Gaspar Ruiz a jiné povídky

Joseph Conrad

62 

Elektronická kniha: Joseph Conrad – Gaspar Ruiz a jiné povídky (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: conrad03 Kategorie:

Popis

Joseph Conrad: Gaspar Ruiz a jiné povídky

Anotace

Joseph Conrad – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Název originálu
Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Gaspar Ruiz a jiné povídky“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

XII

Ale Gaspar Ruiz dosud dýchal. Když už se mu smrt vznášela nad hlavou, dal jsem ho odnést do křoví, zrovna na ten ostroh, s něhož předtím tak upřeně zíral na pevnost.

Naše vojsko se utábořilo kolem pevnosti. Nijak mě nepřekvapilo, když jsem se za svítání dověděl, že mám velet zajatecké eskortě, která má ihned vyrazit do Santiaga. Zajatkyní byla ovšem žena Gaspara Ruize.

„Jmenoval jsem vás velitelem jen z ohledu na vaše city,“ prohodil generál Robles. „Za všechno to, čím ublížila republice, měli by tu ženu vlastně zastřelit.“

Trhl jsem pohoršeně rukou a on dodal:

„Když už je po něm, na ní nám nezáleží. Nikdo si s ní nebude vědět rady. Ale chce ji vláda.“ Pokrčil rameny. „Hromadu kořisti nejspíš zahrabal na různých místech; kde, to ví jenom ona.“

Za svítání jsem ji viděl, jak vystupuje na ostroh, střežena dvěma vojáky, a na ruce nese dítě.Šel jsem jí naproti.

„Žije?“ zeptala se mne a obrátila se ke mně bílým, nehnutým obličejem, na který se on tak zbožně dívával.

Sklonil jsem hlavu a beze slova jsem ji zavedl do houští. Oči měl otevřeny. Těžce dýchal a jen s námahou vyslovil její jméno:

„Erminie!“

Poklekla mu u hlavy. Děvčátko si ho nevšímalo, svými kukadly se rozhlíželo kolem sebe a najednou se radostným tenkým hláskem rozžvatlalo. Prstíčkem ukázalo na růžový červánek za černými obrysy štítů. Nesrozumitelně a líbezně si švitořilo pro sebe a zatím ti dva, on umírající a ona klečící vedle něho, mlčeli, hleděli si do očí a poslouchali to křehké šveholení. Žvatlání umlklo. Děvčátko si opřelo hlavičku o matčina prsa a bylo zticha.

„To jen pro tebe,“ promluvil. „Odpusť!“ Hlas mu selhal. Bylo slyšet, jak něco mumlá, a zaslechl jsem lítostivá slova: „Málo síly.“

Upírala na něho nesmírně pronikavý pohled. Pokusil se usmát a pokorně opakoval: „Odpusť mi! Zanechávám tě…“

Schýlila se k němu s nezamženýma očima a pevným hlasem mu řekla: „Na celém světě jsem, Gaspare, milovala jenom tebe.“

Trhl hlavou. Oči mu ožily. „Konečně!“ vzdychl. A potom nejistě dodal: „Ale je to pravda?… Je to pravda?“

„Tak pravda, jako že tady na světě není žádné milosrdenství a žádná spravedlnost,“ odvětila vášnivě. Sklonila se k jeho obličeji. Pokusil se zvednout hlavu, ale hlava mu klesla, a když ho políbila na rty, byl už mrtev. Skelným zrakem zíral k obloze, kde ve výši plynuly růžové obláčky. Všiml jsem si, jak se dítěti, schoulenému na matčiných prsou, zvolna klíží a zavírají oči. Usnulo.

Vdova po siláku Gasparu Ruizovi dala se odvést, aniž uronila slzu. Na cestu jsme jí seřídili dámské sedlo, podobné sedátku, dole s prkýnkem, aby si mohla opřít nohy. První den jela bez jediného slova a snad ani na chvíli neodtrhla zrak od děvčátka, které držela na klíně. Když jsme se po prvé utábořili, viděl jsem ji v noci, jak se prochází, hýčká v náručí děvčátko a při měsíčku na ně upřeně hledí. Když jsme se druhý den znovu vydali na pochod, zeptala se mne, kdy dojedeme do první vesnice v obydlené krajině.

Řekl jsem jí, že v poledne tam budeme.

„A budou tam nějaké …