Gaspar Ruiz a jiné povídky

XI

Nuže, pod rouškou politiky a liberalismu skrýval se v Carrerasovi nefalšovaný padouch a nešťastnou Mendozu drali zloději, lupiči, hrdlořezi a zrádci – to byla jeho strana. Vypadal ušlechtile a zatím to byl člověk bez srdce, citu, cti a svědomí. Šlo mu jenom o tyranství; byl sice ochoten použít Gaspara Ruize pro své nekalé záměry, ale záhy vypozoroval, že mu víc prospěje, když si nakloní chilskou vládu. Rdím se hanbou, ale on naši vládě nabídl, že jí za jistých podmínek vydá i s dítětem ženu člověka, který se spolehl na jeho čest, a ta nabídka byla přijata.

Když pak jela Erminia do Mendozy přes Pequeñský průsmyk, stráž složená z Carrerasových mužů ji zradila a vydala veliteli chilské pevnosti, stojící na planině na úpatí hlavního hřebenu Kordiller. Málem mě ten špinavý kšeft přišel draho; když se to totiž Gaspar Ruiz dověděl, byl jsem zajatcem v jeho táboře. Zajali mě při průzkumu a těch několik kavaleristů, kteří mě doprovázeli, skolila jeho tělesná stráž oštěpy. Nebýt toho, že ještě včas poznal mé rysy, ani já bych nebyl ušel tomu osudu. Moji přátelé mě bezpochyby pokládali za mrtvého a já sám jsem na svůj život tuze nesázel. Ale ten silák se mnou zacházel slušně, protože prý jsem vždycky věřil v jeho nevinu a v době, kdy trpěl nespravedlivostí, všemožně jsem mu pomáhal.

„A uvidíte, že mluvím vždycky pravdu,“ tak zněla jeho slova. „Nic se vám nestane.“

Moc jsem tomu nevěřil, když mě jednou v noci k němu předvedli. Procházel se sáhodlouhými kroky jako šelma a vyrážel: „Zrazena! Zrazena!“

Přistoupil ke mně se zaťatými pěstmi. „Hned bych vám podřezal krk!“

„A získáte tím zpátky svou ženu?“ pronesl jsem co nejklidněji.

„A dítě!“ zaryčel nepříčetně. Svalil se do křesla a strašlivě zpupně se zachechtal. „Ba ne, nic se vám nestane.“

Ujistil jsem ho, že jeho ženě se také nic nestane – ale to, o čem jsem byl přesvědčen, jsem mu neřekl – že se s ní totiž už nikdy neshledá. Chce boj až na smrt a jinak než jeho smrtí se boj neskončí.

Podíval se na mne záhadným, nevyzpytatelným pohledem a tupě zamumlal: „V jejich spárech! V jejich spárech.“

Byl jsem zticha jako myš před kočkou.

Najednou se skokem vztyčil a vykřikl: „Co tady dělám?“ Otevřel dveře a hulákal rozkaz, aby hned sedlali a nasedali. Přistoupil ke mně a zajektal: „Copak to! Pequeñská pevnost; pevnost z palisád! To nic není. Dostanu ji zpátky, i kdyby byla v samém nitru hor.“ Podivil jsem se, jak ze sebe vyráží: „V náručí jsem ji odnesl, když se země třásla. Vždyť to dítě je moje! Vždyť ona je moje!“

Znělo mi to prapodivně, ale přemýšlet o tom nebylo kdy.

„Půjdete se mnou,“ osopil se na mne. „Možná, že budu musit vyjednávat, a každému jinému poslovi od psance Ruize podříznou krk.“

To bylo pravda; podle zvyklostí řádné války se s ním rozlícené lidstvo stýkat nemohlo.

Ani ne za půl hodiny jsme byli v sedle a divě uháněli do noci. Na velitelství měl jenom stráž dvaceti mužů, ale na další nečekal. Zato vzkázal Peneleovi, který slídil v podhůří, aby zavedl své bojovníky na planinu…