„Se na to vyfláknu!“
Pole byla křížem krážem zbrázděna zavlažovacími strouhami. Zdálo se, že nikde není jediný kousek rovné země. A strouhy byly příliš široké, než aby, se daly přeskočit. Vypadaly, jako kdyby se daly přebrodit, ale jen proto, že bylo vidět čtyřicet centimetrů čisté vody, která ovšem zakrývala vražedně hluboké, živinami bohaté, husté bahno. Pan Čabajka řekl, že říše vděčí za své bohatství úrodné zemi bahnitých plání. Právě v těchto okamžicích se Mrakoplaš cítil velmi bohatý.
Přiblížil se mezitím k onomu zvláštnímu kopci, který se tyčil nad městem. Byl skutečně pravidelně oblý, kulatý příliš dokonale, než aby mohl vzniknout přirozeným způsobem. Pan Čabajka takovým kopcům říkal drumliny, obrovské hromady štěrku a země, které po sobě zanechal ledovec. Úpatí tohohle pahorku pokrývaly stromy a na jeho vrcholku stála malá budova.
Úkryt. To bylo pěkné slovo. Byla to obrovská pláň a armády nebyly tak daleko. Pahorek vypadal až nepřirozeně klidně a mírumilovně, jako kdyby patřil do nějakého jiného světa. Zvláštní bylo i to, že přestože Acháťané obdělali kdejakou píď země, na které se udržel vodní buvol, pahorek ponechali v původním stavu.
Někdo ho pozoroval. Byl to vodní buvol.
Byla by chyba říci, že pozoroval Mrakoplaše se zájmem. Prostě ho jen tak pozoroval, protože měl otevřené oči a náhodou se díval směrem, který zahrnoval i Mrakoplaše.
Tvář dobytčete měla onen vyrovnaný výraz tvora, který si už dávno uvědomil, že byl prakticky vytvořen jako potrubí na nohou a objevil se ve vesmíru jen proto, aby, zhruba řečeno, zajistil jistý průchozí výkon.
Na druhém konci provazu byl muž stojící po kolena v bahně. Hlavu mu, tak jako každému jinému poháněči buvolů, chránil široký slaměný klobouk. Oblečen byl do volných šatů pyžamovitého druhu, jaké nosila většina Acháťanů. A na tváři neměl výraz idiota, ale soustředěného zamyšlení. Díval se na Mrakoplaše. Ale stejně jako u buvola jen proto, že se mezitím jeho oči musely něčím zaměstnávat.
Navzdory všem bezprostředním nebezpečím cítil Mrakoplaš, jak ho náhle překonává nepřekonatelná zvědavost.
„Ehm. Dobré ráno,“ řekl.
Muž mu kývl na pozdrav. Vodnímu buvolovi se z objemného břicha vydral bublavý zvuk trávené potravy.
„Ehm. Promiňte, ale mám takovou osobní otázku,“ pokračoval Mrakoplaš. „Víte… nemůžu si pomoct, ale pořád přemýšlím o tom… proč celé dny stojíte s vodními buvoly v těch polích?“
Muž se zamyslel.
„Je to dobré pro půdu,“ odpověděl nakonec.
„Ale neproplýtvá se tím strašně moc času?“
I tuhle otázku muž nějakou chvíli zvažoval.
„Co znamená čas pro vodního buvola?“ odpověděl.
Mrakoplaš se vrátil zpět na dálnici skutečnosti.
„Vidíte támhle ty armády?“ ujistil se.
Poháněč vodních buvolů zaostřil pohled.
„Ano,“ přiznal nakonec.
„Bojují za vás.“
Nezdálo se, že by to na muže udělalo nějaký zvláštní dojem. Vodní buvol si tiše říhl.
„Někteří lidé vás chtějí zotročit, jiní zase abyste v téhle zemi vládli, nebo alespoň aby tady mohli vládnout oni a tvrdit vám, že tady ve skutečnosti vládnete vy,“ vysvětloval Mrakoplaš. „Dojde ke strašlivému boji. Tak mě napadlo… co byste si přál vy?“
Poháněč vodního buvola pomalu vstřebal i tuhle otázku. A Mrakoplaš měl v tom okamžiku pocit, že pomalost, s jakou mu otázka očividně pronikala do mozku, nebyla zapříčiněna hloupostí muže, ale praktickou mnohovýznamností otázky. Cítil, jak se otázka rozprostírá, zahrnuje zemi, trávu, slunce a míří ke hvězdám a za hranice vesmíru.
Nakonec muž řekl:
„Bylo by skvělé, kdybych měl delší provaz.“
„Ach. Fakticky? No tohle. To je věc,“ řekl Mrakoplaš. „Rozhovor s várna byl moc poučnej. Na shledanou.“
Muž se díval, jak Mrakoplaš odchází. Vodní buvol zatím uvolnil nějaké svaly, napjal jiné, zvedl ocas a udělal ze světa sice jen o maličko, ale přece jen lepší místo.
