Třicet sedm
„Alyss!“
Plavovlasá dívka se polekaně narovnala, když zaslechla, že někdo zašeptal její jméno. Vsedě se na židli otočila a v zamřížovaném okně spatřila Willovu tvář, rozjasněnou známým a nezdolným úsměvem.
Rychle vstala. Převrhla přitom židli a tak tak ji zachytila, aby s rachotem nespadla na podlahu. Pak přeběhla k oknu.
„Wille? Můj bože! Jak ses sem dostal?“
Pohlédla do závratné hlubiny pod ním a pochopila, že nejistě stojí na úzké, ledem pokryté římse a nemá žádnou jinou oporu. Ustoupila o půl kroku a zatočila se jí hlava. Alyss dokázala čelit téměř každému nebezpečí bez mrknutí oka, ale měla hrozný strach z výšek. Pohled do temné hlubiny pod oknem ji naplnil hrůzou. Will šátral pod pláštěnkou a začal mezi tyčemi prostrkovat konec dlouhého lana.
„Jsem tady, abych tě dostal ven,“ oznámil jí. „Jen se pár minut budeš pevně držet.“
Dál odmotával provaz zpod pláštěnky a strkal ho do místnosti. Alyss se úzkostně ohlédla ke dveřím a vyschlo jí v krku, když pochopila, jaké má Will úmysly.
„Ty chceš, abych sešplhala tam dolů?“ zeptala se a ustrašeně ukázala do hloubky pod ním. S úsměvem ji uklidňoval.
„Nic to není,“ řekl. „A já ti budu pomáhat.“
„Wille, já nemůžu!“ vypravila ze sebe a hlas se jí třásl. „Nesnáším výšky. Spadnu. Ztuhnu a nehneš se mnou. To nedokážu!“
Will chvilku přemýšlel. Věděl, že existují lidé, kteří mají hrůzu z výšek. On sám si to nedovedl představit. Celý život lezl po stromech, útesech a hradbách jako nic. Chápal ale, že takový strach může člověka naprosto ochromit. Nakrátko svraštil čelo a pak se usmál.
„Poradíme si,“ prohlásil. „Uvážu ti lano okolo pasu a dolů tě spustím.“
Poslední smyčka lana se odmotala a spadla do cely pod okno.
Pak si Alyss uvědomila, že strach z výšky byl nepodstatný. Přes mříže se nedostane – pokud Will neměl v úmyslu je přepilovat, což by byla práce na hodně dlouhou dobu. S obavami opět pohlédla ke dveřím. Keren řekl, že se asi za hodinu vrátí. Jak dlouho seděla zhroucená u stolu? Znamenalo „asi za hodinu“ půl hodiny? Čtyřicet minut? Uvědomila si, že Keren je už možná teď na cestě k ní.
„Musíš pryč,“ řekla s obnovenou rozhodností v hlase. „Keren se může každou minutu vrátit.“
„Pak si bude přát, aby to nikdy neudělal,“ řekl Will a jeho úsměv zmizel. „Zjistila jsi, co má za lubem?“ zeptal se. Věděl, že nejlepší způsob, jak ji zbavit strachu z výšky, je odvést její pozornost jinam. Alyss netrpělivě zavrtěla hlavou a on šmátral za zády a vytáhl zpod pláštěnky malou láhev obalenou v kůži. Všimla si, že když ji pokládal na okenní parapet, zacházel s ní velice opatrně.
„Musíš jít!“ naléhala. „Nemáme čas. Vrátí se, aby mě znovu vyslýchal.“
Will na chvíli všeho nechal. „Znovu?“ opáčil. „Ublížil ti?“ Jeho hlas byl ledový. Jestli jí Keren nějak ublížil, byl už teď mrtvý muž. Alyss však opět zavrtěla hlavou.
„Ne. Neublížil mi. Ale má takový divný kámen…“ Zmlkla. Nechtěla mu říct, jak málo chybělo, aby prozradila jeho pravou totožnost.
„Kámen?“ nechápal Will.
Přisvědčila. „Modrý drahokam. Ten… nějak… nutí mě, abych řekla všechno, co Keren chce. Wille, já mu málem řekla, že jsi hraničář!“ vyhrkla. „Nedokázala jsem se ovládnout. Ten kámen tě prostě… přinutí odpovídat na otázky. Je to záhada.“
Will zamyšleně svraštil čelo. V paměti mu vytanul první večer v hradní hodovní síni, kdy Kerenovi přisluhovači tak jásali nad jeho návrhem, aby Will zahrál ještě další píseň. Je možné, že uzurpátor se ovládáním mysli jiných lidí už nějaký čas zabýval.
Odsunul tu úvahu na později. Vytáhl saxonský nůž a začal škrábat zdivo u zasazení jedné z prostředních tyčí, aby vytvořil důlek, kam nalije kyselinu. Tyče byly celkem čtyři a usoudil, že když odstraní prostřední dvě, vznikne mezera pro jeho účely dostatečně velká. Vleze dovnitř, uváže Alyss lano kolem pasu, druhý konec uváže k jedné ze zbylých tyčí v okně a spustí Alyss dolů. Jakmile to bude hotovo, lano odváže a sám sešplhá vlastními silami.
„Nu,“ řekl, „nic bys tím nepokazila. Jestliže je tady Buttle, stejně nejspíš uh…
