25
Polední provoz ve Washingtonu ještě zpomalila červnová bouřka spojená s průtrží mračen. Lilo bez ustání. Chodci mohli jen přebíhat od vchodových výklenků k markýzám nad výkladními skříněmi, stěrače vozidel bez šancí bojovaly s přívaly vody a nezajišťovaly řidičům žádný výhled.
Adrian seděl na zadním sedadle taxíku a dělil své úvahy rovným dílem mezi tři osoby. Jeho myšlenky se točily kolem Barbary, Dakakose a bratra.
Barbara se vrátila do Bostonu a teď pravděpodobně pátrá v archivech a knihovnách po informacích, které se týkají zničení všech záznamů o sporech kolem dodatku filioque, tak zvaných Odmítnutí. Jestli se tyto dokumenty nacházely v trezoru z Konstantínopole a současně existuje důkaz, který nade vší pochybnost potvrdí jejich zničení, znamená to, že trezor byl objeven? A se rovná B, B se rovná C. Z toho plyne, že A se rovná C. Opravdu?
Theodore Dakakos, nezdolný Annaxas, v těchto chvílích nejspíš prohledává chicagské hotely a advokátní kanceláře a hledá ho. Řek nemá žádný důvod o jeho služební cestě do Chicaga pochybovat. Pátrání ho zdrží a víc Adrian nepotřebuje. Zajde do svého pokoje, vezme si cestovní pas a zavolá Andrewovi. Musí předpokládat, že se je Dakakos snaží zastavit. To ovšem znamená, že Dakakos-Annaxas ví o otcových plánech. Koneckonců, domyslet si je bylo snadné. Starý pán se vrátil z Itálie na pokraji smrti a povolal k sobě své syny.
Jeden z těchto synů představoval třetí zdroj Adrianových starostí. Kde bratr vůbec je? V noci opakovaně volal do jeho apartmánu ve Virginii, ale nesehnal ho. Adriana znepokojovalo - a přiznat si to nebylo snadné -, že Andrew je pro střetnutí s člověkem jako Dakakos mnohem lépe vybaven než on sám. Celý život se pohybuje ve světě tahů a protitahů, ne tezí a antitezí.
„Vjezd do garáží,“ ohlásil řidič. „Jsme na místě.“
Adrian vyskočil z auta a proběhl prudkým lijákem do hotelové garáže. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval, a pak zamířil k výtahům. Cestou vylovil z kapsy klíč od pokoje s velkým plastovým přívěskem; byl zvyklý nenechávat klíče v recepci.
„Zdravíčko, pane Fontine. Daří se?“ pozdravil ho hlídač z garáže.
Adrian si matně pamatoval jeho tvář. Dvacetiletý mladík s nažloutlým obličejem kriminálníka a slídilskýma očima fretky.
„Nazdar,“ odpověděl Adrian a stiskl tlačítko výtahu.
„Hele, ještě jednou dík. Fakt si toho vážím. Dyť víte. Bylo to vod vás vopravdu hezký.“
„Jistě,“ opáčil Adrian lhostejně. Kde k čertu ten výtah vězí?
„Musím uznat, že vypadáte vo moc líp jak včera.“ Mladík významně zamrkal. „Dal jste si do nosu, že jo?“
„Cože?“
Mladík se usmál, ale bez humoru, spíše se mu očka zaleskla chtivostí. „Ani se vám nedivím. To víte, nalil jsem si a bylo to fakt dobrý pitivo. Přesně jak jste říkal.“
„Co to povídáte? My jsme spolu včera večer mluvili?“
„To není možný! Vy si to fakt nepamatujete? Teda, musím uznat, že jste měl pořádnou vopici, člověče.“
Andrew! Kdyby Andrew chtěl, jistě by to dokázal. Nasadí si klobouk, přihrbí se, protahuje slova. Kolikrát mu tu karikaturu předváděl!
„Pořád mám v hlavě trochu mlhu. Řekněte mi, v kolik jsem přišel?“
„Boha jeho, vy jste musel fakt bejt na šrot! Kolem vosmý. Pamatujete? Dal jste mi...“ Mladík se zarazil, podloudnická nátura mu zabránila prozradit konkrétní částku.
Dveře výtahu se konečně otevřely a Adrian vstoupil. Takže Andrew ho přišel navštívit, zatímco on ho marně sháněl ve Virginii. Dozvěděl se Andy o Dakakosovi? Odjel už z města, nebo čeká nahoře? Bratrova nečekaná návštěva mu sice na klidu nepřidala, ale současně pocítil jistou úlevu. Andrew bude vědět, jak vzniklou situaci řešit.
Adrian prošel dlouhou halou ke svému pokoji, odemkl, vešel do chodbičky a zavřel dveře. Vtom za sebou zaslechl kroky a prudce se otočil. Na prahu ložnice stál voják v uniformě, ale ne Andrew. Jakýsi plukovník.
„Kdo sakra jste?“
Důstojník hned neodpověděl. Nehybně stál a pozorně si Adriana prohlížel se zlostným pohledem v očích. Když promluvil, ledový hlas zněl trochu ospale.
„Jo, opravdu vypadáte jako on.…
