2
29. prosince 1939
JEZERO COMO
Bílý kabriolet hispano-suiza s dvanáctiválcovým motorem a zpola staženou bílou koženou střechou projížděl nebezpečně vysokou rychlostí táhlou zatáčku. Vlevo klesala silnice k modravé hladině jezera Como, vpravo se tyčily malebné lombardské hory.
„Vittorio!“ zaječela dívka usazená v červeném koženém sedadle vedle řidiče. Jednou rukou si přidržovala rozevláté blond vlasy, druhou sobolí límec kolem krku. „Budu rozcuchaná a neupravená, lásko moje!“
Řidič se usmál. Přimhouřenýma očima pozoroval uhánějící vozovku a jeho ruce, s rozkoší vnímající vibrace silného motoru, zkušeně svíraly slonovinový volant. „Suiza je mnohem lepší vůz než alfa-romeo. Ani britský rolls na ni nemá.“
„Mně to dokazovat nemusíš, drahý. Proboha, na tachometr se raději nedívám! A přijedu tam jako nějaký trhan!“
„Tím líp. Jestli je tvůj manžel náhodou taky na Bellagiu, aspoň tě nepozná. Představím tě jako svou sladkou sestřenku z Verony.“
Dívka se rozesmála. „Jestli na Bellagiu potkáme mého manžela, bude s ním jiná sladká sestřenka, kterou představí on nám.“
To už se smáli oba. Silnice se napřímila a dívka se přitulila k řidiči. Položila mu hlavu na rameno, rukou mu vklouzla pod hnědé kožené sako a pohladila huňatý rolák z bílé angorské vlny.
„Jsi hodný, žes mě vzal s sebou. Už jsem opravdu potřebovala změnit vzduch.“
„Já vím. Včera jsem si to přečetl v tvých očích. K smrti ses nudila.“
„No a copak ty ne? Bože, tak otravný večírek jsem už dlouho nezažila! A ty řeči! Válka tady, válka onde. Řím ano, Říme ne. A věčný Benito. Je mi z toho zle! Gstaad zavřený! Svatý Mořic přecpaný Židy, kteří rozhazují peníze plnými hrstmi! A Monte Carlo? Tam chcípl pes! Slyšel jsi, že zavírají kasina? Pak se člověk nemá nudit!“
Řidič sundal pravou ruku z volantu, odhrnul dívce na kolenou kožich a polaskal ji na stehně stejně zkušeně a nevzrušeně, jako kdyby manipuloval s řízením. Dívka se zaklonila, přitiskla mu rty na ucho a rozehrála špičku jazyka.
„Jestli toho nenecháš, skončíme ve vodě,“ varoval ji. „Obávám se, že v této roční době bude hodně ledová.“
„Ty sis začal, můj sladký Vittorio.“
„Tak to raději přestanu,“ opáčil s úsměvem a vrátil ruku na slonovinu volantu. „Druhé takové auto si dlouho nebudu moci dovolit. Dnes už se vyrábějí jenom tanky. Škoda, na nich se nedá tolik vydělat.“
„Prosím tě, jenom žádné řeči o válce.“
„Neboj se, ode mě je neuslyšíš,“ uklidnil ji Fontini-Cristi a znovu se rozesmál. „Pokud ovšem nechceš pro Řím něco nakoupit. Můžu ti dodat cokoliv od pásových dopravníků přes motocykly k uniformám, stačí si vybrat.“
„Vy přece uniformy nevyrábíte.“
„Ale patří nám firma, která je šije.“
„Aha. Zapomněla jsem, že na sever od Parmy a na západ od Padovy patří Fontini-Cristiům úplně všechno. Alespoň můj manžel to tak tvrdí. Musím podotknout, že velmi závistivě, ale to stejně víš.“
„Tvůj manžel, ten spící hrabě, je zcela neschopný podnikatel.“
„On především není žádný podnikatel.“
Vittorio Fontini-Cristi s úsměvem přibrzdil. Silnice klesala v serpentinách k jezeru. Dole pod nimi se objevil výběžek pevniny. Mys Bellagio, na kterém stála elegantní Villa Lario, pojmenovaná po starověkém básníkovi, jenž u jezera Como strávil podzim života, exkluzivní letovisko pro nejbohatší klientelu, zasazené do nádherného koutu přírody.
Když se elita stěhovala na sever, mířila do Villa Lario. Vstupenkou byly peníze a vznešený původ. Uctivý personál dobře znal sklony a libůstky svých hostů a pečlivým okem sledoval, kdo se v areálu momentálně zdržuje, a podle toho přizpůsoboval rezervace. Často se stávalo, že manžel či manželka - milenec nebo milenka - zvedli sluchátko a diskrétní hlas jim doporučil změnu termínu. Nebo také rychlý odjezd.
Bílá hispano-suiza zajela na dlážděné parkoviště. Z vytápěné budky vyběhli dva uniformovaní sloužící, přiskočili každý z jedné strany k automobilu a s uctivou úklonou otevřeli návštěvníkům dveře.
„Vítejte ve Villa Lario, signore,“ přivítal zřízenec Vittoria.
Nikdy neslyšel: „Jsme r…
