4. KAPITOLA
Měl jsem pocit viny, že nechávám Meyera tak dlouho samotného. Neustále jsem tušil, že Willy se nechá unést vzpomínkami po dlouhé hře na němého. Vždycky mám ten pocit viny, když nechávám Meyera čekat. A je to zcela zbytečné. Nikdy nechodí tam a zpět, aby se přitom díval na hodinky. Má tolik pochůzek ve své hlavě, kterými se umí zabavit. Vypadá, jako by seděl a podřimoval, s prsty propletenými na břiše. Je schopen ve své hlavě navštívit knihovny, koncertní sály, pracovní místnosti, experimentální laboratoře, herny. Umí poslouchat prvotřídní smyčcový kvartet, řešit šachové problémy, napsat esej o chilské inflaci za Allenda nebo zkomponovat galábii. Učil se moc dobře. Kdybyste mu vložili hlavu do nádoby s výživnou látkou a udržovali ho při životě, vždycky by měl ten laskavý, spokojený úsměv.
Váhavě se vracel do reality současného i místa a času, když jsem jel severně po A-l-A, a vyprávěl mi, že se dostal do konfliktní situace s uličníky, kteří měli sekáčky na led ostré jako jehly a pět dolarů za ochranu každé pneumatiky považovali za dobrý začátek ujednání.
„Dobře jsme se bavili,“ řekl Meyer.
„Dobře jste se bavili?“
„Řekl jsem jim, že o jejich profesi existovala písemná zmínka už před třiceti staletími. Potulné bandy barbarů požadovaly po vesnici poplatek pod hrozbou drancování.“
„Vyslechli si tvou přednášku?“
„To byla diskuse, ne přednáška. Otázky a odpovědi. Paralela existovala ve Vietnamu, kde Viet Cong ušetřil vesnici výměnou za jídlo, přístřeší a informace. A řekl jsem jim o pirátech z Berberska, kteří vymáhali určitá procenta ze zboží z obchodních lodí a odpluli. Když byli pryč, uvědomil jsem si, že jsme se nedohodli na žádné sumě. Asi zapomněli.“
„Všichni tři?“
„Byli ve věku dvanáct, třináct a čtrnáct let.“
„Meyere, napadlo tě vůbec, že mohl jeden z těch chuligánů vrazit ten sekáček do tebe?“
Cítil jsem, že se vážně polekal a byl vyveden z klidu. „Do mne? Proboha – proč?“
Skutečně, proč? Obráceně však, proč ne? Já přesně nevím, co to s tím Meyerem je. Někdy, když jsme třeba byli u někoho na návštěvě, předvedl z legrace kousek od sv. Francise. Jestliže tam měli krmítko pro ptáky, na které se dalo dohlédnout z okna, Meyer šel a postavil se kousek od krmítka. Ptáci přiletěli, prohlédli si ho, promluvili si o něm a během několika minut si na něho začali sedat.
Jednou jsme odvezli přejetého psa k veterináři. Ten člověk Meyerovi řekl, že má ušlechtilé ruce. V jeho rukou zůstával pes v klidu – doktora kousl. Byl jsem s Meyerem na pláži spolu s dalšími pěti sty lidmi. Jedna dívka běžela jako šílená přímo k Meyerovi, aby mu sdělila, že má halucinace, a prosila, aby jí pomohl. Je to vzácná vlastnost, ale ne zase až tak vzácná. Mnoho lidí se jí vyznačují v různém stupni. Možná, že to je ozvěna dávné minulosti, kdy jsme ještě žili v mírumilovném království. Měli bychom zjistit, v čem to tkví, jak rozvíjet naše schopnosti a jak je učit druhé. Je příznačné pro naši dobu, že nikdo nestuduje takovou věc, nikdo ji nepovažuje za důležitou. V tomto světě sekáčků je však každý způsob imunity velmi důležitý. Na cestě láskyplné péče potřebujeme směrové ukazatele.
Jel jsem nahoru po A-l-A a hledal místo, kde jsem dlouho nebyl. Meyer tam ještě nebyl nikdy. Bylo to blízko Hallandalu. Vím, že jsem správně zabočil. Projel jsem kolem několika bloků domů. Všechno vypadalo tak cize. Zaparkoval jsem svou starou modrou otevřenou dodávku vedle ostrůvku s benzinovými pumpami, které se krčily jako udivení Marťani. Pumpař mi položil pár otázek o slečně Agnes a po nepřiměřeném obdivu auta mi dovolil, abych se také na něco zeptal.
„Ano, jistě. Jsou tomu dva roky. Ten starý dům byl přímo tamhle, kde ta slepice třepotá svými velkými červenobílými křídly. Teď je tu ‚Slepičí farma‘. Počkejte, jak jen se jmenovali. Byli to Rosa a – a –“
„– Vito.“
„Správně! Brával jsem tam svoji starou při zvláštních příležitostech. Dovedl obsloužit až čtyřiadvacet lidí. Pouze na rezervaci. Nikdy jste nevěděl, co vám naservírují, ale jejich več…
