KAPITOLA PATNÁCTÁ
Čím déle vzpomínám na vše, co se přihodilo v tomto království po návratu prince z Condé do Paříže, tím více žasnu nad tím, že událost takového významu, jako je otevřená válka královny matky s velmoži, měla tak bezvýznamnou příčinu, totiž ono poselství, které arcibiskup z Bourges předal Concinimu: „Pan princ vám vzkazuje, že již nepatří k vašim přátelům.“
Proč jen horlivec arcibiskup neposečkal, než běžel vyřídit ta bojechtivá slova? Vždyť již nazítří je Condé popřel, změniv znovu názor… Marně! Končín již uprchl do Caen, pln děsu, leč zároveň pln veliké trpkosti, protože nedokázal strávit nevděk největšího z velmožů: upjal se na něho od samého začátku regentství s přesvědčením, že když si jeho manželka podrobila vůli královny matky a on sám má za přítele prvního prince královské krve, nemůže jej nic ohrozit.
Proto také prostřednictvím své manželky vnukl Marii onu odevzdanou politiku, která na další a další vzpurnost princů odpovídala vždy jen smlouvami a deštěm zlaťáků. Končína pramálo zajímalo, že na jejich tichý pakt doplácí královský poklad: na jedné straně jej vykrádal on sám, na druhé straně princové, a všichni dohromady tvořili jednu zlodějskou bandu!
Slovo však bylo vyřčeno, posel příliš hbitý a válka vyhlášena. Concini se v Caen zotavil z počáteční hrůzy a žíznil po pomstě, takže jeho boj proti včerejším spojencům byl nečekaně zavilý. Postavil proti nim tři armádní sbory, tentokráte však jejich úkolem nebylo jako kdysi zpovzdáli harašit zbraněmi a nahánět strach, nýbrž vrhnout se na nepřítele a porazit jej na hlavu.
Guise sice nejprve kolísal, ale pak se pod vlivem mé dobré kmotřičky přidal na stranu královny. Za odměnu obdržel velení šampaňské armády, leč jeho bojové zkušenosti nebyly veliké, takže k němu Richelieu přiřadil pana z Thémines, který za zatčení Condého obdržel maršálskou hůl, ačkoliv na takovou odměnu to byl čin věru málo hrdinský.
Velitelem druhé armády, která měla zaútočit na protivníka v provinciích Nevers a Berry, se stal pan z Montigny. Přestože tento starý voják sloužil již Jindřichovi III. i Jindřichovi IV. a proslavil se v dobrém půltuctu bitev, byl povýšen na maršála teprve asi pět měsíců před těmito událostmi ve dvaašedesáti letech. Byla to jeho poslední válka a poslední bitva, neboť zemřel ještě téhož roku.
Třetí armádu, jež měla pacifikovat střed země a okolí Paříže, svěřili hraběti z Auvergne. Tento královský levoboček, syn Marie Tronchetové a Karla IX., byl pohledný šlechtic a dobrý hejtman, leč valně lehkomyslný. Při své přelétavosti se takřka bezděky zapletl hned do dvou spiknutí proti Jindřichovi IV., který uchránil jeho krásnou hlavu před popravčí sekyrou snad proto, že byl nevlastním bratrem jeho milenky. Uvrhl jej do Bastily, kde Auvergne setrval dvanáct let. To byl také důvod, proč jsem jej nemohl své spanilé čtenářce představit na plese u vévodkyně z Guise společně s jinými věhlasnými kavalíry francouzského dvora.
Královna osvobodila Auvergne v červnu roku šestnáctistého šestnáctého, zdánlivě aby vyhověla prosbám jeho příbuzných, ve skutečnosti však proto, že ve svém táboře potřebovala prince, byť levobočka, a také že se jí nedostávalo velitelů.
Spatřil jsem jej dvacátého šestého června u krále, jehož přišel prosit za odpuštění, že zradil Jindřicha IV. Klečel na obou kolenou a nechtěl vstát, dokud mu nebude odpuštěno. Ludvík mu tedy odpustil, ale slovy, z nichž bylo patrno, že o období vlády svého otce ví vše.
„Zklamal jste dvakrát, pane,“ řekl, „avšak já vám odpouštím.“
V čase prvního spiknutí byl Ludvíkovi jeden rok a dozvěděl se o všem až mnohem později, avšak jeho znamenitá paměť uchovala vzpomínku na urážku, jíž se Jindřichovi tehdy dostalo.
S velikým zájmem pohlížel jsem na hraběte z Auvergne, když se zvedal ze země a po tvářích se mu řinuly slzy jako hrachy. Oblečen byl podle módy staré dvanáct let, meč neměl, an právě opustil svou kobku, a byl dočista zmatený a zkoprnělý. Bylo mu tehdy čtyřicet tři let, přesto jsem jej shledával stále v…
