“Kde jsou?”
Zástupci a rádcové Vládce pekel se roztřásli jako osiky. Tohle bude strašné. Ztoho by mohla být i oficiální stížnost a spousta důtek.
“Jsou tady někde. Jak to, že je nedokážete najít? Cožpak jsem obklopen stejně tak neschopnými jako hloupými?”
“Můj pane -”
Král démonů se otočil.
Mluvčí byl hrabě Ontenego, jeden znejstarších démonů. Jak byl starý, nevěděl nikdo. Ale jestli to nebyl on, kdo vymyslel prvotní hřích, určitě měl na svědomí alespoň jednu zjeho prvních ,kopií. Co se týkalo čiré vynalézavosti a nevyzpytatelnosti myšlenek, možná by se ztratil i mezi lidmi a je třeba říci, že na sebe pravidelně brával podobu starého, velmi smutného soudce, jehož obličej dával tušit, že mezi předky měl nějakého orla.
Všichni démoni si duchu povzdechli pomysleli si: chudák starý Ontenego, tentokrát to přehnal a pěkně si to slízne. Tohle nebude jen oficiální stížnost, to bude politické prohlášení, kopie na vědomí všem oddělením a jedna založit do archivu.
Astfgl se pomalu otočil, jako kdyby měl nohy připevněny na otočné desce. Stačil se mezitím vrátit do své oblíbené podoby, ale jeho emoce zatím dosáhly vyšší úrovně. Pouhá myšlenka na přítomnost lidských bytostí vjeho říši způsobila, že nitro zavibrovalo vztekem jako houslová struna. Nedá se jim věřit. Jsou nespolehliví. Poslední smrtelníci, kteří se sem dostali, tohle místo velmi hanebně pomluvili. A co bylo nejhorší, cítil se vjejich společnosti méněcenný.
Teď se plná síla jeho zuřivosti obrátila proti starému démonovi.
“Chtěl jsi něco říci?”
“Chtěl jsem jen říci, pane, že jsme důkladně prohlédli všech osm pekelných okruhů, a jsem si skutečně jistý, že -”
“Ticho! Nemysli si, že nevím, co se tady děje,” zavrčel Astfgl a pomalu obcházel starého démona. “Viděl jsem tě - a tebe a tebe -” jeho trojzubec při těch slovech vždy zamířil na některého ze starých pekelných šlechticů, “-jak se paktujete vkoutech a povzbuzujete rebélie! Já tady vládnu, je to tak? A mě budete poslouchat!”
Ontenego byl bledý. Jeho patricijské nozdry se chvěly jako nasávací potrubí proudového letadla. Celý jeho zjev i postoj jako by hlásaly: Ty nadutý malý zmetku, samozřejmě že podporuje vzpouru, vždyť od toho jsme démoni! Já jsem přiváděl pekelná knížata knepříčetnosti už vdobě, kdy jsi ty ještě naváděl kočky, aby nechaly chcíplou myš pod postelí, ty omezené, kancelářské budižkničemu! To říkal celý jeho zjev, ale jeho hlas odpověděl chladně: “To nikdo nepopírá, pane.”
“Tak hledejte znovu! A démon, který je vpustil dovnitř, bude převeden do nejnižšího okruhu a rozebrán, je to jasné?”
Ontenegovo obočí se zvedlo. “Starý Urglefloggah, pane? Bylo to od něj hloupé, to ano, ale je to věrný -”
“Zdá se mi to, nebo se mi skutečně pokoušíš odmlouvat?”
Ontenego zaváhal. Ať už jeho osobní názor na krále byl jakýkoliv, démoni velmi věří na tradice a hierarchii. Žilo příliš mnoho mladších démonů, kteří se tlačili na místa těch starších a současně je naváděli ke královraždě a pekelnému převratu, přičemž jim byl každý prostředek kpostupu dobrý. Ontenego měl vlastní plány. Nemá cenu všechno teď pokazit.
“Ne, pane,” odpověděl. “Ale to znamená, pane, že Děsivá brána už nebude dál -”
“Udělejte, co říkám!”
