14/
Pro Blackthorna to bylo pekelné ráno. Potýkal se na život a na smrt se spoluvězněm. Pro misku kaše. Oba byli nazí. Před vstupem do žaláře, rozlehlého přízemního dřevěného baráku, se musel každý trestanec svléknout. Oblečený muž zabere víc místa a oblek by mohl skrývat zbraň.
Temná dusná prostora byla padesát kroků dlouhá, deset široká, přeplněná nahými zpocenými Japonci. Světlo pronikalo pouze skulinami mezi prkny a trámy tvořícími stěny a nízký strop.
Tak nízký, že Blackthorne stěží mohl stát zpříma. Byl poškrábaný od mužových ulámaných nehtů a odřený od drsných latěk. Nakonec vrazil chlapovi temenem do obličeje, chňapl ho za krk a tloukl mu hlavou o trám, pokud neztratil vědomí. Pak bezvládné tělo odhodil, prodral se zpocenou masou do koutka, kde si zabral místo, a sbíral síly, aby odrazil další útok.
Za rozbřesku se rozdávalo jídlo: malým otvorem začali dozorci přidělovat vězňům kaši a vodu. Od včerejšího soumraku, kdy ho sem uvrhli, Blackthorne nejedl ani nepil. Muži se řadili do zástupu v nezvyklém klidu. Bez kázně by se na žádného nedostalo. Náhle do něho hrubě strčil neholený zavšivený chlap a vytrhl mu jeho příděl. Ostatní čekali, co bude dál. Blackthorne zažil už hezkých pár námořnických rvaček, než aby se dal zastrašit jednou zrádnou ranou do beder. Dělal, že má vyražený dech, potom útočníka kopl pod pás a bitka začala. Teď ze svého koutku užasle zíral na muže, který mu podával dávno oželenou misku s kaší a vodou. Poděkoval a vzal si je.
Rohová místa byla nejžádanější. Barák dělil trám položený na hliněnou podlahu. V každé části byly tři řady mužů, dvě řady čelem k sobě a třetí mezi nimi. Uprostřed leželi slabí a nemocní. Silnější muži, opření zády buď o stěnu nebo o trám, si mohli protáhnout nohy jen přes jejich trup.
V jedné z prostředních řad zahlédl Blackthorne dvě nafouklé a mouchami poseté mrtvoly. Ale vyčerpaní nebo umírající muži v jejich sousedství jako by je nevnímali. V té sálající výhni nebylo vidět daleko. Slunce pralo do dřeva. Byla tam zaklopená latrínová vědra, přesto byl smrad strašný, protože zvratky a výměty nemocných nikdo neuklízel.
Čas od času se otevřela železná vrata a stráže vyvolávaly jména. Muži se uklonili druhům a odešli, ale brzy je vystřídali nově příchozí a zase bylo plno. Zdálo se, že vězňové jsou smířeni s osudem a snaží se seč jsou žít v pohodě se svými sousedy.
Jeden muž u zdi začal zvracet, hned ho přistrčili do prostřední řady, kde se zhroutil, zpola zadušený vahou cizích nohou.
Blackthorne honem zavřel oči a s vynaložením všech sil překonával děs a hrůzu z uzavření. Mrcha Toranaga! Kéž bych sem mohl jednou toho chlapa zavřít.
Mrchy dozorci! Večer, když mu poručili svléct se do naha, rval se s nimi se zuřivostí zoufalce; dobře věděl, že nemá šanci, ale nechtěl se jen tak poddat. A pak ho šoupli sem.
Podobné baráky tu byly čtyři. Stály na kraji města v dlážděné ohradě obehnané vysokými kamennými zdmi. Před ohradou bylo vykolíkované prostranství. Na něm se tyčilo pět křížů. K břevnům byli za kotníky a zápěstí přivázáni čtyři muži a jedna žena. Jak šel kolem v doprovodu samurajské čety, viděl Blackthorne katy vrážet za pošklebků davu obětem do hrudi dlouhá kopí. Potom těch pět sňali a pověsili další pětici; na mrtvoly už čekala četa samurajů; vesele je dlouhými meči rozsekali na kousky.
Hnusná krvelačná smečka!
Zatím přišel k vědomí muž, s nímž se utkal. Ležel v prostřední řadě. Nos měl přeražený a na líci zaschlou krev. Náhle se vymrštil, odstrčil sousedy a skočil po Blackthornovi.
Blackthorne si nebezpečí všiml až v poslední chvíli, bleskem nastavil pěsti a útok odrazil. Vězňové, na které muž padl, láteřili; jakýsi širokoplecí pořízek, podobný buldokovi, ho sekl do krku hřbetem ruky. Suše to zapraštělo a útočníkovi klesla hlava.
Buldok tu zpola oholenou hlavu pozdvihl za mastný zavšivený cop a zase ji pustil. Pohlédl na Blackthorna, podotkl cosi hrdelního, usmál se kolozubými dásněmi a pokrčil rameny.
„Díky,“ zasupěl Blackthorne a děkoval Bohu, že tak…
