Bratrstvo 8: Návrat Temudžajů (John Flanagan)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola dvacátá třetí

„Gorlog vás sper,“ proklel Hal tiché jezdce na břehu. Lydia se na něj překvapeně podívala. U Hala bylo vzácností, aby se takhle nechal ovládnout pocity. Sledovali, jak hřeben přejíždějí další a další jezdci a připojují se ke svým druhům. Teď už jich bylo přes sto a přicházeli noví. Kluf stála opřená předními tlapami o zábradlí a vzpurně na ně štěkala.

„Pro tebe je to dobré,“ řekl jí Hal hořce. „Ty si neuvědomuješ vážnost situace. A štěkání je nezažene.“ Kluf vycítila zlost v jeho hlase a tak dala tlapy dolů, lehla si, stočila se do klubíčka a pozorně sledovala svého pána.

„Co teď?“ zeptal se Stig. Na lodi panovalo ponuré ticho.

„Vrátíme se zpátky na ostrov,“ odpověděl mu Hal.

Otočil loď a zamířili na sever. Jižní břeh jezera s řadami tichých a pozorných jezdců postupně zmizel v dálce. Stig se chtěl Hala zeptat, co má v plánu, ale viděl vzteklý, zatvrzelý výraz svého skirla a zahlédl Thornovo varovné zavrtění hlavou, a tak raději mlčel.

Zakotvili v původním přístavišti na ostrově a Stig vystrčil prkno na pevninu. Došel k Halovi, který celou plavbu od jižního břehu mlčel, kromě vydávání nejnutnějších rozkazů.

„Natáhneme sítě?“ zeptal se.

Hal zavrtěl hlavou. „To nemá smysl. Z východního břehu nás neuvidí.“

Stig zaraženě čekal. Nebyl si jistý, jestli má posádce přikázat, aby znovu připravila tábor na ostrově, nebo zda tam Hal vůbec má v plánu strávit noc. Hal si všiml jeho váhání a položil mu ruku na rameno.

„Promiň, Stigu. Nechci si to vybíjet na tobě. Dnes v noci tady zůstaneme. Můžeme spát v pohodlí. Zítra uvidíme, co budeme dělat dál.“

Vlastně už později toho večera došel k rozhodnutí. Edvin jim připravil večeři a posádka teď seděla kolem ohně a pila po jídle kávu. Hala neustále překvapovalo, jak Edvin vymýšlí zajímavá a chutná jídla, když má k dispozici jen tak omezené zdroje. Pomyslel si, že ten mladík má velký dar, který sám o sobě stojí za tři bojovníky. Díky jeho vaření byla morálka posádky vysoká a nadšení nezmenšené.

Hal se rozhlédl po kruhu tváří, které si tiše povídaly a nakláněly se k teplu ohně. Bylo chladno, a tak rozdělali velký oheň. Jak už podotkl předtím, nemělo smysl dál utajovat svou přítomnost. Temudžajové věděli, že jsou na jezeře. A nemuseli dlouho přemýšlet, aby se dovtípili, že jsou na ostrově.

Naslouchal střídavě několika hovorům kolem ohně. Ulf s Wulfem se opět dohadovali o sněhových vločkách. Občas jim do řeči skočil Stefan s nějakou záludnou otázkou, na kterou ani jedno z dvojčat nedokázalo odpovědět. Stig s Thornem si povídali o bitvě na břehu jezera a rozebírali, kde velitel temudžajské hlídky udělal chybu. Ingvar s Lydií seděli blízko u sebe s pokrývkou omotanou kolem ramenou a pozorně naslouchali jejich rozhovoru. Lydii zejména zaujalo to, že Skandijci vrhli na útočící Temudžaje salvu oštěpů. Ještě nikdy neviděla, že by Skandijci udělali takový taktický krok, a také to řekla nahlas.

Thorn se na ni zazubil. „Většinou to nemusíme dělat, když tě máme po ruce,“ řekl. Podíval se na Stiga. „Ale všiml jsem si, že jsme zasáhli jen dva jezdce. Budeme muset zlepšit přesnost.“

Stig přikývl. „Předpokládám, že to znamená, že budeme víc cvičit v házení oštěpem?“

Thorn přikývl. „Připouštím, že jsem to poslední dobou zanedbával.“ Jako bojový mistr posádky byl Thorn odpovědný za cvičení se zbraněmi i taktický výcvik. Byl to drsný mistr, ale všechny Volavky věděly, že jeho rčení „dokud to nebude správně“ jim už mnohokrát zachránilo život. Byli malá jednotka. Většina bratrstev měla kolem dvaceti členů a většina posádek vlčích lodí přes třicet. Ale díky dovednostem a dobře nacvičené součinnosti patřily Volavky k nejschopnějším bojovým jednotkám skandijské flotily.

Na chvíli nastalo ticho, když oba hovory skončily najednou. Hal se zvedl z místa, kde seděl, pár kroků od kruhu kolem ohně, a došel k nim. Posádka ho nechala samotného s jeho myšlenkami, věděla, že pracuje na nějakém plánu. Byla zvyklá, že jejich skirl vždycky přijde s nápadem, jak je dostat z bryndy. Věřila, že i teď najde cestu ven. Ztichla, když vešel do kruhu světla, a napjatě čekala, co jim řekne.

„Tak,“ začal, „určitě si říkáte, co budeme dělat dál.“

Ozval se zamumlaný sborový souhlas. Odmlčel se, rozhlédl se po jejich obličejích a spatřil v nich důvěru. Na chvíli se ho zmocnila nejistota, zda tato důvěra není neoprávněná. Jeho nápad byl riskantní, o tom nebylo pochyb.

„Je tu asi dvě stě Temudžajů, kteří obsadili odtok jezera,“ řekl, čímž shrnul celou situaci. „Mohli bychom kolem nich proplout, ale byli bychom vystaveni jejich šípům a nemohli bychom doufat, že vyvázneme bez ztrát.“

Několik členů posádky kývlo. Rozhlédli se po ostatních a každý si říkal, kterého z jeho přátel by mohl zasáhnout temudžajský šíp. Jak už to u bojovníků před bitvou bývá, ani jeden z nich si nemyslel, že by se sám mohl stát obětí.

„Kromě toho s námi mohou držet krok podél řeky, dokud se nedostaneme k místu prvního přenášení. Celou plavbu bychom byli vystavení jejich ostřelování.“

„Byli bychom snadný terč,“ dodal Stig.

Hal na něj kývl. „Přesně. A musíme také počítat s tím, co se stane, až se dostaneme k místu přenášení. Nebudou jen tak postávat a čekat, až vytáhneme loď na břeh a stáhneme ji dolů po stezce na nižší úroveň.“

„Byli by ale na opačném břehu,“ podotkl Thorn.

Hal se podíval na svého zarostlého učitele. Měl pravdu. Temudžajové byli shromáždění na východním břehu řeky. Loď se přenášela po západním břehu.

„Netrvalo by dlouho, než by našli přechod přes řeku,“ odpověděl. „Možná tam nejsou brody, ale nespoléhal bych na to, že to nezvládnou.“

„Ne. To nejsou lidé, kteří by se měli podceňovat,“ souhlasil Thorn.

„Kromě toho, zvažte, jak vystavení bychom byli během vytahování lodě na břeh, vykládání nákladu a přípravy k přenášení. Byli bychom na dostřel, i kdyby se nedostali na západní břeh. A jedna věc, kterou o Temudžajích dobře víme, je, že jsou dobří střelci. Kdyby jich na nás střílelo dvě stě, bylo by to velmi nepříjemné.“

„Takže, jaký je tvůj plán?“ zeptal se Stig. Víme přece, pomyslel si, jakým problémům čelíme. Potřebovali teď vědět, jak chce Hal tyto problémy obejít.

Hal se zhluboka nadechl. „Potřebujeme rukojmí,“ řekl. „Někoho, jehož život si netroufnou riskovat. Někoho, koho nebudou chtít zasáhnout zbloudilým šípem.“

Lydia se tvářila pochybovačně. „Jsou to bezohlední lidé,“ řekla. „To víme. Vzpomeň si, jak zahazovali životy svých mužů u pevnosti Ragnak, jen aby vyzkoušeli naši obranu. Pokud jednoho z nich chytíme a zajmeme jako rukojmí, nebudou váhat ani vteřinu. Budou střílet, a pokud zasáhnou i rukojmí, bude to jeho smůla.“

Hal se na ni usmál. „Ne když to bude ša’šan.“

Okamžitě se ozval sbor dotazů, přesně jak očekával. Stig se na něj díval jako na blázna. Thorn ale jeho nápad zvažoval s hlavou nakloněnou ke straně a s neveselým úsměvem na rtech. Stig se zvedl na nohy a naznačil zbytku posádky, aby mlčel. Otázky utichly a Stig se otočil ke svému skirlovi.

„To nemyslíš vážně,“ řekl. „Unést ša’šana? Držet ho jako rukojmí? To se nám nemůže povést.“

„Naopak,“ řekl Hal s uklidňujícím gestem. „Nenapadá mě lepší čas, kdy by se to povést mělo.“

Stig zmateně zavrtěl hlavou. „To bys nám měl vysvětlit.“

„Podívejte, ša’šan žije a přespává ve velkém stanu na voze. Ten stojí na okraji tábora, stranou od kouře a hluku.“

„Ale jistě má strážné,“ řekl Stig.

Hal se podíval na Lydii. „Viděli jsme jich šest, že?“

Děvče pomalu přikývlo. „Ano. Šest, rozestavených kolem velkého vozu.“

„A nebyli moc pozorní, když jsme je sledovali, že?“ Lydia opět souhlasně kývla a Hal pokračoval. „Jde o to, že nečekají, že by někdo zaútočil na ša’šana. Strávili mnoho let v bezpečí svého tábora, bez skutečného ohrožení, bez nepřítele, který by byl tak smělý, aby zaútočil na ša’šanův vůz.“

„To je dobrá poznámka,“ prohodil Thorn zamyšleně. „Temudžajové jsou zvyklí útočit na ostatní, ne na to, že by někdo útočil na ně.“

„Správně,“ řekl Hal. Viděl, jak z tváří posádky mizí pochyby a nejistota, a pokračoval dál. „A kromě toho jsou teď velmi dezorganizovaní. Poslali nejméně tři ulany k odtoku jezera a zbytek má plno práce s přípravou přesunu tábora. A věřte mi, že to bude veliký podnik. V tom táboře bude další dva dny panovat ruch a chaos. Navrhuju, abychom toho využili, vplížili se tam a unesli ša’šana.“

„Kolik lidí bude v útočné skupině?“ zeptal se Thorn. Ostatní se nedočkavě naklonili vpřed. Díky této otázce a reakci posádky Hal věděl, že jeho nápad přijali. Navíc si uvědomil, že obstál při Thornově odborném posouzení, a tak se zbavil všech pochyb, které sám ještě cítil.

Rychle se podíval na Stiga. Vysoký první důstojník byl první, kdo vyslovil námitku proti jeho plánu – a to dost důraznou. Ale teď na tváři svého přítele viděl výraz nedočkavého přijetí. Stig se široce usmíval a obdivně vrtěl hlavou nad Halovým uvažováním.

„Budeme čtyři,“ odpověděl Hal na Thornovu otázku. „Stig…“ Odmlčel se, podíval se na Stiga a přesvědčil se, že souhlasí. Pak pokračoval. „Thorn, Lydia a já.“

Ingvar se najednou zvedl a jeho obrovská postava se tyčila nad Halem. „A já,“ řekl. „Říkal jsi šest strážných. Chci jít taky.“

Několik dalších hlasů vyjádřilo stejné pocity, Stefan, Ulf a Wulf si stoupli a také chtěli být členy útočné skupiny. Ale Hal zvedl ruku a zarazil jejich námitky.

„Čtyři stačí,“ řekl pevně. „Budeme mít na své straně výhodu překvapení. Pokud nás půjde víc, zbytek nebude stačit na obsluhu lodi. Věřte mi, budeme potřebovat připravenou, čekající loď, abychom se dostali pryč.

Unést ša’šana nebude to nejtěžší. Nejhorší bude dostat se s ním pryč. Budeme potřebovat loď s posádkou, která bude připravená vyzvednout nás dřív, než se ta zpráva dostane na jižní břeh a zburcuje Temudžaje, kteří tam hlídkují. Chceme je překvapit. Nepotřebujeme, aby měli čas vymyslet nějakou taktiku proti nám.“

Zdálo se, že Ingvar se chce dál přít. Ale Lydia vstala a položila mu ruku na paži.

„Má pravdu, Ingvare. Čtyři lidé stačí. Zbytek bude potřeba na lodi.“

Ingvar chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel. Zavrtěl hlavou a přitom se lehce zakolébal jako vzteklý a zmatený medvěd.

Hal k němu přistoupil a tiše mu řekl: „Můžu ti to nařídit, Ingvare. Ale byl bych raději, kdybys souhlasil s mým rozhodnutím.“ Všiml si, že zatímco mluvil, Lydia sevřela Ingvarovo mohutné předloktí a lehce ho stiskla.

Ingvar nakonec přikývl. „Dobře, Hale. Jak myslíš.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024