15
Neef nemohl spát. Těsně před sedmou byl už zase zpátky na oddělení. Evu našel stále ještě u Neila. Klečela na zemi u jeho postýlky a hlavou spočívala na polštáři vedle něj. Oči však měla otevřené a stále Neilovi něco šeptala. Neef se na ni usmál a pak s Johnem Duncanem obešel ostatní pacienty. Řekl Duncanovi, že dnes může odejít dřív.
„On se pořád ještě drží,“ poznamenal Duncan. „Je to úžasné. Slečna Sayersová mu povídala celou noc.“
„Já vím,“ řekl Neef.
V kávovaru v kanceláři Ann Milesové připravil kávu a zašel za Evou, Pojď na snídani. Neil teď klidně spí,“ řekl.
Eva celá ztuhlá vstala a dívala se, jak si Neef k Neilovi klekl a vyšetřuje ho. „Jak je na tom?“ zeptala se.
„Drží se,“ odpověděl Neef. „Skvělá práce!“
Eva si dala s Neefem v jeho pracovně kávu a pak řekla, že se zajede domů osprchovat a převléct. „Budu taky muset zaskočit do redakce, ale budu ti volat.“
„Samozřejmě,“ ujišťoval ji Neef. „Kdyby se něco změnilo, dám ti vědět.“
Dal příkaz, aby Neila nenechávali ani chvíli o samotě. Stálo za to pokusit se zúročit čas, který jim vyvzdorovala Eva, a zkoušet v chlapci dál podněcovat zájem o to, co se kolem něj děje, tak jak to dělala ona. U Neila se neustále střídaly sestry, četly mu, vyprávěly mu pohádky, ukazovaly mu obrázky a povídaly o hasičských stříkačkách. Každá hodina, která tak uplynula, dávala menogenskému viru čas, aby mohl působit na jeho nádor. Neef se na Neila zašel podívat před polednem. Navzdory veškerému úsilí sester ho neopouštěl pocit, že vedou předem prohranou bitvu. Zavolala Eva a ptala se, jak to pokračuje.
„Jen tak tak,“ přiznal Neef.
„Budu tam co nevidět. Ale napřed musím zajít na hasičskou stanici. Už se mi je podařilo napůl přesvědčit, aby za Neilem přijeli jakoby na návštěvu. Jejich velitel mi aspoň slíbil, že si o tom se mnou promluví.“
„To je dobrý nápad,“ řekl Neef. „Mohlo by to být zrovna to, co potřebujeme.“
„Taky jsem ti pátrala po Zuzaně Malé. Opravdu o ní psaly jedny inzertní noviny. Bydlela u rodičů na sídlišti Combe Tower, což není zrovna nejzdravější čtvrť. Máš tužku?“
„Mám.“
Nadiktovala mu adresu. „Když umřela, lidé ze sousedství založili na její památku fond. Vybrali dvě stě padesát liber a ty peníze věnovali na výzkum cystické fibrózy ve Fakultní nemocnici.“
„Aha,“ řekl Neef. „Podívám se na to.“
Kručení v břiše připomnělo Neefovi, že od včerejšího večera vůbec nic nejedl. K snídani neměl nic víc než jediný šálek černé kávy. Zašel do kantýny pro zaměstnance a po zběžném pohledu na tabuli s nabídkou padla volba na uzenou tresku. Byla docela dobrá, jenže on po několika soustech jaksi ztratil chuď. Přisedl si k němu Tim Heaton.
„Ozvali se vám ze zdravotnického dozoru?“ zeptal se Heaton.
„Oficiálně ne. Myslím, že ten jejich zákaz poskytovat informace platí i pro nás.“
„Slyšel jsem, že něco chystají.“
„Co vás k tomu přivedlo?“
„Až doteď se snažili, aby s nimi všichni, kdo přišli s oběťmi rakoviny do styku, spolupracovali dobrovolně. Teď už jim to dali příkazem. Všichni dostali pokyn, aby se až na další nevzdalovali z domova. Povolali dezinfekční čety a taky zkonfiskovali nějaké svršky. Stejná omezení dopadla i na ošetřovatelky a lékaře, kteří pečují o dosud žijící pacienty. Co vy na to?“
„Myslí si, že jde o virus,“ odpověděl Neef.
„Jenom myslí?“
„Možná to vědí,“ připustil Neef. „Dotýkají se některé z těch sankcí i nás?“
„Musíme zdravotnickému dozoru hlásit každého zaměstnance, který onemocní nachlazením nebo chřipkou. Oni pak provedou příslušné kroky, aby ho izolovali a případ vyšetřili.“
Neef zamyšleně pokýval hlavou. „Překvapuje mě, že toho nedělají víc,“ poznamenal Heaton. „Jestli si myslí, že jde o virus, proč tedy pořádně neprověří všechny zaměstnance?“
„To je myslím jenom otázka času,“ odpověděl Neef. „Kdyby to někdo z nás měl dostat, už by se to touhle dobou muselo projevit.“
„Naštěstí.“
„Ale taky s podivem.“
Proč s podivem?“
„Člověk by řekl, že když jde o nový virus, nemůže vůči němu být nikdo imunní, ale zatím to vypadá, že někteří z …
