Mrakoplaš vrhl na své prsty dlouhý, nevěřící a mírně vyděšený pohled, zhruba takový, jakým by člověk obdaroval starou pušku, kterou měl celé roky pověšenou na stěně a která najednou zničehonic spustila a prostřelila kočku.
“V životě nic takového neudělaly,” zavrtěl pak hlavou.
Podíval se dolů.
“Aaaah!” vydralo se mu ze rtů a rychle zavřel oči.
Svět vtemnotě za jeho víčky byl mnohem příjemnější. Když zaklepal špičkou nohy, dokázal sám sebe přesvědčit, že všechny naléhavé signály jeho ostatních smyslů, které mu tvrdí, že visí zavěšený vprázdnotě, celé tisíce kilometrů nad Zeměplochou, jsou jen zlý sen, znějž se určitě brzo probudí. Tu poslední myšlenku ale rychle zapudil. Jestliže opravdu spí, pak by dal přednost tomu, aby to tak zůstalo. Ve snech umíte létat. Kdyby se náhodou vzbudil, byl by to dlouhý pád.
Možná jsem umřel a opravdu se ze mě stal démon, napadla ho.
To byla zajímavá myšlenka.
Opatrně otevřel oči.
“No né!” prohlásil Erik a oči se mu rozzářily. “A to všechno si může vzít?”
Chlapec stál vté samé pozici, vjaké ho Mrakoplaš naposled viděl vpokojíku. Stejně tak Zavazadlo. A kMrakoplašově nespokojenosti i papoušek. Ten neklidně poposedával vprázdném vzduchu a spodezřením pozoroval kosmické panoráma, které se pod nimi rozkládalo.
Možná že byla Zeměplocha navržena ktomu, aby se na ni pohlíželo zvesmíru. Ale určitě ne ktomu, pomyslel si Mrakoplaš supřímným přesvědčením, aby se na ní žilo. Musel však přiznat, že takhle, zvýšky, dělala skvělý dojem.
Na vzdálenějším okraji se práv chystalo vyjít slunce a lemovalo svou zlatorůžovou září skoro polovinu Zeměplochy. Na temnou Zeměplochu se právě chystalo vstoupit jasné a pomalé ráno.
Pod kotoučem pomalu a namáhavě kráčela Velká A’Tuin, želva světa, která nesla na svých zádech váhu Stvoření. Na jejím - nebo jeho? Ta záležitost nikdy nebyla uspokojivě rozřešena - krunýři stály čtyři sloni a ti podpírali vlastní Plochu.
Možná že existovaly lepší způsoby, jak vybudovat svět. Mohli jste začít skoulí tekutého železa a místo izolace ji obalit několika vrstvami různého kamene. Podobala by se vlastně velkému bonbonu spolotekutou náplní. Měli byste velmi efektivní planetu, ale zdaleka by nevypadala tak překrásně. A kromě toho, ze spodní strany by vám všechno padalo.
“Krrása nesmírrná,” zaskřehotal papoušek. “Poly chce kontinent.”
“Je tak veliká!” vydechl Erik.
“Jo,” přitakal Mrakoplaš mdle.
Cítil, že se od něj něco čeká.
“Tak ji nerozbij,” dodal.
Měl strašlivé pochybnosti o všem, co se kolem něho dělo. Pokud by tedy uznal, že je démon - a vposlední době se mu toho přihodilo tolik, že byl ochoten připustit dokonce i to, že zemřel*, a vtom zmatku si toho nevšiml -, stále ještě nechápal, jak by mohl rozdávat říše a další královské dary. Byl si jistý, že to všechno někomu patří a že by se příslušným majitelům jeho počínání jistě nelíbilo.
Kromě toho si byl jistý, že démon by měl mít vruce nějaký písemný doklad.
“Myslím, že se za to budeš muset podepsat,” řekl. “Krví.”
“Čí?” zeptal se Erik.
“Tvou vlastní - nejspíš,” prohlásil Mrakoplaš. “Ale možná že by stačila i ptačí,” dodal a vrhl krvežíznivý pohled na papouška, který zavrčel a otočil se kněmu zády.
“A můžu si to nejdřív vyzkoušet?”
“Cože?”
“No, představ si, že to nebude fungovat. Nepodepíšu nic, dokud neuvidím, že to funguje.”
Mrakoplaš se na hocha pátravě podíval. Pak se podíval na pestré panoráma světových království, které se pod nimi rozkládalo. Tak by mě zajímalo, jestli jsem byl vjeho věku tady takový. A zrovna tak by mě zajímalo, jak jsem to vůbec přežil?
“To je svět,” začal trpělivě. “Samozřejmě, že to bude, u všech ďáblů, fungovat. Chtěl jsem říct - podívej se na to. Hurikány, posun světadílů, koloběh vody - všechno to tam máš. Takový svět ti vydrží na celý život. Když ho budeš šetřit.”
Erik svět prozkoumal kritickým pohledem. Na tváři měl výraz člověka, který ví, že ty nejlepší dárky, jež vživotě dostal, fungovaly na něco podobného dvěma plochým bateriím a elektroobchody že byly otevřeny až po…
