14
Když na druhý den v osm ráno dorazil Neef do nemocnice, dověděl se, že Neil měl špatnou noc. Okamžitě se na něj šel podívat, aby se přesvědčil na vlastní oči. Neil měl otupělý pohled, jiskra, která mu blýskala v očích, byla ta tam. Tohle viděl u pacientů v konečném stadiu už mnohokrát. Z Neila začal unikat život.
„Ahoj, Tygře, jak se máš?“ zeptal se Neefe, posadil se na kraj postele a ukazováčkem přejel Neilovi po čele. Na pohled to bylo jen takové polaskání, ale zároveň to Neefovi něco řeklo i o stavu chlapcovy pokožky. A nebylo to nic povzbudivého.
„Ta injekce, co jsme ti včera dali, ti udělá o moc líp,“ domlouval mu. „A pak se pojedeme podívat ke mně domů na Dolly. Chceš?“
Neil neodpovídal. Kalnýma očima zíral kamsi do prostoru.
„Možná si taky s Evou vyrazíme na nějaký další piknik,“ pokračoval Neef. „Zase se nacpeme párky v rohlíku a na řece si to rozdáme v závodu s loďkami. Tentokrát ale nevyhraješ ty.“ Stále žádná odpověď.
Najednou Neil tiše řekl: „Chci Evu.“
„Přijde brzy,“ pravil Neef. „Slibuju.“
„Chci Evu,“ zašeptal Neil.
Neef vstal, díval se dolů na chlapce a srdce mu poklesalo.
Není vyloučeno, že Eva přijde už pozdě.
Spěchal do pracovny a zkoušel ji sehnat telefonem. Doma se nikdo nehlásil, tak jí aspoň nechal na záznamníku vzkaz, aby mu ihned zavolala. Snažil se ji chytit v redakci Večerníku, ale řekli mu, že tam není.
V jedenáct přišel Max Pereira, Neef mu řekl, jak na tom je.
„Doprdele,“ zaklel Pereira. „Z toho jsem měl strach. Je jasný, že to s ním je už tak daleko, že mu nešlo pomoct.“
Neef přikývl.
„Ale může to bejt taky reakce na ten virus, co jsme mu píchli.“
„Jak to?“ podivil se Neef.
„Když mu ten virus vysloveně neuškodí, přece jenom je pecka pro jeho imunitní systém a to mu může pořádně uškodit. Kdyby se předtím necejtil tak skvěle…“
„Jenže on se skvěle necítil,“ poznamenal Neef.
„Tak to mu může bejt pěkně blbě.“
„Modlím se, aby to bylo jen tohle,“ řekl Neef, „ale mám strach, že není. Mám dojem, že to vzdává, a s tím my asi nedokážeme nic udělat. Ráno jsem to zkoušel, ale nic z toho nebylo.“ Podíval se na hodinky. „Ptal se po Evě, ale mně se ji nepodařilo sehnat. Nikdy bych si neodpustil, že ho nemohla ještě jednou vidět, než…“
Vešel Fielding s tomografickými snímky Thomase Downyho. Výraz, který měl v obličeji, nepotřeboval komentář. „Je vyléčený,“ oznámil jim. „Po nádoru není ani památky.“
Neef popadl snímek, prohlédl ho a řekl: „Hernajs, to je nádhera.“
Podal ho Pereirovi, podíval se zase na hodinky a tiše zaklel.
„Děje se něco?“ zeptal se Fielding.
Neef mu řekl, co je s Neilem, a postěžoval si, že nemůže sehnat Evu.
„Už jsi zkoušel zdravotnický dozor?“ napadlo Fieldinga. „V poslední době jsou tam novináři pečení vaření.“
Neef už sahal po sluchátku, když vtom telefon zazvonil. Byla to Eva.
„Právě jsem si poslechla tvůj vzkaz. Co se děje?“
„Jde o Neila. Můžeš okamžitě přijet?“
„Už jedu,“ řekla Eva bez dalšího vyptávání, ale na hlase jí bylo znát, jak je vylekaná. Přijela za čtvrt hodiny.
‚Co se stalo?“ zeptala se úzkostně.
„Obávám se, že nádor nad ním začíná vítězit,“ přiznal Neef. „Je toho na něj už příliš, a pere se s tím už moc dlouho. Je to nerovný boj a on už je vyčerpaný. Ptal se po tobě.“
„Ale co ten nový vektor?“ namítla Eva s úporností obhájce, který se u soudu snaží zachránit beznadějný případ.
„Asi to všechno přišlo už pozdě,“ konstatoval Neef.
Eva polkla a po chvíli, kdy se snažila dát se trochu dohromady, se zeptala: „Můžu teď za ním?“
Neef přikývl: „Běž napřed. Já za vámi za chvilku přijdu.“
Počkal, až si Pereira prostuduje snímek Thomase Downyho, a řekl: „Jestli mi můžete věnovat pár minut, rád bych si s vámi o něčem promluvil.“
„Mám volno celej den,“ odpověděl Pereira. „Nezapomeňte, že nám laboratoř zavřeli.“
„O tom jsem chtěl mluvit taky,“ řekl Neef. „Že Melanie Simpsonová bydlela nedaleko Menogenu, jsme věděli tři. Já, Eva Sayersová a člověk, který tu souvislost zjistil jako první, David FarroJones.“
Pereira ohromeně vyvalil oči, ale neř…
