Třicet šest
Will odstoupil od wargalova nehybného těla, které leželo na podlaze svatyně. Smutně zavrtěl hlavou. Zabíjení ho vždycky rozesmutnilo, i když se týkalo tvorů tak brutálních, jako byl Marko.
„To dělat nemusel,“ řekl tiše. „I za tohle může Arazan.“ Otočil se k Maddii, která vše mlčky sledovala. „Pojďme odsud pryč,“ vyzval ji.
Sebrali luky a Maddie navíc svůj prak a zamířili k tunelu. V jeho ústí se Maddie otočila a naposledy si prohlédla svatyni. Ve vzduchu dosud visel pach síry, ale jinak tu nebylo ani stopy po tom, co se tu událo. Will ji postrčil loktem.
„Pojďme,“ pobídl ji. „Měj nasazený šíp pro případ, že bych se ohledně zbytku wargalů mýlil.“
Vraceli se tiše úzkým tunelem. Pochodně zasazené ve stěnách už byly skoro vyhořelé. Když vycházeli ven, dvě z pochodní s tichým pukavým zvukem vyhasly. Skutečnost, že pochodně nikdo neměnil, naznačovala, že s Arazaninou smrtí se disciplína a denní rutina wargalů zhroutila.
Zastavili se u východu z jeskynního komplexu a prohlíželi si prostor venku. Po wargalech nebylo ani vidu. Nikdo nestál na hlídce. Will naznačil Maddii, aby ho následovala, a jako duch proběhl volným prostorem mezi skály, kde se ukrývali den předtím.
Neozval se žádný výkřik, nikdo neburcoval na poplach. Neobjevil se ani náznak, že by byli někým, nebo něčím, spatřeni. Všimli si jen několika wargalů, kteří leželi schoulení na zemi před svými přístřešky a tvrdě spali.
Po posledním zlovlkovi nebylo ani stopy. Will se zamračil a naklonil se blíž k Maddii. „Ještě je moc velká tma, abychom něco viděli,“ sdělil jí tiše. „Prospi se a ráno to tu prohlédneme.“
Maddie se opřela o skálu, přitáhla si pláštěnku blíž k tělu a zachumlala se do jejího tepla. „Po tom, co jsme prožili, pochybuju, že usnu,“ řekla.
Will se usmál a poplácal ji po rameni. „Vzbudím tě hodinu před úsvitem,“ řekl.
Navzdory svému tvrzení si Maddie uvědomila, že je vyčerpaná. Obavy a duševní vypětí té noci se vyrovnaly hodinám tvrdé fyzické dřiny. Víčka jí ztěžkla. Pláštěnka byla teplá a uklidňující, a tak za pár minut už zhluboka oddychovala a tvrdě spala.
Will ji probudil hodinu před rozedněním a sám se uložil k odpočinku. Když svítalo, v táboře wargalů se pořád nic nedělo, a tak ho nechala spát. Slunce bylo vysoko nad východním obzorem, když z wargalského tábora zaslechla pohyb.
Ze své skrýše mezi skalami sledovala, jak se ti podivní tvorové probouzejí. V jejich chování došlo k významné změně. Zatímco předtím se neklidně ploužili po ležení, ostražitě se rozhlíželi po Markovi a okamžitě plnili jeho rozkazy, teď klidně seděli mezi skalami, nebo lezli po čtyřech a hledali jedlé rostliny. Vypadali uvolněně a mnohem méně hrozivě. Také si všimla, že si svlékli kazajky a jejich zbraně zůstaly naskládané tam, kam je odložili předchozího večera.
Zlehka položila ruku Willovi na rameno. Byl okamžitě vzhůru, s otázkou v očích a připravený na potíže. Uklidnila ho mávnutím ruky a ukázala na wargaly.
„Zdá se, že jste měl pravdu,“ řekla mu tiše.
Zvedl se na jedno koleno a pár minut je pozoroval. „Ano,“ potvrdil nakonec. „Vrátili se ke svému původnímu chování. Nějaké stopy po zlovlkovi?“
Zavrtěla hlavou. „Zatím ne. Myslím, že odešel.“
Will si zamyšleně hryzal ret. „Rychle si něco sníme a pak se porozhlédneme po jeho stopách,“ navrhl. „Nelíbí se mi, že bychom tady toho tvora měli nechat. Už způsobil dost problémů.“
„Můžeme rozdělat oheň?“ zeptala se Maddie.
Will se znovu podíval na wargaly. Většinou už byli vzhůru a kolébali se po táboře. Vypadali dokonale neškodně.
„Ano, rozděláme,“ rozhodl. „Už dlouho jsem neměl hrnek horké kávy. Jenom se od nich drž dál, až budeš sbírat dříví na oheň.“
Ukázalo se, že jeho varování bylo zbytečné. Když se Maddie vydala sbírat větvičky a menší větve na oheň, wargalové se na ni jen zvědavě podívali, a pak si jí úplně přestali všímat.
Zapálili ohníček, uvařili vodu z polních lahví a pak si vychutnávali plnou chuť horké kávy, zatímco si nad uhlíky opékali chlebové placky.
„Ano, tohle je rozhodně lepší,…
