Na nádvořích Slunečního císaře zurčely fontány. Křičeli tam pávi a jejich křik zněl jako zvuk, který by mělo vydávat něco mnohem méně krásného. Ozdobné stromy a keře vrhaly stín, jaký uměly vrhat jen ony - ozdobný.
Zahrady se rozkládaly v srdci města a až sem doléhaly zvuky vnějšího města, i když jen tlumeně. Hlavně proto, že na ulicích kolem hradeb byla denně rozprostírána čerstvá tráva a kromě toho bylo všeobecně známo, že každý silnější hluk v okolí hradeb Zakázaného města vynese tomu, kdo ho způsobil přinejmenším několikadenní pobyt ve vězení.
Ze zahrad byla esteticky nejdokonalejší ta založená prvním císařem Odrazem jednoho slunce. Skládala se jen ze štěrku a kamenů, ale dokonale umělecky uhrabaných a naaranžovaných, jako by to provedla kamenná lavina nadaná výjimečným estetickým cítěním. Právě sem chodil Odraz jednoho slunce, za jehož vlády byla říše sjednocena a postavena Velká zeď, aby si občerstvil duši a vcítil se do základní jednoty všech věcí, zatímco popíjel víno z lebky některého z nepřátel nebo zahradníků, který nebyl dostatečně zručný v používání hrábí.
V této chvíli byl v zahradě jen Dva malí Wangové, hlavní obřadník, který sem zašel, protože cítil, že mu to dělá dobře na nervy.
Vždycky si říkal, že to bude tou dvojkou. Bylo to nešťastné datum narození. To, že mu říkali Mrňavý Wang, byl jen nedostatek dvorní úcty, jen takové malé „plť“, které udělal racek ještě na tu ohromnou hromadu buvolího trusu, kterou mu Nebesa nakydala na jeho horoskop. I když si musel přiznat, že on sám si celou situaci pěkně zkomplikoval tím, že se rozhodl přijmout místo hlavního obřadníka.
V té chvíli to vypadalo jako skvělý nápad s ještě skvělejšími vyhlídkami. Pomalu stoupal v hierarchii achátských úředníků a přitom se učil čím dál tím lépe ovládat ona umění důležitá k provozování dobré vlády a administrativy (jako je dokonalá kaligrafie, origami, ikebana a Pět úžasných forem poezie) . Pustil se s nesmírnou pečlivostí do úkolů, které mu byly svěřeny, a jen zcela mimochodem si všiml, že v civilní službě už zdaleka není tolik vysoce postavených úředníků jako dříve, a pak se na něj jednoho dne vrhla skupina mandarínů - později ho napadlo, že většina z nich byla starších než on - přesně ve chvíli, kdy se pokoušel najít rým na „oranžový kvítek“, a blahopřála mu k jeho jmenování hlavním obřadníkem.
To bylo před třemi měsíci.
A ze všech věcí, které ho během těch nekonečných tří měsíců napadaly, byla nejostudnější tahle: začal věřit, že Sluneční císař ve skutečnosti není Pán nebes, Pilíř oblohy ani Velká řeka požehnání, ale zlý a zlomyslný šílenec, jehož smrt už byla odkládána příliš dlouho.
Byla to strašlivá myšlenka. Připadal si, jako kdyby nenáviděl mateřství, syrovou rybu nebo si stěžoval na sluneční svit. Většina lidí si vyvíjela své společenské cítění ještě v dětství, v tom krátkém období potom, co opustí školu a než dojdou k názoru, že každá nespravedlnost nemusí být vždycky úplně špatná. Byl to šok, když si člověk musel své názory opravovat ve věku skoro šedesáti let.
Ne že by byl proti Zlatému zákonu. Když někdo kradl, bylo zcela logické, že mu byly useknuty ruce. Tím mu bylo zabráněno, aby kradl znovu a tak si dál špinil duši. Rolník, který nemohl zaplatit daně, měl být popraven, aby náhodou neupadl do lenosti a nepůsobil jako špatný příklad pro ostatní. A protože Nebesa stvořila říši jako jediný pravý svět lidských bytostí a vzhledem k tomu, že za jejími hranicemi se rozkládal svět duchů, bylo jistě v pořádku, když byl popraven každý, kdo zpochybňoval stávající stav věcí.
Ale Dva malí Wangové cítil, že když se to provádělo, neměl by se při tom člověk tak šťastně smát. Nebylo příjemné, že se ty věci odehrávaly, bylo to jen nezbytné.
Odněkud zdáli se ozvaly výkřiky. Císař už zase hrál šachy. Dával přednost živým figurám.
Dva malí Wangové měl pocit, že ho jeho znalosti táhnou k zemi. Časy bývaly lepší. Teď už to věděl. Věci vždycky nebyly takové jako teď. Císařové nebývali krutí klauni, kolem nichž bylo stejně bezpečno jako na podemletém břehu v krokodýlí sezóně. Kdysi nebývala občanská válka pokaždé, když císař zemřel. Náčelníci rodů nevládli zemi. Lidé měli právě tak práva, jako povinnosti.
Pak se jednoho dne stalo, že se zapochybovalo o následnickém právu, začala válka a od té doby už nic nešlo jako dříve.
Při troše štěstí císař už brzo zemře. Bezpochyby už mu tam někde připravují speciální, zvláště vybrané peklo. A zase dojde k obvyklým bojům, pak na trůn usedne nový císař, a když bude mít Dva malí Wangové štěstí, bude jen sťat, což se většinou stávalo těm, kdož se za minulého císaře dopracovali nějakého postavení. Jenže to bylo podle moderních měřítek zcela logické, protože v těchto dnech mohl být člověk popraven třeba za to, že přerušil císařovy myšlenky nebo stál na špatném místě.
A v tomto okamžiku zaslechl Dva malí Wangové duchy.
Zdálo se, že je má přímo pod nohama.
Mluvili podivným jazykem, takže jejich řeč byla pro Dva malé Wangy pouhými zvuky. Zněly zhruba takto:
„Kde to, k čertu, jsme?“
„Jsem si jistý, že někde pod palácem. Dívejte se po další mříži ve stropě…“
„So říká?“
„Celou tu dobu tlačím to blbý kolečkový křeslo a už toho mám plný zuby!“
„Hned co z tohohle vylezem, si namočím nohy do teplý vody, to vám povídám.“
„Tomuhle vy říkáte vstup do města? Tomuhle? Po pás ve vodě? Takhle jsme s Brucem Hurigánem do těch… zas… měst nikdy nevstupovali. Do těch… zas… louže… měst jsme vjížděli s tisíci jezdci na koních! Tak se obsazujou města!“
„To je možný, ale do tohohle kanálu by se ti jezdci stejně nevešli.“
Zvuky byly duté a dunivé. Dva malí Wangové je jako v tranzu následoval. Přešel bezmyšlenkovitě po dokonale vyšlechtěném štěrku, což by mu od jeho tvůrce, milovníka míru a vyrovnanosti, vyneslo přinejmenším vytržení jazyka.
„Nemohli bychom si pospíšit? Byl bych rád co nejdál odsud, až ten kotel vybuchne, a s doutnáky nemám nijak zvláštní zkušenosti.“
„Hele, já tomu s tím kotlem pořád nějak nerozumím, Profi.“
„Já doufám, že všechny ty bouchací kuličky prorážej díru do zdi.“
„No dyť! A proč u toho nejsme? Proč jsme v tomhle blbým kanále? „
„Protože všechny stráže se rozeběhnou podívat, co to vybuchlo.“
„No dyť! Takže bysme měli bejt tam!“
„Ne! My právě musíme být tady, Cohene. Tomu se říká vějička Takhle je to mnohem… civilizovanější.“
Dva malí Wangové přitiskl ucho k zemi.
„Jakej jsi říkal, že je trest za vstup do Zakázaného města, Profi?“
„Myslím, že je to něco jako současné pověšení, vytažení a rozčtvrcení. Takže jak vidíš, nebyl to tak docela špatný nápad, když jsme -“
Ozvalo se tiché šplouchnutí.
„A jak je to s tím vytažením?“
„Myslím, že ti rozpářou břicho, vytáhnou vnitřnosti a ukážou ti je.“
„A proč?“
„To vlastně ani nevím. Asi aby zjistili, jestli si je poznáš.“
„To jako… myslíš… ,hele, todle jsou mý ledviny a… no jasně todle je mý játro‘?“
„A co to znamená, rozčtvrtit? To jako že nás rozdělej do různejch čtvrtí města, nebo jak?“
„Podle souvislostí to pravděpodobně bude něco trochu jiného.“
Chvíli nebylo slyšet nic kromě šplouchání šesti párů nohou a podivné skvík-skvík něčeho, co znělo jako kola.
„Tak jo, a jak tě pověsej?“
„Prosím?“
„Hur, hur, hu- promiň, promiň.“
Dva malí Wangové zakopl o dvě stě let starou bonsaj a upadl hlavou na kámen, který byl vybrán pro svou základní vyrovnanost. Když za několik vteřin znovu přišel k vědomí, byly hlasy pryč. Pokud tam vůbec nějaké byly.
Duchové. V těchto dnech bylo kolem hodně duchů. Dva malí Wangové zatoužil po několika bouchacích žabkách, které by rozházel kolem.
Být hlavním ohradníkem bylo ještě horší než hledat verš na „oranžový kvítek“.
