Dvacet jedna
Sesedli a zavedli koně mezi roztroušené kameny a balvany podél cesty. Asi deset kroků od cesty našli balvan dost velký, aby se za něj schovali koně.
„Zůstaňte tu,“ napomenul je Will. Cuk potřásl hřívou a Trkač pohodil hlavou na znamení, že rozumí. Pak se Will s Maddií vrátili k cestě a hledali místo, odkud by mohli procházející wargaly sledovat.
Balvany byly ze šedé žuly a pokrýval je mech a lišejník, takže hraničářské šedozelené pláštěnky s nimi dokonale splynuly. Když se hraničáři postavili k balvanům, zabalili se do pláštěnek a stáhli si kapuce do obličeje, byli v podstatě neviditelní. Jediná věc, která by je prozradila, byl pohyb.
„Zůstaň v klidu,“ varoval Will Maddii.
Protočila oči. To bylo základní pravidlo maskování, které do ní vtloukali – a které si občas bolestně připomínala – celé roky. Ale nic neřekla.
Pokřik už byl slyšet neustále a nezáviselo to na poryvech větru. Sílil každou vteřinou, jak se wargalové blížili. Will cítil, že se mu zrychluje tep, a najednou si vzpomněl, jak to bylo kdysi, při prvním setkání s nepřátelskými útočícími wargaly, kdy ho přemohl svíravý strach tak silný, že ztuhl, neschopen se bránit.
Bojoval s nimi ještě jednou, když společně s Evanlyn – nyní Kasandrou – spálili most, který Morgarath postavil přes Trhlinu. Ale při tomto střetu mu rychlý sled událostí a ruch boje nedaly čas přemýšlet a dostat strach. Od těch dob proti wargalům nestál.
Teď, když na ně čekal a poslouchal jejich zlověstný pokřik, cítil, jak se starý strach vrací.
Srdce mu začalo bušit rychleji a sladilo se s rytmem jejich pokřiku, vlasy na zátylku se mu zježily v prastaré reakci a bezděčně se stáhl hlouběji do své pláštěnky ve snaze zmenšit se, aby nebyl tolik vidět.
Uvědomil si, co dělá, zhluboka se nadechl a narovnal ramena. Byl hraničář. Bojoval v desítkách bitev, stál proti nepřátelům mnohem hrozivějším, než byli wargalové. Byli to prostí tvorové, otroci zlé vůle zlé ženy.
Byli nebezpeční, to ano. Suroví a nesmiřitelní také. Ale byli smrtelní, zranitelní šípy, které on i Maddie dokázali střílet ohromující rychlostí. Ruka mu zabloudila k pírkům na koncích šípů v toulci u opasku a pocítil, jak se mu tep zklidňuje a vrací se mu síla a odhodlání.
„No dobrá,“ zamumlal si pro sebe. „Jen pojďte.“
Pokřik ještě zesílil, zdůrazněný dusotem drápatých tlap, který souzněl s rytmem pokřiku. Will pohlédl na cestu. V široké mezeře mezi balvany se náhle objevili wargalové.
Pochodovali, nebo spíš klusali, ve dvojstupu a přitom ze sebe vyráželi svůj bezeslovný pokřik. Bylo jich deset a jedenáctý poklusával za nimi.
Všichni byli ozbrojeni krátkým mečem u boku a krátkým těžkým železným kopím, což byla jejich oblíbená zbraň. Na hlavách měli neforemné helmice protažené tak, aby jim chránily i zátylek, a kožené tuniky s cvočky.
Dva z nich nesli mezi sebou na tyči velkou truhlici pobitou železnými pásy a Will si vzpomněl na slova Večernice, že možná vybírají od horníků stříbro na zaplacení Arazaniných aktivit. Tihle wargalové byli vyšší a štíhlejší, než jak si je pamatoval. Možná se během let vyvinuli. Nebo patřili k jinému klanu.
Ten vzadu – zjevně velitel – byl ještě vyšší než ostatní. Ustavičně na ostatní vrčel a pobízel je, aby zrychlili tempo.
To všechno Will viděl, než proběhli kolem nich. Pak mu zmizeli z dohledu, ale jejich pokřik k němu stále doléhal a postupně slábl, jak se vzdalovali.
Uslyšel, jak Maddie vypustila dlouho zadržovaný dech, a otočil se k ní.
„Rozkošní tvorové,“ řekla. „Chápu, proč jste se s nimi nechtěl střetnout.“
„Dřív nebo později zřejmě stejně budeme muset,“ připustil, a když se Maddie chtěla vydat pro Trkače, zvedl ruku, aby ji zastavil. „Vzpomínám si, že měli nepříjemný zvyk nechávat pár členů vzadu za skupinou, aby nachytali případné nepozorné pronásledovatele. Několik minut počkáme.“
Minuty plynuly a začínalo být jasné, že žádní wargalové tentokrát jako zametači neslouží. Oba hraničáři tedy nasedli na koně a vrátili se na cestu. Tlumený pokřik wargalů k nim st…
