Byla to, jako ostatně vždycky, záležitost protokolu. Nebo diskrétnosti. Nebo pečlivě volené etikety. A určitě alkoholu. Nebo alespoň iluzí alkoholem vyvolaných.
Lord Vetinari, svrchovaný vládce Ankh-Morporku, si mohl - teoreticky - poslat pro arcikancléře Neviditelné univerzity, a kdyby ho tento neposlechl, mohl ho dát - teoreticky - za trest popravit.
Na druhé straně Vzoromil Výsměšek jako hlava nejproslulejší školy mágů dal velmi uctivým, ale rozhodným způsobem jasně najevo, že on by mohl Patricije proměnit v malého obojživelníka a sám pak pobíhat po místnosti v okovaných botách.
Alkohol tuhle diplomatickou roklinu překrásně přemostil. Lord Vetinari občas pozval arcikancléře do paláce na hlt něčeho dobrého k pití. A arcikancléř samozřejmě vždycky šel, protože by bylo nespolečenské nejít. Každý chápal, jak se věci mají, a každý se snažil chovat co nejlépe, a tím se vyhnuli jak občanským nepokojům, tak znečištěnému koberci.
Bylo překrásné odpoledne. Lord Vetinari seděl v palácové zahradě a s mírně dotčeným výrazem pozoroval motýly. Ve způsobu, jakým bezcílně poletovali sem a tam a tak nějak nevýnosně si užívali života, nacházel něco mírně odpudivého.
Zvedl hlavu.
„Ach, to jste vy, arcikancléři,“ usmál se. „Rád vás vidím. Sedněte si. Doufám, že se vám daří?“
„Ale samozřejmě,“ přikývl Vzoromil Výsměšek. „A co vy? Zdravíčko slouží?“
„Nikdy to nebylo lepší. A to počasí! To se nám udělalo krásně, co?“
„No, včera byl opravdu nádherný den.“
„A říkali mi, že zítřek bude ještě pěknější.“
„No, neškodilo by, kdyby to nějaký ten den vydrželo, že?“
„To máte pravdu.“
„Tak, tak.“
„Hm.“
„Ba, ba.“
Chvíli pozorovali motýly. Pak přišel majordomus a přinesl chlazené nápoje.
„A co oni to vlastně doopravdy s těmi květinami dělají?“ zeptal se Vetinari.
„Prosím?“
Patricij pokrčil rameny. „To nic. To nebylo nic důležitého. Ale když už jste tady, arcikancléři, rád bych s vámi probral něco důležitějšího. Jsem si jist, že je to skutečně velmi neodkladná záležitost. Víte, napadlo mě, jestli byste mi laskavě nemohl říci jednu věc: Kdo je Velký mág?“
Výsměšek se na chvíli zamyslel.
„No, mohl by to být děkan,“ odpověděl nakonec. „Ten váží určitě přes sto třicet kilo.“
„Víte, nějak podvědomě cítím, že to není ta správná odpověď,“ zavrtěl hlavou lord Vetinari. „Vzhledem ke kontextu jsem nabyl přesvědčení, že se myslí ,nejlepší‘.“
„V tom případě to asi děkan nebude,“ připustil arcikancléř.
Lord Vetinari se pokusil vybavit si profesory Neviditelné univerzity. Před duševním zrakem se mu objevila skupina kulatých útvarů se špičatými klobouky nahoře.
„Podle souvislostí to skutečně nemůže být děkan,“ opakoval lord Vetinari.
„A… ehm…, o jakých souvislostech se to tady mluví?“ nadhodil Výsměšek.
Patricij se chopil své hůlky a vstal.
„Pojďte se mnou,“ řekl. „Myslím, že bude lepší, když se na to podíváte sám. Je to velmi nepříjemná záležitost.“
Cestou za Patricijem se Výsměšek se zájmem rozhlížel. Nemíval často příležitost prohlédnout si zblízka zahrady, které byly ve všech známých příručkách o zahradách a zahradničení uváděny pod hlavičkou „Odstrašující příklady“ nebo „Jak to nedělat“.
Rozkládaly se právě tady a pravdivější vyjádření skutečnosti bychom těžko hledali díky proslulému, nebo spíše notoricky nechvalně proslulému zahradnímu architektu a všestrannému vynálezci Zatracenému Hlupci Johnsonovi, jehož roztržitost a naprostá indolence v základních matematických úkonech mimo jiné způsobily, že každý krok tady byl smrtelně nebezpečný. Jeho génius… nuže, alespoň jak tomu Výsměšek rozuměl, jeho génius byl přímo opakem onoho génia, který vytvářel zemní práce, jež sice tajně a nenápadně, ale s úžasnou silou klepou na vaše estetické cítění a lahodí oku.
Nikdo si nebyl jist, na co bušily práce Zatraceného Hlupce, ale sluneční hodiny čas od času vybuchovaly, šílené dlažby pěšin už dávno spáchaly sebevraždu a bylo známo, že zahradní nábytek z kovaného železa se při třech příležitostech roztekl.
Patricij vedl svého hosta branou do čehos…