KAPITOLA PÁTÁ
Když se otec dozvěděl, že náš starý přítel Petr z Hvězdy nedávno vážně ochuravěl, nechal mu po poslíčkovi doručit lístek se vzkazem, že by jej velice rád pozval na oběd, jakmile jen mu to dovolí zdraví, a slíbil zároveň, že pro něj pošle náš kočár, který jej taktéž doveze zpět, takže mu z toho nevzejde žádná únava.
Kdyžtě pak jsme jej spatřili u nás na nádvoří sestupovat ze stupátka, hrubě jsme se ulekli, jak se změnil, chůzi měl nejistou, tváře propadlé, pleť zsinalou a oko, kdysi tak bystře hledící, zahalené smutkem.
Jedl jak ptáče, vyprávěje nám dopodrobna, jaké strasti mu bylo zakusit.
„Ach, přátelé dobří!“ zvolal.“Minulého měsíce mi bylo vytrpět devadesáte ran pekelných. Krom silné horkosti, která mne sklátila jako první, jsem byl potrefen ukrutnou běhavkou, A jako by to nestačilo, zapálila se mi zlatá žíla a sužovala mne nesnesitelná zástava močení. Ledva se mi konečně po několika týdnech začalo dařit lépe, ba vstával jsem už a přecházel po příbytku, doufaje, že je konec mým mukám, vyrazila se mi hlíza tady uprostřed zad.“
„Hlíza? Ale nesmysl!“ vzkřikl otec. „Kdybyste byl měl hlízu, byl by to mor, drahý příteli, a nebyl byste již mezi námi, abyste nám o tom mohl vypravovat. Byl to nanejvýš nežit či vřed!“
„Jmenujte si tu věc, jak chcete,“ řekl Petr z Hvězdy, „pravda je, že byla velká, zapálená a že jsem byl tři týdny v rukou lazebníka, než se vyhojila.“
„Který lazebník to byl?“ tázal se otec podezíravě.
„Riolant.“
„Ach, to jste mne uklidnil. Ten alespoň neřeže, kde nemá, a jak se mu zamane!“
„Ve skutečnosti mne neřezal vůbec,“ pokračoval Hvězda, „ačkoliv jsem jej původně o to žádal, jsa zkrušen bolestmi. Nu, nakonec jsem se vylízal i z nežitu a jistý dobrý mnich, jenž mne navštívil, mi poskytl útěchu v mém neštěstí, ujistiv mne, že všechny ty rány mi posílá Bůh a jsou to vlastně skryté projevy milosrdenství, jimiž mi Pán již dopředu dává najevo, že patřím mezi jeho vyvolené.“
Otec pozdvihl obočí a pravil pochybovačně:
„Inu, příteli, jestliže vám ta myšlenka pomohla, tedy zřejmě právě takovou útěchu jste potřeboval…“
Já byl tou dobou již hrubě netrpěliv, aby rozhovor nabral jiný směr, neboť všechny ty podrobnosti, nadto u tabule, nebyly mi nikterak příjemny, třebaže Hvězda jen proto je líčil, an věděl, že otec je lékař a může mu poradit. Je pravda, že v osmnácti letech, kdy tělesná schránka se ještě skví novotou a krev prudce pádí v žilách, těžko je člověku cítit co jiného než křesťanský soucit při pohledu na tělo, jež se nám účinky stáří rozpadá před očima.
„Vážený pane,“ začal jsem, dílem ze zvědavosti, dílem abych změnil téma,“ je cos nového s oním finančníkem, kterému královská rada přisoudila v dražbě patero daňových okrsků, než hned poté bylo ně připraven ve prospěch jistého Itala?“
„S Allorym? Nešťastník rozhlašuje, že se stal obětí bezpráví, a odvolal se k účetnímu dvoru. Potrvá to, ale jelikož zákon byl zjevně porušen a stala se mu újma, účetní dvůr vydá rozhodnutí v jeho prospěch.“
„To je tedy dobré!“ řekl jsem.
„To je tedy špatné,“ opáčil Hvězda krče rameny, „rozhodnutí nebude k ničemu, neboť královna, jak jíž učinila i dříve, pošle účetnímu dvoru královský list, aby tento již bez dalšího prodlévání zaregistroval Italův pronájem, a účetní dvůr uposlechne. Mladý příteli, v tomhle království už zákon neexistuje! Tak tak, že vůbec zůstává nějaký stát…“
„Pane z Hvězdy!“ zarazil jej otec,“ zacházíte příliš daleko!“
„Ani v nejmenším!“ Hvězdovi se vracelo jeho někdejší zaujetí.
„Chcete důkaz, jenž je tisíckrát skandálnější než Alloryho případ? Leč možná,“ a tady přešel do latiny, „nutno posečkat, až služebník opustí síň?“
„Tenhle mlčí jako hrob,“ řekl otec, zatímco Franc předkládal krmě. „Je tak věrný svému pánovi, že kdyby snad jeho ucho náhodou zaslechlo cos důvěrného, jeho paměť by to hbitě zapomněla.“
„Nuže, příteli,“ začal Hvězda, „jak je vám známo, nejvyšší předseda soudního dvora si přeje odejít do ústraní.“
„Jakže!“ zvolal otec. „Achilles Du Harlay! Zahrabat se n…
