2
Bannerman odešel z nemocnice v půl sedmé. Když couval se svým roverem z řady vyhrazené pracovníkům nemocnice, kde byla auta namačkaná jako sardinky, všiml si, že Stellin bílý volkswagen Golf tam ještě stojí. Doufal, že už bude po té nejhorší dopravní špičce, ale přesto musel u brány čekat skoro minutu, než se mohl do pomalu jedoucí šňůry aut vmáčknout. Zanadával, když si znovu a znovu musel rukavicí stírat přední sklo, které se opotilo kvůli dešti.
„Londýn je taková temná, mokrá díra,“ zamumlal si, zapnul větrák a rozmrazovací mřížku na zadním skle. Provoz se kvůli jakési neznámé překážce vpředu zastavil, to mu k náladě nepřidalo. Zasunul do magnetofonu kazetu s Vivaldim a snažil se soustředit se na hudbu, a ne na frustrační pocity řidiče uprostřed městské dopravy. Ten nápad s páskami dostala Stella. Když už měla dost jeho mrzutých nálad za volantem, začala s programem zvukové terapie a trvala na tom, aby jako pomůcku při relaxaci vyzkoušel uklidňující účinek různých hudebních stylů. Zatím největší úspěch zaznamenal gregoriánský chorál, který nahráli francouzští mniši v jednom alpském klášteře. Melodické vyzvánění zvonů a jejich ozvuky ve zpívané modlitbě vyvolaly v jeho chování za volantem viditelné zlepšení, neboť neustále připomínaly lidskou smrtelnost. Ironickou nevýhodou celé záležitosti bylo, že Stellu ta církevní atmosféra v autě rozčilovala skoro stejně jako jeho špatný rozmar. Naléhala, aby si našel něco jiného. Minulý týden byl na řadě Mozart, který zaznamenal jen mírný úspěch a teď měl velkou šanci Vivaldi se skladbou Čtvero ročních období. Řada aut se hnula, ale po necelých padesáti metrech se opět zastavila. Bannerman přeřadil na neutrál a vzdychal bezmocným vztekem. Zima ho zatím moc nechytla.
Trvalo dalších pětatřicet minut, než dojel k odbočce k bloku, kde bydlel. Pár dalších zatáček a odbočení tichými uličkami, a už byl v bezpečí za branou v Redholm Court. Když vystoupil a zamkl auto, najednou si vzpomněl, že ještě musí koupit to víno. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že je koupí až cestou ke Stelle, ale pak si řekl, že by bylo teplé. Asi čtyři sta metrů odtud byl obchod s lihovinami, vyhrnul si tedy límec a rozběhl se tam. Vrátil se za patnáct minut.
Víno se už pěkně chladilo v ledničce a Bannerman si svlékl kabát a nalil si pořádnou sklenku džinu z láhve, která stála na podnosu u okna. Zatáhl záclony a zapnul televizi, aby ještě chytil zbytek prvních večerních zpráv na Kanálu 4. Bannerman bydlel ve třetím poschodí. Byl to příjemný dvoupokojový byt a v ceně pronájmu měl i všechny služby. Bydlel tu už dva roky a neměl v úmyslu se stěhovat, pokud nebude muset. V zimě tady byl klid a teplo a v létě příjemně, protože balkon vedl na jih a dům měl na střeše zahradu.
Samotná budova byla obklopena soukromými zahrádkami, na nichž stálo také několik vzrostlých buků, a bylo vidět pěkně udržované květinové záhony, které zahradníci neustále osazovali podle ročního období. Měl tu také garáž, i když ji málokdy používal a raději nechával auto na asfaltové ploše proti garážím. V bytě nebylo mnoho nábytku, ne snad v důsledku „minimalistické“ módy, ale spíše proto, že Bannermana takové domácí starosti nezajímaly.
Většina z toho, co tu měl, sloužila knihám, i když ani tyhle kusy nábytku nestačily a několik svazků přebývalo nastálo na podlaze, na což důrazně a pravidelně poukazovala jeho posluhovačka. Tvrdila, že překážejí při luxování. Aniž o tom věděla, z této skutečnosti čerpal Bannerman zvrácené potěšení. Cokoli bránilo v postupu tomu příšernému stroji, zasloužilo ovace. Pociťoval k luxu téměř iracionální odpor. Byl to nenáviděný nepřítel, ztělesněný symbol otravných domácích prací. Pokud se někdy náhodou stalo, že se nacházel v bytě, když se ten obávaný rámus spustil, vklouzl do tepláků a obíhal blok, ještě než stačila posluhovačka dopovědět: „Doufám, že vás to nebude moc rušit, pane doktore…“ Bannerman dopil, shodil ze sebe boty a odšoural se do koupelny, aby se osprchoval. Povšiml si vzkazu na stole v hal…
