KOKTAVÉ STRAŠIDLO
Můj strýc Stanislav Trevor byl přesvědčen, že strašidla, nebo aspoň jejich převážná většina, jsou zhmotnělé výčitky svědomí. Měl pro toto tvrzení své důvody, protože se mu v podzimních deštivých nocích zjevovala Zorka Selešová, kterou za velice dramatických okolností odmítl kdysi učinit paní Trevorovou.
Zorka, baletka Hudebního divadla, vyřešila své životní zklamání sebevraždou a jedné říjnové noci skočila z mostu do řeky. Od té doby obtěžovala strýce Trevora daleko více než za svého života. Nebyla sice už tak hysterická a nepokoušela se rozdrápat mu obličej, ale změnila taktiku tak podstatně, že to strýc nesl velice nelibě. Zjevovala se mu celá zmáčená, upachtěná, umolousaná a stále úpěnlivě naříkala. Z jejího nářku nebylo ovšem patrno, co vlastně na bývalém milenci požaduje, a tak mu pouze inscenovala nepříjemné, bezesné noci.
Sotva nastalo podzimní sychravé počasí, poklesla zcela zřetelně strýcova nálada a on věděl, že ho nic dobrého nečeká. Nepředpokládal, že by si Zorka Selešová nechala ujít příležitost připravit ho o zasloužený noční odpočinek. Zmáčené strašidlo bylo velice pilné a pracovité. Pustošilo strýcovi nervy od října až do svatého Mikuláše a v případě blátivé zimy se objevovalo i kolem vánoc. Jednou se zjevilo i na Hromnice.
„To je k nevydržení!“ sténal nevyspalý strýc Trevor. „Ta holka mě usouží, nebo přivede do blázince! Nemá špetku soucitu! Co teď mohu dělat, když je takovou dobu po smrti? Vzít si ji nemohu a jinak ji potěšit taky ne! Ostatně, vůbec na ni není příjemný pohled! Když jsem se do ní zamiloval, byla to přitažlivá dívka v přiléhavém dráždivém trikotu. Teď je to zmáčená čůza s vykulenýma očima a z vlasů jí crčí špinavá břečka! Kvůli ní každý podzim zestárnu o deset let! Kdybych měl dost peněz, ujel bych koncem září na Kanárské ostrovy a vrátil bych se až v lednu!“
Bylo to krásné řešení, ale bohužel naprosto neuskutečnitelné. Strýce připravily baletky a sboristky o celý majetek, takže neměl ani na cestu k Máchovu jezeru. Zůstával tedy v Praze a trpěl. Jednou už strašidelnou návštěvu nemohl přestát a uprostřed noci se rozběhl k Vltavě, aby se sám utopil.
Cestou si to ale rozmyslel a vběhl do vinárny U modré štiky, kde se příšerně opil. Skončil k ránu na záchytce, kde prosil na kolenou primáře, aby ho už konečně přestal strašil.
Takové tedy byly zkušenosti mého strýce se strašidly a já je mohu toliko potvrdit. Nezjevovala se mi sice odvržená milenka, ale mladý urostlý muž Radek Sova. Velice pohledný a sympatický člověk, který dlouhá léta bydlel v naší ulici. Vášnivě miloval divadlo a toužil stát se hercem, ale bylo to nad jeho síly. Od dětství příšerně koktal a nemohl se to při nejlepší vůli odnaučit. Vyučil se kuchařem a všechen výdělek odevzdával logopedům. Jeho snaha se soustavně míjela účinkem. Dokonce se mi zdálo, že míra jeho koktavosti se stále zvyšuje. Jistě za to nemohli logopedi, ale spíše milostné neúspěchy, kterých Radek zažil několik po sobě. Díky svému vzhledu se snadno seznámil s atraktivní dívkou, ale zase ji velice záhy ztratil. Velice tím trpěl. Naříkal, že se nikdy neožení, právě tak, jako mu nebude dopřáno, aby si zahrál Hamleta nebo Cyrana z Bergeracu v některém z předních pražských divadel.
Stýkal jsem se s Radkem Sovou nejméně dvakrát týdně, protože ke mně chodil na hodiny jevištní mluvy. Nemělo to valný smysl, ale jeho vytrvalost byla bezmezná a já jsem neměl to srdce říci mu, aby se věnoval raději sběru léčivých bylin. Jednou se ke mně dostavil ve velice zuboženém stavu. Právě ho odkopla aranžérka Radmila Fikejzová, která nehodlala spojit svůj život budoucí manekýnky s koktavým kuchařem. Radek nesmírně trpěl a nemohl jsem najít způsob, jak ho uklidnit, popřípadě rozveselit. Neusmál se ani podařeným vtipům, které jsem pochytil od kabaretního herce Čirůvky. Tvářil se tragicky a beznaděj čišela z každého jeho gesta.
Nevím, co jsem měl v této situaci udělat, ale rozhodně ne to, co jsem provedl. Vzpomněl jsem si totiž na krátký článek v jednom maga…
