Dvacet čtyři
Náhorní plošina, na níž se vynořili, byl pustý svět rozházených balvanů a písčité půdy. Rostly tu stromy, ale ty byly zakrslé a pokroucené, pokřivené stálým větrem a nakloněné na jednu stranu. Žádný neměřil víc než deset stop. Vítr je zřejmě držel zkrátka. Stromy byly roztroušené po plošině, jako by jim podmínky tady nahoře nedovolovaly růst blíž u sebe. Větve a kmeny měly pokryté sukovitou šedou kůrou a listy – to málo, které měly – byly matně šedohnědé. Navzdory stálé a vysoké vlhkosti stromy vypadaly vyschle a křehce – zřejmě působením vytrvalého větru.
Celkově to bylo nehostinné místo a dobře se hodilo ke zlověstným věcem, které měla Arazan za lubem. Maddie se rozhlížela po ponurých balvanech a pokroucených stromech a zachvěla se.
„To je tedy místo!“ řekla s náznakem znechucení v hlase.
Will přikývl. „Pro lidi, kteří se tu zabydleli, jako je Morgarath a Arazan, se zřejmě dokonale hodí.“
„Tak, kam teď?“ zeptala se Maddie.
Will zaváhal a prohlížel si okolní krajinu. Ze země bylo těžké dohlédnout do dálky. Ve výhledu jim bránily skalní útesy a balvany. Došel k nejbližšímu útesu a vylezl na něj. Výhled z vyvýšeného místa ale nebyl o moc lepší. Změť balvanů se táhla do všech stran a on neviděl žádné stopy po obydlích.
„Vím, že Morgarath měl úkryt někde tady nahoře v řadě jeskyní,“ řekl. „Ale nikdy jsem neviděl, kde jsou.“ Slezl zpátky na zem a ukázal na stezku vinoucí se mezi balvany. „Nejlepší asi bude jít po té stezce dál. Uvidíme, kam nás dovede.“
„Doufala jsem v trochu jistější plán,“ zamračila se. „Tenhle zní hodně jako ‚kousni si a uvidíš‘ – jak nám říkával kuchař, když jsme se ptali, co je k večeři.“
„Tak mluví moudrý kuchař,“ usmál se Will. „Aspoň jste si nemohli stěžovat, že ve vás vyvolal falešná očekávání. Kromě toho,“ dodal, „s trochou štěstí narazíme na wargaly a budeme je moct sledovat.“
„Máte zvláštní představu o štěstí,“ poznamenala Maddie.
Will ukázal na úzkou stezku vedoucí od okraje útesu. „Tak jdeme,“ řekl a vyrazil. Maddie šla pár kroků za ním. Oba měli založené šípy v lucích.
Stezka se vinula mezi balvany a nikdy neviděli dál než na čtyřicet kroků před sebe – většinou spíš méně. Maddie cítila, jak se jí zrychluje tep. Pokud narazí na nějaké Arazaniny tvory, nic je před nimi nebude dopředu varovat. Potkat wargaly by bylo dost špatné, ale kdyby se střetli se zlovlky, museli by hodně rychle střílet. Will zřejmě myslel na to samé.
„Měj oči na stopkách,“ nabádal Maddii napjatým hlasem. „A uši nastražené,“ dodal. „Wargalové při pohybu nadělají většinou spoustu hluku.“
Sundala si kapuci, aby lépe slyšela. Ale nebylo slyšet nic než ostrý vítr, který skučel mezi balvany a zakrslými stromy.
Kráčeli po krátkém úseku stezky mezi dvěma balvany, když tu se před nimi najednou vynořili wargalové.
Byli tři, všichni v kožených, kovovými cvočky pobitých kazajkách a typických helmicích, které hraničáři viděli už předtím, a vyzbrojeni byli kopími. Wargalové se zastavili s překvapeným zamručením, zaskočeni nečekaným pohledem na dva hraničáře.
Will i Maddie se také polekali, ale vzpamatovali se rychleji než wargalové. Než se tři tvorové rozběhli do útoku svým zvláštním, skákavým během, zvedly se dva luky a z každého vyletěl šíp. Takové situace probírali už předtím a znali nebezpečí spočívající ve střelbě na tentýž cíl. Proto si vybrali cíl podle svého postavení – Will toho nalevo a Maddie toho napravo. Oba šípy zasáhly a dva wargalové se zhroutili na písčitou stezku. Třetí, když viděl, že jeho druhové byli tak rychle vyřazeni z boje, se otočil a prchal pryč, co mu nohy stačily.
Zařval bolestí, když se mu Willův druhý šíp zabodl do lýtka. Kvůli svému zranění zakopl a Maddiin druhý šíp mu prosvištěl nad hlavou. Pak, než některý z hraničářů stačil vystřelit znovu, už byl za balvanem a ztratil se jim z očí.
„Za ním!“ zavelel Will a vyrazili za wargalem. Stezku v této části tvořily krátké úseky klikatící se mezi balvany, takže když oběhli jeden balvan, spatřili jen, jak jim wargal mizí za dal…
