35/
Blackthorne čekal na zahradě. Měl teď na sobě uniformu, hnědé kimono, které dostal od Toranagy, za šerpou zastrčené meče a pod šerpou schovanou nabitou pistoli. Z toho, co mu Fudžiko narychlo vysvětlila a co se dodatečně dozvěděl od sloužících, vyrozuměl, že musí Buntaróa přijmout velmi oficiálně, protože tento samuraj je významný hejtman a hatamoto, a také proto, že je to první host v jeho domě. Rychle se tedy vykoupal a převlékl a odebral se na místo, které bylo k přijetí připraveno.
Buntaróa zahlédl krátce už včera, hned když přijel. Celý zbytek dne strávil Buntaró spolu s Mariko jednáním s Toranagou a s Jabuem, zatímco Blackthorne, který se rozhovoru nezúčastnil, ve spěchu organizoval ukázku útoku s Omim a s Nagou. Výsledek byl přijat s uspokojením.
Mariko se vrátila domů velmi pozdě. Jen stručně mu pověděla o Buntaróově útěku, jak ho Išidovi lidé řadu dní pronásledovali, jak jim unikal a nakonec se probil nepřátelskými provinciemi, až dorazil do Kantó. „Bylo to jistě velmi těžké, ale možná že ne zas tak příliš, Andžin-san. Můj manžel je totiž velmi zdatný a velmi statečný.“
„A co bude teď? Odejdete odtud?“
„Podle rozkazu knížete Toranagy má všechno zůstat tak, jak je. Nic se nemá měnit.“
„Ale vy jste se změnila, Mariko. Kde je vaše jiskra?“
„Ba ne. To se vám jen zdá, Andžin-san. To jsem si jen oddychla, že je naživu, když jsem ho už s určitostí považovala za mrtvého.“
„Ano, ale něco se tím přece změnilo, nemyslíte?“
„Ano, jistě. Děkuji Pánubohu, že můj pán nebyl zajat, že to přežil, aby mohl dál sloužit knížeti Toranagovi. A teď mě, prosím, omluvte, Andžin-san, jsem unavená. Promiňte, jsem opravdu velmi unavená.“
„Nemohl bych vám být v něčem nápomocný?“
„Co vy byste měl dělat, Andžin-san? Jen se radovat se mnou i s ním. Opravdu se nic nezměnilo. Nic neskončilo, protože nic ani nezačalo. Všechno je tak, jak bylo. Můj manžel je živ.“
Nebyl bys radši, kdyby bylo po něm? ptal se teď Blackthorne na zahradě sám sebe. Ne.
K čemu je potom ta ukrytá pistole? Máš pocit viny?
Ne. Vždyť nic nezačalo.
Opravdu ne?
Ne.
Představoval sis přece, že s ní spíš. A není to totéž, jako kdyby to byla pravda?
Vtom uviděl Mariko vycházet z domu do zahrady. Cupitala půl kroku za Buntaróem, drobná jako porcelánová miniatura a on tím spíš vedle ní vypadal jako hromotluk. Přicházela i Fudžiko a služky.
Blackthorne se uklonil. „Jókoso oide kudasareta, Buntaró-san.“ (Buďte vítán v mém domě, Buntaró-san.)
Všichni poklonu opětovali. Buntaró a Mariko usedli na polštáře proti němu. Fudžiko se posadila za ním. Nigacu a služka Koi začaly podávat ča a saké. Buntaró se rozhodl pro saké. Blackthorne rovněž.
„Dómo, Andžin-san. Ikaga desu ka?“
„Ii. Ikaga desu ka?“
„Ii. Kowa džózuni šabereru joni natta na.“ (Dobře. Začínáte mluvit japonsky velmi dobře.)
Blackthorne ale brzy ztratil nit hovoru, protože Buntaró drmolil, polykal slabiky a nijak si nedával na řeči záležet.
„Promiňte, Mariko-san, tomu jsem nerozuměl.“
„Můj manžel vám chce poděkovat za to, že jste se ho snažil zachránit. Tím pádlem, vzpomínáte si? Když jsme prchali z Ósaky.“
„Ach, so desu! Dómo. Pořád si myslím, že jsme se měli vrátit ke břehu, řekněte mu to, prosím. Času jsme měli dost. A ta služka se nemusela utopit.“
„Říká, že to byla karma.“
„Byla to zbytečná smrt,“ prohlásil Blackthorne a hned té neomalenosti litoval. Všiml si, že Mariko jeho slova nepřeložila.
„Můj manžel říká, že strategie toho útoku je vynikající, opravdu vynikající.“
„Dómo. Řekněte mu, že jsem rád, že se mu podařilo ve zdraví uprchnout a že se stal velitelem pluku. A samozřejmě, že můj dům je mu zcela k dispozici.“
„Dómo, Andžin-san. Buntaró-sama říká, že ten útočný plán je opravdu skvělý. Ale on sám že chce mít vždycky po ruce svůj luk a meče. Může tak zabít na mnohem větší vzdálenost, s větší přesností a rychleji než mušketa.“
„Zítra to zkusím s mušketou proti němu a pak se uvidí, jestli ovšem bude chtít.“
„Je mi líto, Andžin-san, ale prohrajete. Nezkoušejte to, prosím, varuji vá…
