8. KAPITOLA
Když jsem v sobotu brzy ráno zavolal Mary Alici, řekla, že jsem ji zastihl ve dveřích. Byla na odchodu. Chtěla se zastavit u Hirshe, aby se zeptala, jak se mu daří, a chtěla nakoupit a pak zajít do fit centra, aby si jako každou sobotu zacvičila. Co jsem měl na mysli. Nic specifického a nic zvláštního. Pozoroval jsem klidný oceán a jak lidé říkají, s větrem od západu vydrží počasí celý den. Můj malý rychlý motorový člun byl v dobrém stavu, seřízen na nejvyšší výkon. Měl jsem dobrý čas a věděl jsem, kde podávají dobrý oběd, a myslel jsem si, že bychom mohli zajet do zálivu. Věděl jsem o místě, kde bychom mohli mít kousek pláže Atlantiku pro sebe, zaplavali bychom si a udělali piknik. Jen ať si řekne, kdy bych ji mohl vyzvednout v jachtovém klubu. Tam by nechala své auto. Později bych ji tam z Muňequity zase vysadil, nebo pokud by chtěla, mohla by se se mnou svést do Lauderdalu a pak bych ji už nějak na Miami dopravil.
Přemýšlela a rozhodla, že by mohla pro jednou klidně fit centrum vynechat. Takže jí zbýval jen nákup a návštěva Hirshe. Vyhovovalo jí setkání v poledne v jachtovém klubu. Navrhl jsem půl jedné a ona souhlasila.
Telefonicky jsem objednal oběd a řekl jsem, kdy jej vyzvednu. Rozepínal jsem plachtu, když mě někdo oslovil. V doku stáli dva muži, viděl jsem y záři modrého nebe jejich siluety, které se dívaly dolů na mne. Řekl jsem, že jsem to opravdu já. Uvolnil jsem zbytek západky, vyšplhal jsem se na boční palubu Sedmy, šel jsem na záď, abych si je lépe prohlédl, než se rozhodnu, zda je pozvu na palubu.
„Dovolíte, abychom přišli na palubu?“ zeptal se jeden z nich.
„Prosím.“
Sešli na záď. Následoval pevný stisk ruky. Jeden se jmenoval Davis, druhý Harris. Nenabídli křestní jména. Dlouhá leta trénuji rychlý odhad a občas moje zdraví záviselo jak na přesnosti, tak na rychlosti odhadu.
Oba měli kolem třicítky, stejně vysocí – asi sto osmdesát tři centimetrů, možná o chlup méně. Necelých devadesát kil, mírnější obličeje uprostřed a kolem čelisti měkčí.
Ten tmavý měl účes Joa Namatha a zlodušský knírek. Druhý byl červenohnědý, kučeravý s licousy.
První dojem byl, že jsou zvyklí spolupracovat. Lidé, kteří se dobře navzájem neznají, vyjadřují vědomí jeden druhého tělesnými pohyby a výrazem. Skuteční partneři jednají více jako by každý byl sám.
Neuměl jsem je geograficky umístit. Přízvuk měli jako hlasatelé zpráv v televizi. Knírek byl opálený, Licous byl opálený do červena a různě se houpal. Měl velké ruce, jizvy na kloubech. Intenzivní výraz v očích, žádný uvolněný postoj. Mohl to být policajt, ale pár věcí to vylučovalo. Zuby byly přesvědčivě bílé, jaké mají špičky v drahém šoubyznysu. Módní účesy. Závan mužské voňavky, kůže, nových bankovek. Letní úplety, kalhoty, košile a legrační boty, asi podle poslední módy. Licous měl na prstu hrubý zlatý pečetní prsten se zeleným kamenem.
V podsvětí už vojsko vyskákalo z pytle, popadlo zbraně a napěchovalo se do aut. Závodní rychlostí dojeli na kraj kempu a postavili hranici na obranu, leželi a čekali, zbraně odjištěné, zásobník na místě, granáty po ruce.
„Můžeme si promluvit, McGee?“
„Nevidím důvod, proč ne,“ odpověděl jsem.
Seděl jsem na zábradlí a jednou nohou jsem volně kýval, druhou jsem zaujal pevný postoj.
Knírek byl Davis. Paměť pracovala. Jeff Davis, tmavé vlasy, knír. Harris: Harris tvídový, prašť jako uhod.
Nemohu jménům věřit. Nenapadalo mne, kam je mám zařadit. Nedošlo ke společenskému zaváhání. Davis se usadil do lehátka a Harris se posadil na zakřivené zábradlí necelé dva metry ode mne.
„Zastupujeme určitou osobu,“ začal Harris. „Zatím si nepřeje být jmenována v jednání.“
„Jakém jednání?“
„Chce nahlédnout do určité situace,“ odpověděl Davis. „Má pocit, že byl ošizen. Myslí si, že byl škaredě ošizen.“
„Matete mne, pánové.“
„Co by vás mátlo?“ zeptal se Harris a předstíral ohromení. „Žádá, abyste se pokusil situaci zachránit a získal pro něj zpět to, o co byl ošizen. Není to to, co vy děláte?“
„Cože?“
„Havarijní poradce!“
„Já ni…
