20. KAPITOLA
Připravit nejdůležitější kulisy pro nadcházející scénu mi ani příliš dlouho netrvalo. Když jsem změnil směr Sedmy, vyzval jsem Mary Alici, aby vytrvala, a pak jsem lodí vjel do mangrového porostu za velkého praskotu a lámání větví, kde se mi posléze podařilo trup usadit a naklonit. Muňequitu jsem odsunul od ostrova stranou, na dostatečně hlubokou vodu a potopil ji. Nabrala vody dost, a tak by zůstala úplně ponořená, ale já nechtěl, aby jí moře smýkalo, tak jsem ji umístil na okraj písčiny u zálivu.
Klesla ke dnu a voda ji téměř pokrývala až po stanoviště lodivoda, plošina byla nakloněna a vyčnívala z vody. Francouzským klíčem jsem rozbil její ochranná skla. Vyndal jsem záchranný nafukovací člun Winslow z poklopu v palubě. Složil jsem pádlo a nafoukl žlutý člun do takové tloušťky, jak to jenom šlo. Na písčině jsem se musel velice opatrně pohybovat, byl totiž čas lásek žahavých rejnoků, kteří byli hodně tlustí a po nos zahrabaní do písku, se kterým navíc barevně splývali. Měřili v průměru osmnáct palců napříč. Jestli šouráte nohama, nemáte potíže: setřepou ze sebe písek a mrštně utečou, ti podmořští letci s koženými křídly.
V půli cesty zpátky na Sedmu jsem se přestal šourat a otočil se za Muňequitou. Jako by mi něco sevřelo srdce. Byla tam úplně opuštěná, loď bez svého pána. Slunce přešlo pozvolna z temně rudé barvy v oranž a posléze se ustálilo v oslnivě bílém kotouči, visícím přímo nad obzorem, což slibovalo zase další horký den.
Když jsem vylezl na palubu, dívala se na mne dolů z horní plošiny a přivítala mě slovy: „Co jsi u čerta dělal?“
„Ty snad máš dávat pozor, ne?“
„Dobrá dobrá… Dávám pozor.“
„Máš u sebe nějaký klobouk, který by Frank Sprenger znal a pamatoval si ho?“
„Frank není moc na registrování oděvních doplňků. Leda by ti je sám zakoupil. Mně se líbí velké schlíplé látkové klobouky s širokými okraji. Mám jeden červený, který je skutečně červený, a on si kvůli tomu ze mne utahoval.“
Vyšplhal jsem se nahoru, vzal si dalekohled, vyhoupl se na zábradlí a pátral. Uviděl jsem jakousi tečku, pohybující se přes hladké moře velmi, velmi daleko odtud. Dostrkal jsem ji dolů. Vyndala ten klobouk z jednoho ze svých kufříků, s nimiž chtěla prve odejít. Byl víc než červený, hýřil živou šarlatovou barvou. Prokopal jsem skrz naskrz lodní kufry a našel jsem staré lodní nárazníky, po stranách zamaštěné od oleje, které bych býval dávno vyhodil, ale jež jsem uchránil pro případ, že bych je použil někde u zámku. Byly zabalené ve staré šedé plachtovině, zamaštěné a otřepané, zaplombované sedřeným kapokem. Měly válcovitý tvar a byly dlouhé asi třicet palců. Velikostí odpovídaly její hlavě.
Zkusil jsem ten klobouk na jeden nasadit – a pasoval.
„Ty jsi nejspíš spadl z višně,“ prohlásila.
„A ty se budeš muset ukrýt a navíc se obejít bez těch svých dlouhých černých vlasů. Tohle bude jako tvoje tělo, plavící se na člunu pro dva.“
Když jednou dostala nápad, pomáhala. Zprvu trochu bezútěšně plakala, když jsem jí nabral všechny vlasy do levé dlaně a pak je opižlal u hlavy obyčejnými nůžkami. Spojila je gumičkami do volného splývajícího copu. Ten jsem pak připevnil na nárazník. Chtěl jsem ten člun co nejvíce zatížit. Co chvilku jsem pozoroval vzdálený člun a měl jsem dojem, že se skutečně přibližuje směrem k nám. Použil jsem náhradní kotvy, přidrátované k nárazníkům, a taky nějaké konzervy, abych ten gumový člun přetížil. Přes všechno to harampádí jsem přehodil pokrývku, dole ji zahnul a zaranžoval jsem všecko tak, aby to získalo podobu ženské postavy, ukryté pod přikrývkou. Nárazník s kloboukem a vlasy byl na jednom konci člunu. Svítící tmavé vjasy, volně rozhozené zpod šarlatového okraje klobouku, byly v ostrém kontrastu, s jasnou žlutí gumového člunu.
Rychle jsem to všechno spustil na vodu, brodil jsem se a místy i musel plavat, dostrkal jsem člun na potřebné místo a použil i malou houbovitou kotvu, abych tu kamufláž udržel ve velmi jemném pohybu mořského proudu tak, že konec člunu s červeným kloboukem bude na…
