KAPITOLA OSMÁ
Ať se zde na místě propadnu, vím-li, proč během oněch prvních pěti roků, které jsem strávil v Louvru, byla léta v Paříži tak dusná a zimy tak mrazivé. Bylo tomu prostě tak, že nebesa si počínala jak smyslů zbavená a dopouštěla se jedné výstřednosti za druhou, jako tehdy v listopadu roku šestnáctistého třináctého, kdy zničehož nic padl na Paříž mráz a spoutal Seinu ledem na palec tlustým, kteréžto povětří žel vytrvalo.
Pro Ludvíka to arciť znamenalo smutek a lítost, neboť k smrti rád cválal přes hory a doly, jakož i slídil v remízcích po kdejaké kožešinové či pernaté kořisti. Musel se však spokojit hrou v zastřešené míčovně, jež jej nicméně onoho rána stačila uvést do dobré nálady, takže rozmary počasí přijímal s veselou myslí.
„Hejhle, správné počasí na studium!“ zvolal, vraceje se do svých pokojů. „Kdybych snad do něj neměl chuť, takové počasí by mne přesvědčilo! Nuže, pane ze Souvré, jen studujme! Ať je ze mne mudrc!“
Pan ze Souvré se však té rozmarné řeči, u Ludvíka věru neobvyklé, neusmál. Byl bledý, nasupený, podél jeho trpce stažených úst se vryly dvě hluboké vrásky, obličej měl protáhlý na dva lokty.
„Sire,“ pronesl zakaboněně, „místo studia se dnes ráno budete muset naučit malý pozdrav…“
„Cože! Už zase, pane ze Souvré?“ vykřikl král. „A komu bude ten pozdrav určen? Nějakému Španělovi?“
„Nikoliv, sire, Italovi!“ řekl pan ze Souvré, a třebaže se vyznal v umění sebeovládání, nedokázal pronést to slovo bez úšklebku. „Jak víte, sire, maršál z Fervaques právě skonal.“
„To vím a je mi to velice líto.“
„Nuže, sire, královna matka učinila francouzským maršálem markýze z Ancre.“
„Markýz z Ancre maršálem Francie!“ zvolal Ludvík ohromeně.
„Ale vždyť je to cizinec!“
„Vskutku, sire.“
„A nikdy nenosil zbroj!“
„Nikoliv, sire.“
„Ale pane ze Souvré, což neslíbila matka maršálskou hůl právě vám?“
„Vskutku, sire.“
„Jako odměnu za vaši udatnost v armádě mého královského otce?“
„Vskutku, sire,“ řekl pan ze Souvré a zesinal, jako by se blížila jeho poslední hodinka.
Pak s hrdinským úsilím pokračoval, dávaje najevo, že jeho loajálnost k regentce trvá přese všechno i nadále:
„Nicméně, sire, královna matka nečiní nic bez důkladného uvážení…“
„Tím jsem si naprosto jist,“ řekl Ludvík, který si ničím nebyl jist méně.
Přihlížející - a bylo jich toho rána v královských komnatách mnoho - jako by zkameněli a očima mlčky provrtávali zem, aby nemuseli pohlédnout na pana ze Souvré či na sebe navzájem, obávajíce se, že by se z jejich pohledů dalo vyčíst pohoršení a ohromení. Jako by si přáli raději pozbýt uší, mozku i jazyka, než muset poslouchat, vnímat a opakovat to, co bylo právě řečeno. Stáhli se do svých ulit, nehybní a němí. Nad ulitami pak poletovali s třepotem bílých křídel anjelé dvorského pokrytectví.
Avšak král, který právě dovršil dvanáctý rok, měl právo klást otázky - ne proto, že byl král, nýbrž proto, že byl ještě dítě, navíc tak tvrdě držené v ústraní. Tohoto práva nyní využil a ptal se vážně, pozorně a téměř naivně.
„Pane ze Souvré,“ začal, „proč musím novému maršálovi něco říkat?“
„Protože dnes ráno o desáté u královny matky vám markýz složí přísahu francouzských maršálů a ujistí vás, že vám bude věrně sloužit.“
„A co mu řeknu?“
„Sire, byl jsem požádán, abych vás k tomu účelu naučil následující větu,“
Pokud vím, bylo to poprvé, co pan ze Souvré naznačil svůj odstup od toho, co vkládal do králových úst, jak bylo jeho povinností.
Spustil:
„Bratranče, jsem přesvědčen, že vaše služby mi budou ku prospěchu, a děkuji vám za všechny projevy dobré vůle.“
„Bratranče?“ nechápal Ludvík.“Proč mám říkat markýzovi z Ancre bratranče?“
„Takový je zvyk, sire. Maršál stojí ve Francii výše než šlechta. Proto jej král oslovuje ‚bratranče‘ a všichni ostatní jej musejí oslovovat ‚Excelence‘.“
„I vévodové a pairové?“
„I ti, sire.“
Záchvěv úsměvu přeletěl Ludvíkovu tvář, jako by pochyboval, že „i ti“ se dobrovolně podřídí své povinnosti, jednaloť se o osobu pramálo váženou.
„Nuže, pane ze Souvré,“ ozv…
