Úžasná Zeměplocha – Faust Erik (Terry Pratchett)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Nad Tsortem hučely plameny. Celá obloha směrem na střed byla zalita krvavou záplavou.

Mrakoplaš sErikem to pozorovali ze skály na pobřeží.

“A stejně to nejsou věže, jejichž střech nedohlédneš,” prohlásil po chvíli Erik. “Já je vidím.”

“Já bych řekl, že mysleli věže, co žádné střechy nemají,” zavrtěl hlavou Mrakoplaš, když se další věž vplamenech zřítila do trosek města. “A to taky není pravda.”

Dlouhou chvíli mlčky pozorovali panoráma zničeného města a nakonec se ozval Erik. “Je to ale psina. Víš, myslím to,jak jsi zakopl o Zavazadlo, upustil hořící lampu a tak.”

“Jo,” řekl Mrakoplaš krátce.

“Člověka to přivádí na myšlenku, že historie si vždycky najde cestičku, jak se prosadit.”

“Ale je taky skvělý, že Zavazadlo zachránilo všechny, do posledního.”

“Jo.”

“Bylo legrační, vidět, jak mu všechna ta děcka jedou na víku.”

“Jo.”

“Zdá se, že se to všem hrozně líbilo.”

Rozhodně se to líbilo oběma armádám. Civilů se nikdo na nic neptal, protože jejich názory na válku většinou bývají zkreslené, a tedy velmi málo spolehlivé. Mezi vojáky, tedy alespoň mezi vojáky určitých hodností došlo na popleskávání po ramenou, vyprávění anekdot, přátelské vyměňování štítů a ke všeobecné shodě. Všichni souhlasili, že si tu válku se všemi těmi požáry, dobýváním, spoustou zúčastněných, dřevěnými koňmi a vším ostatním nádherně užili. Nad ztemnělou hladinou moře se nesla ozvěna společně  vyřvávaných písní.

“Aby je kapitální husa kopla,” zaklel Lavaeolus, který vyšel ze stínu efebských lodí, vytažených na písek pláže. “Teď už chybí jen těch patnáct slok ,Bálu philodelphského’ a na ty každou chvíli dojde, to mi věřte. Je to spolek tupců smozkem vsuspenzorech.”

Posadil se na kámen. “Pakáž,” ulevil si procítěně.

“Myslíte, že to Elenora dokáže nějak rozumně vysvětlit svému - ehm - příteli?” zeptal se Erik.

“Já myslím, že ano,” odpověděl Lavaeolus. “Ony to obyčejně dovedou.”

“Ale vždyť se vdala. A má spoustu dětí,” nedal se Erik.

Lavaeolus pokrčil rameny. “Pominutí smyslů vzáchvatu chvilkové vášně.” Pak se ostře zadíval na Mrakoplaše.

“Poslyš, démone,” zabručel. “Rád bych si stebou chvilku vklidu promluvil, jestli ti to nevadí.”

Odvedl Mrakoplaše klodím a cestou těžce našlapoval do mokrého písku, jako by jeho vědomí tížila obrovská váha.

“Dnes vnoci sodlivem vypluju kdomovu,” začal. “Nemá cenu se tady zdržovat déle, když válka skončila a tak.”

“To je skvělý nápad.”

“Jestli tedy něco nenávidím, tak je to cestování po moři,” posteskl si Lavaeolus a kopl do nejbližší lodi. “Všechno je o vlastně pobíhání sem a tam a spousta křiku, víš? Vytáhněte tohle, spusťte támhleto a našponujte kdovíco. A taky mám mořskou nemoc.”

“To samý já,” přidal se Mrakoplaš hlasem plným účasti.

Lavaeolus znovu kopl do lodi a očividně se vduchu potýkal sjakýmsi velmi těžkým problémem.

“Víš, jedno by mě hrozně zajímalo,” odhodlal  se nakonec se zničeným výrazem křeči. “Ty bys náhodu nevěděl, jestli vpořádku dopluj domů, co?”

“Cože?”

“Je to jen pár set kilometrů, nemělo by to trvat dlouho, co?” pokračoval Lavaeolus a vyzařovala zněj dychtivost jako zmajáku.

“Jo tak,” pochopil Mrakoplaš a podíval se mu do tváře. Deset let. Pomyslel si. A ktomu ještě kdejaká hnusná čarodějnice, okřídlené tentononc a mořské obludy. Na druhé straně, co mu to pomůže, když to všechno bude vědět?

“Dojedeš,” přikývl. “Dojedeš vpořádku, to je velmi známá věc. O tvé plavbě domů potom napsali celou legendu.”

“Pff.” Lavaeolus si oddechl, opřel se o lodní trup, sundal si helmici zčela otřel si hojný pot. “Tak to jsem se zbavil obrovské starosti, to ti řeknu. Měl jsem totiž strach, jestli se na mě nerozzlobili bohové.”

Mrakoplaš mlčel.

“Oni jsou dost netýkaví, když se jim smrtelník plete pod nohy a vymýšlejí takové věci jako dřevěné koně a podzemní tunely,” pokračoval Lavaeolus. “Jsou to tradicionalisté, abys věděl. Jsou nejraději, když se lidé prostě jen tak sekají na kousky. Víš, já si myslel, že když lidem ukážu, jak můžou mnohem snáz získat to, co chtějí, přestanou být tak strašlivě hloupí.”

Od ohňů, jež hořely opodál na pobřeží, se knim dolehl sbor mužských hlasů, které notovaly píseň:

“-panny vestálské, sestupte zHeliodeliphilodelphiboschromenosu, a až skončí ples, zaběhneme vles -”

“To se nikdy docela nepodaří,” řekl Mrakoplaš.

“Ale za zkoušku to stojí, nebo ne?”

“Určitě.”

Lavaeolus ho pleskl po zádech. “Tak hlavu vzhůru,” usmál se. “Teď už se to může všechno brát jen klepšímu.”

Pomalu šli po břehu kmístu, kde se kus od břehu pohupovala zakotvená Lavaeolova loď. Mrakoplaš pozoroval, jak hrdina vchází do vody, ráznými tempy míří kplavidlu a šplhá na palubu. Po nějaké chvíli byla vysunuta vesla, či snad zasunuta, nebo jak tomu říkají, když vesla umístí votvorech na boku, a loď pomalu vyplula ze zátoky.

Do šumotu vln se ozvalo několik hlasů, které se odrážely od mořské hladiny.

“Zamiřte ten špičatý konec tamtím směrem, seržante!”

“Aj, aj, pane!”*

“A neřvěte. Řekl jsem vám snad, abyste řval? Proč musíte všichni pořád křičet? Teď jdu dolů a chvilku se natáhnu.”

Mrakoplaš se vydal nazpět po pláži. “Potíž je vtom, že to nikdy lepší nebude. Většina lidí zůstane pořád nepoučitelná. Ale on bude mít svých starostí až až.”

Kousek za ním se Erik vysmrkal.

“To bylo to nejsmutnější, co jsem vživotě slyšel,” řekl.

O kus dál na pláži, kolem hořících ohňů se stále ještě zvedaly sborem hlasy tsortských a efebských vojáků.

“ - ona byla místní harpyje -”

“Pojď,” prohlásil Mrakoplaš. “Vrátíme se domů.”

“Víš, co bylo legračního na jeho jméně?” zeptal se Erik, když kráčeli bok po boku po vlhkém písku.

“Ne. Co jako myslíš?”

“Lavaeolus znamená ,Ten, který plaší mraky’.”

Mrakoplaš se na něj užasle podíval.

“To je můj předek?”

“Kdo ví?” pokrčil Erik rameny.

“No tohle! Páni!” Mrakoplaš se nad tím zamyslel. “No tak vtom případě mě mrzí, že jsem mu neřekl, aby se za žádnou cenu neoženil. Anebo alespoň nenavštěvoval Ankh-Morpork.”

“Ten pravděpodobně ještě vůbec neexistuje...”

Mrakoplaš se pokusil lusknou prsty.

Tentokrát to fungovalo.

*

Pozn. překl.:V originále “ay, ay, sir!”. Je to poprvé, kdy jsem si dovolil přeložit tento nepřeložitelný výraz, používaný od nepaměti v britském námořnictvu. V tomto případě bych se skoro vsadil, že seržantovo originální “ay,ay,” nevyjadřuje pouhý souhlas, ale především rozpaky a úžas.

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023