Jednu věc je třeba Cohenovi přiznat. Když neměl důvod, proč by vás chtěl zabít, jako třeba když jste vlastnil obrovský poklad nebo jste stál mezi ním a něčím, co chtěl právě dostat, pak byl skvělým společníkem. Mrakoplaš se s ním v minulosti už několikrát setkal, většinou když před něčím utíkal.
Cohen se nikdy příliš nevyptával. Co se Cohena týkalo, lidé přicházeli a lidé odcházeli. Po pětileté pauze řekl prostě, jo, to ses ty?“, ale už ho nenapadlo dodat „a jak ses měl?“. Byl jste naživu, stál jste na nohou a o ostatní se nestaral, ani co by se za nehet vešlo.
V podhůří bylo mnohem tepleji. K Mrakoplašově úlevě nebylo třeba zabít a sníst žádného ze zásobních koní, protože z jednoho stromu na ně zaútočil leopardovitý tvor a pokusil se svými drápy rozpárat Cohena.
Bohužel jeho maso mělo dost silnou pachuť.
Mrakoplaš už jedl koně. Za ta léta jeho nervy zesílily natolik, že dokázal sníst prakticky skoro všechno, co se mu nemrskalo na vidličce. Ale teď se cítil příliš otřesený, než aby tomu ještě pomáhal tím, že by se zakousl do něčeho, čemu se ještě před chvílí říkalo Plavka nebo Žanka.
„A jak tě vlastně chytili?“ zeptal se, když se znovu vydali na cestu.
„Byl jsem moc zaměstnanej.“
„Barbar Cohen? Zaměstnanej tak, že neměl čas bojovat?“
„Nechtěl jsem vystrašit tu mladou dámu. Nemohl jsem si pomoct. Sešel jsem dolů do vesnice zjistit, co je nového, a jedno to tak nějak vedlo k druhýmu. Vzápětí bylo všude kolem vojáků jak much a já s rukama v poutech za zádama. Velel jim pěkně odpornej týpek. Ten jeho ksicht dlouho nezapomenu. Sebrali nás tak asi půl tuctu a přinutili tlačit Štěkajícího psa celou cestu až tam nahoru, pak nás připoutali k tomu stromu, namířili psa na nás, někdo zapálil provázek, co visel vzadu, a všichni se zdekovali za závěj. Jenže pak jsi se objevil ty a psa odčaroval.“
„Já ho neodčaroval. Teda ne tak docela.“
Cohen se naklonil k Mrakoplašovi. „Řekl bych, že vím, co to bylo,“ sdělil mu důvěrným tónem, pak se narovnal a zatvářil se spokojeně.
„Vážně?“
„Já bych řekl, že to byla nějaká raketa. Tady dělají se střelným prachem neuvěřitelný věci.“
„Ty myslíš, jako když nasypeš do plechovky karbid, plivneš na něj a pak tam hodíš sirku[18]?“
„Oni to tady používají k zahánění zlých duchů. A že tady těch zlých duchů mají. To kvůli všemu tomu vraždění a masakrům.“
„Jaký masakry?“
Mrakoplaš byl vždycky přesvědčený, že Achátová jíše je mírumilovné místo. Že je civilizovaná. Tam se přece vynalézaly věci. On byl dokonce nástrojem toho, že se několik jejích malých vynálezů a vylepšení představilo v Ankh-Morporku. Byly to jednoduché, nevinné věcičky, jako hodinky obsluhované malým démonkem nebo krabička, v níž jiná stvůrka o kreslila obrázky toho, co se jí ukázalo okýnkem, nebo zvláštní skleněné oči, které jste si nasadili přes oči vlastní, abyste lépe viděli, i když jste tak dělali sami ze sebe pastvu pro oči ostatních.
Achátová říše měla být nudná!
„No jo, samej masakr,“ přikývl Cohen. „Podívej, tak třeba obyvatelstvo je ti dlužný na daních, jasný? Tak si vybereš nějaký město, kde lidi dělají potíže, pozabíjíš je do posledního, město zapálíš, zdi strhneš, popel zaoráš. Tak se zbavíš těch hlavních potíží a ostatní města se najednou začnou chovat velmi uctivě a dlužný daně se ti hrnou do pokladny jako zázrakem, což se hodí každý vládě, pokud já vím. Pak, když ti začnou po nějaký době dělat potíže jinde, tak jenom řekneš: ,Vzpomínáte si na Nangnang, nebo jak se to město jmenovalo?‘ a oni řeknou: ,A kde je Nangnang?‘ a ty řekneš: ,Tak. Přesně o tom je řeč. Hlavně, že si rozumíme.‘“
„Dobrý bože! To kdyby něco takového zkusili u nás -“
„Jenže tahle země už tímhle způsobem žije strašně dlouho. Místní obyvatelé si myslí, že takhle se má vládnout. Dělají, co se jim řekne. S obyčejnými lidmi se tady zachází jako s otroky.“
Cohen se zamračil. „Něco ti řeknu. Já nemám nic proti otrokům jako takovejm. Sám jsem jich už v životě pár měl. Sám jsem už jednou nebo dvakrát otrokem byl. Ale když jsou někde otroci, co ta…
