Byla to sotva stezička. I divocí králíci by ji přehlédli. A vy byste byli přísahali, že tam není nic jiného než kolmá, nepřístupná stěna, dokud jste neobjevili onu puklinu.
Jakmile jste ji jednou našli, zjistili jste, že to za tu práci nestálo. Vedla do dlouhé rokle, v níž bylo několik přirozených jeskyní, trocha trávy a malý potok.
A jak se ukázalo, Cohenův gang. Až na to, že on mu říkal horda. Seděli na slunci a stěžovali si jeden druhému, že už nehřeje, jako hřálo dřív.
„Tak jsem zpátky, hoši,“ řekl Cohen.
„A tys někde byl?“
„Sože? So řiká?“
„Říká, že je ZPÁTKY!“
„Svátky? Jaký svátky?“
Cohen se zářivě usmál na Mrakoplaše. „Ty jsem si přivedl s sebou,“ chlubil se. „Jak jsem ti říkal, samotnej člověk dneska nemá šanci.“
„Ehm,“ odkašlal si Mrakoplaš nejistě a poněkud zmateným pohledem zkoumal okolí, ,je některému z nich pod osmdesát?“
„Vstaň, Cucáku Vildo,“ řekl Cohen.
Na nohy se zvedl vysušený muž jen o trochu méně svrasklý než ostatní. Nejpozoruhodnější na něm byly jeho nohy. Byl obut v botách s výjimečně silnými podrážkami.
„To proto, aby se moje nohy pořádně dotýkaly země,“ vysvětloval.
„A že se tak ptám… v obyčejných botách se země nedotýkají?“
„Ne. Je to ortopedický problém, chápete? Jak bych vám to… víte, že je spousta lidí, kteří mají jednu nohu kratší než druhou? Možná vám to bude připadat jako legrace, ale já mám -“
„Už mi nic neříkejte,“ zarazil ho Mrakoplaš. „Občas mám zvláštní záblesky inteligence… Vy máte obě nohy kratší než tu druhou, že?“
„Úžasné. No, ale vidím, že jste mág,“ řekl Cucák Vilda. „Vy se holt v těchhle věcech vyznáte.“
Na dalšího člena hordy vrhl Mrakoplaš zářivý, napůl šílený úsměv. Byla to skoro jistě lidská bytost, protože scvrklé malé opice obvykle nejezdí sem a tam v kolečkovém křesle a nemají při tom na hlavě helmici zdobenou kravskými rohy. Tvor se na Mrakoplaše na oplátku zašklebil.
„Tohle je -“
„Sožééé? So řikáá?“
„Bláznivý Humoš,“ představil ho Cohen.
„So to žvaní? So to furt kesá?“
„Vsadil bych se, že ta židle každýho nepřítele vyděsí k smrti,“ řekl Mrakoplaš. „Zvlášť ty čepele na kolech.“
„Musím ti říct, že nám vždycky dá zatracenou práci dostat ho přes hradby,“ přiznal Cohen, „ale divil by ses, jak rychle na tom umí jezdit.“
„Vo so de? Koho chce zhyzdit?“
„A tohle je Bleskovej Podrs.“
„Odpal, mágu!“
Mrakoplaš se znovu usmál. Další člen strašlivé tlupy si s ostatními v ničem nezadal. „Ty berly… úžasný. Skvělý nápad napsat si na jednu LASKÁ a na druhou NENÁVIST, to dělá dojem!“
Cohen se pyšně usmál.
„Bleskovýho kdysi považovali za nejhroznějšího lumpa a hrdlořeza na světě. Starý, mladý, ženský, děti, kálel na nějakou etiku,“ pochlubil se.
„Vážně? Přímo tenhle?“
„Ale nevěřil bys, co se dá dokázat s dobrejma přírodníma čípkama.“
„Šup tam s tím, člověče,“ zavrčel Podrs.
Mrakoplaš zamrkal. „Hm. Mohl bys na slovíčko, Cohene?“
Odvedl prastarého barbara stranou.
„Nechci, aby to vypadalo, že jsem nějakej kverulant, rozumíš,“ začal, „ale tebe, předpokládám, nenapadlo, že ti chlápci mají tak trochu, jak bych to řekl, prošlou záruční lhůtu? Teda, bez urážky, nejsou trochu staří?“
„So? So vaří?“
„Ale říká, ŽE JE RAD, ŽE SE VÁM DAŘÍ.“
„Sožeéé?
„Jak to myslíš? Je v nich uložených skoro pět set let koncentrovanýho hrdinskýho barbarismu,“ nechápal Cohen.
„Pět set let válečnejch zkušeností je dobrejch. To je fakticky skvělý. Ale měly by bejt rozložený na víc než jednu osobu. Hele, co od nich čekáš? Že budou na lidi omdlívat?“
„Jsou úplně v pořádku,“ bránil své lidi Cohen a ukázal na křehkého muže stojícího opodál, který upřeně zíral na velký týkový špalek. „Podívej se támhle na starýho Caleba Rozparovače. Vidíš? Zabil víc než čtyři sta lidí holejma rukama. Je mu pětaosumdesát a kromě toho, že je trochu zaprášenej, je ve skvělý formě.“
„Ale co to, u čerta, dělá?“
„Aha, jo, no tak to máš tak. Místní tady jsou velcí fandové na boj holejma rukama. Těžký myšlení a velkej kumšt, tyhle bojový umění. Učej se to vlastně jenom proto, že tady až na nějaký výjimky n…
