Dvacet devět
Arazanina vnitřní svatyně se nacházela ve veliké přírodní jeskyni. Rozkládala se na ploše zhruba patnáct krát patnáct kroků. Strop se klenul vysoko nad nimi a místy se ztrácel ve stínech. Tam, kde na něj viděli, byl skoro čtyřicet stop vysoko.
Podlaha byla vyklizená a odlomené kusy skály a balvany naskládané u stěn. Will si je rychle prohlédl a uvědomil si, že je mezi nimi řada míst, kde by se mohli s Maddií schovat a sledovat, co se ve svatyni děje.
Podlahu samotnou tvořila skála vyhlazená dlouhými roky užívání. Na jednom místě byla nakreslená teď už známá pěticípá hvězda v kruhu. Maddie k ní došla, sehnula se a dotkla se bílých čar. Prsty pak měla bílé a uvědomila si, že čáry jsou nakreslené křídovým prachem. Na jednom či dvou místech byly čáry porušené či rozmazané šlépějemi.
Will poklekl na jedno koleno a prohlížel si kresbu podrobněji.
„To je její pentagram,“ prohodil. „Tak se udržuje v bezpečí, když vyvolává démona. Ten nemůže vstoupit do kruhu, pokud je čára neporušená. Pokaždé, když se ho pokouší vyvolat, musí pentagram znovu nakreslit. Nemůže být trvalý.
Večernice říkala, že démon musí věřit, že existuje možnost zaútočit na člověka, který ho vyvolává. Než se Arazan pokusí o nové vyvolávání, musí pentagram prohlédnout a všechny čáry obnovit.“
Na podlaze vedle pentagramu leželo půl tuctu pytlíků. Will jeden zvedl, rozvázal na něm šňůrku a vysypal si z něj do dlaně trochu křídového prachu. Chvíli si ho prohlížel a pak si oprášil ruce. Pytlík pak znovu zavázal a strčil si ho do kapsy.
„Na co vám to bude?“ zeptala se Maddie.
Udělal neurčitý posunek. „Jen mě něco napadlo,“ odpověděl. V hlavě se mu začaly objevovat první záblesky nápadu, jak bojovat s Arazan a jejím démonem, ale ještě je nedokázal plně formulovat, a tak o nich zatím nechtěl mluvit.
Obcházel křídový kruh a prohlížel si podlahu v něm. Pak se otočil a rozhlédl se po rozlehlé temné svatyni. O pár kroků dál, uprostřed jeskyně, byly na kamenné podlaze černé značky a šmouhy. Vypadaly jako spálené.
„Večernice říkala, že vyvolat démona si může vyžádat několik pokusů,“ řekl Will. „Jeden jsme viděli tehdy večer.“
Maddie se zachvěla „Ano. Vzpomínám si. Znovu bych to vidět nechtěla.“
Will pokrčil rameny. „Možná budeme muset. Moc vyvolávajícího je zřejmě stále silnější, až démon nakonec překročí hranici mezi svým a naším světem a zhmotní se tady, pod vládou toho, kdo ho vyvolá.“ Ukázal na černý kruh na podlaze. „Tady to zřejmě Arazan provádí.“
Klekl na jedno koleno a přejel rukou po černém kameni. Prsty pak měl špinavé.
„Je to spálené,“ zamumlal napůl pro sebe. Znovu se zvedl a prohlížel si stěny svatyně, balvany a kusy skal a skuliny a mezery mezi nimi. „Spousta míst, kde se dá schovat,“ řekl tlumeně.
Maddie sledovala jeho pohled. „Nechcete se tu schovat, zatímco ona se bude snažit dostat tu…věc do našeho světa, že ne?“ řekla vyděšeným tónem.
Znovu pokrčil rameny. „Možná to bude nejlepší způsob, jak to vyřešit s ní – i s ním,“ odpověděl. „Máme ty stříbrné šípy, které démona zabijí. A jsem si jistý, že na čarodějnici budou fungovat stejně dobře. Když je zastihneme společně, můžeme to celé skončit. Večernice mi napsala zaklínadlo na zapuzení démona. Kdybychom ho nějak dokázali zastihnout v kruhu společně s ní, mohlo by to vyjít.“
Maddie pomalu vrtěla hlavou. „To nemůžete myslet vážně,“ pronesla. „Nechci být tomu netvorovi blíž než na patnáct mil. Zlovlci a wargalové jsou dost hrozní, ale on je vyloženě – “ zarazila se a hledala správný výraz – „nezemský.“
„Vím, co chceš říct. Ale pokud jí dovolíme, aby ho vyvolala, a pak narušíme její soustředění a vládu nad ním, může se obrátit proti ní a vzít ji zpátky s sebou. Tak bychom se nadobro zbavili obou.“
„A jak přesně to chcete udělat?“ zajímala se.
Otevřel ústa k odpovědi, ale pak je zase zavřel. „To ještě nemám úplně promyšlené,“ přiznal. Rozhlédl se po kusech skal a balvanech kolem. „Ale můžeme se tady schovat a naše rozmarýna nás ochrání před Arazaninými smysly.“
„A co démonovy s…
