Dvacet pět
Will neměl tušení, že jeho nadřízení se rozhodli, že jemu a Alyss pošlou pomoc. Holub, po němž odeslal zprávu, byl jediný, který znal cestu mezi Norgateským lénem a hradem Araluenem. Takže byl jediný, který mu mohl přinést odpověď, a než se mu dostatečně obnoví síly, aby mohl podniknout další let, bude to trvat tři nebo čtyři dny. Pak se samozřejmě vrátí na místo, kde se nacházel naposled – k Alyssinu člověku vzdálenému kus od hradu. Dokud se s ním Will nespojí, nebude vědět, že pomoc je na cestě.
Kdyby to věděl, asi by se cítil trochu klidněji. Horác byl sice jen jeden muž, ale mnohokrát prokázal, jak je užitečný. Už jako učeň byl velmi nadaný bojovník – přirozený talent, jak zjistili učitelé. V souboji muže proti muži porazil vzpurného lorda Morgaratha a potom s velkým úspěchem bojoval ve skandijské válce proti temudžajským nájezdníkům. Navíc mu zdatnost v soubojích vynesla pověst obávaného soupeře. Jméno rytíře Dubového listu vyslovovali v Galice ještě pořád s bázní. Jeho hrdinské činy byly takové povahy, že král Duncan neváhal a slavnostně ho pasoval na rytíře dřív, než mu skončila polovina stanovené učební doby.
Takže zpráva, že Horác je na cestě, by mohla uvolnit tíseň, kterou Will toho jasného zimního jitra pociťoval. Stále přemítal o rozhovoru s vojáky a měl v úmyslu navštívit Alyss, jen co najde rozumnou záminku, aby s ní všechno probral. Už byl napůl rozhodnutý vyhledat pomoc sira Kerena. Konec konců, mladý velitel hradní posádky zjevně nebyl se svým bratrancem jedna ruka a měl pod svým velením vlastní nezávislý oddíl, což mohlo být velmi užitečné. Ale než se Will odhodlal udělat tak zásadní krok, chtěl si o něm promluvit s Alyss.
Také se nemohl dočkat, až se dohodnou, kdy budou pokračovat v pátrání po tajemném Malkallamovi – protože právě on musel být za těmi záblesky, přeludy a zastrašováním lidí v Grimsdellském lese. Ale úplně nejdřív ze všeho potřeboval nějak zařídit, aby pro něj Alyss poslala. Jako kejklíř, člověk nízkého původu, mohl asi sotva vrazit do komnat urozené dámy bez pozvání.
Mezitím zašel do stájí, aby se přesvědčil, že o Cuka je dobře postaráno. A protože fena začínala v jeho malém a poněkud zatuchlém hradním příbytku zlobit, vzal ji do stáje s sebou, aby Cukovi dělala společnost. Když odešel, zdálo se, že obě zvířata jsou s novým uspořádáním docela spokojena. Cuk zaujal k feně velkoryse povýšený postoj, zatímco ona malého huňatého hraničářského koníka zřejmě vnímala jako přijatelnou náhradu za Willa. Bylo jasné, že fena neuteče, a v hradní konírně byla spousta zvláštních nových pachů, zvuků a podivných zákoutí, které ji zaměstnaly.
Bylo dobře, že ji tam nechal. Když přecházel nádvoří, ze strážnice vyšla postava, která mu byla matně povědomá, a zamířila k ústřední věži. Byl to vysoký muž s tmavými vlasy a vousy a Will nedokázal na dálku jeho rysy přesně rozpoznat. Ale způsob chůze a držení těla mu byly povědomé, stejně jako těžké válečné kopí, které muž držel v pravé ruce, a přestože muselo být velmi těžké, nesl ho jako pírko. Po několika vteřinách váhání si Will v duchu všechno spojil.
John Buttle. Člověk, kterého předal skandijské posádce v dalekém Seacliffském lénu.
„Co ten tady k čertu dělá?“ tiše zabručel Will. Rychle se odvrátil, klesl na koleno a předstíral, že si utahuje řemínek na botě. Ale Buttle se naštěstí nedíval jeho směrem. Vešel do hlavní věže, a tak se Will narovnal a horečně přemýšlel. Touhle dobou měl být Buttle bezpečně uklizený na Skorghijlu se skandijskou posádkou, stovky mil na severovýchod a hodně daleko od Araluenu. To, že se najednou objevil tady, znamenalo vážný problém. Vyslechl přece rozhovor mezi Willem a Alyss a věděl, že…
Zarazil se uprostřed myšlenky. Alyss! Jestli ji Buttle uvidí, snadno by ji mohl poznat. Jistě, uvažoval, má teď jiný účes a drahé šaty, jak se sluší na vznešenou paní. Když ji Buttle viděl naposled, měla na sobě jednoduché ale vkusné šaty kurýrky a vlasy měla rozpuštěné. Jenže Alyss byla výrazná osobnost, a kdyby měl Buttl…
