18. KAPITOLA
Našel jsem ji, když zaklapávala uzávěry svého kufru. Převlékla se do bledě růžových džínů a světle modré košile s dlouhými rukávy. Vlasy si uvázala do modrobílého šátku. Obula si nové bílé tenisky.
Narovnala se a dívala se na mne téměř bezvýrazne. V tom pohledu bylo trochu opovržení. Jinak nic víc.
„Odcházím,“ řekla.
„Jistě sis to všechno promyslela.“
„Pohnojils to, hochu. Opravdu jsi to pohnojil. Mohlo to být pro nás nádherné. Frank nasadí maníky, kteří prohledají každý kout na pět set mil, kde bys mohl zakotvit svoji loď. Čerta je mi po tom, co uděláš.“
„Kam se chystáš?“
„Víš co?! – To je pitomost. To je skutečně pitomost! Všechno, co ti povím, je: hod mě zpátky na břeh u tamhle toho mostu, co jezdí auta. Až ti Frank pěkně omotá drát kolem genitálií, zapne do elektřiny a začne otáčet knoflíčkem, budeš vzývat Pánaboha i Franka samotného a moc si přát, aby ti dovolil poslušně vyzpívat, kam jsem to šla.“
„Proč by se měl starat o to, kam jdeš?“
„Milej zlatej. On se může jen tak mimochodem zmínit, jak bych mohla v klidu utéct, kdyby se nedíval, a jak mne najde a tak dále. Ale nemůže riskovat, co o něm povím McDermitovým. Poslyš, za jak dlouho se tady vlastně stmívá?“
Podíval jsem se na svoje hodinky. „Za hodinu a fous.“
„Kolik času to zabere, než loďka dopluje k támhle tomu mostu?“
„Tak patnáct minut.“
„Beru kufr a tento kufřík a opouštím tuhle džunku. Chci, aby už bylo trochu šero, až mne odvezeš. Radši si obleč kvůli těm broukům venku nějaký vhodnější oděv. Nemáš u sebe nějaký repelent?“
„Co je v stavu udělat s McDermitovými?“
„Eh –? No, jsem provdaná za Raye. Je to prostřední bratr. Dostali ho na daňový podvod a spiknutí a kupu dalších věcí už před víc než pěti roky a teď bručí v Lewisburgu. Až na to, že tam nemá žádnou velkou zábavu a myslí na úplně jiné věci, než je starej Frank. Ray mohl loni vyjít na podmínku, ale ten hloupý osel se dostal do nějakého průseru, takže to bude asi až další rok. Možná za dva. Hodláš se převlíct?“
„To bude patrně stejně pravdivé jako ta poslední verze, cos mi vyprávěla.“
„Tak zbytek zapomeň. V pořádku?“
„A ty zase zapomeň na jízdu loďkou, Mary Alice.“
Nalevo v pase, co jí obepínal džíny, měla založený malý revolver. Nebyl to zvlášť obratný tah, ten křížový tah, co se doporučuje agentům FBI, ale byl dost rychlý na někoho šest stop daleko a příliš hloupého, aby ho předvídal.
„Určitě nezapomeneme na jízdu loďkou, příteli,“ řekla. Couvla nazpět a zamířila pečlivěji. „Já tu zatracenou kocábku neumím obsluhovat a rozhodně ti nehodlám natolik ublížit, abys ji nemohl řídit ty.
Ledaže by ses pokusil chytračit a já tu chybu nakonec udělala a potom tu loďku holt musela řídit už sama. To se nemůže tak moc lišit od auta. Ale raději bych, abys řídil ty. Kam by to bylo nejlepší? Třeba zrovna tady nahoře poblíž klíční kosti, co říkáš. Přes ten velký sval, co se táhne směrem od šíje? Chceš postřelit během jízdy ve člunu, nebo si přeješ být okay, dobře se cítit a pak se pěkně rozloučit?“
„Špatně jsi mě pochopila,“ odpověděl jsem. „Řekl jsem zapomeň na jízdu loďkou, protože podle tabulek pohybu moře nebude venku nic než bahnitá a písčitá pláň a tu či tam stružka vody. Copak necítíš, jak je paluba pod tvýma nohama pevná? A co ten malý sklon lodi? Jsme na mělčině, a stejně tak jako naše jachta je na tom i Muňequita.“
Pozoroval jsem její výraz a její oči. Pohlédla krátce k okénku. Z toho úhlu neviděla. Přistoupila vlevo a v tu chvíli se její oči obrátily ode mne pryč, já udělal dlouhý krok, natáhl se, popadl ji za zápěstí a loket a pořádně jsem tou směšnou kůstkou zakroutil. Vyjekla a ruka jí zmrtvěla, zbraň ihned samozřejmě vypadla. Ucuknul jsem tváří nazpět právě včas, když její hákovitě ohnuté prsty levé ruky sekly po mých očích, nechávajíce vysoko na mé hrudi čtyři krvavé rýhy a za nehty zbytky mé kůže. Odstrčil jsem ji na postel tak tvrdě, že jí nohy vylétly vysoko a ona skoro přeletěla na druhou stranu. Zvedl jsem pistoli, zajistil zbraň a zasunul do své kapsy u kalh…
