Dvacet dva
Alyss pozorně poslouchala, zatímco Will podrobně líčil události včerejší noci.
Pozor zřejmě dával i Max, usoudil Will. Všiml si, že když dospěl k okamžiku, kdy se z mlhy vynořila obrovitá postava, hudebník vynechal několik taktů. Nevesele se usmál. Neměl mu to za zlé. Moc dobře si pamatoval, že jeho srdce se zachovalo skoro stejně – a vzpamatovalo se, až když opustil temný, hrozivý les.
Alyss si během vyprávění občas dělala poznámky do malého deníku v kožených deskách. Teď je trochu zamračeně pročítala s bradou podepřenou dlaní. Nakonec pohlédla na Willa.
„Muselo tě to vyděsit,“ řekla.
„Taky vyděsilo,“ přiznal Will bez váhání svůj strach. Znali se navzájem příliš dlouho, než aby se pokoušel předstírat něco jiného. Navíc ho jeho výcvik i upřímná povaha nutily, aby podal pravdivý a přesný popis událostí, včetně svých reakcí na ně. Několik vteřin bubnovala prsty na stole a opět se zahloubala do poznámek. Potom zapíchla brk do jednoho z napsaných bodů.
„Tvoje fena…“ začala. „Jak se vlastně jmenuje?“
„Ještě jsem jí nedal jméno. Říkám jí ‚fena‘ nebo ‚děvče‘,“ řekl.
Alyss to přešla. Nebylo to důležité. „To je jedno. Říkal jsi, že když jsi poprvé uviděl ta pohyblivá světla, fena vrčela?“
„Ano.“ Will svraštil čelo a pokoušel se pochopit, kam míří.
„A když jsi slyšel ty šeptající hlasy, udělala něco?“
Vrátil se v myšlenkách k událostem v lese a snažil se přesně vzpomenout, co se dělo. „Ano,“ prohlásil nakonec. „Měla zvednutou hlavu, tak, jak to psi dělávají, když slyší neznámý zvuk.“
„Potom…,“ odmlčela se a vrátila se k poznámkám, „jsi viděl Nočního bojovníka a pak jsi ho slyšel mluvit, správně?“
Přisvědčil.
„Kolik času uběhlo mezi tím, co jsi uviděl postavu a uslyšel ji mluvit? Byla tam nějaká přestávka?“
Opět zaváhal a nutil se do vzpomínání. Věděl, jak důležité mohou být maličkosti, a chtěl si být naprosto jistý, že je uvede správně. „Nějaká přestávka tam určitě byla,“ připustil nakonec. „Možná dvacet vteřin? Míň ne. Těžko to říct přesně, byl jsem strachy bez sebe,“ dodal a ona s pochopením kývla.
„Já ti to nevyčítám. Já bych s křikem prchala o hodně dřív, než se to stalo tobě,“ řekla. Pak zmínila jednu maličkost, která jí nešla do hlavy.
„Říkal jsi, že když postava promluvila, fena vyskočila a zavrčela?“
„To je pravda.“ A náhle mu svitlo, o zlomek vteřiny dřív, než to Alyss vyřkla.
„Takže to zjevení jí nevadilo?“
Will zavrtěl hlavou. „Ne. Vyskočila na nohy a vrčela, až když jsme uslyšeli ten hlas. Takže když se postava objevila, určitě ležela… klidně.“
Alyss přikývla. „Reagovala tedy na zvuky a světla – což by se od psa dalo očekávat, pokud byly skutečné –, ale když šlo o čtyřicet stop vysokou postavu bojovníka…“
Nechala větu viset ve vzduchu a Will myšlenku dokončil.
„Vůbec si jí nevšímala. Neviděla ji. Anebo, pokud ji viděla, byla jí lhostejná a nijak ji neděsila.“
Alyss se opřela zády o opěradlo lavice. „Víš, Wille, já nejsem žádný odborník na nadpřirozené jevy, ale vždycky jsem slýchala, že zvířata něco takového vycítí mnohem dřív než lidé. Jenže zatímco ty jsi viděl obřího bojovníka v mlze, ona klidně ležela a nic nedělala.“
„Takže podle tebe jsem si to vymyslel?“ ohradil se Will. Při těch slovech pocítil slabou vlnu nelibosti. Pro Alyss bylo snadné sedět tady za bílého dne a myslet si to. On věděl, co včera viděl. Ale ona už vrtěla hlavou a natáhla ruku, aby se dotkla jeho předloktí.
„Já vím, žes to viděl. Já vím, že si nevymýšlíš. Ale říkám, že to nebyl duch. A fena si té věci nevšímala, protože necítila, že je to skutečné. Zvuky, hlasy, světla, to všechno byly skutečné projevy. Ale ta postava byl nějaký podvod – nějaký zrakový klam.“
Dlouho se potichu dívali jeden na druhého. Will věděl, že oba myslí na to samé.
„Budu tam muset jít znovu a zjistit to, že?“ řekl nakonec.
„My tam budeme muset jít a zjistit to,“ opravila ho Alyss. Potěšil ho nápad, že bude mít společnost – a představa, že do úkolu se zapojí Alyssina bystrá hlava. Ale i tak…
„Tentokrát tam půjdu ve dne,“ řekl a Al…
