8
Záliv, či spíše fjord Loch Torridon leží západně od vysočiny a otevírá cestu od pobřeží Skotska k Hebridám. V nedalekém vnitrozemí se z hor do hlubokých roklin řítí divoké bystřiny průzračně čisté ledové vody a v některých místech tvoří ohraničené hluboké bažiny. Výcviková základna se rozkládala na úzkém plochém pruhu země mezi kopci a zátokou, zasazená do divoké krajiny, izolovaná, nepřístupná a střežená ozbrojenými hlídkami se psy. Nejbližší obec, vesnice s jedinou hlavní ulicí lemovanou několika obchody a pokračující jako polní cesta k moři, ležela deset kilometrů na severovýchod.
Strmé svahy hor přerušovaly černé strže, zpola skryté pod vysokými stromy v hustém křovinatém porostu. A právě v kopcích kolem základny absolvovali emigranti z celé kontinentální Evropy náročný, přímo vražedný výcvik zaměřený na zvýšení tělesné zdatnosti. Šlo to těžce a pomalu, protože frekventanti kurzu nebyli vojáci, nýbrž obchodníci, podnikatelé, učitelé a vědci nezvyklí na takovou námahu.
Jako společný jmenovatel je spojovala nenávist k nacistickému Německu. Kromě dvaadvaceti rodilých Němců nebo Rakušanů se do výcviku zapojilo osm Poláků, devět Holanďanů, sedm Belgičanů, čtyři Italové a tři Řekové. Třiapadesát kdysi ctihodných občanů, kteří se před několika měsíci rozhodli opustit svou vlast.
Byli srozuměni s tím, že je jednoho dne pošlou zpátky, ale jak poznamenal Teague, zatím šlo jen o mlhavou představu konečného cíle. Nejasně definované poslání ve vzdálené budoucnosti ovšem nemohlo utišit dychtivou touhu emigrantů po odplatě a ve čtyřech přízemních domcích uprostřed základny se začala šířit nespokojenost a frustrace, ještě posilovaná každodenními zprávami o nových a nových vítězstvích německých zbraní.
Pro smilování boží! Kdy? Kde? Jak? Tady jenom plýtváme silami!
Není divu, že velitel tábora přivítal kapitána, který se mu představil jako Viktor Fontine, poněkud ustaraně. Byl to důstojník z povolání ze staré školy s odměřeným chováním, absolvent několika kurzů zaměřených na výzvědnou činnost a tajné operace.
„Nebudu předstírat, že tomu moc rozumím,“ prohlásil hned při prvním setkání. „Mé instrukce jsou hodně nejasné, ale předpokládám, že tak to má být. Strávíte u nás asi tři týdny - kolik času přesně, to závisí na rozkazech brigádního generála Teaguea - a budete trénovat s mužstvem jako jeden z nich. Budete dělat všechno co oni, žádné speciální zacházení.“
„Ano. Samozřejmě.“
S těmito slovy vstoupil Viktor do světa Loch Torridonu, podivně pokrouceného a spletitého světa, který měl sotva co společného s jeho dosavadními životními zkušenostmi. Přesto tušil, aniž pořádně věděl proč, že co se tady naučí, naváže na lekce, jichž se mu dostalo od otce, a ovlivní a snad i předurčí zbývající roky jeho života.
Vyfasoval uniformu, maskovací bojovou kombinézu a výstroj včetně pušky a pistole (bez nábojů), bajonetu, který současně sloužil jako nůž, ruksaku s jídelní miskou a příborem a srolované deky. Pak se přesunul na ubikaci, kde se mu dostalo neformálního uvítání doprovázeného minimem slov a nulovou zvědavostí. Tito muži žili bezprostřední minulostí a nevyhledávali přátelství.
Denní hodiny vyplňoval náročný, vyčerpávající výcvik, noci trávili nad kódy a mapami, než ulehli ke krátkému spánku, aby alespoň trochu ulevili rozbolavělým tělům. Postupně začal Viktor pokládat Loch Torridon za svým způsobem pokračování her, na které si pamatoval z mládí. Jako by se vrátil na univerzitu a zase soutěžil se spolužáky na hřišti, na tenisovém kurtu nebo na žíněnce, běžel proti stopkám - jenže tady atletickou dráhu nahradily strmé horské svahy. Další rozdíl spočíval v tom, že spolužáci v Loch Torridonu byli úplně jiní. V drtivé většině starší - a žádný z nich neměl ponětí, jaké to je jmenovat se Fontini-Cristi. Kromě útržkovitých rozhovorů se s nikým nesblížil, a tak bylo snadné uzavřít se do ulity a bojovat sám se sebou, což je snad nejkrutější souboj, jaký si člověk dokáže představit.
„Ahoj. Já jsem nějaký Michailovič.“ Muž, který s vyčerpa…
