“Jediné věci nerozumím,” řekl kapitán stráží, “a to je: proč právě vy dva? Čekali jsme vás alespoň stovku.”
Zhoupl se na sedačce a opřel se zády o stěnu. Na klíně měl svou mohutnou helmu ozdobenou chocholem peří a na tváři příjemný úsměv.
“Tedy fakticky, vy Efebijci!” prohlásil. “Dovolte, abych se zasmál! Vy si o nás myslíte, že jsme včerejší. Celou noc slyšíme pily a kladiva a pak se nám najednou před branami objeví po čertech velký dřevěný kůň. První, co mě napadlo, bylo: to je ale psina, takový velký dřevěný kůň na kolečkách a kčemu asi má ty dýchací otvory? Já si vždycky všímám právě takových maličkostí. Průduchy. Tak jsem to vysvětlil mládencům, vstali jsme trochu dřív, odvlekli tu hračku za bránu, jako když nic netušíme, a pak jsme se klidně rozestavěli kolem, abychom zjistili, co ztoho vyleze. Tak a teď si můžete vybrat. Horní sedadla, nebo dolní sedadla, jasné? Stačí, když ztratím slovo. Tak to hezky vysypte a já se postarám, aby vám nikdo neplival na hlavu.”
“Jaká sedadla?” zeptal se Mrakoplaš, kterému se zatočila hlava zčesnekové vichřice proudící zkapitánových úst.
“Abyste tomu rozuměli,” vysvětloval jim bodře seržant, “tak to se mluví o válečných trirémách. Tři sedadla, jasný? Jedno nad druhým. Trirémy. Přikovají vás kveslu a strávíte tam celý roky, než teda umřete, a potom je důležitý, jestli sedíte na horním sedadle, na čerstvým vzduchu, nebo na spodním sedadle, kde -” ušklíbl se - “na něm nejste. Takže je to na vás, mládenci. Spolupracujte a jediný, čeho se budete muset bát, budou racci. Takže. Proč jen vy dva?”
Kapitán se pohodlně opřel.
“Promiňte,” řekl Erik, “nejsme tady náhodou vTsortu?”
“Nechceš si ze mě náhodou dělat srandičky, chlapče, že ne? Ono totiž existuje taky něco jako quinquirémy, víš? To jsou pětipalubníky. Tam by se ti vážně vůbec nelíbilo.”
“Ne, pane,” bránil se Erik. “Prosím, když dovolíte, pane já jsem jenom malý chlapec, kterého svedla na šikmou plochu špatná společnost.”
“Nó tak to ti pěkně děkuju,” prohlásil trpce Mrakoplaš. “Ty sis jen tak náhodou nakreslil spoustu magických obrazců, co, a pak jsi -”
“Seržante! Seržante!” Ve dveřích strážnice se objevil udýchaný voják. Seržant zvedl hlavu.
“Je tam další, seržo! Tentokrát přímo před branou!”
Kapitán se vítězoslavně zašklebil na Mrakoplaše.
“Aha, takže takhle je to?” prohlásil. “Vy jste byli jen takový předsunutý oddíl, který měl otevřít brány, nebo něco takového, co? Dobrá. Takže si tam zajdeme a probereme si to stěmi vašimi kamarádíčky. Za chvilku budu nazpět.” Ukázal na zajatce a kývl na vojáka. “Ty zůstaneš tady. Jak se některý znich pohne, udělej jim něco strašného.”
Mrakoplaš a Erik osaměli shlídkou.
“Víš, co jsi udělal, že?” podíval se Erik na Mrakoplaše. “přenesl jsi nás až do tsorských válek! Tisíc let do minulosti. Učili jsme se to ve škole, o tom dřevěném koni a všechny ty věci! Jak byla krásná Elenora unesena od Efebů - nebo unesena Efeby? - a pak začalo to dobývání, aby ji osvobodili a dostali nazpět, a tak dál.” Najednou se zarazil. “To znamená, že se setkám sní.” Znovu se odmlčel. “Tý bláho!”
Mrakoplaš se rozhlédl po místnosti. Nevypadala nijak staře, ale proč by taky měla, když vlastně ještě stará nebyla. Kdekoliv včase je teď, ať se tam ocitne dřív, nebo později. Pokusil se vzpomenout na ty trosky znalostí zdějepisu starověku, ale vhlavě se mu vynořila naprosto nesrozumitelná směsice bitev, jednookých obrů a žen, kvůli jejichž tvářím vypluly tisíce lodí.”
“Copak to nechápeš?” zasyčel na něj Erik a oči se mu blýskaly. “Museli přitáhnout koně dovnitř dřív, než se do něj ukryli vojáci! My víme, co se stane! Můžeme na tom vydělat obrovské peníze!”
“A neřekl bys mi jak?”
“No...” chlapec zaváhal. “Mohli bysme třeba vsadit na koně, nebo něco takovýho.”
“Skvělý nápad,” ušklíbl se Mrakoplaš.
“No právě, a -”
“Jediná věc, kterou musíme udělat, je utéct, zjistit, jestli tady provozují koňské dostihy, a pak se pokusit vzpomenout si na jména koňů, kteří vyhráli vTsortu asi před tisíci lety.”
Pak oba zachmuř…
