Gaspar Ruiz a jiné povídky

VII

V tom dohadu se generál Santierra neklamal. Takovou a nejinou pomoc poskytli selskému synu Gasparu Ruizovi ti royalisté, jejichž dcera mu v nejvyšší nouzi otevřela dveře jejich chudičkého přístřeší. Chmurně a rázně zkrotila šíleného otce i rozechvělou a zmatenou matku.

Zeptala se cizince za dveřmi: „Kdo vás zranil?“

„Vojáci, seňoro,“ pronesl Gaspar Ruiz slabým hlasem.

„Vlastenci?“

Splývala mu s horečnými sny o andělech

„Si.“

„A za co?“

„Zběh,“ hlesl, a sledován jejím pátravým zrakem, opřel se o zeď. „Pohodili mě tamhle jako nebožtíka.“

Odvedla ho domem do boudy z hlíny a rákosí, zapadlé ve vysoké trávě zarostlého sadu. Svalil se do kouta na hromadu kukuřičné slámy a zhluboka povzdechl.

Pohlédla na něho a řekla: „Tady vás nebude nikdo hledat, k nám nikdo nechodí. Nás tady taky pohodili jako nebožtíky.“

Nepokojně sebou vrtěl na té hromadě špinavé slámy a horečně sténal, jak ho bolelo v týle.

„Však já ještě Estabanovi jednou ukážu, že jsem živ,“ zabručel.

Mlčky přijímal její pomoc a tak mu míjel jeden bolestný den za druhým. Vždycky se mu ulevilo, když se objevila v boudě; splývala mu s horečnými sny o andělech, kteří přicházeli k jeho loži; Gaspar Ruiz se totiž seznámil s tajemstvími svatého náboženství a od vesnického kněze se dokonce naučil trochu číst a psát. Čekával na ni netrpělivě a trpce želel, když z tmavé boudy odcházela a mizela mu v jasném slunci. Zjistil, že když tak všecek zmalátnělý leží a zavře oči, může si v duchu vyvolat její obličej. Tím novým uměním si zpříjemňoval dlouhé samotářské hodiny svého zotavování. Když se mu pak vracela síla, plížíval se za soumraku z chaty až k domu a sedával na schůdku u zahradních dveří.

V pokoji se procházel sem a tam šílený otec, mumlal si pro sebe a krátce, přerývaně se pochechtával. Na stoličce v předsíni vzdychala a kvílela matka. Dcera ve všedních obnošených šatech, na hlavě laciný španělský šátek, který jí zpola zakrýval bílý pohublý obličej, opírala se o veřeje. Gaspar Ruiz s lokty na kolenou a s hlavou v dlaních hovořil tlumeně s oběma ženami.

Trvat na nějakých společenských rozdílech v té vzájemné bídě a nouzi byla by bývala krutá komedie. Gaspar Ruiz to v své prostomyslnosti chápal. Ze zajetí u royalistů přinášel jim zprávy o známých. Líčil, jak vypadají; a když se rozpovídal o bitvě, kde byl znovu zajat, obě ženy hořekovaly nad tím, jak tím utrpěla jejich věc a jak se jim zmařily jejich tajné naděje.

On nelnul k žádné straně. Ale byl oddán té dívce. Aby se jevil hodný její shovívavosti, trochu se chlubil svou silou. Vykládal, že pro tu sílu mu kamarádi, ať už v táboře nebo v boji, prokazovali úctu jako nějakému šikovateli.

„Když jsem chtěl, seňorito, hned šli za mnou. Měl jsem být důstojníkem, protože umím číst a psát.“

Zamlklá stará paní chvílemi za jeho zády kvílivě za…