Gaspar Ruiz a jiné povídky

II

Gaspar Ruiz, odsouzený na smrt jako zběh, nemyslil ani na domov, ani na rodiče; býval jim dobrým synem pro svou mírnou povahu i pro sílu svých paží. Ta byla otci tím vítanější, že byl tak povolný. Gaspar Ruiz měl duši beránčí.

Ale z odporu k zrádcovské smrti se v něm ta duše vzchopila k temné vzpouře. Není zrádce. Znovu a znovu říkal šikovateli: „Vždyť víš, Estabane, že jsem nezběhl; vždyť víš, že jsem tam ještě s třemi zůstal mezi stromy a odrážel nepřítele, dokud celý oddíl neutekl.“

Poručík Santierra, tehdy ještě jinoch nepřivyklý pitomé krvelačnosti válečné doby, postával opodál, jako by nemohl odtrhnout zrak od těch mužů, kteří budou neprodleně zastřeleni – „pro výstrahu“, jak prohlásil comandante^[1].

Šikovatel neráčil na zajatce ani pohlédnout; s povýšeným úsměvem oslovil mladého důstojníka:

„Toho by, mi teniente^[2], nebylo stačilo zajmout ani deset mužů. Ti tři se ostatně po setmění vrátili k oddílu. Proč se nevrátil on, když neutrpěl zranění a byl z nich nejsilnější?“

„Co je mi platná síla proti jezdci s lasem,“ bránil se horlivě Gaspar Ruiz. „Půl míle mě vláčel za koněm.“

Tomu pádnému důvodu se šikovatel jenom pohrdlivě zasmál. Mladý důstojník odkvapil za comandantem.

Za chvíli přišel pevnostní pobočník. Byl to neurvalý čahoun v rozervané uniformě. Hlas mu brebtavě vyrážel ze zplihlého, zažloutlého obličeje. Šikovatel se od něho dověděl, že odsouzenci budou zastřeleni až před západem slunce. Poprosil ho, aby mu řekl, co s nimi má zatím udělat.

Pobočník se vztekle rozhlédl po nádvoří, ukázal prstem na strážnici – byla uzounká jako žalářní kobka a světlo propouštěla důkladně zamřížovaným oknem – a řekl: „Tamhle zažeňte ty lotry.“

Šikovatel sevřel pevně hůl, kterou nosil jako odznak své hodnosti, a bez meškání provedl řízně rozkaz. Gaspara Ruize, který se loudal pozadu, ztloukl holí po hlavě a po zádech. Pod tím přívalem ran Gaspar Ruiz na chvíli strnul a zamyšleně si hryzl rty, jako by nad něčím úporně dumal – a potom se odloudal za ostatními. Zamkli za nimi a klíč si odnesl pobočník.

V poledne bylo v té klenuté jizbě, až k zalknutí přecpané lidmi, nesnesitelné vedro. Zajatci se nahrnuli k oknu a prosili eskortu o krapet vody; ale vojáci se netečně povalovali u zdi všude, kde bylo jen kousek chládku, a strážný seděl opřen zády o dveře, pokuřoval cigaretu a jen chvílemi stoicky vyhrnul obočí. Gaspar Ruiz se s nezdolnou silou prodral až k oknu. Pro svou prostornou hruď potřeboval víc vzduchu než jiní; s bradou opřenou o římsu tiskl mohutný obličej až k mřížím, jako by podpíral ty ostatní namačkané obličeje, lapající dech. Od úpěnlivých proseb přešli v usedavý vřískot; skučeli tak břeskně, že když procházel nádvořím mladý důstojník, musil křiknout, aby ho bylo slyšet:

„Pročpak těm zajatcům nedáte vodu?“

Šikovatel se zatvářil překvapeně jako neviňátko a vymlouval se, že jsou stejně odsouzeni a za několik hodin bude po nich.

Poručík Santierra dupl: „Jsou odsouzeni k smrti, a ne k mučení,“ rozkřikl se.

Ten výbuch hněvu …