4. kapitola
Zastavil jsem džíp před jediným vchodem, který jsem znal. Braxa, která spatřila růži ve světle reflektoru džípu, chovala teď krabici na klíně, jako by to bylo naše dítě, a neříkala nic. Na tváři měla překrásný a odevzdaný výraz.
„Jsou teď v chrámu?“ chtěl jsem vědět.
Výraz madony se nezměnil. Opakoval jsem otázku. Pohnula se.
„Ano,“ řekla jakoby z velké dálky. „Ale ty se dovnitř nedostaneš.“
„Uvidíme.“
Obrátil jsem se a pomohl jí vystoupit.
Vedl jsem ji za ruku a ona kráčela jako v transu. V záři právě vyšlého měsíce vypadaly její oči stejně jako tenkrát, když jsem ji poznal, jako v den, kdy tančila. Luskl jsem prsty. Nic.
Strčil jsem tedy do dveří a zavedl ji dovnitř. Místnost byla jen slabě osvětlena.
A ona vykřikla ten den už potřetí:
„Neubližuj mu, Ontro! Je to Gallinger!“
Dosud nikdy jsem neviděl žádného Marťana, jen Marťanky, a tak jsem neměl možnost poznat, zda tenhle tady je zrůda nebo ne, ale podezíral jsem ho, že je.
Prohlížel jsem si ho.
Polonahé tělo měl pokryto bradavicemi a boulemi. Potíže s žlázami, usoudil jsem.
Myslel jsem si, že jsem největší člověk na planetě, ale on měřil přes dva metry a byl otylý. Už jsem věděl, odkud se vzala má obrovská postel!
„Vrať se,“ řekl. „Ona smí dovnitř, ty ne!“
„Musím si vzít své knihy a své věci.“
Zvedl obrovskou levou paži. Následoval jsem ji pohledem. Všechny mé věci byly úhledně srovnány na hromádce v koutě místnosti.
„Musím dovnitř. Musím mluvit s Mkvey a s Matkami.“
„Nesmíš.“
„Závisí na tom životy vašeho národa.“
„Vrať se!“ zahřměl. „Vrať se zpátky ke svým lidem, Gallingere! Nás nech na pokoji!“
Mé jméno znělo v jeho ústech cize, jako by šlo o docela jiného tvora. Jak je asi starý, uvažoval jsem. Tři sta let? Čtyři sta? Hlídá chrám celý svůj život? Proč? A před kým? Způsob, jímž se pohyboval, se mi nelíbil. Už jsem viděl lidi takhle se pohybovat.
„Vrať se!“ opakoval.
Jestli jsou tak dokonalí ve válečném umění jako v tanci, nebo ještě hůř, jestli umění bojovat je součástí jejich tanců, čekaly mě ošklivé věci.
„Jdi dovnitř,“ řekl jsem Braxe. „Dej růži Mkvey a řekni, že ji posílám. Řekni jí, že přijdu za chvilku.“
„Udělám, co žádáš. Nezapomeň na mě na Zemi, Gallingere. Sbohem.“
Neodpověděl jsem a ona přešla kolem Ontra do další místnosti s růží v ruce.
„Teď odejdi,“ řekl. „Jestli chceš, řeknu jí, že jsme spolu zápasili a že jsi mě málem porazil, ale já tě uhodil, až jsi ztratil vědomí, a potom jsem tě odnesl na loď.“
„Ne,“ řekl jsem. „Obejdu tě nebo přejdu, ale půjdu dál.“
Přikrčil se a roztáhl ruce.
„Vložit ruce na svatého muže je hřích, Gallingere,“ mručel, „ale zastavím tě.“
Moje paměť byla jako zaražené okno, které ovane čerstvý vzduch. Najednou se vyjasnilo a já se vrátil šest let do minulosti.
Jsem student orientálních jazyků na tokijské univerzitě a toto je jeden z večerů, které jsem každý týden věnoval oddechu. Stojím v desetimetrovém kruhu v Kodokanu, kimono převázané hnědým pásem kolem beder. Podle stupnice umění jsem Ik-kyu, to jest méně než zkušený bojovník, ale na pravé straně prsou mám hnědý kosočtverec atemiwaza. Vypracoval jsem si vynikající techniku, jež neuvěřitelně vyhovuje mé výšce a s níž vyhrávám zápasy.
Nikdy jsem svou techniku nepoužil ve rvačce a naposledy jsem zápasil před pěti lety. Vyšel jsem z formy, to mi bylo jasné, ale snažil jsem se přimět svou mysl, aby se v ní odrážel celý Ontro.
Odněkud z minulosti řekl hlas: Hadžime, začněte bojovat!
Zaujal jsem postoj neko-aši-dachi. Jeho oči hořely. Pohnul se a já se na něj vrhl.
Použil jsem svůj jediný trik.
Vymrštil jsem nohu, jako když praskne péro. Téměř dva a půl metru nad podlahou se setkala s Ontrovou bradou v okamžiku, kdy se snažil uskočit.
Hlava se mu zvrátila a upadl. Ze rtů se mu vydralo tiché zasténání. Tak a máš to za sebou. Promiň, kamaráde!
Když jsem ho překračoval, podrazil mi poněkud mátožně nohu a já upadl přes jeho tělo. Nevěřil jsem, že by po té ráně mohl zůstat při vědomí. Netoužil jsem dál mu ubližovat.
Ale on nahmatal m…
