Gaspar Ruiz a jiné povídky

V

Gaspara Ruize, který jako nic roztáhl od sebe důkladné žalářní železné mříže, odvedli s ostatními na hromadnou popravu. „Co komu souzeno, to ho nemine,“ tak zní přísloví. U přísloví je hlavní hutný a názorný výraz. Překvapí nás a tím nás přesvědčí. Jinými slovy – dáme se přesvědčit samým ohromením. Překvapuje nás ne jejich jádro, nýbrž forma. Přísloví jsou vtip – laciný vtip. Obyčejně nebývají pravdivá; nanejvýš jsou to všední pravdy, na příklad přísloví: „Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“ nebo „Po účinku zlá rada“. Některá přísloví jsou přímo pitomá, jiná zase nemravná. Ono přísloví, vytrysklé z prostého srdce velkého ruského národa: „Člověk vypálí, ale kulku řídí Bůh“, je nábožně surové a krutě se rozchází s všeobecně uznávanou představou dobrotivého Boha. S povoláním Ochránce chudých, nevinných a bezbranných by se věru nesrovnávalo, aby řídil třeba kulku do srdce otci rodiny.

Gaspar Ruiz neměl ani děti, ani ženu; nikdy se nezamiloval. S žádnou ženou snad ani nepromluvil, leda s matkou a se stařičkou černošskou služkou, která měla vrásčitou pleť šedou jako popel a byla vyzáblá a starobou celá shrbená. Jestliže některé kulky, vypálené z mušket na vzdálenost patnácti kroků, byly souzeny srdci Gaspara Ruize, všechny ho minuly. Jenom jedna mu urvala ždibec ucha a druhá kousek masa v rameni.

Rudé slunce, nezastřené mrakem a zapadající do nachového oceánu, zíralo ohnivým zrakem na obrovský val Kordiller, důstojných to svědků jeho hasnutí. Nelze si dobře představit, že by bylo vidělo to mravenčí hemžení lidí s jejich nesmyslnými a nicotnými dramaty vražd a umírání pro věci nejenom vcelku bláhové, ale také nedosti pochopené. A přece jen ozářilo záda popravčí čety a obličeje odsouzenců. Někteří poklekli, druzí zůstali stát, sem tam některý odvrátil hlavu od namířených hlavní pušek. Nejstatnější z nich, Gaspar Ruiz, stál zpříma a rozcuchanou hlavu měl sklopenu. Zapadající slunce ho trochu oslňovalo; zdálo se mu, že je po něm veta.

Padl při prvním výstřelu. Padl, protože si myslil, že je po něm. Praštil sebou na zem. Překvapilo ho, že se při tom pádu udeřil. „Zřejmě není po mně,“ pomyslil si, když slyšel, ta jak popravčí četa na povel znova nabíjí. Tu v něm po prvé zasvitla naděje na útěk. Údy mu strnuly, a tak zůstal ležet pod tíhou dvou těl, která se mu převalila napříč přes záda.

Vojáci vystřelili do doškubávajících kup zabitých ještě třetí salvu; slunce se už zatím schovalo, a jakmile ztmavěl oceán, setmělo se po celém pobřeží mladé republiky. Dlouho pak ještě nad zešeřelou nížinou karmínově svítily sněžné štíty Kordiller. Před zpátečním pochodem do pevnosti se vojáci posadili a pokuřovali.

Jenom šikovatel sám s vytasenou šavlí v ruce obcházel kupu mrtvol. Byl to člověk humánní a číhal, zdali se nějaký úd nepohne nebo nezachvěje, aby do těla, které by jevilo sebemenší známky života…