Dvacet sedm
Oba luky vystřelily v téže vteřině a dvojí zadrnčení tětivy splynulo v jeden delší zvuk. Jak se dalo čekat, první vystřelil Will a jeho šíp, poháněný silným lukem, doletěl ke zlovlkovi dříve než Maddiin lehčí šíp.
Zasáhl hruď zvířete vteřinu předtím, než se k cíli dostala Maddiina střela.
Síla nárazu zvedla zlovlkovo tělo na zadní nohy a odhalila jeho trup Maddiině ráně.
Vlk po zásahu Willova šípu ještě ani nezačal padal zpět na všechny čtyři, když se do něj zabodl Maddiin šíp, pronikl pod hrudním košem a zabořil se hluboko do hrudní dutiny.
Willův šíp si mezitím nemilosrdně našel cestu až ke zlovlkovu velkému srdci a zvíře padlo mrtvé na kamenitou zem.
Zpětně se mohlo zdát, že zlikvidovat toho strašlivého nepřítele bylo až klamně jednoduché. Byl mrtvý do pěti vteřin od chvíle, kdy ho Maddie poprvé spatřila. Ale zdánlivá snadnost, s jakou netvora zabili, nebrala v úvahu výcvik a disciplínu obou lukostřelců.
Každá ze střel by byla smrtící, ale rychlost a přesnost obou ran byla pozoruhodná. Devět z deseti lukostřelců by tváří v tvář děsivému zlovlkovi zpanikařilo a při výstřelu by škublo tětivou. Šíp by tak zlovlka pouze škrábl, nebo by ho úplně minul. Když Will sledoval, jak zvíře padlo na zem do šířící se skvrny vlastní tmavé krve, vzpomněl si na své první setkání s Morgarathovými wargaly. Při pohledu na nelítostné krvežíznivé tvory, kteří po něm pátrali, ztuhl na místě v slepé panice, a když vystřelil, ránu uspěchal a úplně minul.
A zlovlk byl mnohem děsivější tvor než jakýkoli wargal. Podíval se úkosem na Maddii a všiml si, že ačkoli je v obličeji bledá napětím, už má na tětivě nasazený druhý šíp, připravená vystřelit, kdyby to bylo třeba.
„Pěkná práce,“ ocenil tiše. Nebylo to poprvé, co si všiml její odvahy i rozvahy v napjatých situacích. Pak si vzpomněl na její rodiče – na Kasandru a Horáce – a v duchu přikývl. Takové věci se v rodině dědí.
Maddie přestala sledovat mrtvého vlka, spustila zbraň a vrátila šíp do toulce. „Vy jste ho zasáhl první,“ řekla.
Usmál se. To bych taky měl, pomyslel si, mám v tom mnohem delší praxi.
„Možná,“ odpověděl jí. „Ale tys ho dorazila.“
Zavrtěla hlavou. Oba věděli, že zlovlk zdechl chviličku po té, co se mu Willův šíp zabodl do hrudi. Přesto se Will nechtěl přít. Kdyby jeho střela minula, Maddie by úkol dokončila a on byl rád, že má takovou podporu – i pod tlakem pevnou a neochvějnou.
„Tak či tak,“ prohodil, „o jednoho míň z těch, se kterými se budeme muset vypořádat, než skončíme.“
Slezli ze svého vyvýšeného místa na skalisku a opatrně kráčeli ke zlovlkovi. Pozorně ho přitom sledovali pro případ, že se jen snažil je přilákat k sobě. Ale když přišli blíž, poznali, že je skutečně mrtvý. Oči měl otevřené a matné a jazyk mu visel z tlamy přes dlouhé žluté tesáky. Nejevil žádné známky života.
„Ošklivá potvora, že?“ podotkla Maddie.
Will přikývl. „Ale dobrá pro svůj úkol,“ řekl, „a tím je zabíjení.“
Nestálo za to brát si šípy zpět. Maddiin se ohnul, když pronikl zlovlkovi do hrudi a Willův byl nasáklý krví do dvou třetin délky. Už by nikdy nelétal přesně.
Nechali veliké chlupaté tělo tam, kde padlo. Brzy se na něj začnou slétat vrány a luňáci, aby hodovali na jeho mase. Nemělo smysl snažit se ho schovat. Čím víc wargalů ho uvidí, znervózní a bude se bát těch, kdo ho zabili, tím lépe.
Will ukázal směrem, kde viděli temnou linii kopců na obzoru.
„Půjdeme dál,“ zavelel. „Mrháme denním světlem.“
Maddie se na něj usmála. „Tuhle větu jste už hodně dlouho neřekl.“
Ztěžka kráčeli po větrem ošlehané plošině a Will přemýšlel o rozdílu, kterého si povšiml mezi Arazaninými wargaly a těmi, jež před mnoha lety zotročil Morgarath.
Morgarathovi wargalové se vyznačovali tím, že jakmile se pustili do boje, bojovali bezohledně a nemilosrdně, dokud nebylo rozhodnuto – tak či onak. Položili i život, pokud to bylo potřeba, a nikdy nesešli z cesty, na kterou byli vysláni. Nenechali se ovlivnit rostoucími počty padlých ve svých řadách a nestarali se o vlastní osu…
