4
30. prosince 1939
ALBA
V hlučné přeplněné kavárně nezůstal volný jediný stůl. Vittorio následoval partyzána lesem temperamentně gestikulujících rukou a neochotně se rozestupujících postav k pultu, kde si objednali kávu s místní pálenkou.
„Tamhle jsou,“ ukázal partyzán k rohovému stolu, kde seděli tři neoholení dělníci ve špinavých pracovních šatech.
„Jak to víte? Měl jsem za to, že se máme setkat s dvěma muži, a oni jsou tři. Kromě toho si nemáme kam sednout. U jejich stolu je jenom jedna prázdná židle.“
„Podívejte se na toho udělaného chlapa vpravo. Má na botách skvrny od oranžové barvy. Poznávací znamení. To je náš Korsičan. Druzí dva jsou Britové. Jděte k nim a řekněte: ,Cesta proběhla bez problémů.' To bude stačit. Muž s botama od barvy vstane a vy se posadíte na jeho židli.“
„A co vy?“
„Za chvíli se k vám připojím. Musím si ještě promluvit s tím Korsičanem.“
Vittorio poslechl a zamířil ke stolu. Urostlý dělník s oranžovými skvrnami na obuvi s otráveným povzdechem vstal a Fontini-Cristi zaujal jeho místo. Slova se ujal Brit, který seděl naproti němu. Mluvil gramaticky správnou, ale až příliš školskou italštinou.
„Naše nejhlubší soustrast. Absolutní hrůza. Dostaneme vás ven.“
„Děkuji. Nechcete raději mluvit anglicky? Znám ten jazyk docela obstojně.“
„Výborně,“ ocenil druhý britský agent. „Nevěděli jsme, jak jste na tom s angličtinou, protože jsme měli strašně málo času si o vás něco zjistit. Dnes ráno jsme odletěli z Lakenheathu a v Pietra Ligure nás vyzvedli Korsičané.“
„Všechno se to seběhlo moc rychle,“ řekl Vittorio. „Pořád se nemůžu z toho šoku probrat.“
„To je jasné,“ souhlasil první agent. „Jak byste mohl? Ale ještě nemáme vyhráno. Budete muset vzít rozum do hrsti. Naše rozkazy jsou jasné. Dopravit vás do Londýna, a to za každou cenu. Bez vás se nesmíme vrátit.“
Vittorio přejel pohledem z jednoho agenta na druhého. „Můžu se zeptat na důvod? Pochopte, prosím, jsem vám nesmírně zavázán, ale váš zájem mi připadá poněkud neobvyklý. Netrpím přehnanou skromností, ale současně nejsem naivní blázen. Proč jsem pro Brity tak důležitý?“
„Ať se propadnu, jestli to víme,“ odpověděl druhý agent. „Ale můžu vám říct jedno. Včera v noci u nás propukl pravý blázinec! Od půlnoci do čtyř do rána jsme seděli na velitelství letectva. Všechny vysílačky blikaly jako vánoční stromky, nažhavené, až se z nich kouřilo. Asi víte, že spolupracujeme s Korsickým svazem.“
„Ano, řekli mně to.“
Zástupem hostů se k jejich stolu protlačil partyzán, který přivezl Vittoria. Přitáhl si jedinou volnou židli a se sklenkou pálenky v ruce se posadil. Rozhovor pokračoval v italštině.
„Na Via Canelli jsme měli trochu problémy. Kontrolní stanoviště. Museli jsme zlikvidovat dva vojáky.“
„Jakou máme podle vás rezervu?“ zeptal se agent po Vittoriově pravici, štíhlý muž, o něco vyšší než jeho partner. Když viděl Vittoriův nechápavý výraz, vysvětlil: „Ptám se, kolik času nám zbývá, než vyhlásí poplach.“
„Do půlnoci,“ odpověděl Ital. „Než je přijde vystřídat další směna. To, že nezvedají telefon, nikoho nevzrušuje, protože tady jsou telefony častěji v poruše než v provozu.“
„Dobrá práce,“ ocenil agent naproti Vittoriovi. Měl kulatější obličej než jeho krajan, byl klidnější a mluvil pomaleji, jako by pečlivě vážil každé slovo. „Vy jste bolševik, že?“
„Ano,“ potvrdil partyzán nakvašeně.
„Nemusíte se hned čertit,“ uklidňoval ho agent. „Jsem rád, že s vámi mohu spolupracovat. Vy komunisti jste aspoň spolehliví.“
„Děkuji MI6 za poklonu.“
„Mimochodem,“ vmísil se druhý Brit, „já jsem Kaštan. Kolega si říká Ořech.“
„Vaše jméno samozřejmě známe,“ řekl Ořech Vittoriovi.
„A moje jméno není důležité,“ poznamenal partyzán s úsměvem. „Já s vámi nepojedu.“
„Probereme si další postup, ano?“ navrhl Kaštan a bylo vidět, že potlačuje netrpělivost. „A nejen náš únik, ale i jiné věci. Londýn má zájem na vybudovaní spolehlivých kanálů pro pravidelnou komunikaci.“
„Věděli jsme, že s tím přijdete.“
Trojice profesionálů se ponořila do debaty, která V…
