33
Když jsem se oholil a snědl ještě jednu snídani, začal jsem se cítit přece jen o něco líp než bednička pilin, ve které se okotila kočka. Pak jsem si zašel do kanceláře, odemkl dveře, vdechl dvakrát vydýchaný vzduch a pach prachu. Otevřel jsem okno a ucítil zápach přepáleného oleje z restaurace v sousedním domě. Sedl jsem si k psacímu stolu a pod špičkami prstů jsem hmatal mour, který pokrýval desku. Nacpal jsem si lulku a zapálil si ji, opřel se pohodlně do křesla a rozhlížel se kolem.
„Ahoj,“ řekl jsem.
To jsem jen pozdravil svůj kancelářský nábytek, to jest tři zelené kartotéky, kus chatrného koberce, židli pro klienty na druhé straně psacího stolu a lustr u stropu, v němž ležely už nejmíň půl roku tři mrtvé můry. Hovořil jsem s matovaným sklem ve dveřích a s ohmataným dřevěným pažením, s psací soupravou na stole a s tím svým unaveným, k smrti vyčerpaným telefonem. Hovořil jsem se šupinami na těle aligátora, kterýžto aligátor se jmenuje Marlowe a působí co soukromý detektiv v naší malé, ale vzkvétající obci. Není to žádné bůhvíjaké eso, ale je laciný. Byl laciný, když začal, a je ještě lacinější, když končí.
Sáhl jsem dolů a postavil na psací stůl láhev Starého myslivce. Byla asi ze třetiny plná. Starý myslivec. A hele, kdopak ti tohleto dal, kamaráde? To je nejlepší kvalita se zelenou nálepkou. Na něco takového by ses sám jakživ nezmohl. To ti musel dát nějaký klient. Čili z toho vyplývá, že jsem kdysi musel nějakého klienta mít.
A tak jsem začal přemýšlet o tom děvčátku a dost možná, že mé myšlenky mají větší sílu, než si uvědomuju. Neboť zazvonil telefon a ten legrační pedantický hlásek se ozval přesně tak, jako když mě zavolala poprvé.
„Jsem zase v té telefonní budce,“ řekla. „Jestli jste sám, přijdu nahoru.“
„No ne.“
„Jistě na mne máte hrozný vztek,“ řekla.
„Nemám vztek na nikoho, jsem jen utahaný.“
„Ale máte,“ řekl ten břitký hlásek. „Jenže já přijdu nahoru tak jako tak. A že se na mě zlobíte, je mi docela jedno.“
Zavěsila. Vytáhl jsem zátku z láhve Starého myslivce a přičichl k ní. Otřásl jsem se. To byl neklamný příznak. Když nedokážu přičichnout k whisky, aniž mi zamrazí v zádech, znamená to, že jsem na dně.
Uložil jsem láhev a vstal jsem, abych odemkl spojovací dveře. Pak jsem uslyšel, jak cupitá chodbou. Poznal bych ty ostré drobné krůčky všude na světě. Otevřel jsem dveře, a když přišla blíž, plaše na mne pohlédla.
Všechno to zmizelo. Šikmé okuláry, nový účes, elegantní klobouček i voňavka a pěstěný vzhled. Žádná bižutérie, ani rtěnka. Zkrátka kde nic tu nic. Byla zase taková, jako tehdy ráno, když ke mně přišla poprvé. Stejný hnědý kostým, stejná hranatá kabelka, stejné brýle bez obrouček, stejně upjatý, úzkoprsý úsměv.
„Tak mě tu zase máte,“ řekla. „Chystám se domů.“
Vešla za mnou do mé soukromé myslivny a způsobně usedla a já se jako vždycky rozvalil na židli a civěl na ni.
„Zpět do Manhattanu,“ řekl jsem. „Divím se, že vás pustili.“
„Snad se budu muset ještě vrátit.“
„Můžete si to dovolit?“
Krátce a trochu rozpačitě se zasmála. „Nebude mě to nic stát,“ řekla. Zvedla ruku a sáhla si na ty své holé brýle. „Už se v nich necítím dobře,“ řekla. „Ty druhé se mi zamlouvaly líp. Ale doktor Zugsmith by je nechtěl ani vidět.“ Postavila kabelku na psací stůl a začala čmárat špičkou prstu po desce psacího stolu. To dělala tenkrát poprvé taky.
„Nemůžu si vzpomenout, jestli jsem vám těch vašich dvacet dolarů vrátil nebo ne,“ řekl jsem. „Strkali jsme si je sem a tam tak dlouho, až jsem ztratil přehled.“
„Ale ano, vrátil jste mi je,“ řekla. „Děkuju vám.“
„Víte to jistě?“
„V peněžních záležitostech se nikdy nemýlím. Je s váma všechno v pořádku? Neublížili vám?“
„To jako policie? Ne. Ale ještě jakživo jim nic, co neudělali, nedalo takovou fušku.“
V obličeji se jí objevilo naivní překvapení. Pak se rozzářila. „Vy musíte být strašně statečný,“ řekla.
„Mám jenom kliku,“ řekl jsem. Vzal jsem do ruky tužku a zkusil, jakou má špičku. Byla pěkně ostrá, připravená, kdyby si chtěl někdo něco zaps…
