KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ
Hal znovu hloubal nad básničkou a pátral po významu skrytém ve slovech.
„Kde chytí Lhář rybu?“ uvažoval nahlas.
Stig zamyšleně prohnul rty. „Všichni rybáři jsou lháři.“
Hal ho zpražil pohledem. „Myslím, že tohle nám zrovna nepomůže.“
Stig vypadal dotčeně. „Snažím se být užitečný.“
„Moc se ti to nedaří,“ odsekl Hal.
Edvin nad svými druhy kroutil hlavou. „Kdybyste se přestali hádat, mohli bychom to luštit,“ upozornil poněkud nevrle. Hal se Stigem měli dost soudnosti, aby se zatvářili kajícně.
„Dobrá,“ řekl Hal, „tak kdo je lhář?“
„Já ne,“ zamumlal Stig, protože si myslel, že Hal ho znovu obviňuje.
„Třeba Loki může být lhář,“ napadlo Edvina. Loki byl skandijský bůh lsti a klamu.
Stig Edvina opravil: „Ale jen s velkým L.“
Hal rozčileně nahlédl znovu do svitku.
„Slovo ‚Lhář‘ začíná velkým písmenem!“ řekl. „To je určitě ono. Teď kde Loki chytí rybu?“
Odpověď je napadla všechny zároveň.
„Lokiho práh,“ vyhrkli sborově. Bylo to oblíbené místo pro lov tresek, kousek od pobřeží, kde z mělkého moře vystupoval písečný násep. V minulosti byl nejeden námořník oklamán náhlou změnou hloubky − proto také to místo dostalo svůj název.
„To je odsud na jihozápad!“ zvolal Hal, když si vybavil jednu z mnoha map, které si uložil do paměti během hodin navigace. Zalétl pohledem k lodní vějičce. Úzký praporek vlál úplně rovně, foukal tedy stálý severozápadní vítr.
„Obsluha plachet!“ zavelel Hal. „Vytáhnout levou plachtu!“
Měli to už dobře nacvičené a ráhno hbitě vyjelo na stěžeň. Volavka na moři opět ožila a spěchala k jihozápadu, s větrem vanoucím od pravoboku kolmo na jejich trasu. Hal si uvědomil, že když je vítr bude tlačit doleva, dojde ke snosu, a tak uvolnil kormidlo a změnil kurs trochu víc doprava.
Loď se hnala dál a občas prořízla vlnu a zkropila posádku sprškou vodní tříště. Ale chlapci to stěží vnímali. Z té rychlosti měli rozjařenou náladu. Vítr z boku byl pro Volavku nejvýhodnější a trup se pod Halovýma nohama lehce chvěl za doprovodu slabého, téměř neslyšného hučení. Hal se usmál na Stiga stojícího vedle něj.
„Slyšíš to? Volavka si zpívá.“
Stig mu úsměv oplatil. Dlouhé vlasy mu vlály ve větru.
Nejostřejší zrak měl z celé posádky Stefan. Hbitě vyšplhal po stěžňových lanech na pravoboku k pozorovatelně na vrcholu stěžně. O tři čtvrtě hodiny později uslyšeli jeho volání.
„Přibližujeme se k prahu!“
Stefan viděl ze svého výhodného stanoviště místo, kde voda měnila barvu z hluboké modři na světlejší zelenou, jak se písčité dno mořského prahu zvedalo z hlubin. Prolétli kolem několika rybářských člunů zvolna se vlekoucích se sítěmi přes bok. Pak už byli za samotným prahem a vlny se změnily na kratší a prudší, protože mělčina tříštila pohyb dlouhých valivých vln ze širého moře. Volavka poskakovala jako neklidný kůň.
„Uvolnit plachtu,“ nařídil Hal, a Stig šel dopředu, aby řídil obsluhu lan. Jakmile se tlak na plachtu zmírnil, loď trochu zpomalila a plula hladčeji. Hal znovu pročítal báseň.
„…pak na východojihovýchod se dej dvě míle po moři…,“ citoval nahlas. Potřeboval nějak odměřovat vzdálenost, kterou urazí, uvědomil si. Obrátil se k Edvinovi. „Připrav naviják na vyhození.“
Nový kurs plavby znamenal obrat o více než devadesát stupňů na levobok. Hal vydal příkaz ke změně směru. Stig s posádkou hladce splnili úkol a vyslali vzhůru pravoboční plachtu, aby nahradila levou. Gort už nějaký čas mlčel a teď uznale pokýval.
„Máš je dobře vyškolené,“ ocenil.
Hal téměř neměl čas odpovědět na pochvalu.
„Díky,“ řekl stručně a dál určoval správný směr podle slunečního kompasu. Když navedl loď na nový kurs se zadobočním větrem zleva, kývl na Edvina.
„Vyhoď naviják!“
Edvin stál za ním, na samém konci zádě. Na Halův příkaz vyhodil z lodi dřevěný kříž ve tvaru X. Jeho středem procházel tenký provázek vedoucí k velkému navijáku, který teď Edvin držel u zadního vazu. Táhli kříž za sebou, provázek se začal odvíjet a Edvin zahájil počítání.
„Jeden šotek, dva šotci…“
Na provázku byly v přesně odměřených v…
