Kniha čtvrtá
47/
Erasmus se skvěl v plném lesku vedle nábřeží v Edu, zalit poledním sluncem.
„Bože na nebi, Mariko, podívejte se na něj! Už jste někdy viděla něco takového? Prohlédněte si ty křivky!“
Blackthornova loď kotvila v prostoru dokola uzavřeném zátarasy asi sto kroků od nich, připoutána k doku novými lany. Celé okolí bylo přísně střeženo, další samurajové stáli na palubě a znaky všude kolem upozorňovaly, že toto je zakázaná oblast, do níž lze vstoupit jedině s osobním svolením knížete Toranagy.
Erasmus byl čerstvě natřen a nadehtován, na palubě ani smítko. Trhliny v trupu ucpali koudelí, opravili lanoví a ráhnoví. Dokonce i přední stěžeň, který odnesla bouře, byl nahrazen posledním záložním z podpalubí, usazeným v dokonalém úhlu. Konce všech lan byly čistě svinuté, děla za střílnami se leskla ochrannou vrstvou oleje. A nad tím vším se hrdě třepetal rozedraný anglický lev.
„Ahój!“ zavolal Blackthorne radostně zpoza zátarasů, ale nikdo neodpověděl. Jeden ze strážců mu vysvětlil, že dnes na palubě nejsou žádní barbaři.
„Šigata ga nai,“ opáčil Blackthorne. „Dómo.“ Potlačil rostoucí nutkání ihned vstoupit na palubu a usmál se na Mariko. „Jako by loď právě prošla důkladnou opravou v portsmouthských docích, Mariko-san. Podívejte se na ta děla – hoši museli dřít, až se z nich kouřilo. Není to nádhera? Už se nemohu dočkat, až se objeví Baccus, Vinck a ostatní. Nikdy by mě nenapadlo, že loď najdu v takovém stavu. Ježíši, nevypadá překrásně, co vy na to?“
Mariko se místo na loď dívala na něho. Věděla, že v tuto chvíli na ni zapomněl. A našel si náhradu.
Nevadí, pomyslela si. Naše cesta je u konce.
Toho rána dorazili k poslednímu mýtu na předměstí Eda. Znovu jim prohlíželi cestovní doklady. Opět je zdvořile pustili dál, ale tentokrát je očekávala nová čestná stráž.
„Zavedou nás do hradu, Andžin-san. Zůstaneme tam a večer se máme sejít s knížetem Toranagou.“
„Výborně, pak tedy máme ještě spoustu času. Podívejte, Mariko-san, doky odsud nebudou dál než míli. Někde tam mám loď. Požádala byste kapitána Jošinaku, jestli bychom tam nemohli zajít?“
„Říká, že je mu to velmi líto, ale k tomu nedostal žádný pokyn Andžin-san. Má nás vzít do hradu.“
„Prosím vás, řekněte mu… možná to raději zkusím sám. Taičó-san! Okašira, sukoši no aida watakuši wa ikitai no desu. Watakuši no fune ga asoko ni arimasu.“ (Kapitáne, chci jít na chvíli tam. Je tam má loď.)
„Íe. Andžin-san, gomen nasai. Ima…“
Mariko souhlasně a pobaveně pozorovala Blackthornovo zdvořilé naléhání. Pevně trval na svém. Nakonec Jošinaka odbočku zdráhavě povolil – ale jen na chvilku a jenom proto, že Andžin-san se odvolával na svůj status hatamota, jenž mu poskytoval určitá nepopiratelná práva. Navíc zdůraznil, že krátká prohlídka lodi je důležitá pro knížete Toranagu, ušetří pánovi jeho nesmírně vzácný čas a je nezbytná pro večerní setkání. „Ano. Andžin-san se tedy na chvilku muže podívat, ale bohužel, vstoupit na loď bez listu osobně podepsaného knížetem Toranagou je naprosto vyloučeno a všechno musí být vyřízeno rychle, neboť jsme očekáváni. Je mi velmi líto.“
„Dómo, taičó-san,“ vyhrkl Blackthorne dychtivě, nemálo potěšen tím, jak stále dokonaleji zvládá přesvědčovací umění a jak roste jeho jazyková jistota.
Minulou noc a většinu včerejška strávili v rjokanu u cesty necelé dvě ri na jih. Jošinaka jim umožnil prolelkovat čas podobně jako předtím.
Ó, to byla nádherná noc, pomyslela si.
Prožili už spolu tolik pěkných dní a nocí. Všechno bylo dokonalé s výjimkou prvního dne po odjezdu z Mišimy, kdy je oba znovu vyrušil otec Cukku-san a křehké příměří mezi oběma muži bylo rázem totam. Vypukla náhlá, prudká hádka. Událost s Rodriguesem a až příliš mnoho kořalky ještě přililo oleje do ohně. Oba muži po sobě štěkali výhružky a kletby a otec Alvito poté vyrazil napřed k Edu. Nechal za sebou úplnou spoušť, veškerá radost z cesty se rozplynula.
„To už se nikdy nesmí stát, Andžin-san.“
„Ale ten člověk neměl právo –“
„Jistě, souhlasím. A samozřejmě máte prav…
