KAPITOLA DVANÁCTÁ
Skřípavě to třesklo a pirátská loď se zastavila vedle nich. Tanečnice se pod nárazem silně otřásla, ale posádka, dlouhé roky zvyklá na nečekané pohyby lodi, hravě udržela rovnováhu. Pak houf pirátů za sborového jekotu a křiku naskakoval z levoboku na příď. Několik jich po dopadu na palubu skandijského obchodního plavidla zavrávoralo. Rychle se však vzpamatovali a vyrazili k zádi, protože se už na ně tlačili jejich kumpáni.
A zjistili, že stojí tváří v tvář štítové hradbě sedmi sveřepých skandijských bojovníků.
Poté zaváhali, cpali se zpět proti narůstajícímu tlaku a nespouštěli zraky z mohutných seker v rukou nepřátel. Na okamžik si obě ozbrojené skupiny měřily jedna druhou, pak Arndak vykřikl odvěký skandijský povel k boji.
„Na ně!“
Sedm skandijských válečníků vyrazilo kupředu. Instinktivně přitom vytvořili klín s Arndakem v čele a třemi muži na každé straně. Chráněni těžkými dubovými štíty se vrhli na neuspořádaný hlouček pirátů, udeřili do nich a odhazovali je do stran.
Pak se pustily do díla smrtonosné skandijské sekery, zdvihaly se a dopadaly, prosekávaly lehkou zbroj, prudkou silou ničily zbraně protivníků, rubaly, sekaly a zatínaly se do masa i kostí.
První řada pirátů pod počátečním drtivým útokem klesla. Paluba se zbarvila doruda jejich krví a Skandijci na ně šlapali, jak se hrnuli kupředu a zaháněli zbytek přepadového oddílu zpátky k přídím obou lodí.
Chvilku se dokonce zdálo, že se jim snad podaří zatlačit piráty zpět na jejich loď. Jenže měli proti sobě příliš velkou přesilu. Bojovníka po Arndakově levici zasáhlo kopí a s přidušeným výkřikem se zhroutil naznak. Potom jeden z pirátů po čtyřech podlezl pod mohutnými dubovými štíty a bodl do stehna dalšího Skandijce. Ten vykřikl bolestí, upadl a skandijský klín se velice brzy roztrhl.
Arndak bojoval urputně dál, chráněný štítem a svištivým obloukem, který vytínala jeho bojová sekera. Každého, kdo se k němu odvážil proniknout, skolil a odhodil stranou jako hadrového panáka. Přesto přese všechno utrpěl několik zranění. V zápalu boje žádnou bolest necítil. Dál sekal a rubal nenáviděného nepřítele. Viděl, jak další z jeho mužů upadl, když mu podrazila nohy násada vrženého kopí, a hlouček pirátů se na něho sesypal. Arndak zuřivě zavrčel a zamířil úderem shora na piráta před sebou. Vyděšený zlosyn spatřil smrt sestupující mu na hlavu a pokusil se zadržet sekeru mečem.
Mohl stejně dobře použít stéblo slámy. Sekera rozrazila čepel vedví a vzápětí se pirátovi zaťala hluboko do ramena. Arndak páčil sekeru ven a nakonec ji uvolnil. Náhlé vyproštění sekery způsobilo, že zakolísal pár kroků vzad. Útočící piráti se rovněž stáhli a obklíčili krvácející a mocně oddychující postavu. Ale nehodlali se přibližovat na dosah té strašlivé sekery.
Arndak potřásl hlavou a rozhlédl se. Všichni druhové už klesli − buď byli mrtví, nebo umírali. Zůstal sám.
Ale ještě ho nedostali a mrtví a zmrzačení piráti na palubě jeho lodi potvrzovali skutečnost, že je stále nebezpečným nepřítelem. Máchl sekerou vysoko nad hlavu a výhrůžně řval na piráty. Matně si uvědomoval, že se ocitl na pokraji stavu nepříčetné zuřivosti, která v zápalu boje občas zachvátila skandijské bojovníky.
Piráti bezděčně couvli o další krok. Pak se jejich řady rozdělily a kupředu vykročil štíhlý vysoký muž.
Měl snědou kůži a dlouhé černé kučeravé vlasy. Jeho pohledná tvář se usmívala. V očích se mu však nepřehlédnutelně blýskala zákeřnost. Měl okrouhlý kovový štít a v ruce zlehka držel dlouhý zakřivený meč, namířený hrotem dolů. Arndak na něj upřel zrak a vycítil, že štít i meč se mohou v okamžiku zapojit do boje. Tohle byl válečník, a velmi nebezpečný.
„Skandijče,“ oslovil ho pirát, „já se jmenuji Zavak a jsem kapitán Havrana!“
Trhl hlavou směrem k černé lodi vedle Tanečnice.
„To spíš vůdce téhle bandy vrahounů,“ ucedil Arndak s krajním pohrdáním. Urážka se Zavaka zřejmě nedotkla.
„Jak chceš,“ odpověděl. „V každém případě…“
„V každém případě budeš další, kdo tady zemře,“ sdělil mu Arn…
