27
Přešel jsem na gumových podešvích ke garáži a zkusil otevřít jedny z obou širokých vrat. Nebyly tam žádné kliky, takže se zřejmě otvíraly vypínačem. Posvítil jsem si maličkou tužkovou baterkou na dveřní rám, ale žádný vypínač tam na mne nejukl.
Nechal jsem toho a odplížil jsem se k bednám s odpadky. Odtamtud vedly dřevěné dveře ke vchodu pro dodavatele. Nepočítal jsem ovšem, že mi někdo prokázal tu laskavost a nechal ty dveře otevřené. Pod verandou byly další dveře. Ty nebyly zamčené a otevřely se do tmy a vůně rozřezaného eukalyptového dřeva. Zavřel jsem za sebou a zase jsem rozsvítil tu mrňavou baterku. V rohu bylo schodiště a vedle něco jako domácí výtah. Ale ten poslouchal jen domácího pána. Já se pustil nahoru po schodech.
Kdesi v dálce něco zabzučelo. Zastavil jsem se. Bzučení přestalo. Zase jsem vykročil. Bzučení se neozvalo. Stoupal jsem dál, až ke dveřím bez kliky, v jedné rovině se stěnou. Další patent.
Ale tentokrát jsem vypínač našel. Byla to podlouhlá pohyblivá destička zasazená do dveřního rámu. Byla pěkně ohmataná od spousty umazaných rukou. Stiskl jsem a dveře cvakly a vyskočily ze zámku. Postrčil jsem je, aby se otevřely, tak něžně, jako když novopečený porodník pomáhá na svět prvnímu robátku.
Za dveřmi byla chodba. Měsíční světlo, pronikající mezi okenicemi, se zachytilo na bílém rohu kuchyňského sporáku a na pochromované pánvi, která na něm stála. Kuchyň byla tak veliká, že by se tam daly pořádat taneční hodiny. Otevřeným obloukem se vcházelo do přípravky, vykachlíkované až po strop. Byla tam výlevka, obrovská lednička vestavěná do zdi a spousta všelijakých elektrických fidlátek, sloužících k tomu, abyste se mohli zlískat do němoty, a nemuseli přitom ani hnout prstem. Jenom si vyberete příslušný jed, stisknete knoflík a za čtyři dny poté se probudíte na masážním stole na záchytce.
Za tou přípravkou byly létací dveře. A za nimi setmělá jídelna, která ústila přímo do zasklené verandy, kam proudil měsíční svit jako voda z otevřených stavidel přehrady.
Chodba pokrytá kobercem vedla kamsi dozadu. Od jiného mírně klenutého výřezu ve stěně se vzpínalo schodiště jako vznosná bašta do ještě temnější temnoty, ale tu a tam na něm problesklo světlo, jako kdyby bylo zbudováno ze skleněných cihel a z nerezavějící ocele.
Konečně jsem se dostal do místnosti, která vypadala jako obývací pokoj. Byly tam stažené záclony a tma jak v ranci, ale zároveň pocit velikého prostoru. Ta tma byla tíživá a v nose mě zašimral zvětralý pach, který prozrazoval, že tam nepříliš dávno někdo byl. Přestal jsem dýchat a napjal sluch. V těch temnotách na mne mohli číhat tygři. Anebo chlapi po zuby ozbrojení, zeširoka rozkročení, dýchající tiše otevřenými ústy. Anebo tam nemuselo být vůbec nic a vůbec nikdo, jenom moje fantazie, která se docela nevčas utrhla ze řetězu.
Zacouval jsem ke zdi a začal hmatat po vypínači. Nějaký vypínač musí být všude. V každém bytě máte vypínače. Většinou po pravé straně vedle dveří. Vstoupíte do tmavého pokoje a chcete si rozsvítit. Beze všeho, na samozřejmém místě a v samozřejmé výšce najdete vypínač. Jenom v této místnosti ne. Tohle byl zvláštní dům. Tady se otevíraly dveře a rozsvěcovala světla docela jinak než kdekoli jinde. Chtělo to nějaký speciální fígl, jako třeba zazpívat třikrát čárkované A nebo šlápnout na plochý knoflík pod kobercem; anebo snad jenom pronést: „Budiž světlo“, a nějaký mikrofon vcucne váš hlas a promění jeho vibraci v slaboproudý elektrický impuls, transformátor ho převede na proud o větším napětí, a ten pak zapne rtuťový vypínač.
Té noci mě ovládaly netušené psychické-síly. Octl jsem se sám a sám v temnotách a toužil jsem po lidském společenství a byl jsem ochoten za ně zaplatit hodně vysokou cenu, S tím lugerem v podpaždí a dvaatřicítkou v ruce jsem byl junák k neudolání. Pistolník Cyankáli Marlowe, postrach prérie.
Rozjasnil jsem líc a řekl nahlas:
„Má poklona. Nepotřebuje tu někdo detektiva?“
Nic mi neodpovědělo, ani nějaká náhražka ozvěny. Zvuk mého hlasu dol…
