Hraničářův učeň 6: Čaroděj na severu (John Flanagan)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Dvacet dva

Alyss pozorně poslouchala, zatímco Will podrobně líčil události včerejší noci.

Pozor zřejmě dával i Max, usoudil Will. Všiml si, že když dospěl k okamžiku, kdy se z mlhy vynořila obrovitá postava, hudebník vynechal několik taktů. Nevesele se usmál. Neměl mu to za zlé. Moc dobře si pamatoval, že jeho srdce se zachovalo skoro stejně – a vzpamatovalo se, až když opustil temný, hrozivý les.

Alyss si během vyprávění občas dělala poznámky do malého deníku v kožených deskách. Teď je trochu zamračeně pročítala s bradou podepřenou dlaní. Nakonec pohlédla na Willa.

„Muselo tě to vyděsit,“ řekla.

„Taky vyděsilo,“ přiznal Will bez váhání svůj strach. Znali se navzájem příliš dlouho, než aby se pokoušel předstírat něco jiného. Navíc ho jeho výcvik i upřímná povaha nutily, aby podal pravdivý a přesný popis událostí, včetně svých reakcí na ně. Několik vteřin bubnovala prsty na stole a opět se zahloubala do poznámek. Potom zapíchla brk do jednoho z napsaných bodů.

„Tvoje fena…“ začala. „Jak se vlastně jmenuje?“

„Ještě jsem jí nedal jméno. Říkám jí ‚fena‘ nebo ‚děvče‘,“ řekl.

Alyss to přešla. Nebylo to důležité. „To je jedno. Říkal jsi, že když jsi poprvé uviděl ta pohyblivá světla, fena vrčela?“

„Ano.“ Will svraštil čelo a pokoušel se pochopit, kam míří.

„A když jsi slyšel ty šeptající hlasy, udělala něco?“

Vrátil se v myšlenkách k událostem v lese a snažil se přesně vzpomenout, co se dělo. „Ano,“ prohlásil nakonec. „Měla zvednutou hlavu, tak, jak to psi dělávají, když slyší neznámý zvuk.“

„Potom…,“ odmlčela se a vrátila se k poznámkám, „jsi viděl Nočního bojovníka a pak jsi ho slyšel mluvit, správně?“

Přisvědčil.

„Kolik času uběhlo mezi tím, co jsi uviděl postavu a uslyšel ji mluvit? Byla tam nějaká přestávka?“

Opět zaváhal a nutil se do vzpomínání. Věděl, jak důležité mohou být maličkosti, a chtěl si být naprosto jistý, že je uvede správně. „Nějaká přestávka tam určitě byla,“ připustil nakonec. „Možná dvacet vteřin? Míň ne. Těžko to říct přesně, byl jsem strachy bez sebe,“ dodal a ona s pochopením kývla.

„Já ti to nevyčítám. Já bych s křikem prchala o hodně dřív, než se to stalo tobě,“ řekla. Pak zmínila jednu maličkost, která jí nešla do hlavy.

„Říkal jsi, že když postava promluvila, fena vyskočila a zavrčela?“

„To je pravda.“ A náhle mu svitlo, o zlomek vteřiny dřív, než to Alyss vyřkla.

„Takže to zjevení jí nevadilo?“

Will zavrtěl hlavou. „Ne. Vyskočila na nohy a vrčela, až když jsme uslyšeli ten hlas. Takže když se postava objevila, určitě ležela… klidně.“

Alyss přikývla. „Reagovala tedy na zvuky a světla – což by se od psa dalo očekávat, pokud byly skutečné –, ale když šlo o čtyřicet stop vysokou postavu bojovníka…“

Nechala větu viset ve vzduchu a Will myšlenku dokončil.

„Vůbec si jí nevšímala. Neviděla ji. Anebo, pokud ji viděla, byla jí lhostejná a nijak ji neděsila.“

Alyss se opřela zády o opěradlo lavice. „Víš, Wille, já nejsem žádný odborník na nadpřirozené jevy, ale vždycky jsem slýchala, že zvířata něco takového vycítí mnohem dřív než lidé. Jenže zatímco ty jsi viděl obřího bojovníka v mlze, ona klidně ležela a nic nedělala.“

„Takže podle tebe jsem si to vymyslel?“ ohradil se Will. Při těch slovech pocítil slabou vlnu nelibosti. Pro Alyss bylo snadné sedět tady za bílého dne a myslet si to. On věděl, co včera viděl. Ale ona už vrtěla hlavou a natáhla ruku, aby se dotkla jeho předloktí.

„Já vím, žes to viděl. Já vím, že si nevymýšlíš. Ale říkám, že to nebyl duch. A fena si té věci nevšímala, protože necítila, že je to skutečné. Zvuky, hlasy, světla, to všechno byly skutečné projevy. Ale ta postava byl nějaký podvod – nějaký zrakový klam.“

Dlouho se potichu dívali jeden na druhého. Will věděl, že oba myslí na to samé.

„Budu tam muset jít znovu a zjistit to, že?“ řekl nakonec.

„My tam budeme muset jít a zjistit to,“ opravila ho Alyss. Potěšil ho nápad, že bude mít společnost – a představa, že do úkolu se zapojí Alyssina bystrá hlava. Ale i tak…

„Tentokrát tam půjdu ve dne,“ řekl a Alyss se na něj usmála.

„Po tom, cos mi vyprávěl, by mě tam po setmění nikdo nedostal ani párem koní,“ prohlásila.

* * *

Toho večera hrál Will opět v hodovní síni. Alyss, jak předtím oznámila Ormanovi, zůstala ve svých komnatách, podle všeho se zotavovala po cestě a ve společnosti se neobjevila. Zájem o ni byl velký, především mezi hradními dámami. Šlechtična z jihu se nejspíš oblékala podle poslední módy a dámy se nemohly dočkat, až ji uvidí. Alyssinou nepřítomností byly trochu zklamané a v důsledku toho večer za moc nestál. Orman opustil síň krátce potom, co sklidili ze stolů, a dřív, než Will začal hrát. Keren a jeho doprovod se neukázali a Will uvažoval, jestli byl sympatický mladý bojovník také pokárán od svého bratrance.

Will soudil, že jeho vystoupení bylo přiměřené. Zvykl si na roli kejklíře natolik, že dokázal posoudit úroveň své práce. Posluchači se dobře bavili, ale nijak přehnaně se neodvázali, což výborně zapadalo do jeho plánů. Dohodli se s Alyss, že se sejdou druhý den brzy ráno, a Willovi se nechtělo ponocovat v zakouřené síni.

Takže hodinu po východu slunce vyjížděl ven hlavní bránou. Mohutná padací mříž se zvedala každý den za svítání, jakmile bylo zřejmé, že v nejbližším okolí není ani stopy po nějakém nepříteli. Strážný u brány na něj pohlédl, když ho míjel.

„Na lov, kejklíři?“ zeptal se a kývnutím ukázal na malý lovecký luk, který měl Will navlečený přes ramena, a na toulec se šípy zavěšený na sedle.

„Nic tak nezpestří jídelníček jako párek sněžných zajíců nebo tetřívek,“ prohlásil Will a strážný s pohledem na luk povytáhl obočí.

„S tímhle lukem se budeš muset dostat hodně blízko,“ prohodil. „Nezapomeň, že touhle dobou je zvěře dost málo.“

Will se usmíval. „Nu což, stejně se říká, že lov je jen způsob, jak si zkazit pěknou vyjížďku,“ poznamenal a strážný se starému vtipu zasmál.

„V každém případě hodně štěstí. A buď opatrný. Povídá se, že tady někde blízko viděli medvěda.“

„Medvědy nejím,“ prohlásil Will s naprosto vážnou tváří. Strážnému hned nedošlo, že žertuje. Pak vtip pochopil a zachechtal se.

„Dej pozor, aby nesnědl on tebe,“ řekl a zavrtěl hlavou.

Will ujížděl od hradu směrem k severozápadu a uvažoval, jak se změnilo jeho chování k lidem od té doby, co přijal roli potulného muzikanta. Jako hraničář byl zvyklý být mezi lidmi zticha a nikdy nedělat zbytečné poznámky – rozhodně ne vtipy. Učili ho, že to patří k hraničářské záhadnosti. Mělo to v sobě i něco užitečného: pro lidi, kteří nemluví, je snazší poslouchat, co si povídají jiní, a informace byly pro práci hraničáře důležité. U kejklíře však bylo naprosto přirozené dělat žerty při sebemenší příležitosti. Dokonce i špatné žerty. Hlavně špatné, opravil se.

Několik mil ujížděl na severozápad. Fena tiše běžela před ním jako obvykle a čas od času se po očku ujišťovala, že s Cukem jedou za ní. Koník novou společnici sledoval s vlídnou shovívavostí.

Schůzku naplánovali včera večer v Alyssině komnatě, zahloubáni do mapy okolí, kterou Alyss vytáhla. „Já odjedu za rozbřesku a dám se na východ,“ řekla. „Ty vyjedeš o hodinu později na severozápad. Pak zahneš na tuhle stezku a sejdeme se na kraji Grimsdellského lesa.“

Našel úzkou cestu, kterou včera ukazovala, a zavedl na ni Cuka. Bylo zataženo, v holých korunách stromů fičel vítr, ale přesto se mezi mraky tu a tam objevovaly záblesky bledého slunce. Podle jeho postavení na obloze usoudil, že má trochu zpoždění. Stačil mírný stisk koleny a Cuk přešel z klusu do lehkého cvalu. Fena uslyšela změnu kroku a také přiměřeně přidala. Will ji se zájmem sledoval. Její tělo se pohybovalo velmi úsporně, nikdy neběžela rychleji, než bylo nutné. Odhadoval, že kdyby bylo třeba, dokázala by podobně jako hraničářský kůň udržet rovnoměrný krok po celý den.

Když se přiblížili k okraji Grimsdellského lesa, právě fena si první všimla Alyssiny přítomnosti. Huňatá oháňka s bílou špičkou se začala vrtět na pozdrav a fena se hnala k dívce, napůl ukryté ve stínech pod stromy. Cuk se ošil, jako kdyby chtěl říct já ji taky viděl, a Will ho pohladil po krku.

„Já vím,“ řekl.

Včera byla Alyss oblečená jako šlechtična, do hezkých módních šatů. Dnes po té nádheře nebylo památky. Měla na sobě halenu, šedé kamaše a vysoké jezdecké boty. Z ramen jí k pasu splývala pláštěnka a zářivé plavé vlasy držela pohromadě lovecká čapka s pérem. Šedivé kamaše zvýrazňovaly dlouhé a velmi pěkně tvarované nohy a Will zjistil, že tahle Alyss se mu líbí mnohem víc než načesaná a dokonale upravená lady Gwendolyn. Na širokém koženém pásu, jímž měla přepásanou tuniku, visela dlouhá dýka v krásně vypracovaném koženém pouzdře. Když přijížděl, Alyss se na něj usmívala.

„Máš zpoždění,“ řekla a natáhla ruku. Uchopil ji za zápěstí a pomohl jí nahoru. Usadila se na Cukovi za ním a ruce mu položila kolem pasu.

„Kde je tvůj kůň?“ zeptal se Will – ne že by mu vadilo, že jede s ním nebo že má ruce kolem jeho pasu.

„Pokračuje dál s mým doprovodem,“ řekla. „A s loutkou, která je dokonalou napodobeninou lady Gwendolyn, uvázanou k sedlu a oblečenou do její jezdecké pláštěnky.“

Will se natočil, aby na Alyss viděl. „Bylo tohle všechno nutné?“ zeptal se. Alyss pokrčila rameny.

„Možná ne. Ale krátce potom, co odjeli, kolem nich procválalo několik hradních ozbrojenců. Mohla to být náhoda, ale kdo ví? To je Grimsdell?“ Ukazovala na ponurou, temnou řadu stromů nedaleko od nich a Will přisvědčil.

„Ano, to je on,“ řekl a cítil, jak se mu sevřel žaludek.

Jeli kolem okraje lesa k jihu, dokud nenarazili na rozštípnutý dub, který označoval místo, kudy do lesa vešel Will předevčírem v noci. Za denního světla nebylo třeba sesedat z koně. Vjeli mezi stromy, občas se sklonili, aby se vyhnuli větvím a popínavým rostlinám nataženým přes úzkou stezku, a fena klidně běžela vpředu.

Opět se prosadil Willův výcvik. I když ho stále více zneklidňovalo, že opět vstupuje na nepřátelské místo, dokázal se přesně držet cesty, kterou šel onehdy v noci.

„Kde jsi viděl ty záblesky?“ zeptala se Alyss a on krátce zaváhal, na vteřinku se zamyslel a pak ukázal.

„Objevovaly se někde tamhle,“ řekl. „Těžko říct, jak daleko byly.“

Alyss se pozorně zadívala na propletenec stromů a popínavých rostlin všude kolem. „Moc daleko být nemohly, jinak bys je skrz tady to houští vůbec neviděl. Tak pojď,“ dodala a sklouzla ze sedla. Will sesedl a Alyss ukázala směrem, který označil.

„Podíváme se tam,“ řekla. Will dal Cukovi pokyn, ať zůstane na stezce. Luskl prsty a ukázal feně, aby šla před nimi. Lehce se prosmekávala podrostem a pod nízkými větvemi. Pro oba mladé lidi však byla chůze namáhavější a Will zanedlouho zjistil, že musí vytáhnout z pouzdra saxonský nůž a prosekávat cestu. Alyss pobaveně sledovala, jak těžká čepel krájí tuhé úponky, tlusté pruty a dokonce i malé kmínky.

„To se hodí, mít takovou zbraň,“ poznamenala a Will přikývl a hekl, když přesekl tlustou větev a odhodil ji stranou.

„Je to zbraň i nástroj,“ řekl. Pak byla cesta nečekaně najednou volná.

„Nu, co ty na to?“ zeptala se Alyss a spokojeně pokývala hlavou.

Fena na ně čekala na úzké pěšině, která vedla lesem rovnoběžně s hlavní stezkou, po níž přišli, a nepochybně byla dílem člověka.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024