Úžasná Zeměplocha – Zajímavé časy (Terry Pratchett)

V chodbě vedoucí k soukromým prostorám císaře byli dva mrtví strážní.

„Poslyšte, jak je možné, že vás všechny zajali živé?“ zašeptal Mrakoplaš. „Ti vojáci, co jsem viděl, měli obrovské meče. Jak to, že nejste mrtví?“

„Myslím, že nás chtěli mučit,“ odpověděla Motýl. „Deset z nich jsme zranili.“

„Ale. A to jste na ně nalepili plakáty? Nebo jste jim zpívali revoluční písně, dokud nepadli? Dej si říct, někdo chtěl, abyste zůstali naživu.“

Temná chodba klesala. Každý jejich krok způsobil hlasité skřípění a praskot prken v podlaze, takže si Mrakoplaš připadal jako v budově univerzity. Jenže v překrásném zářícím paláci, jako byl tenhle, něco takového nečekal.

„Říká se tomu slavičí podlaha,“ řekla Motýl, jako by věděla, co si myslí. „Truhláři dávali pod každý hřebík zvláštní kovovou podložku, aby se sem nikdo nemohl proplížit nepozorován.“

Mrakoplaš se podíval na mrtvé strážné. Ani jeden z mužů nestačil vytáhnout meč. Přenesl váhu těla na levou nohu. Podlaha zaskřípěla. Pak na pravou nohu. Prkna zasténala.

„Pak tady něco není v pořádku,“ zašeptal. „Na takový podlaze se k nikomu nepřikradeš.“ Takže ty strážný musel zabít někdo, koho znali. Vypadněme odsuď…“

„Jdeme dál,“ zavrtěla Půvabný motýl rozhodně hlavou.

„Je to past. Někdo chce, abysme za něj udělali jeho špinavou práci.“

Pokrčila rameny. „U té velké nefritové sochy zahneme doleva.“