10
MONTBÉLIARD
Letoun zahájil devadesátistupňový obrat asi v kilometrové výšce. Byla jasná noc. Fontine stál u otevřeného poklopu a vítr se do něj opíral s takovou silou, až se obával, že ho vysaje z trupu, než zhasne červená žárovka nad jeho hlavou a nahradí ji bílé světlo - signál k seskoku. Pevně sevřel madla vedle otvoru a zapřel se silnými podrážkami o ocelovou podlahu trupu bombardéru De Havilland.
Myslel na Janu. Zpočátku důrazně protestovala proti svému, jak říkala, uvěznění. Své postavení na ministerstvu si vydobyla týdny a měsíci „zatraceně tvrdé práce“ a teď je má během několika hodin hodit za hlavu? Ale pak najednou zmlkla, protože, jak Viktor s jistotou usoudil, viděla bolest v jeho očích. Chtěla, aby se jí vrátil, a jestli izolace na venkově jeho bezpečnému návratu pomůže, podvolí se.
Myslel také na brigádního generála. Částečně na to, co mu Teague řekl, a zejména na to, co zůstalo nevysloveno. MI6 získala stopu k německému katovi, netvoru v lidské kůži s bílým pramenem vlasů na hlavě, který chladnokrevně pozoroval hrůzu v Campo di Fiori. Rozvědka předpokládala, že jde o vysoko postaveného příslušníka Himmlerovy tajné policie, muže který se záměrně vždy drží v pozadí, aby ho nikdo nemohl identifikovat. Podle některých náznaků působil pravděpodobně na německém konzulátu v Aténách.
Předpoklady, náznaky, nic určitého. Teague před ním určitě něco tajil. Přes veškeré své zkušenosti se nedokázal vyvarovat drobných chyb. Svým chováním prozradil, že záměrně něco opomíjí, a pak velmi nepřesvědčivě přešel k tématu, které nemělo s operací žádnou souvislost.
„Je to standardní procedura, Fontine. Pokaždé, když vysíláme svého člověka do akce, zaznamenáváme jeho, řekněme oficiální, vztahy k církvi. Stejně jako rodný list nebo cestovní pas...“
Ne, nemám k církvi žádný formální vztah. Ne, nejsem katolík a není to nic mimořádného. I v Itálii žijí nekatolíci. Ano, jméno Fontini-Cristi by se opravdu dalo přeložit jako „studnice Kristova“. Ano, rodina po staletí oddaně vyznávala katolickou víru, ale před několika desítkami let svazek s církví i s Vatikánem přerušila. Ovšem není pravda, že by této odluce přikládal nějaký význam; sotva kdy o ní přemýšlel, natož aby se jí vážně zabýval.
Co tím brigádní generál sledoval?
Červené světélko zhaslo. Fontine pokrčil kolena, jak ho naučili instruktoři při parašutistickém výcviku, a zadržel dech.
Rozsvítila se bílá žárovka. Poklepání na rameno - energické, pevné, uklidňující. Fontine přehmátl na držadlech vedle otvoru v trupu, zaklonil se a švihem vyskočil do zuřivého proudu vzduchu, který se do něj opřel jako gigantická vlna a okamžitě ho strhl za mohutný letoun.
Letěl volným pádem. Natáhl nohy a cítil, jak se mu popruhy padáku zarývají do stehen. Prudce předpažil a pak rozepjal ruce do šípové pozice. Roztažení končetin splnilo předpokládaný účel - stabilizovalo let volným prostorem a Viktor se mohl soustředit na temnou zemi pod sebou.
Tam jsou! Dvě signální světla, dole vlevo.
Fontine upažil pravici proti dorážejícímu větru a pak zatáhl za malý kroužek vedle padákové pojistky. Nad hlavou se mu objevil krátký záblesk, který vzápětí pohasl jako sfouknutá svíčka, ale těm, kdo čekali na zemi, stačil, aby ho zahlédli. A to už Viktor škubl za gumovou rukojeť padákové pojistky. Z obalu na zádech vystřelilo složené plátno a hned nato následovalo prudké škubnutí, které mu vyhnalo vzduch z plic a přinutilo ho zatnout všechny svaly.
Plul oblohou, pomalu se otáčel v půlkruzích a klesal k zemi.
Porady v Montbéliardu dopadly nad očekávání dobře. Viktor se až divil, že i v tak nehostinném a primitivním prostředí - opuštěné skladiště, stodola, kamenitá pastvina - probíhaly schůzky stejně hladce a konstruktivně jako jednání nejvyššího vedení nadnárodní společnosti, a sám si připadal jako konzultant z mateřské firmy. Cíle všech diskusí s představiteli hnutí odporu, kteří přijeli do Lotrinska, byly shodné - plánované rozmístění zkušených odborníků, kteří emigrovali do Británie a teď…
