Paní jezera
Pátá část ságy o Zaklínači
Poslední díl ságy o zaklínači Geraltovi, krásné čarodějce Yennefer a dítěti překvapení Ciri. Jaký osud čeká zaklínače? Bude mu dáno konečně se setkat se svou celoživotní láskou? Splní se zlověstná věštba anebo svět elfů, lidí a trpaslíků zachvácený vražednou válkou přetrvá?
OBSAH:
1. kapitola
Devatenáctiletý rytíř Galahad, syn Lancelotův, uslyší u jezera dívčí zpěv. Jede za ním a narazí na Ciri, která se tam koupe. Ta se k němu připojí. Galahad ji má za vílu a zkoumá, jestli ho podle tradice nevezme do země elfů, kde by se mu oddala. Ciri ho ujistí, že nic takového nemá v úmyslu a ptá se po čarodějích. V zemi je však pouze Merlin a Morgana, Merlin se zrovna zdržuje u Artuše na Camelotu. Ciri se rozhodne, že pojede s Galahadem, ale ten chce napřed slyšet její příběh. Vypráví mu tedy, co se stalo.
2. kapitola
Adeptka magie Condwiramurs přijede na ostrov Inis Witre za takzvanou Paní jezera - čarodějkou Nimue. Condwiramurs je totiž snílka - má schopnost skrze sny odhalovat události minulé a svoje představy si pamatuje častěji než jiní. Ženy spolu mluví o legendě, která se týká Ciri, Geralta a dalších. Nimue má spoustu dokumentů a obrazů, které se jejich příběhů týkají a Condwiramurs zavolala, aby jí pomocí svých schopností pomohla objasnit hluchá místa.
Prvním úkolem pro Condwiramurs je, aby zjistila, čí portrét má Nimue v galerii. Je na něm dívka, která vypadá jako Ciri, přestože se ví, že se žádná její podobenka nedochovala. A Condwiramurs sní o tom, jak malíř maluje onu Cirinu dvojnici, která je u Emhyra. Emhyr se jde s dívkou chvíli projít do zahrad a mluví spolu. Emhyr si je vědom, že najde-li se pravá Ciri, bude její dvojnice muset zemřít. Ptá se dívky, co by si přála a ta pouze vyjádří svou touhu, zůstat tam, kde je.
Condwiramurs svůj sen vypráví Nimue. Další dny spolu mluví o legendě a probírají prameny. Pak Nimue poprosí Condwiramurs, aby se pokusila zjistit, co dělal zaklínač, když se svojí družinou přezimoval v Toussaintu, protože o jejich pobytu tam žádné doklady nejsou. Condwiramurs vysní Geraltův rozhovor s nějakou ženou ve velmi choulostivé situaci. Mluví o své lásce.
Další sen se týká Yennefer. Ta přestála Vilgefortzovo mučení a má nyní trochu volnosti, Vilgefortz jí přichystá jídlo a snaží se ji přesvědčit, že ani Ciri ani Geralt již nežijí. Yennefer mu nevěří a musí tedy zpátky do své cely. Bonhart, který je i se Skellenem u Vilgefortze hostem, se ji pokusí znásilnit, ale doplatí na to škrábanci a vidličkou zabodnutou pod okem. Pak už nic nepodnikne.
Condwiramurs má zaklínači za zlé, že si užíval s jinou ženou, zatímco Yennefer věznili. Nimue ji však přesvědčuje, aby nesoudila, když neví vše. Když dívka usne, opět se jí zdá o Geraltovi.
3. kapitola
Geralt pracuje v Toussaintu jako zaklínač a loví v podzemí různé potvory. Se zabitým kuroliškem se vrací k rytíři Reynartovi de Bois-Fresnes, s nímž se mezitím spřátelil (poprvé se setkali u druidů). Jdou si spolu sednout do hospody a vzpomínají, jak se vůbec v Toussaintu usadili. Marigold měl kdysi pletky s kněžnou, jenže musel uprchnout před jejím manželem, manžela naštěstí za několik let kleplo, takže Marigold měl u dvora stále nejvyšší přízeň.
Zůstali tedy u kněžny a zaklínač začal dostávat zakázky od vinařů, kteří potřebovali vyčistit sklepy. Brzy se pořádala velkolepá hostina, kde svoje společníky dobře bavil Regis, Cahir i Angoulême. Geralta usadili vedle čarodějky Fringilly Vigo a Milwu vedle nemluvného barona. Geralt pomůže Milwě v průběhu hostiny zavést řeč s baronem o lovu a zbraních, ve kterých se oba výjimečně vyznají. Fringilla Geraltovi nabízí pomoc při hledání další cesty za Ciri. Geralt její pomoc přijme a zároveň s ní začne milostný poměr.
Fringilla však jedná na příkaz Lóže, od které dostala úkol udržet zaklínače v Toussaintu co nejdéle, aby se čarodějkám nepletl do cesty.
4. kapitola
O něco se posuneme v čase. Fringilla sedí v Lóži a vypráví o celé historii s Geraltem. Jeho společníci se na hradě víceméně nudili a chtěli odjet. Milwa trávila hodně času s baronem, ale když ji požádal o ruku, odmítla a baron se urazil. Regis se sblížil se sukkubou, která normálně pokoušela zletilé mladíky. Fringilla zaklínačově skupině předkládá svoje zásluhy - že mu doléčila zranění, takže už nekulhá a nahradila jeho ztracený zaklínačský medailon vlastním amuletem. Přesto ji Regis varuje, že zaklínač jednou přes její snahu odjede.
Geralt se vrátí ze sklepení a vyburcuje zbytek svých společníků - řekne jim, že ihned odjíždí. Kromě Regise se všichni rozprchnou a balí, upír však chce vědět, co se stalo, a tak mu to Geralt vykládá. Ve sklepení, kde měl zničit tajemného netvora, objevil tajný vchod po nějakou budovu a vyslechl tak rozhovor, kde se mluví o tom, že z Yennefer pomocí magie udělají atentátníka a přinutí ji, aby zabila Emhyra. V rozhovoru padne i název místa, kde se Vilgefortz skrývá a právě to Geralta přinutilo k onomu kvapnému plánování odjezdu.
Fringilla ho však přistihne, když už chce odjet. Naposledy se milují a pak jí Geralt řekne, kde se Vilgefortz skrývá. Fringilla informaci předá Lóži a čarodějky zorganizují ničivou akci. Když ale dorazí na udané místo, zjistí, že Geralt Fringille nevěřil a udal falešný hrad, na kterém Vilgefortz nikdy nebyl.
Geralt a jeho přátelé odjíždí bez Marigolda, který chce zůstat u kněžny. Dá jim však na cestu vybavení a peníze a pak se rozloučí.
5. kapitola
Další část příběhu se týká Ciri a mluví o tom, co se dělo po jejím průchodu portálem ve Věži vlaštovky. Je v podstatě uvězněna v zemi elfů, přestože má volnost pohybu, tak je magií držena v ohraničeném území. Stará se o ni Avallac'h.
Elfové od ní (jako od potomka elfky Lary Dorren) chtějí získat dítě, které by jim přineslo jejich bývalou moc. Otcem dítěte má být Auberon - král lidu Olší.
Ciri s ním stráví večer. Auberon jí nařídí, aby se svlékla, nějakou dobu se jí dotýká, ale pak, když jeho doteky začne přijímat, od ní odejde. Tak to pokračuje i několik následujících dní.
Na vyjížďce s Ciri promluví elf Eredin a nabídne jí malý flakónek s jakousi tekutinou - mohlo by to být afrodisiakum pro Auberona, ale také jed. Ciri odmítne cokoliv takového využít.
Když si později opět vyjede na Kelpii, dostane se ke stádu jednorožců. Telepaticky s ní mluví Koník, kterého zachránila na poušti a jež mezitím dospěl ve statného jednorožce. Jednorožci Ciri varují, že ji elfové chtějí zneužít, a proto musí uprchnout. Rovněž jí nabízí svou pomoc a Ciri si vymíní, že Ihuarraquax (Koník) půjde s ní.
Před svým útěkem naposledy navštíví Auberona. Ten ale umírá následkem požití tekutiny ve flakónku. Poté uprchne s pomocí svých schopností a Ihuarraquaxe se učí skákat napříč světy a časy.
6. kapitola
Jarre utíká z kláštera, aby se nechal naverbovat do armády. Po dlouhé cestě se dostane na velitelství, kde - když zjistí, že je sice vzdělaný, ale v boji nezkušený - ho přidělí k u-zet-pé. Teprve šikovatel mu na cvičišti vysvětlí, že to je zkratka pro "ubohou, zasranou pěchotu".
7. kapitola
Ciri se pokouší dostat se do svého světa a správné doby, ale moc se jí to nedaří. Narazí na německé křižáky, ale taky na osmnáctiletou Nimue, která se zrovna miluje s nějakým studentem a zahlédne Ciri, než znovu zmizí. Někde po cestě ztratí Ihuarraquaxe a pokračuje dál sama. Mezitím Nimue a Condwiramurs chystají kouzla, která by Ciri na její pouti pomohla.
Nakonec se Ciri objeví na jezeře u Nimue. Ta společně s Condwiramurs otevře portál v jednom gobelínu, aby Ciri dostali tam, kde má být. Projede jím a s poděkováním jim zmizí z očí.
8. kapitola
Probíhají přípravy k zatím největší bitvě s Nilfgaardem. Pulčík Rusty s čarodějkou Marti (ta má zaručovat omamující kouzla), medička Shani a adeptka z kláštera Iola si chystají ozdravovací stan, kde bude plno, jakmile boj vypukne.
Jarre - jako už starý muž a kronikář - vzpomíná a snaží se najít slova pro vřavu, která se ozvala sotva se srazily první armády. Ale marně.
Adeptka magie Nimue je zkoušena a vypovídá, že onu nejkrutější bitvu v podstatě zapříčinily čarodějky Lóže, aby pak vyčerpané krále a Nilfgaard donutily uzavřít mír.
Nilfgaarďané prolomí obranu a dostanou se až k lazaretu, kde začnou vraždit ošetřené raněné. Zarazí se teprve, když zjistí, že Rusty a ostatní ošetřují bez rozdílu i jejich vojáky.
Jarre dopraví k Rustymu zraněného vévodu, sám ale omdlévá a Rusty mu musí amputovat rozdrcenou ruku.
9. kapitola
Ciri dorazí k Vilgefortzovi na hrad, představuje si, že výměnou za ni Vilgefortz propustí Yennefer. Ten se jí však vysměje, odvede ji do laboratoře a ona se jeho moci nedokáže vzepřít. Čaroděj ji hodlá uměle oplodnit a pak jí odebrat placentu, pomocí které by převzal Cirininy schopnosti.
K hradu přijíždí Geralt se svojí družinou a začne si probíjet cestu dovnitř. Milwa v jednu chvíli kryje jejich postup a sama schytá šíp, který ji zabije.
Vilgefortzovi pohůnci se snaží Ciri upoutat do křesla. V tom jim zabrání Regis, který přiletí a jednomu z nich vysaje krev. Pak se Ciri kultivovaně představí a řekne jí, že ji vezme za Geraltem. Ciri mu však pouze pošle vzkaz, aby se měl na pozoru a sama se vydává osvobodit Yennefer.
Na čarodějku však dřív narazí Geralt a osvobodí ji. Společně pak vyhledají Vilgefortze a začíná boj. Ciri mezitím vběhne na Bonharta, jenž je odhodlán ji v jejich posledním souboji zabít. Ciri před ním utíká a trochu času jí poskytne Cahir, který kvůli lásce k Ciri s Bonhartem bojuje, přestože nemá šanci. Bonhart ho zabije. Ciri mezitím prchá s Angoulême, ta je ale zraněná a po chvíli už nemůže dál. Umírá Ciri v náručí.
Bonhart Ciri znovu dostihne, ale ta si vzpomene na jednu z Geraltových lekcí a sama ho Vlaštovkou zabije. Geralt a Yennefer dál bojují se střídavými úspěchy s Vilgefortzem. Toho na chvíli rozptýlí Regis, který ho napadne, ale přestože upír je silný, čaroděj ho dokáže zabít.
Geraltovi se nakonec podaří srazit Vilgefortzovi hlavu. Potom společně s Yen najdou Ciri a odchází z hradu. Na dvůr však dorazí Emhyr s vojáky. Nesmírně unavený Geralt s Ciri a Yennefer se prostě nechají zajmout.
Emhyr odvede Geralta a vede s ním soukromý rozhovor. Geralt ho konfrontuje s tím, že přestože změnil způsoby, on v něm poznal Cirinina otce - Dunyho. Emhyr má v úmyslu si Ciri, přestože je jeho dcerou, vzít a zplodit s ní dědice. Protože tajemství musí zemřít s těmi, kdo ho znají, nabídne Emhyr Geraltovi, že jim s Yennefer nechá připravit vanu, ve které se vykoupou a pak si podřežou žíly. Geralt přijímá.
Zaklínač s čarodějkou vlezou do vany a milují se. Pak volají, aby jim byl dodán nůž, ale jediný, kdo přijde, je Ciri, která jim řekne, aby vylezli. Emhyr nakonec nedokázal svojí dceři ublížit, a proto se s ní pouze rozloučil a odjel do Nilfgaardu.
10. kapitola
V dubnu se do Cintry sjeli králové i čarodějky, aby s Nilfgaardem uzavřeli mír. Emhyr se rozhodl oženit se s Cirininou dvojnicí, a tak "právoplatně" získat Cintránský trůn.
Jarre se vrací z války s několika dalšími raněnými a dívkou Lucienne. Tu si později vezme a jednou se jeho vnučka bude jmenovat Ciri.
11. kapitola
Geralt objíždí s Ciri a Yennefer místa, kde byla s Bonhartem. Mimo jiné navštíví hřbitov, kde spočívají Potkani a také zapálí arénu, kde ji Bonhart donutil zabíjet. Yennefer však dostane nakázáno, že má Ciri přivést do Lóže, a proto Geralta opouští. Geralt jede s Ciri do knížectví s úmyslem navštívit Marigolda jako kněžnina favorita. Ve městečku ho však zastihnou téměř před popravou za jeho záletnictví. Na poslední chvíli mu kněžna pošle milost, ale Marigold musí opustit její zemi. Odjíždí tedy s Geraltem a Ciri.
Ciri odjíždí za Yennefer a domlouvá si s Geraltem schůzku za několik dní v Rivii. Čarodějky po ní chtějí, aby odjela do Koviru a stala se milenkou prince Tankreda. Tomu by měla porodit dítě a zajistit, aby ve skutečnosti vládla ona a s ní Lóže.
Ciri si vyžádá nějaký čas na rozmyšlenou, ale zato trvá na tom, že se chce ještě vidět s Geraltem, než se podvolí záměrům Lóže. Čarodějky hlasují a o jeden hlas Ciri i s Yennefer pouští.
12. kapitola
V Rivii se Geralt a Marigold setkávají se známými trpaslíky - Zoltanem Chivayem a Yarpenem Zigrinem. Dlouho sedí, jedí, pijí a debatují. Pak ale v městečku vypukne pogrom a lidé honí a zabíjejí trpaslíky.
Geralt zabarikáduje přátele v hospodě a sám brání nelidi v ulicích. Dostane se do tlačenice a někdo ho probodne vidlemi. Do toho přijíždí Ciri, Yennefer a Triss. Ciri je předjede a protlačí se ke Geraltovi. Triss konečně překoná svůj strach z boje a zástupy zažene zaklínáním, které se už nikdy nikomu nepovede napodobit.
Geralt umírá Yennefer v náruči a ona sama se vyčerpá různými pokusy ho oživit natolik, že za chvíli klesne na něj rovněž mrtvá.
V tom se objeví Ihuarraquax a Ciri s jeho pomocí své milované oživí. Pak je naloží do loďky a odveze je do jiného světa, kde je ponechá, aby žili spolu.
Ciri dovypráví svůj příběh Galahadovi a ten ji opět přemlouvá, aby s ním jela na Kamelot. Ciri přijímá jeho nabídku a dokonce to vypadá, že mladíkovi sny ohledně noci s ní nezůstanou nesplněny...
— 1 —
Ukázka z knihy
Kapitola první
Jezero bylo začarované. O tom nemohlo být pochyb.
Za prvé: leželo přímo v ústí zakleté doliny Cwm Pwcca, tajuplného údolí ustavičně zahaleného mlhou a proslulého kouzelnými vlastnostmi a jevy.
Za druhé: Stačilo se podívat.
Vodní hladina byla sytě a nezkalitelně modrá jako leštěný safír a hladká jako zrcadlo. Zdálo se, že odrážející se v ní štíty masívu Y Wyddfa byly krásnější a skutečnější než ty, jenž se tyčily nad jezerem. Od vody vanul osvěžující chlad a důstojné ticho nerušilo nic, ani zašplouchání ryby, ani křik ptáka.
Ten pohled zapůsobil na rytíře hlubokým dojmem. Místo aby pokračoval v cestě po svahu hory, obrátil koně k jezeru. Jako kdyby jej magneticky přitahovalo kouzlo dřímající tam dole, na dně, v hloubi vod. Kůň obezřetně našlapoval mezi skalisky, dávaje nespokojeným supěním najevo, že rovněž on cítí magickou auru toho místa.
Na břehu rytíř sesedl. Uchopil hřebce za uzdu a vedl ho až tam, kde drobné vlnky zanikaly mezi barevnými oblázky.
Brnění zachřestilo, když poklekl. Vyplašil potěr, jako jehličky drobné a bystré rybičky. Nabral vodu do dlaní a pil. Opatrně a zvolna, protože ze studené vody tuhly rty a jazyk, bolely zuby.
Když si nabral podruhé, po hladině jezera k němu dolehl nějaký zvuk. Zvedl hlavu. Kůň zafrkal, jako kdyby chtěl potvrdit, že i on to slyšel.
Rytíř nastražil uši. Ne, to nebyl přelud. Slyšel zpěv. Zpívala žena. Anebo spíše dívka.
Jako všichni rytíři byl vychován písněmi bardů a rytířskými příběhy. V nich bylo dívčí zpívání nebo volání v devíti případech z deseti pouze vábničkou. Rytíř, jenž je následoval, zákonitě upadl do léčky. Nezřídka smrtelné.
Avšak zvědavost zvítězila. Rytíř měl všeho všudy teprve devatenáct let. Byl velmi odvážný a tuze nerozvážný. Proslul tím prvním, znám byl
tím druhým.
Ujistil se, zda jde meč dobře ven z pochvy, nasedl na koně a rozjel se po pláži směrem, odkud přicházel zpěv. Nemusel jet daleko.
Na břehu ležely bludné balvany, tmavé, hlazené, jako hračky nějakého obra nedbale sem pohozené po skončené zábavě. Některé z nich ležely v hloubce a černaly se v průzračné vodě. Některé vyčnívaly nad hladinu jako hřbety spících leviathanů. Nejvíce jich však leželo na břehu, napříč pláží k lesu. Zpola zapadlé do písku, nechávaly prostor dohadům o své celkové velikosti.
Zpěv, jenž rytíř slyšel, zněl právě zpoza těch balvanů.
Zpívající dívka zůstávala neviditelná. Seskočil na zem a vedl koně blíže. Držel zvíře za ohlávku a za nozdry, aby náhodou nezaržálo anebo nezafrkalo.
Dívčin oděv ležel na jednom z balvanů na mělčině, nahoře plochém jako kamenný stůl. Nahá dívka stála po pás ve vodě a s cákáním se myla. Rytíř naslouchal jejímu zpěvu, leč slovům nerozuměl.
Nebylo divu.
Vsadil by vlastní hlavu, že koupající se dívka nebyla člověkem z masa a kostí. Svědčilo o tom štíhlé tělo, neobyčejná barva vlasů, hlas. Byl si jist, že kdyby se otočila, uviděl byl veliké oči mandlového tvaru a kdyby odhrnula popelavé vlasy z uší, spatřil by do špičky vybíhající ušní boltce. Byla to obyvatelka Faerie. Víla. Jedna z T ylwyth Têg. Jedna z bytostí,
které Piktové a Irové zvou Daoine Sidhe a kterým Sasové říkají elfové.
Dívka se na chvilku odmlčela, ponořila se do vody, zafuněla, zaprskala a docela obyčejně zaklela. To rytíře nicméně nezmýlilo. Víly, jak známo, dovedou klít lidskou řečí. Některé prý sprostěji než lecjaký pacholek. A zhusta bývá kletba úvodem k nějakému zlomyslnému kousku, které víly s oblibou provádějí smrtelníkům - například zvětšit někomu nos na velikost salátové okurky anebo naopak zmenšit někomu jinému mužství na velikost hrášku.
Rytíře nelákala ani první, ani druhá možnost, a tak se pokusil nenápadně vytratit. Prozradil ho kůň. Ne jeho vlastní hřebec, kterého držel za nozdry, takže byl tichý a klidný, nýbrž kůň patřící víle. Vraná klisna, které si mezi tmavými balvany ani nevšiml, hrábla kopytem do štěrku a zařehtala na uvítanou. Rytířův oř pohodil hlavou a zdvořile odpověděl, až se přes jezero vrátila ozvěna.
Víla vyskočila z vody a na letmý okamžik se rytíři ukázala v celé své obnažené kráse. Vrhla se ke skalisku, na němž leželo její šatstvo. Avšak místo aby sebrala nějaký hadřík a alespoň skrovně se zahalila, popadla víla meč, se zasyčením jej tasila z pochvy a nadpodiv obratně s ním zatočila ve vzduchu. Vše trvalo jenom kratičkou chvilku, než si víla klekla anebo dřepla zpět do vody. Ponořila se až po nos a nad hladinou ponechala jen napjatou paži se zbraní.
Rytíř se vzpamatoval z ohromení, pustil uzdu a poklekl na koleno do vlhkého písku. Okamžitě pochopil, koho má před sebou.
"Buď pozdravena, ó Paní jezera," vydechl a vztáhl ruce, "je to pro mne čest, nesmírná pocta... Tvůj meč přijímám."
"Kdyby ses radši zvedl a otočil," vystrčila víla ústa nad vodu. "A přestal okounět. A nechal mě obléknout."
Poslechl.
Slyšel, jak se šploucháním vychází z vody, jak šustí oblečením a polohlasně láteří, navlékajíc je na mokrou kůži. Zatím si prohlížel její kobylku s černě se lesknoucí srstí, očividně ušlechtilé krve a rychlou jako vítr. Byl to bezpochyby čarovný kůň, jistě obyvatel Faerie stejně jako jeho paní.
"Už se můžeš otočit."
"Paní jezera..."
"A představit."
"Jsem Galahad z Caer Benic, rytíř krále Artuše, pána hradu Camelotu, vládce Letního království, jakož i Dumnonie, Dyfheintu, Powysu, Dyfedu..."
"A co Temerie?" přerušila ho. "Redanie, Rivie, Aedirn? Nilfgaard? Říkají ti něco ty názvy?"
"Ne, jaktěživ jsem je neslyšel."
Pokrčila rameny. Kromě meče držela v ruce ještě boty a košili, vypranou a vyždímanou.
"To jsem si mohla myslet. A jaký je dneska den?"
"Dnes bude," odvětil překvapeně, "druhý úplněk po Beltine... Paní..."
"Ciri," doplnila bezděčně a zahýbala rameny, aby lépe uložila oděv na usychající pokožce. Mluvila se zvláštním přízvukem. Oči měla zelené, ohromné...
Shrnula mokré vlasy dozadu a rytíř mimoděk vydechl. Ne proto, že její ucho bylo docela obyčejné, lidské, ale proto, že na její tváři spatřil ošklivý šrám. Někdo ji poranil. Ale cožpak je možno zranit vílu.
Neunikl jí jeho úžas, přimhouřila oči, svraštila brvy.
"Jizva, no," řekla se svým nenapodobitelným přízvukem. "Proč ses tak vylekal? Je to tak neobvyklá věc pro rytíře? Anebo tak ohyzdná?"
Zvolna, oběma rukama sňal kroužkovou kápi a prsty si pročísl vlasy.
"Pro rytíře není jizva vskutku ničím neobyčejným," odvětil s mladickou pýchou, když odhalil vlastní, sotva zahojené zranění, táhnoucí se od skráně na sanicí. "A hyzdí pouze šrámy na cti. Jsem Galahad, syn Lancelota z Jezera a Elaine, dcery krále Pellesa, vladaře na Caer Benic. Zde tuto ránu mi zasadil Breunis Nelítostný, podlý únosce panen, než jsem jej porazil v čestném boji. Vpravdě jsem připraven převzít z tvých rukou meč, ó Paní jezera..."
"Cože?"
"Meč. Vezmu si ho."
"Je můj. Nikdo se ho nesmí ani dotknout."
"Ale..."
"Ale co?"
"Paní jezera vždycky... Vypluje z jezerních vod a daruje šlechetnému rytíři meč. Tak jsem to slyšel."
Nějaký čas mlčela.
"Rozumím," řekla nakonec. "Inu, jiný kraj, jiný mrav. Lituji, Galahade, ale tentokrát jsi nepotkal paní, o které jsi slyšel. Já nic nerozdávám. A nic si nenechám vzít. Aby bylo jasno."
"Vždyť přece," troufl si namítnout, "přicházíš z Faerie, paní. Mám pravdu?"
"Přicházím," odpověděla po chvíli, během níž její zelené oči jakoby bloudily hlubinami času a prostoru. "Přicházím z Rivie, z města stejného jména. Z jezera Loc Eskalott. Připlula jsem lodí. Byla mlha. Neviděla jsem břehy. Slyšela jsem jen ržání Kelpie... Mojí kobylky, která běžela za mnou."
Rozprostřela mokrou košili na balvanu. Rytíř opět vydechl. Košile byla vypraná, ale nepříliš důkladně. Zůstaly na ní skvrny od krve.
"Přinesl mne sem říční proud," pokračovala dívka, nevidíc anebo předstírajíc, že nevidí, čeho si všiml. "Proud řeky, kouzlo jednorožce... Jak se jmenuje tohle jezero?"
"Nevím," přiznal. "V G wyneddu je mnoho jezer..."
"V G wyneddu?"
"Ovšem. Tamty hory jsou Y Wyddfa. Necháš-li je po levici a vydáš-li se přes lesy, za dva dny dorazíš k Dinas Dinlleu a poté k Caer Dathal. Řeka... Nejbližší řeka je..."
"To není důležité, kde je nejbližší řeka. Nemáš náhodou něco k snědku, Galahade. Umírám hlady."
"Co na mě tak civíš? Bojíš se, že zmizím? Že ufrnknu do nebes i s tvým krajícem a klobásou? Neměj obavy. V mém světě jsem se dost navyváděla a zamíchala osudy, a tak bych se tam neměla nějakou dobu ukazovat. Zatím zůstanu ve tvém. Ve světě, kde jsem v noci na nebi marně hledala Draka anebo Sedm koz. Kde je právě druhý úplněk po Belleteynu. A kde se Belleteynu říká Beltine. Ptala jsem se, co na mě tak civíš?"
"Nevěděl jsem, že víly jedí."
"Víly, elfky, čarodějky. Všechny jedí. Pijí. A tak dále."
"Jak to myslíš?"
"Na tom nezáleží."
Čím déle si ji prohlížel, tím více ztrácela kouzelnou auru a stávala se lidštější a obyčejnější - takřka všední. Věděl ale, že taková není, nemůže být. Obyčejné, všední děvče by nepotkal samotné na úpatí Y Wyddfa, na okraji Cwm Pwcca, kterak se koupe nahé v horském plese a pere v něm zakrvácenou košili. Ať už ta dívka vypadala jakkoliv, nemohla být pozemskou bytostí. Přesto si však již klidně a bez nábožné úcty prohlížel její popelavé vlasy, ve kterých nyní, když usychaly, s údivem rozeznával pramínky stříbřitých šedin. Její štíhlé ruce, drobný nos a bledé rty, její mužský oděv zvláštního střihu z hustě tkané, a přesto velmi jemné látky. Její meč, sice neobvyklé konstrukce a ornamentu, ale v žádném případě nevypadající, že by byl nošen jen jako ozdoba. A její bosé nohy olepené pískem.
"Pro pořádek," promluvila, otírajíc si chodidlo o lýtko. "Nejsem víla ani elfka. A čarodějka jsem, po pravdě řečeno, dost zvláštní... Hm, spíše vůbec nejsem."
"To mě opravdu mrzí."
"Co tě na tom mrzí?"
"Povídá se..." začervenal se a zajíkl. "Povídá se, že když víla potká osamělého mládence, odvede jej s sebou do Elflandu a tam... Pod lískovým keřem, na koberci z mechu... Spolu..."
"Chápu," pohlédla na něj rychle a ukousla si pořádný kus uzené klobásy.
***
— 2 —
Ukázka z knihy
"Přese všechno," přiznal otevřeně, "se mi nechce umírat, Zireael. A je mi líto, že už musím. To mne nenapadlo, myslel jsem, že nemám čeho litovat. Žil jsem velmi dlouho, všechno jsem poznal, všechno mne znudilo... A přesto pociťuji lítost. A víš, co ještě? Skloň se, pošeptám ti to. Bude to naše tajemství."
Sklonila se k němu.
"Bojím se," zašeptal.
"Já vím."
"Jsi při mně?"
"Jsem."
"Va faill, luned."
"Sbohem, Králi Olší."
Seděla u něho a držela ho za ruku, dokud jeho slabý dech zcela neustal. Neotírala si slzy, nechala je téci.
Jednorožec zaržál, zahrabal kopytem a několikrát pohnul hlavou a rohem, jako kdyby na něco ukazoval. Triss se podívala. Pod baldachýnem převislých vrbových větví rozeznala v mlze temný obrys. Na hladině plula loďka. Jednorožec ještě jednou pokynul rohem a začal se rychle ztrácet v bílé mlze.
"Kelpie," řekla Ciri. "Běž s ním."
Vranka zafrkala. Pohodila hlavou. A poslušně vykročila za jednorožcem. Její podkovy chvíli zvonily na kamení. Pak jejich zvuk náhle utichl. Jako kdyby klisna zmizela, odletěla, přenesla se do jiného světa.
Loďka byla u samého břehu, ve chvílích, kdy se mlha rozplývala, ji Triss viděla zcela zřetelně. Byla to omšelá stará bárka, neforemná jako koryto z chléva.
"Pomozte mi," požádala Ciri. Pevně a rozhodně.
Zpočátku nikdo nechápal, oč jí jde. jakou pomoc očekává. První pochopil básník. Snad proto, že znal tu legendu, že mnohokrát přednášel a zpíval některou z jejích versí. Vzal do náruče bezvládnou Yennefer. Podivil se, jak je drobná a lehká. Přísahal by, že mu ji někdo pomáhá zvedat. Přísahal by, že vedle své paže ucítil Cahirovo rámě, že koutkem oka zahlédl Milwin cop. Přísahal by, že když ukládal čarodějku do loďky, přidržely její okraj drobné ruce Angoulême.
— 3 —
