12
Ten činžák byl až na Doheny Drive, na svahu pod Stripem. Byly to vlastně dvě budovy, jedna za druhou, volně spojené vydlážděným dvorem s fontánou a jednou místností, která byla postavena nad spojovacím obloukem. Ve vestibulu s obložením z napodobeného mramoru byly dopisní schránky a zvonky. Nad třemi z šestnácti schránek chyběly cedulky s jmény. A jména, která jsem si tam přečetl, mi neříkala vůbec nic. Zkrátka ta celá fuška chtěla ještě drobátko propracovat. Zkusil jsem otevřít dveře v průčelí a zjistil jsem, že nejsou zamčené, ale ještě pořád to chtělo drobátko propracovat.
Venku stály dva cadillacy, jeden lincoln continental a jeden packard clipper. Ani jeden z těch cadillaců neměl správnou barvu ani číslo. Na druhé straně ulice se chlapík v rajtkách rozvaloval v nízké lancii, nohy přehozené přes dvířka. Kouřil a civěl vzhůru na bledé hvězdy, které měly dost fištrónu, aby si zachovaly co největší odstup od Hollywoodu. Vystoupil jsem po srázném kopci na bulvár, přešel o jeden blok dál na východ a vmáčkl se do telefonní budky, dusné až k zalknutí. Vytočil jsem číslo chlápka zvaného Peoria Smith, kterému se tak říkalo proto, že koktal - taky jedna taková záhadička, kterou jsem ještě neměl čas rozlousknout.
„Mavis Weldová,“ řekl jsem. „Telefonní číslo. Tady je Marlowe.“
„B-b-b-beze vše-všeho,“ řekl. „M-M-Mavis W-Weldová, jo? T-ty chceš je-její t-t-telefon?“
„Kolik to bude dělat?“
„N-no t-to by bylo d-deset vo-vočí,“ řekl.
„Tak zas zapomeň, že jsem volal,“ řekl jsem.
„Po-po-počkej! Já přece nesmím č-čísla těch bře-břehulek nikomu dávat. Jako asák produkce beru na sebe velkej risk.“
Čekal jsem a vdechoval to, co jsem předtím vydýchal.
„Adresa patří k tomu, to se ví,“ škemral Peoria; teď už úplně zapomněl koktat.
„Pět babek,“ řekl jsem. „Adresu už mám. A nehandrkuj se se mnou. Jestli si myslíš, že jsi z těch šizuňků u filmu jedinej, kdo prodává tajná telefonní čísla -“
„Hele, tak moment,“ řekl otráveně a šel si pro ten svůj červený zápisníček. Byl to takový zvrácený kokta. Koktal, jen když nebyl rozčilený. Vrátil se zas k telefonu a nadiktoval mi to číslo. Centrála Crestview, samozřejmě. Kdo v Hollywoodu nemá číslo z Crestview, je učiněný lazar.
Otevřel jsem tu skleněnou a ocelovou kobku, abych do ní vpustil trochu vzduchu, a vytočil jsem to číslo. Telefon dvakrát zazvonil a pak se ozval vláčný smyslný hlas. Zavřel jsem dveře budky.
„Ááno?“ zavrkal ten hlas.
„Prosím slečnu Weldovou.“
„A neřekl byste mi laskavě, kdo volá?“
„Mám tu nějaké snímky, které mi dal Whitey, abych je ještě dnes večer doručil.“
„Whitey? A kdo je Whitey, amigo?“
„Hlavní fotograf z ateliérů,“ řekl jsem. „Copak to nevíte? Přijdu nahoru, když mi řeknete číslo bytu. Jsem jen kousek od domu.“
„Slečna Weldová se koupe.“ Zasmála se. Nepochybuju, že v jejím okolí se ten smích rozklinkal jako stříbrné zvonečky. Ale mně to v té budce spíš znělo, jako když někdo ukládá kastroly do kredence.
„Ty fotky ale rozhodně přineste. Jistě by je hrozně ráda viděla. Byt číslo čtrnáct.“
„Budete tam taky?“
„Ale ovšem. No samozřejmě. Proč se ptáte?“
Zavěsil jsem a vypotácel se z budky na čerstvý vzduch. Chlápek v rajtkách ještě pořád visel přes tu lanciu a jeden z cadillaců, co stály před domem, zmizel, zato tam přibyly dva buicky se snímací střechou. Stiskl jsem zvonek u čísla čtrnáct a prošel vnitřním dvorem, kde tenký paprsek světlometu prosvěcoval šarlatové květy čínského zimolezu. Jiné světlo dopadalo shora na velikou ozdobnou nádržku plnou vypasených zlatých rybiček a tichých leknínů, jejichž květy se na noc pevně zavřely. Kolem stálo pár kamenných laviček a zahradní houpačka. Nevypadalo to na zvlášť drahé bydlení, ale toho roku bylo každé bydlení drahé. Ten byt byl v prvním poschodí a vcházelo se do něj z širokého odpočívadla, kde byly jen dvoje dveře proti sobě.
Zvonek zazvonil a dveře otevřela vysoká tmavovlasá dívka v širokých jezdeckých kalhotách. Říct, že vypadala svůdně, ani zdaleka nestačí. Ty kalhoty byly zrovna tak uhlově černé ja…
