VLKODLAK MĚL SMŮLU
„Jste učený člověk,“ řekl inženýr Vácha, „ale jdete mi se svým žvaněním na nervy. V době počítačů, letů do vesmíru a satelitní televize mi začnete vykládat báchorky, kterým by možná uvěřili ve středověku! Víte co? Strčte si své upíry a vlkodlaky laskavě za klobouk!“
„To je dobrá rada pro ignoranta,“ odpověděl profesor Mejtský, „kterého ty vaše idiotské počítače vzrušují a přivádějí ho do extáze! Mne svět techniky nikdy nezajímal a sotva se jím kdy budu zabývat. Je to pozlátko, které lidi pouze odvádí od věcí podstatných. Vědci zkoumají vesmír, ale nerozumějí sami sobě. Nic o sobě nevědí. Jsou v tomto směru daleko za učenci středověku, kterým se tak rádi posmívají!“
„Pouhá rétorika,“ ušklíbl se inženýr. „Staromilské rozumování bez věcné ceny! Moderní člověk nemůže věřit výmyslům a jevům, které si nemůže ověřit! Nebo jste snad schopen seznámit mě s nějakým upírem?“
„Bohužel,“ vzdychl Mejtský, „je to tvor, který téměř vymizel. Vždycky byl nemilosrdně pronásledován a ubíjen, ačkoliv se nikdy nezmnožil do té míry, aby ohrožoval existenci lidstva. Mnoho století s obtížemi vegetoval a bránil se vyhubení. Lidé jej likvidovali bez výčitek i špetky soudnosti. Na zemi přece bylo vždycky dost šelem a dravců, kteří byli člověku daleko nebezpečnější. Dodnes zahynou desetitisíce lidí ročně na hadí uštknutí. Kdo spočítá ztráty na životech, které způsobují žraloci? Upíři nikdy takové nebezpečí neznamenal i a škody jim připisované byly nadsazovány a zveličovány. Skutečnou pohromou však pro ně bylo zavedení pohřbu žehem. V krematoriích jsou likvidováni potencionální upíři takřka beze zbytku. Ti, kteří by v hrobě nezetleli a stali se nemrtvolami nebo upíry, padnou za oběť plamenům. Je to veliká kulturní škoda a náš život se zbytečně stává chudším. Upír je přece daleko zajímavějším tvorem než nějaký orel nebo tetřev! Zasluhoval by si té nejpřísnější ochrany a nezměrné ohleduplnosti, a nikoliv nabubřelého přezírání!“
„Zkrátka a dobře,“ triumfoval inženýr, „upírem mi nemůžete sloužit. Nejste schopen poskytnout mi sebemenší důkaz! Dovolte mi tedy, abych zůstal u svého původního názoru. A co ti vlkodlaci? Předpokládám, že mi rovněž nemůžete žádného naservírovat!“
„Ale ano,“ řekl váhavě profesor. „Za jistých okolností bych pravděpodobně mohl. Pochopitelně se to neobejde bez jistých problémů.“
„Chápu.“ přikývl inženýr posměšně. „Je mi jasné, že vlkodlak nečíhá za každým rohem a nevyskytují se jich statisíce. Jaké jsou vaše podmínky?“
Profesor zamračeně hleděl do země. „Vlkodlak není živočišný druh,“ vysvětloval, „ale výsledek realizace talentu určitého typu. Někteří lidé, a zdůrazňuji, že jich není mnoho, se dokáží vcítit do psychiky zvířete tak silně a beze zbytku, že mohou na určitou dobu přijmout jeho tělesnou schránku.“
„V životě jsem neslyšel takovou hloupost,“ kroutil hlavou Vácha. „Snad bychom se měli přece jen bavit o něčem jiném.“
„Souhlasil jsem s tím, že vás přesvědčím,“ nedal se Mejtský, „a to nelze učinit slovy. Dokážu vám, že existují vlkodlaci, nezvratným způsobem. Spatříte proměnu člověka ve zvíře na vlastní oči.“
„Takhle mne za nohu ještě nikdo netahal,“ šklebil se inženýr, „ani na prvního apríla ne!“
Ale profesor se nerozveselil. „Vlastně si ten zážitek ani nezasloužíte,“ řekl káravě, „protože se chováte úplně nemožně. Popíráte něco, o čem nemáte nejmenší potuchy. Je to, jako kdybych já tvrdil, že neexistuje elektrický proud.“
„Snadno bych vám dokázal, že existuje,“ usmál se s převahou inženýr, „a nemusel bych kolem toho dlouho vykládat.“
„To proto,“ mračil se profesor, „že nejsem nevzdělanec jako vy! Vaši techniku nemám rád, dokonce je mi z duše protivná, ale nepovažuji ji za pohádky nebo výplody chorých mozků. Vy o předmětu mého bádání nevíte zhola nic, a všechny mé vývody bagatelizujete dříve, než je vyslechnete. Ale budiž! Přestanu už teoretizovat a uvedu vás přímo do středu události. Ukáži vám člověka, který má schopnost stát se vlkodlakem!“
„Tak?“ zvedl obočí inženýr. „A kdo to je?“
„Já …
