štíty přes hrazení, našel pozici třetího ulanu a zapamatoval si ji. Slyšeli mnohočetné zadrčení tětiv, jak první ulan vypustil šípy. Když salva přiletěla a zabodala se do klád a dřevěných štítů, lukostřelci byli schovaní v bezpečí za palisádou.
Další syčení a rachocení. Náhodný šíp si našel cestu skrz úzkou mezeru mezi štíty a zasáhl jednoho z lukostřelců, který s bolestným výkřikem dopadl na prkna ochozu.
„Náhradník!“ zakřičel Damien a jeden z mužů z rezervy přešel na místo zraněného muže. Přitom si z ramene sundal masivní válečný luk a přikrčil se do krytu.
Další salva zasyčela a zarachotila kolem obránců. Pak Damien vykřikl rozkazy.
„Pravá strana. Na třetí oddíl. Pal!“
Pal byl povel pro lukostřelce, aby vystřelili podle svého uvážení, až si najdou cíl. Rozkaz pravá strana jim sděloval, na jaké straně štítů se mají objevit. Damien to hodlal u každé salvy střídat, aby držel Temudžaje v nejistotě. Teď, když jeho muži vstali ze svých přikrčených pozic a natáhli své tři stopy dlouhé luky, až se jim opeření šípů dotýkalo tváří, Damien se k nim přidal v jedné z mezer, natáhl svůj luk, zamířil a téměř okamžitě vystřelil.
Ozvalo se drčení tuctu uvolněných tětiv, jak všichni lukostřelci během dvou vteřin vystřelili.
Damien zůstal stát, aby viděl výsledek, ačkoli se držel asi krok vzad od mezery mezi štíty. Temudžajská formace zrovna zvedala vlastní luky, když dorazila salva Araluenců se sykotem připomínajícím jedovaté hady.
Osm šípů zasáhlo cíl a osm jezdců v přední řadě bylo vyhozeno ze sedla nárazem střely. Někteří zůstali ležet tak, jak dopadli. Jiní se snažili odplazit pryč mezi nohama koní v řadě za sebou. Koně, kteří byli najednou bez jezdců, se začali plašit, vzpínali se, kopali a vráželi do svých sousedů. Ti se k nim nevraživě otáčeli, chňapali po nich velkými žlutými zuby a snažili se je kopnout zadníma nohama.
Výsledkem toho se temudžajská salva narušila a většina šípů letěla mimo. Co hůř, disciplinovaná formace se rozbila, jak koně skákali a kopali a snažili se vyhnout jeden druhému. Jejich jezdci vztekle škubali za otěže ve snaze dostat zvířata pod kontrolu. Zatímco se tohle dělo, nařídil Damien další salvu na dezorganizované jezdce.
Tentokrát bylo zasaženo dalších šest mužů a zmatek se začal šířit řadami dál. Ulan přišel o poslední zbytky disciplíny. Jeho velitel cítil, že pod tak přesnou palbou pořádek nenastolí, a tak vykřikl nějaký rozkaz, jednotka se stočila doprava a opět utvořila dvě řady – ačkoli bez předchozí přesnosti. Jezdci cválali pryč od bitvy, aby se znovu zformovali, a nechali deset svých lidí ležet na zemi. Ostatní padlí jezdci se potáceli a belhali za svými společníky.
V tu chvíli udeřil první ze žebříků o dřevěnou palisádu pevnosti a začali po něm šplhat ječící muži. Využili souboje mezi temudžajskými a araluenskými lukostřelci a přesunuli se na pozici u paty palisády, když předtím i s žebříky přelezli ochranný příkop. Teď, když se začali hrnout vzhůru, přicválal první ulan k příkopu, sesedl, vytáhl své zahnuté šavle a rozběhl se za svými spolubojovníky na žebřících.
Temudžajové tento manévr celý týden opakovaně cvičili. Druhý a třetí ulan pokračoval ve smrtící palbě na palisády a držel obránce v krytu za kládami tak, aby ostatní mohli vylézt nahoru. Byli to výborní střelci a většina jejich šípů přeletěla dřevěnou stěnu. Pár jich spadlo dřív a zasáhlo vlastní řady, sestřelilo je z žebříků, odkud s jekotem padali na zem.
Temudžajského velitele to sice mrzelo, ale nebylo vyhnutí. Válka je přece válka.
Když se první z jezdců přehoupli přes palisádu, střelba ustala a obránci se mohli bránit. Ale zpoždění bylo příliš velké a půl tuctů Temudžajů už se hnalo po ochozu a sekalo a bodalo kolem sebe. Vylezli po dvou žebřících umístěných těsně vedle sebe a rychle se spojili do klínu, ve kterém se rozehnali proti obráncům.
„Na ně!“
Tradiční válečný pokřik bratrstva Volavek se rozezněl nad bojujícími muži. Thorn vedl ocelový klín přímo do útočníků.
I když tři z nejobávanějších bojovníků – Hal, Stig a Ingvar – nebyli přítomni, protože byli na dvou střeleckých plošinách, tvořily Volavky pořád nezdolnou sílu. Thornův mocný kyj dopadl na vůdce temudžajské skupiny. Muži se podlomila kolena a padl pod nohy Thornovi a pak Ulfovi a Wulfovi, kteří postupovali za Thornem. Obrovský kyj opsal vodorovný oblouk a další z drobných jezdců odletěl pryč. Jesper, Stefan a Edvin kráčeli za dvojčaty a řvoucím jednorukým mořským vlkem, který je vedl ve snaze dostat temudžajské vojáky z hradeb. Temudžajové byli malí a drobní. Skandijci byli těžcí a svalnatí a nepřátelské jezdce prostě vytlačili silou svých těl dolů z hradeb.
Na jiném místě zase zadržoval útok Leks se svými muži, odstrkovali dlouhými píkami obléhací žebříky od palisády a ty padaly na zem i s muži lezoucími po nich vzhůru.
Damien se svými lukostřelci na východní straně ochozu, dál od obléhacích žebříků, vedl se dvěma zbývajícími ulany smrtící střelecký souboj.
Hal se na západní plošině zatím bitvy nezúčastnil. Viděl, jak Damienova taktika narušila jeden z ulanů. Teď, když byli útočníci odraženi od hradeb, věděl, že se znovu spustí smrtící bouře šípů na Damienovi muže.
„Vyvedeme je z klidu,“ řekl Ingvarovi. Drtič už byl nabitý, a tak ho namířil na druhý ulan. Přikrčil se za mířidly a schoval se za pevným borovým štítem připevněným na přední straně zbraně. Ingvar za ním se krčil za dřevěnou stěnou kolem plošiny.
Hal pronikavě hvízdl, aby upoutal Stigovu pozornost. Jeho první důstojník obsluhoval drtič na východní straně údolí. Byl sám. Byl dost silný, aby drtič natáhl sám, a Hal nechtěl oslabovat obranu pevnosti víc, než bylo nutné. Když získal Stigovu pozornost, ukázal na dva spojené ulany, které střílely na palisádu salvu za salvou. Hal ukázal, že si vezme skupinku vlevo. Stig mávl na souhlas a nakrčil se nad mířidly.
Halův drtič byl postaven v mírném úhlu k řadám jezdců. Pomyslel si, že to je jen dobře. Šipka jimi proletí a cestou trefí nejméně dva nebo tři.
PRÁSK!
„Nabít!“ zakřičel na Ingvara, ani se nezdržoval, aby se podíval, kam šipka letěla. Pak uviděl náhlý zmatek v přední řadě ulanu, jak jeho obrovská šipka zvedla jednoho z jezdců ze sedla. Téměř vzápětí se jezdec vlevo od něj vzepjal ve třmenech, když ho zasáhla další šipka a lehce prolétla tenkým koženým brněním.
Oba koně, silně nervózní zvířata, se začali divoce vzpínat a kopat předníma nohama, když tak náhle přišli o jezdce. Jejich sousedé se začali vzpínat a plašit také. Zatímco propukala panika, vypustil Hal další šipku a tentokrát mířil dál do přední řady.
Mezitím Stigova první střela dorazila do ulanu na pravé straně a způsobila další paniku a zmatek v jeho řadách.
„Dej mi ohnivou šipku,“ řekl Hal, když Ingvar natahoval kuši. Veliký bojovník chtěl založit běžnou šipku. Teď se sehnul a sebral jednu ohnivou z koše vedle sebe. V mosazné misce vzadu na plošině měl připravenou hrst kouřícího dřeva. Přiložil k němu voskované dřívko a foukal do žhavých uhlíků, dokud nevyskočil plamínek a nezapálil třísku. Pak se podíval na Hala, který na něj kývl na znamení, že je připraven.
Ingvar přiložil třísku k zápalné šňůře a čekal, dokud nezačala prskat a kouřit.
„Už hoří,“ oznámil. Hal zamířil drtič na cíl, trochu zbraň zvedl, aby vyrovnal hmotnost hliněné hlavice, a vypustil šipku.
PRÁSK!
V nejistém ranním světle neviděli kouřovou stopu za šipkou. Ale viděli, jak střela letí nejprve vzhůru a pak začíná padat dolů. Zabořila se přímo doprostřed zmatkující jednotky jezdců. Chvilku se nic nedělo, a pak…
VHUŠ!
Ze středu ulanu vyletěl rudý plamen provázený sloupcem černého dýmu.
To bylo na demoralizované jezdce a jejich koně příliš. Už tak byli zmatení až na pokraj paniky a teď to vzdali, prudce se otáčeli a hledali, kudy by se dostali z řad kolem sebe a uprchli zpátky nahoru do údolí. Nejprve to bylo jen pár mužů, ale pak se z pramínku stala povodeň a začal prchat celý ulan. Jezdci se srazili se svými spolubojovníky ze zdecimovaného třetího oddílu, kterým se právě podařilo nastolit jakýs takýs řád. Oba oddíly teď ale vzaly do zaječích. Když je ostatní viděli ujíždět, otočili se na místě a tryskem upalovali za nimi.
Nejméně dvacet jich ale zůstalo bez hnutí ležet na bojišti.
