KAPITOLA PATNÁCTÁ
Prvním úkolem, který musela bratrstva splnit, bylo postavení vlastní ubikace. Pro ten účel byla vybrána tři vhodná místa a každé bratrstvo dostalo svou mýtinu, kde čekala hromada stavebního materiálu.
Gort, pomocník vedoucího odborného výcviku, zavedl Volavky k jejich pozemku a ukázal na navršený materiál.
„Tady je všechno, co potřebujete,“ řekl. „Musíte jen vykoumat, jak to dát správně dohromady. Máte na to zbytek dneška a zítřek. Já na vašem místě bych do večera postavil nějaký přístřešek. V noci bude pršet a vy tady budete spát, ať to máte hotové nebo ne.“
Obrátil se k odchodu, pak si na něco vzpomněl a ještě se k nim otočil.
„Jo, a Sigurd říkal, že byste si radši měli oficiálně zvolit skirla,“ vyřídil a pak se vydal lesem pryč. Členové Volavek se dívali jeden na druhého.
„Teda… já myslím, že Hal už byl navržený…,“ začal Stefan. A Ulf (nebo to byl Wulf?) ho podpořil.
„To je pravda. A je to náš nejlepší kormidelník. Takže dá rozum, že když nás povede při soutěžích lodí, měl by velet i jindy.“
Ozvalo se souhlasné mumlání. I ti, kdo předevčírem s Halem nepluli, se doslechli o jeho slavném vjezdu do přístavu. Kupodivu i Wulf, či Ulf, souhlasil se svým dvojčetem. Což samo o sobě byla vzácnost.
Jedinou osobou, která byla zřejmě proti tomu nápadu, byl samotný Hal.
„Mě za vůdce nechtějte,“ bránil se. „Vyberte si někoho jiného.“
Stig se na něj zazubil. „A koho?“ zeptal se. „Mě ne, to je jasné. Já bych se pořád rozčiloval. Podívej se kolem sebe. Vidíš někoho jiného, kdo by se na to hodil? Jsi chytrý. Myslí ti to. Přesně to budeme u velitele potřebovat. Hlavně proto, že je nás o dva míň.“
Znovu se ozvalo souhlasné mručení ostatních. Hal však zdráhavě vrtěl hlavou.
„Nehrňte se do toho,“ varoval Hal. „Tursgud mě nenávidí. To všichni víte. Když mě vyberete jako velitele, bude nenávidět i vás.“
Jesper přezíravě mávl rukou. „No a co? On nás nesnáší už dávno.“
„To je pravda,“ vmísil se Ingvar svým rozvážným, skoro až těžkopádným způsobem. „Jediný člověk, kterého má Tursgud rád, je Tursgud.“
Všechny to pobavilo.
Chtě nechtě se Hal musel na svého velkého druha usmát. „To jsi řekl velice moudře, Ingvare.“
Ingvar vážně pokýval hlavou. „Lidi si toho často nevšimnou, ale já jsem někdy velký mudrc,“ prohlásil, ale pak celý dojem poněkud pokazil dovětkem, „když zrovna nezakopnu o vlastní nohu.“
„Dobrá,“ promluvil Edvin, „souhlasíme všichni? Hal je náš skirl?“
Nastala chvilička váhání a pak sedm hlav kývlo a sedm hlasů vyjádřilo souhlas. Hal zavrtěl hlavou. Nemohl si pomoct, ale měl pocit, že ho k vedení dostrkali.
„Nemůžete říct, že jsem vás nevaroval,“ prohlásil.
„Co uděláme s touhle nadílkou?“ ptal se Stig a šťouchl botou do hromady stavebního dříví, provazů a plachtoviny. Leželo to tam bez ladu a skladu − prkna dlouhá i krátká, těžká i lehká, tlustá i tenká byla náhodně promíchaná a mezi nimi i pod nimi se válela plachtovina a lana. Všichni mlčeli. Po nějaké chvíli si Hal uvědomil, že se ostatní dívají na něj.
„Co je?“ vyhrkl. „Co se všichni díváte na mě?“
„Jseš skirl,“ odpověděl Edvin. „Ujmi se velení.“
Hal se zhluboka nadechl. Několik vteřin upřeně hleděl na tu kupu věcí.
„Když třeba stavíme loď,“ řekl nakonec, „tak si roztřídíme materiál. Naskládáme podobné kusy k sobě, a tak zjistíme, co vlastně máme.“
„Já vím, co máme,“ poznamenal Stig. „Máme tu pěkný zmatek.“
„Takže co máme dělat, Hale?“ dotíral Edvin. Hal krátce zaváhal a pak se odhodlal skočit do toho rovnýma nohama. Kdyby se nechopil velení, skončili by dřív, než by vůbec začali.
„Začněte to třídit,“ vyzval ostatní a ukázal palcem na dřevo a plátno. „Podobné kusy dávejte k sobě, takže uvidíme, co tu máme. Pak vymyslíme nejlepší způsob, jak to použít.“
Dali se do díla a během půl hodiny měli materiál roztříděný do úhledných hromádek. Hal rázoval kolem řady trámů a zamyšleně si mnul bradu. Když musel řešit konkrétní úkol, cítil se při vydávání příkazů mnohem jistější.
„Dobrá,“ prohlásil po několika minutách uvažování. „Těchhle osm…
