Pandořina skříňka (Robert Ludlum)

17

Kardinál měl oči fanatika a mluvil úsečným, přerývaným hlasem člověka posedlého utkvělým bludem. Pohyboval se pomalu, téměř vláčně, a ani na okamžik nedovolil, aby se pozornost diváků a posluchačů rozptýlila jinam. Vzhled kultivovaný dlouholetým pobytem v nejvyšších kruzích Vatikánu. Kardinál Donatti, orel lovící bezmocné vrabce. Stál mimo spravedlnost, protože spravedlnost ztělesňoval on sám.

Při pohledu na kata své rodiny se Viktor přestal ovládat. Zabiják ve jménu církve se opovážil přiblížit ke Campo di Fiori! Sprostá nestoudnost, která přesahovala lidské chápání, byla nad jeho síly. Vrhl se na odpornou kreaturu v kněžském hábitu; vzpomínka na hrůzu, jíž byl svědkem, v něm potlačila pud sebezáchovy i schopnost rozumně uvažovat.

Dokonale připravená léčka. Řidiči limuzín popojeli a odřízli mu cestu a muži v černém k němu přiskočili, než mohl Donattiho ohrozit. Zkroutili mu paže za záda a trhli jimi vzhůru, ruka se silnými prsty mu sevřela krk a donutila ho zaklonit hlavu. Viktor zaúpěl mučivou bolestí a začal se dusit, ale sluch i zrak mu zůstaly zachovány.

„Auto,“ pokynul Donatti tiše.

Tři kněží drželi Viktora a zbylí dva se rozběhli k pronajatému vozu a začali ho prohledávat. Fontine slyšel otevírání dveří, zavazadlového prostoru a kapoty motoru. Pak párání čalounění a kovový cinkot, jak dvojice začala automobil metodicky rozebírat. Prohlídka trvala třicet minut a Viktor celou dobu upřeně hleděl kardinálovi do očí. Prelát uhnul pohledem teprve ve chvíli, kdy oba kněží skončili a jednohlasně oznámili: „Nic tam není, Vaše Milosti.“

Donatti pokynul duchovnímu, jehož silné ruce držely Viktora pod krkem. Tlak povolil a Fontine nasucho polykal, paže stále zkroucené za zády. Pak kardinál promluvil.

„Kacíři z Konstantinopole zvolili dobře, když si pro svůj bezbožný záměr vybrali odpadlíky z Campo di Fiori, nepřátele Kristovy.“

„Zvíře! Řezníku! Kate!“ zasípal Viktor, svaly na krku a hrtan těžce pohmožděné. „Vyvraždil jsi naši rodinu! Viděl jsem tě!“

„Ano, myslel jsem si, žes to viděl.“ Kardinálův tichý hlas kypěl jedovatým vztekem. „Kdyby bylo třeba, sám bych se chopil zbraně a postřílel je. A vzato do důsledků, máš pravdu. V teologickém smyslu slova jsem byl opravdu katem.“ Donatti vytřeštil oči. „Kde je ta bedna ze Soluně?“

„Já nevím.“

„Však ty mi to řekneš, heretiku! Věř slovu opravdového kněze. Nemáš na vybranou.“

„Zadržujete mě proti mé vůli. Předpokládám, že ve jménu božím.“

„Ve jménu ochrany svaté matky církve. Ta stojí nad všemi zákony. Kde je náklad ze Soluně?“

Ty oči, ten vysoký, přeskakující hlas probudily léta zasunutou vzpomínku - malý chlapec za dveřmi otcovy pracovny. „Když je pro vás ta informace tak důležitá, proč jste zabili mého otce? Byl jediný, kdo to věděl...“

„Lež! To je lež!“ Donatti se s chvějícími rty zarazil.

Viktor chápal. Dotkl se odkrytého nervu. Kardinál se dopustil obrovské chyby nepředstavitelného dosahu a nedokázal si ji přiznat.

„Víte, že je to pravda,“ řekl tiše. „Teď už to víte, ale nedokážete se té pravdě podívat do očí. Proč? Proč musel můj otec zemřít?“

Kněz téměř šeptal. „Nepřátelé Kristovi nás zradili. Kacíři z Xenopy nás obelhali.“ A pak náhle zaburácel: „A byl to Savarone Fontini-Cristi, kdo nám tyto lži namluvil!“

„Co vám mohl on namluvit? Nevěřili jste mu, i když vám říkal pravdu!“

Kardinál se znovu roztřásl. „Ze Soluně vyjely dva vlaky,“ promluvil sotva slyšitelně. „V rozmezí tří dnů. O prvním jsme nevěděli. Druhý jsme zastavili v Monfalcone a postarali se, aby se k němu Fontini-Cristi nedostal. Netušili jsme, že Fontini-Cristi už převzal zásilku, kterou vezl první vlak. A ty nám teď řekneš, co se potřebujeme dozvědět. Co se musíme dozvědět!“

„Nemůžu vám říct něco, co nevím.“

Donatti pokynul svým společníkům a vyštěkl jediné slovo. „Začněte.“

Viktor ztratil ponětí o čase, protože čas se zastavil, zmizel a zůstala jen bolest. Mučivá, zničující, drásavá, bodavá bolest, jíž nebylo úniku. Odtáhli ho od brány Campo di Fiori a odvlekli do lesa. A tam ho kněží svaté apoštolské církve začali mučit. První přišla na řadu chodidla. Polámali mu všechny prsty na nohou, zkroutili kotníky, až je vymkli z kloubů. Následovaly rozdrcené holeně a zpřelámaná kolena. Potom rozkrok a břicho. Pro smilování boží! Nechte mě zemřít! A celou dobu nad ním stál, rozmazaný mlhou slz bolesti, prelát z papežské kurie s bílým pruhem ve vlasech.

„Mluv! Mluv, nepříteli Krista!“

Vykloubili mu paže v loktech a v ramenou. Zkroutili mu zápěstí, až mu popraskaly cévy a pod kůží naskákaly mrtvolně fialové fleky. Okamžiky blahé prázdnoty, kdy nesnesitelnou bolestí omdlel, přervaly ruce, které ho fackami přivedly zpět k vědomí.

„Mluv! Mluv!“ Slova se stala kladivy dunícími ozvěnou v ozvěně. „Mluv, nepříteli Krista!“

Znovu pustá prázdnota. Temnými tunely pocitů vnímal rytmus rozhoupaných vln a zdálo se mu, že visí volně ve vzduchu, že plave, a tajemný hlas z hlubin mozku mu napověděl, že se blíží smrt.

Poslední zničující úder, který už necítil. Už se ocitl na druhé straně, kde člověk necítí vůbec nic.

Ale přesto slyšel hlas, z velké, převeliké dálky, monotónní zpěv.

„In nomine patris et Spiritu sancti. Dominus vobiscum...“

Poslední pomazání. Nechali ho zemřít.

 

Znovu pocit, že plave. Na vlnách a ve vzduchu. A hlasy, nerozeznatelné, příliš vzdálené, aby je opravdu slyšel. A doteky. Cítil, jak se ho někdo dotýká, a pokaždé jím prošlehl blesk trýznivé bolestí. Přesto to nebyly doteky mučitelů, vzdálené hlasy nepatřily katanům.

Mlhavé obrazy konečně dostaly zřetelné obrysy. Ležel v bílém pokoji. V dálce se leskly láhve s trubicemi visícími v prostoru.

A nad ním obličej. Věděl, že ten obličej už nikdy neuvidí. Zešílel. Mozek, to, co z něj zbylo, si s ním krutě zahrává.

Obličej plakal; po tvářích stékaly těžké slzy.

„Lásko moje,“ zašeptala Jana, jeho manželka. „Lásko moje nejdražší. Proboha, co ti to udělali?“

Její překrásný andělský obličej se k němu sklonil; vnímal něžné pohlazení na čele.

Bolest se vytratila.

 

Našli ho znepokojení agenti MI6. Kněží ho odnesli do auta, odvezli před dům a nechali zemřít na pozemku Campo di Fiori. Lékaři nedokázali vysvětlit, jakým zázrakem přežil. Měl být mrtvý. Rekonvalescence potrvá měsíce, možná roky, a po pravdě řečeno se stejně nikdy plně nezotaví. Ale při potřebné péči bude zase moci používat ruce a nohy, bude schopen pohybu, což je víc, než mohl kdokoliv za daných okolností očekávat.

Koncem osmého týdne se dokázal posadit. V té době uzavřel své jednání s římským reparačním soudem. Pozemky, továrny a ostatní nemovitostí našly kupce za pětasedmdesát milionů liber sterlingů, ale jak Viktor sám sobě slíbil, rodinné sídlo se součástí této transakce nestalo.

Ani Campo di Fiori si ovšem nepřál ponechat, ale jeho prodej zařídil odděleně prostřednictvím důvěryhodného milánského právníka, protože nechtěl znát jméno kupujícího. Stanovil dvě nepřekročitelné podmínky: Ten, kdo Campo di Fiori koupí, jednak nesměl nikdy v minulostí udržovat jakékoliv kontakty s fašisty, jednak nesměl mít vůbec žádný vztah k jakékoliv církvi, bez ohledu na vyznání.

Devátý týden přiletěl z Londýna Angličan s instrukcemi své vlády.

Sir Anthemy Brevourt stál u hlavy Viktorovy postele, svaly na tváři napjaté, tvrdý pohled v očích zjihlý soucitem. „Donatti je, jak asi už víte, mrtvý. Skočil z ochozu katedrály svatého Petra. Nikdo pro něj nepláče a ze všech nejméně kurie.“

„Ano, vím to. Akt šílenství na závěr života.“

„Pět duchovních, kteří mu pomáhali, nevyvázlo pochopitelně bez trestu. Tři byli exkomunikováni z církve a odsouzeni k dlouholetému vězení. Další dva už nastoupili doživotní tresty v káznici v Transvaalu. To, co se odehrálo ve jménu církve, naplnilo její představitele zděšením a hrůzou.“

„Mám pocit, že příliš mnoho náboženských společenství vpustí do svých řad fanatiky a pak jen úžasem zírají, co tihle šílenci konají ,jménem církve'. Zdaleka to neplatí jen pro katolíky. Vnější pozlátko často skrývá krutou podstatu, nemyslíte? A totéž pochopitelně platí i pro vlády. Chci odpovědi na své otázky!“

Brevourt po Viktorově výbuchu několikrát zamrkal a rychle a jakoby mechanicky zadrmolil: „Jsem připraven odpovědět, pokud budu moci. Podle instrukcí nemám nic zamlčovat.“

„Tak nejdřív Stone. Příkaz k popravě jste mi vysvětlil a nemám k tomu co dodat. Ale chci znát zbytek. Do detailu.“

„Je to přesně tak, jak vás informoval Teague. Nedůvěřoval jsem vám. Už když jste poprvé přijel do Londýna, byl jsem přesvědčen, že jste se rozhodl ponechat si tajemství vlaku ze Soluně pro sebe. Očekával jsem, že podniknete vlastní opatření podle svých představ a potřeb. To jsme nemohli připustit.“

„Nasadili jste tedy na mě Stonea jako špicla, aby vám hlásil každý můj krok.“

„Přesně tak. Celkem jedenáctkrát jste překročil Kanál a jednou jste odletěl do Lisabonu. Se Stoneovou pomocí jsme vás měli pokaždé pod dohledem. V případě, že by vás nepřítel zajal, jsme byli připraveni dojednat vaši výměnu.“

„A co kdyby mě zabili?“

„Zpočátku jsme s tímto rizikem víceméně počítali, ale vyvažovala ho možnost, že se utrhnete, že se pokusíte někoho kontaktovat ve věci nákladu ze Soluně. No a v červnu dvaačtyřicet, po náletu na Oxfordshire, Teague souhlasil s naším návrhem, že už vás do žádné akce na kontinent nevyšle.“

„Co se stalo v Oxfordshire? Ten kněz - jestli to byl kněz -, který naváděl letadla na cíl, pocházel z Řecka. Patřil ke xenopskému řádu. Pokud vím, tohle je vaše hájemství.“

Brevourt zkřivil rty a zhluboka se nadechl. Přiznání, ke kterým byl donucen, v něm vyvolávala stud a bolestné rozpaky. „Znovu Stone. Utajenou základnu v hrabsrví Oxfordshire se Němci pokoušeli lokalizovat dva roky. Stone prozradil Berlínu její přesné umístění a současně se domluvil s Řeky. Přesvědčil je, že jedině tak vás můžou zlomit. Za pokus to stálo - muž zdrcený žalem většinou promluví. Jemu pochopitelně na nákladu ze Soluně pramálo záleželo, ale nálet posloužil jeho prvotnímu cíli. Umístil na základnu fanatického kněze a koordinoval letecký úder.“

„Proboha svatého, proč?

„Chtěl zabít vaši ženu. Předpokládal, že když zemře, otočíte se zády ke všemu britskému a přerušíte spolupráci s MI6. Nemýlil se. Sám víte, že jste to málem udělal. Nenáviděl vás, protože vám kladl za vinu, že jste mu zničil vynikající kariéru. Pokud tomu dobře rozumím, snažil se vás tehdy v Londýně co nejdéle zdržet.“

Viktor sáhl pro cigarety na nočním stolku a vzpomínal na tu strašlivou noc. Stone, metodický psychopat, v duchu počítal minuty a odhadoval rychlost auta. „Poslední otázka. A nelžete mi. Co ten vlak ze Soluně vezl?“

Brevourt odešel od postele, přistoupil k oknu nemocničního pokoje a chvíli mlčel.

„Listiny. Dokumenty z dávné minulosti. Kdyby jejich obsah vešel ve známost, vyvolal by chaos mezi věřícími. Zejména křesťanský svět by se ocitl na pokraji zkázy. Objevila by se obvinění a jejich zapírání, vlády by byly nejspíš donuceny postavit se na tu či onu stranu. A nejhorší je, že v rukou nepřítele by se tyto listiny staly nepředstavitelně silnou ideologickou zbraní.“

„Copak mohou mít dokumenty takovou moc?“ zeptal se Viktor pochybovačně.

„Tyhle ano,“ odvětil Brevourt a odvrátil se od okna. „Slyšel jste někdy o něčem, čemu se říká ,dodatek filioque?'“ ^[1]

Fontine vydechl a v duchu se vrátil do let školní docházky. „Je to součást nicejského vyznání víry.“

„Přesněji řečeno pozdější dodatek k vyznání víry kodifikovanému na koncilu v Niceji roku 381, které pak bylo několikrát různými církevními sněmy částečně modifikováno. Dodatek filioque v podstatě jednou pro vždy ustavuje postavu Ježíše Krista rovnocennou bohu. Pravoslavná církev tuto myšlenku odmítá jako zavádějící. Rané východní církve, zejména sekty, které následovaly kazatele Ariana, pokládaly syna božího Krista za učitele, jehož božská podstata stojí pod Otcovou. V té době byla představa rovného božství Syna a Otce pro východní křesťany nemyslitelná, a když se dodatek objevil poprvé, konstantinopolský patriarchát ho pokládal - dlužno dodat, že právem - za úchylku, která vyhovuje pouze zájmům Říma, za teologický symbol, který ospravedlňuje dobývání a dělení nových teritorií. Svatá říše římská se skutečně stala globální mocností, samozřejmě v rámci tehdejšího známého světa. Její obrovský vliv byl opravdu založen z větší části na víře v božskou podstatu Ježíše: Dobývat a ovládat nová území ve jménu Krista.“ Brevourt se odmlčel, jako kdyby hledal vhodná slova, a pomalu se vrátil k posteli.

„Takže dokumenty ze Soluně,“ poznamenal Viktor, „vyvracejí platnost dodatku filioque! Jestli ano, pak zpochybňují základy římskokatolické církve a následného rozdělení křesťanstva.“

„Ano, přesně tak,“ potvrdil Brevourt. „Dohromady se jim říká ,odmítnutí'... Odmítnutí filioque. Jejich součástí jsou například záznamy sporů mezi králi a císaři, táhnoucí se od šestého století, kdy ve Španělsku tento dodatek vznikl, jak je spousta historiků přesvědčena, z ryze politických důvodů. Jiné listiny dokládají to, co bychom dnes nazvali teologickou korupcí. Ale kdyby tohle bylo všechno, co schránka obsahuje, svět by se s tím nějak vypořádal. Syn boží, učitel, božská podstata. Nic než teologický spor, předmět debat biblických badatelů. Obávám se však, že jde o mnohem víc. Patriarchát v horečné snaze sehnat co nejvíce argumentů proti dodatku vyslal zástupy kněží, aby prohledali Svatou zemi, vyptávali se aramejských učenců, prostě aby odkryli každou památku, odhalili každou informaci týkající se Ježíše Krista. A zjistili toho víc, než očekávali. Objevily pověsti o svitcích napsaných kolem přelomu prvního a druhého století. Pátrali po nich, několik jich získali a přivezli do Cařihradu. Říká se, že jeden z aramejských svitků vyvolává nesmírně závažné a zcela konkrétní pochybnosti o člověku jménem Ježíš. Je taky docela dobře možné, že nikdy nežil.“

 

Zaoceánský parník vplul do otevřených vod Lamanšského průlivu. Viktor Fontine se opíral o zábradlí a ohlížel se na panoráma Southamptonu. Jana stála vedle něho, jednou paží objímala manžela něžně kolem pasu, dlaň druhé položila před sebe na jeho ruku svírající zábradlí. Vedle ležely berle se silnými kovovými svorkami, které sloužily ke zpevnění předloktí. Lesklé půlměsíce z nerezavějící oceli blýskající se v odpoledním slunci navrhl a zkonstruoval sám Viktor; jestliže bude na berle odkázán, jak mu řekli lékaři, minimálně rok a spíš déle, proč neupravit a nevylepšit stávající produkt, aby mu lépe vyhovoval? Jejich synové Andrew a Adrian si hráli na palubě pod dohledem chůvy z Dunblane, jedné z těch, kdo se rozhodli odplout s rodinou do Ameriky.

Itálie, Campo di Fiori, vlak ze Soluně se staly součástí minulosti. Zkázonosné listiny odvezené z xenopského archivu ležely ukryty někde v rozlehlém pásmu italských Alp, pohřbené na celé tisíciletí a možná navždy.

Nejlepší řešení. Období devastace a pochyb vystřídala éra rozumu, který vyžadoval uklidnění, byť možná dočasné a jen na povrchu. Doba pro dokumenty ze Soluně ještě neuzrála.

Budoucnost začínala se slunečními paprsky, které se odrážely od klidné mořské hladiny. Viktor se naklonil k manželce a položil jí tvář na rameno. Oba mlčeli, Jana ho držela za ruku.

Na palubě vypukl povyk. Dvojčata se začala hádat. Andrew vztekle ječel na Adriana a vzduchem šermovaly dětské pěstičky. Fontine se usmál.

Děti.