Dvacet sedm
„Zešílel jste?“ Will pod vlivem Ormanova oznámení zvýšil hlas. „Myslíte si, že Malkallam vám pomůže? Je to zapřísáhlý nepřítel celého vašeho rodu!“
Orman však pouze zavrtěl hlavou, zřejmě byl příliš vysílený.
„Jedině pokud věříš pohádkám,“ řekl. „Já nevěřím, že za tím vším stojí Malkallam. Nevěřím, že je čaroděj. Ten člověk byl spoustu let léčitelem – bylinkářem – a velice dobrým. Pak se ale stalo něco zlého a zmizel. Lidé říkali, že odešel do lesa a obklopil se temnými silami a přízraky.“
„Co zlého se stalo?“ zeptal se Will a Orman pokrčil rameny. Okamžitě toho zalitoval, zahekal bolestí a pak teprve odpověděl.
„Kdo ví? Možná někdy mezitím začali lidé jeho schopnosti zaměňovat s čarodějnictvím. To víš, tak to chodí – někdo se naučí něco, co je trochu neobvyklé, a netrvá dlouho a lidé si začnou myslet, že jde o kouzla a čáry.“ Odmlčel se, aby se nadechl, a významně pohlédl na Willa. „Jako hraničář bys tomu měl rozumět.“
Will byl nucen souhlasit. Přesně takovým způsobem mnoho lidí pohlíželo na hraničáře. A uvědomil si, že spolu s Alyss už viděli, že velká část Malkallamova takzvaného čarodějnictví se skládala z dobře vymyšlených triků. Jenomže…
„Můžete si dovolit takhle riskovat?“ zeptal se. „Přece jen jsou to vesměs vaše dohady.“
Orman ho obdařil chabým úsměvem. Nijak pobaveně nevypadal.
„Otázkou je, jestli si mohu dovolit neriskovat. Malkallam je široko daleko jediná osoba, která snad dokáže poznat, o jaký jed jde, a najít protijed. Bez něj upadnu do hlubokého bezvědomí a nakonec zemřu.“
Will se mírně zamračil, uvažoval o Ormanově prohlášení. Uvědomil si, že hradní pán má pravdu. Malkallam byl poslední nadějí. Pro Ormana žádná jiná možnost neexistovala.
Dveře se otevřely a vstoupil Xander. V okamžiku, kdy vcházel do pracovny, zahlédl Will jeho výraz a věděl, že nese špatnou zprávu.
„Můj pane, nemohl jsem se k ní dostat. Všude jsou Kerenovi lidé,“ řekl.
Orman zaklel a vzápětí ho postihl další záchvat. Xander zamířil ke svému pánovi, ale Will mu zastoupil cestu. Cítil, jak mu srdce sevřela ledová ruka.
„Chceš říct, že tě k ní nepustili?“ zeptal se a vzápětí s jízlivostí v hlase dodal: „Ani ses nepokusil k ní dostat, že ne?“
Malý tajemník statečně čelil jeho pohledu.
„Nepokusil, protože hned jak jsem je spatřil, pochopil jsem, že by oni mohli spatřit mě. A já nechtěl lady Gwendolyn prozradit,“ řekl.
Will popadl mužíka oběma rukama za kabátec a přitáhl ho k sobě.
„Ty zbabělče!“ obořil se na něj. „Jak to myslíš, prozradit ji?“
Xander stále hleděl Willovi do očí beze stopy strachu. Nijak se nepokoušel vysvobodit z jeho sevření.
„Uvažuj, hraničáři. Uvidí mě, jak pospíchám se vzkazem pro lady Gwendolyn. Pak během hodiny my tři uprchneme z hradu. Myslíš, že Keren si nedá dvě a dvě dohromady a nedojde mu, že lady je spojena s tebou?“
Will pomalu uvolnil sevření a tajemník couvl a uhlazoval si pomačkaný límec. Má pravdu, pomyslel si Will. Každý pokus varovat Alyss by ji v tuto chvíli jen ohrozil. Jenže kdyby narazila na Buttla, kdyby ji Buttle poznal… Will ji musí nějak varovat.
„Musím jí pomoct,“ řekl.
Orman vyčerpaně zavrtěl hlavou. „Na to je pozdě,“ řekl. „Jestli má Xander pravdu a Kerenovi muži jsou všude, už asi začal uskutečňovat svůj plán. Máme jen pár minut, abychom se odsud dostali.“
Willův hněv vzkypěl a přetekl. „To je všechno, na co dokážete myslet?“ utrhl se. „Na svou vlastní drahocennou kůži? Potom k čertu s vámi! Já nenechávám své přátele na holičkách, když mě potřebují.“
Orman na to neodpověděl. Willa však překvapilo, když k němu Xander přistoupil a položil mu ruku na předloktí.
„Lord Orman má pravdu,“ řekl Xander tiše. „Největší naději, že ho odsud dostaneš, máš teď. Jestli vás dopadnou na hradě, Kerenovi nic nezabrání v tom, aby zabil tebe, tvou přítelkyni i lorda Ormana. Copak to nechápeš?“
Will váhal. Uvědomoval si, že na prvním místě je jeho poslání a že Xander má pravdu. Když teď zjistil, že Orman není vzbouřenec, bylo jeho prvořadým úkolem dostat ho do bezpečí. Jenže …
