48/
„Tamhle bydlí vaši barbaři, Andžin-san,“ ukázal samuraj před sebe. Blackthorne celý neklidný mžoural do tmy. Vzduch byl dusný až k zalknutí. „Kde? Ten dům tamhle?“
„Ano, přesně tam, promiňte, už ho vidíte?“
Na sto kroků před nimi za holou plošinou bažinaté země stál další shluk chatrčí a uliček a mezi nimi se proti černému nebi nejvýrazněji rýsoval velký dům.
Blackthorne se rozhlížel, aby se aspoň přibližně zorientoval. Vějířem odháněl dotírající hmyz. Jakmile sešli z Prvního mostu, brzy se v tom bludišti úplně ztratil.
Jejich cesta vedla nespočetnými ulicemi a uličkami, nejdřív k pobřeží, které chvíli sledovala z východní strany, pak se zase obrátila k severu podél dalšího potoka, jenž se proplétal předměstími rozloženými na ploché, mokřinaté půdě. Čím dále se dostávali od hradu, tím byly cesty mizernější a obydlí ubožejší. Lidé se chovali pokorněji, zpoza šódži vycházelo méně záblesků světla. Edo byla jedna rozlezlá změť, připadalo mu, že je slepená z jednotlivých osad navzájem oddělených prostě jen cestou nebo potokem.
Tady v jihovýchodním cípu města byla zem samý močál a i cestu pokrývalo zahnívající bahno. Zápach už nějakou dobu znatelně sílil, miazma mořských řas, výkalu a bažinatých mělčin, a nad tím vším pronikavý nasládlý puch, který mu byl povědomý, ale přesně zařadit ho nedovedl.
„Smrad jak v Billingsgate při odlivu,“ bručel a zabil další noční havěť, která mu přistála na tváři. Po celém těle cítil lepkavý pot.
Pak zaslechl slabounký útržek veselého námořnického popěvku v holandštině a všechno nepohodlí bylo rázem zapomenuto. „Jsi to ty Vincku?“
Povzbuzen spěchal za hlasem. Nosiči mu opatrně osvětlovali cestu, samuraj šel za ním.
Teď když byl blíž, rozeznal, že ten jednopatrový dům vypadá zčásti japonsky, zčásti evropsky. Byl postaven na kůlech a patřil k němu vlastní pozemek obehnaný vysokou, chatrnou bambusovou zdí. Působil mnohem novějším dojmem než chatrče opodál. V ohradě nebyla žádná brána, jen prostý otvor. Střechu pokrývaly rýžové došky, vchodové dveře byly bytelné, hrubé stěny sbité z prken, okna zakrytá okenicemi na holandský způsob. Štěrbinami tu a tam probleskoval proužek světla. Zpěv a veselé hulákání zesílilo, ale dosud nebyl schopen rozpoznat jednotlivé hlasy. Kamenné dlaždice vedly neudržovanou zahradou přímo ke schůdkům na verandu. Nade dveřmi byl lanem upevněn krátký stožár. Zastavil se a pohlédl nahoru. Když nad sebou uviděl zplihle viset nouzově spíchnutou holandskou vlajku, tep se mu zrychlil.
Náhle někdo zevnitř rozrazil vchodové dveře. Na verandu dopadl proužek světla. Baccus van Nekk s napůl zavřenýma očima opile dovrávoral k okraji, otevřel poklopec a začal vysokým, obloukovitým proudem močit.
„Áááááá,“ mumlal v rostoucím vytržení. „Neni nad to pořádně se vychcat.“
„Vážně?“ zavolal Blackthorne holandsky od brány. „Pročpak si nevezmeš kbelík?“
„Co?“ Van Nekk krátkozrace mžoural do tmy směrem k Blackthornovi, který stál se samurajem v záři pochodní. „Panenkomarjá, samuraj!“ Se zachrochtáním se vzchopil a nemotorně se uklonil v pase. „Gomen nasai, samurai-sama. Ičiban gomen nasai všem opičákům-samům.“ Narovnal se, přinutil se k úsměvu a napůl pro sebe zamumlal: „To musim bejt nadratej víc, než sem myslel. Se mi zdálo, že ten čubčí syn mluvil holandsky. Gomen nasai, ne?“ zvolal ještě jednou a ulevoval si směrem ke zdi domu za sebou, drbaje se na penisu.
„Hej, Baccusi, to neumíš nic lepšího než si nadělat do vlastního hnízda?“
„Cože?“ Van Nekk sebou trhl a slepě zíral směrem k plamenům, v zoufalé snaze vidět jasněji. „Lodivode?“ zasípal. „Jsi to ty, lodivode? Ksakru, ty moje oči, vůbec nevidím! Lodivode, pro lásku Boží, tak jsi to ty nebo ne?“
Blackthorne se musel rozesmát. Jeho starý přítel vypadal jako nahý v trní, jak tam tak přihlouple stál s visícím penisem. „No jo, jsem to já!“ Obrátil se k přihlížejícímu samurajovi, který se ani příliš nesnažil zakrýt své opovržení, a řekl mu: „Matte kudasai.“ (Počkejte na mě, prosím.)
„Hai, Andžin-san.“
Blackthorne vykroči…
