Jedenáct
Tři hraničáři pohodlně seděli u ohně, který rozdělal Will. Večeři měli dobrou. Plátky srnčího masa, které přivezl Crowley, se s prskáním a škvířením upekly na plochých kamenech rozpálených ve žhavém uhlí, maso doplnily vařené brambory, štědře omaštěné a opepřené, a zelenina, krátce povařená v kotlíku s vodou. Teď seděli hraničáři v přátelském tichu a usrkávali z misek kávu, kterou uvařil Halt.
Will se v duchu usmíval. Nemohl se dočkat, až se dozví podrobnosti o svém úkolu, ale věděl, že nemá smysl na Crowleyho s Haltem naléhat. Oni mu všechno řeknou, až budou sami chtít, a nic, co by udělal nebo řekl, je nepřiměje, aby to řekli dřív, než měli v plánu. Ještě před pár lety by hořel nedočkavostí a neklidně by se vrtěl. Spolu s jinými hraničářskými dovednostmi se však naučil i trpělivosti. Jak seděl a čekal, až velitelé téma načnou, čas od času na sobě cítil Haltův pochvalný pohled – bývalý učitel oceňoval jeho nově osvojenou vlastnost. Will náhle zvedl oči, přistihl Halta, že se na něj dívá, a malinko se pousmál. Měl radost, že může předvést, jak se dokáže ovládat.
Nakonec si Halt na tvrdé zemi poposedl a rozčileně prohlásil: „Tak dobrá, Crowley! Proboha, už s tím začněme!“
Velitel sboru se na přítele pobaveně usmál. „Myslel jsem, že tady zkoušíme Willovu trpělivost, a ne tvoji,“ utrousil. Halt rozmrzele mávl rukou.
„Tak považuj jeho trpělivost za přezkoušenou.“
Crowley sbíral myšlenky a jeho úsměv se vytratil. Will se nedočkavě předklonil. Byl zvědavý na podrobnosti o novém úkolu. Posledních několik dní dělal, co mohl, aby zkrotil svou zvědavost, a když nyní konečně nadešla ta chvíle, měl pocit, že už nedokáže čekat ani vteřinu. Lámal si hlavu, čeho se úkol asi bude týkat, a napadlo ho několik možností, většinou spojených se zkušenostmi, které získal ve Skandii. Crowleyho první slova je všechny překonala.
„Zdá se, že na severu máme problém s čarodějnictvím,“ řekl.
Will se překvapeně narovnal. „S čarodějnictvím?“ vyhrkl trochu pronikavějším hlasem, než měl v úmyslu. Crowley přikývl.
„Jak se zdá,“ odpověděl a položil na ta slova důraz. Will přejel pohledem k Haltovi. Tvář bývalého učitele neprozrazovala nic.
„My věříme na čarodějnictví?“ zeptal se Halta. Starší muž mírně pokrčil rameny.
„Devadesát pět procent případů, které jsem viděl, nebylo nic víc než humbuk a podvod,“ řekl. „Nic, co by se nedalo vyřešit dobře mířenou ranou šípem. Potom jsou tu možná další tři procenta, která se týkají ovládnutí a ovlivňování slabší mysli někým silnějším – něco podobného uplatňoval třeba Morgarath na své wargaly.“
Will zvolna přikyvoval. Morgarath byl bývalý baron, který se vzbouřil proti králi a vedl armádu polozvířecích vojáků bezvýhradně podrobených jeho vůli.
„Další procento představuje hromadnou halucinaci, kterou umějí vyvolat někteří lidé,“ připojil Crowley. „Ta je podobná ovládání mysli, ale stává se při ní, že lidé ‚vidí‘ nebo ‚slyší‘ něco, co ve skutečnosti neexistuje.“
Chvíli bylo ticho. Will znovu přejel očima od jednoho k druhému. Nakonec řekl: „Takže zbývá jedno procento.“ Oba starší hraničáři přisvědčili.
„Vidím, že v počtech ses zlepšil,“ odtušil Halt, ale dřív, než Will stačil něco říct, navázal. „Ano, je to, jak říkáš. Jedno procento případů zbývá.“
„A vy říkáte, že jsou to případy čarodějnictví?“ zeptal se Will, jenže Halt zarputile vrtěl hlavou.
„Já říkám, že pro ně neumíme najít rozumné vysvětlení,“ opravil ho. Will si netrpělivě poposedl a pokusil se z bývalého učitele dostat jasné vyjádření.
„Halte,“ začal a pevně upíral pohled do očí vousatého hraničáře, „vy věříte na čarodějnictví?“
Halt si odpověď rozmýšlel. Byl člověk, který se celý život zabýval fakty. Jeho celoživotní práce byla zasvěcena shromažďování faktů a informací. Nejistota se mu příčila. Jenomže v tomto případě…
„Na čarodějnictví nevěřím,“ prohlásil a pečlivě volil další slova, „ale ani ho nemůžu úplně vyloučit. K případům, pro které zřejmě neexistuje žádná příčina nebo rozumné vysvětlení, jsem připraven přistupovat s otevřenou myslí.“
„A já si myslím, že to je asi nejlepší postoj, jaký můžeme zaujmout,“ dodal Crowley. „Myslím, že zřejmě existuje nějaké zlo, které ovlivňuje náš svět. Všichni jsme viděli příliš mnoho případů zločinného jednání, než abychom o tom mohli pochybovat. Kdo může tvrdit, že se čas od času nevyskytne osoba, která je schopná takovou sílu vyvolat nebo usměrnit pro svůj vlastní prospěch?“
„Ale nezapomeň,“ řekl Halt, „že mluvíme o jednom případu ze sta – a i tak říkáme, že to může, ale nemusí být skutečné čarodějnictví. Pokud čarodějnictví vůbec existuje.“
Will pomalu zavrtěl hlavou, potom se zhluboka napil kávy. „Začínám v tom mít zmatek,“ prohlásil nakonec. Halt se nevesele usmál.
„Jedno měj zkrátka na paměti: je více než devadesátiprocentní pravděpodobnost, že případ, který tu řešíme, čarodějnictvím není – jen se tak navenek jeví. Téhle myšlenky se drž a vůči všemu ostatnímu měj mysl otevřenou. Rozumíš?“
Will přisvědčil a zhluboka vydechl. „Dobře,“ řekl. „Tak jaké jsou podrobnosti toho případu? A co chcete, abych udělal?“
Crowley pokynul Haltovi, aby pokračoval s předáním pokynů. Věděl, že pouto mezi bývalým učitelem a učněm je pořád silné, což usnadní porozumění a sníží možnost, že pokyny budou pochopené nesprávně. Tihle dva věděli, jak ten druhý uvažuje.
„Tak dobrá,“ začal Halt, „za prvé je tu řeč o lénu Norgate –“
„Norgate?“ přerušil ho Will a v hlase mu bylo znát překvapení. „Není snad v tom lénu přidělený hraničář?“
„Ano, je,“ připustil Halt. „Ale v kraji ho všichni znají. Lidé jsou vystrašení a zmatení a hraničář je ten poslední, komu by se v tomhle stavu chtěli svěřovat. Polovina z nich si myslí, že my sami jsme čarodějové,“ připojil zachmuřeně. Will pokyvoval. Věděl, že je to pravda.
„Ale nebudou nedůvěřiví, když se tam objevím já?“ zeptal se. „Mě sice třeba neznají, ale jsem také hraničář.“
„Nepojedeš jako hraničář,“ sdělil mu Halt. „Pojedeš v přestrojení.“
To oznámení zarazilo příval otázek, který se Will chystal spustit. Po pravdě řečeno ho ta slova trochu zaskočila. Byl velmi pyšný na to, že je hraničář, a těšila ho vážnost, kterou mu jeho postavení zajišťovalo.
Lidé byli z hraničářů nesví, to byla pravda. Ale členy sboru nesporně provázela i vážnost, která jim všude otevírala dveře. Jejich názor vyhledávali a uznávali rytíři a baroni v celém království a příležitostně dokonce i sám král. Mistrovství, s jakým zacházeli s hraničářskými zbraněmi, bylo příslovečné. Will si nebyl jistý, jestli by se chtěl toho všeho vzdát. Nebyl si jistý, jestli by se bez lesku hraničářského postavení, posilujícího jeho sebedůvěru, opravdu dokázal vypořádat s obtížným nebo nebezpečným posláním – a už teď se zdálo, že tento úkol bude v sobě spojovat obojí.
„Příliš předbíháme,“ poznamenal Crowley. „Nejdřív vylíčíme celkovou situaci a teprve potom se začneme zabývat podrobnostmi.“
„Dobrý nápad,“ souhlasil Halt. Významně se podíval na Willa a mladík přikývl. Poznal, že teď je čas naslouchat a nepřerušovat.
„Dobrá. Norgateské léno je v království trochu ojedinělé, protože kromě hradu Norgatu, střediska léna, je tu ještě další hrad na sever od něj.“
Zatímco Halt mluvil, Crowley na zemi před nimi rozvinul mapu celého kraje a Will poklekl, aby si ji pečlivě prohlédl. Viděl, že Halt má pravdu. Ukázal na mapu v místě, kde byl označený hrad, v podstatě na severní hranici království.
„Hrad Macindaw,“ zamumlal a Halt kývl.
„Je to spíš pevnost než hrad,“ řekl. „Neoplývá pohodlím, ale o to víc je strategicky významný. Jak vidíš –“ z toulce před sebou vzal jeden ze svých černých šípů a s jeho pomocí ukazoval na rozeklané hory oddělující Araluen od Pikty, sousední země na severu – „je postavený tak, aby z něj bylo možné ovládat Macindawský průsmyk.“
Pozastavil se a pozoroval mladíka, jak s očima upřenýma na mapu všechno vstřebává. Will nakonec kývl a Halt pokračoval.
„Bez hradu Macindawu bychom čelili neustálým přepadením ze strany Skotiů, divokého kmene, který ovládá jižní oblasti Pikty. Jsou to nájezdníci, lupiči a rváči. Bez Macindawu by pro nás bylo těžké udržet je bezpečně za hranicemi Norgateského léna. Zimní tažení tak daleko na sever pro armádu není snadné – i proto, že podstatná část našich vojáků pochází z jižních lén a nejsou zvyklí na velice drsné počasí, které tam nahoře panuje.“
Will pokyvoval hlavou a odsedl si od mapy. Obraz se mu přesně vryl do paměti. Přejel pohledem opět k Haltovi a starší hraničář pokračoval: „Takže dokážeš pochopit, že trochu zneklidníme, když se zdá, že něco narušuje přirozenou rovnováhu věcí v Norgateském lénu.“
Will přikývl.
„Když lorda Syrona, vládce Macindawu, sklátila záhadná nemoc, pochopitelně nás to zajímalo. Náš zájem ještě vzrostl, když se začaly šířit divoké zkazky o čarodějnictví. Podle všeho se jeden ze Syronových předků před několika sty lety nepohodl s nějakým místním čarodějem.“ Halt poznal, že Will má na rtech otázku, a zvedl ruku, aby ji ani nepokládal.
„To nevíme. Mohlo se jednat o ovládnutí mysli. Mohl to být podvodník. Nebo možná nebyl. Jak říkám, všechno se stalo velmi dávno, takže pořádných důkazů je hodně málo, zato strašidelných povídaček velká spousta. Podle všech popisů té události to byl pravý a nefalšovaný čaroděj a už po staletí žije s rodem Syronů v nepřátelství. Jeho nedávné objevení bylo poslední z celé dlouhé řady střetů mezi nimi. Měj na paměti, že se tu zabýváme bájemi a legendami, a tak nečekej nic moc rozumného.“
„Co se stalo s tím čarodějem?“ zeptal se Will a Halt pokrčil rameny.
„Nikdo neví. Zdá se, že uvrhl na Syronova předka všechny možné záhadné nemoci. Léčitelé pochopitelně nedokázali žádnou z nich určit ani léčit. To nedokážou nikdy, pokud si myslí, že jde o čarodějnictví,“ prohlásil neuctivě. „Potom se ale jeden mladý rytíř z toho rodu rozhodl, že kraj čaroděje zbaví. Jak je v takových bájích pravidlem, byl čistého srdce a díky ušlechtilé povaze čaroděje přemohl a vyhnal.“
„On ho nezabil?“ zeptal se Will a Halt potřásl hlavou.
„Ne. To se bohužel nikdy nestává. Legendy pak mohou po letech znovu ožívat a k tomu došlo i v tomhle případě. Asi před šesti týdny se Syron za jízdy náhle svalil z koně. Když k němu dorazili jeho muži, byl modrý v obličeji, měl pěnu u úst a křičel bolestí.
Dopravili ho do hradu a léčitelé byli nad jeho stavem naprosto bezradní. Dokázali mu jedině mírnit bolesti utišujícími léky. Od té doby je na tom pořád stejně, potácí se mezi životem a smrtí. Jakmile ho probudí, aby mu dali najíst nebo napít, bolest znovu udeří a on začne křičet a z úst mu jde pěna. Jenže když mu podávají tišící léky, slábne čím dál víc.“
„Budu hádat,“ řekl Will, když Halt domluvil. „Ty příznaky byly úplně stejné jako ty, kterými trpěl jeho předek v legendě.“
Halt na mladíka pochvalně ukázal prstem. „Trefa do černého,“ potvrdil. „Což samozřejmě vyvolalo pověsti, že Malkallam se vrátil.“
„Malkallam?“ opáčil Will.
„Ten původní čaroděj,“ ozval se Crowley. „Nikdo neví, odkud se ty řeči vzaly, ale vyskytla se i další… znamení. Světla v lese, která zmizí, jakmile se někdo přiblíží, podivné postavy spatřené v noci u cesty, neznámé hlasy, které se ozývají na hradě, a tak dále. Přesně takové věci, které mají venkovské obyvatelstvo k smrti vyděsit. Meralon, místní hraničář, se snažil získat nějaké podrobnosti, ale lidé ztratili řeč. Ale zaslechl nějaké zvěsti o čarodějovi, který žije hluboko v lese, a také slyšel jméno Malkallam. Nedokázal ale zjistit, kde přesně žije.“
„Kdo na hradě velí, když toho Syron není schopen?“ zeptal se Will. Halt otázku ocenil kývnutím. Will uměl poznat, co je nepodstatné, a dokázal proniknout k jádru věci.
„Formálně Orman, Syronův syn, ale on vlastně žádný voják není. Podle Meralonova hlášení je to spíš učenec a víc než střežení hranice království ho zajímá studium historie. Naštěstí je tam i Syronův synovec Keren a velení nad hradní posádkou převzal on. Je praktičtější. Byl vychován jako bojovník a podle všeho je to oblíbený velitel.“
„Prozatím se může o všechno starat,“ řekl Crowley, „ale kdyby měl Syron zemřít, máme tu problém s následnictvím. Na jeho místo nastoupí Orman, slabý a neschopný vůdce. To by mohlo narušit celkovou rovnováhu a vystavit nás nebezpečí útoku ze severu. Něčemu takovému se musíme za každou cenu vyhnout. Macindaw je pro nás příliš strategicky významný, takže nemůžeme nic riskovat.“
Will si chvíli zamyšleně mnul bradu.
„Rozumím,“ řekl nakonec. „Takže co mám podle vás udělat?“
„Jeď tam,“ odpověděl Crowley. „Seznam se s místními lidmi. Vypátrej, co se dá. O tom Malkallamovi zjisti všechno, co půjde. Jestli vůbec existuje, nebo jestli si ho lidi jen vymysleli. Získej si jejich důvěru. Přiměj je, aby mluvili.“
Will se zamračil. Pro Crowleyho je to jako houska na krámě, pomyslel si. „To se snadno řekne,“ zamumlal, ale Halt se slabým pousmáním odpověděl.
„Pro tebe to bude snazší než pro většinu ostatních,“ řekl. „Lidi se s tebou rádi dávají do řeči. Jsi mladý. Máš upřímný pohled, který každého odzbrojí. Proto jsme tě vybrali. Vůbec tě nebudou podezírat, že jsi hraničář.“
„A kdo si budou myslet, že jsem?“ zeptal se Will a Haltovi se konečně na tváři objevil poctivý úsměv.
„Budou si myslet, že jsi kejklíř,“ prohlásil.
