2. kapitola

Právě jsem zavíral za Betty po krátkém gramatickém sezení, když jsem v hale zaslechl hlasy. Zůstal jsem stát u pootevřených dveří a našpicoval jsem uši.

Mortonovo šťavnaté tremolo: „Věřil bys tomu? Před chvílí mi řekl ahoj!“

„Hmmm.“ Emoryho sloní plíce vybuchly. „Buď to s ním jde z kopce, nebo jsi stál v cestě a chtěl, aby ses hnul.“

„Nejspíš mě nepoznal. Řek bych, že teď, co se nimrá s tou jejich řečí, už nezamhouří oko. Měl jsem minulý týden noční a pokaždý ve tři hodiny ráno, když jsem šel kolem jeho dveří, bylo slyšet magnetofon. V pět, když jsem končil, ještě nespal.“

„Ten chlap opravdu maká jako šroub,“ přiznal Emory neochotně. „Asi se dopuje, aby neusnul. Poslední dobou má oči jako skleněnky. Ale možná že u básníků je to normálka.“

Betty tam zřejmě byla taky, protože na tomhle místě se vmísila do řeči:

„Myslete si o něm co chcete, ale mně bude trvat nejmíň rok, než se naučím to, co on pochytil za tři týdny. Jsem ovšem jen lingvista a ne básník.“

Mortonovi se zřejmě tajně líbily její příliš okázalé půvaby. Jiný důvod pro jeho ústup z pozic mě nenapadá.

„Na vysoký jsem absolvoval seminář moderní poezie,“ řekl. „Probírali jsme šest básníků — Yeatse, Pounda, Eliota, Cranea, Stevense a Gallingera — a poslední den semestru, když profesor byl drobet naměkko, povídá: ,Těchhle šest jmen je zapsáno na tabuli našeho století a zůstanou tam, i kdyby se proti nim spikly všechny mocnosti pekelné i kritické.‘ Podle mě jsou jeho Krišnovy dýmky a Madrigaly senzační. Je to pro mě čest, že jsem v stejný expedici jako on. I když holt se mnou promluvil sotva dva tucty slov, co ho znám,“ dodal.

Jako další si vzala slovo obhajoba: „Nenapadlo tě někdy,“ řekla Betty, „že je třeba strašně citlivý na svůj vzhled? Byl zázračné dítě a ve škole neměl kamarády. Je přecitlivělý a totálně introvertní.“

„Citlivý! Přecitlivělý!“ Emory se dusil a_ prskal. „Náfuka, jestli něco, a urážky se z něj jen sypou! Řekni ,Čau‘ nebo ,To je dneska hezky‘ a on na tebe ohrne nos. U něj je to už podmíněnej reflex.“

Vyměnili si ještě pár uštěpačností a pak se rozešli.

Bůh ti žehnej, Mortone, můj uhrovitý intelektuále a znalče! Nikdy jsem nebyl zapsán v kursu o své vlastní poezii, ale jsem rád, že o mně někdo takhle mluvil. Mocnosti pekelné, no prosím! Možná že otcovy modlitby přece jen někdo vyslyšel a že je ze mě nakonec misionář!

Jenomže…

…jenomže misionář potřebuje něco, na co by lidi obrátil. Mám svůj soukromý estetický kód a předpokládám, že z něj někde vyplývá taky vedlejší etický produkt. Ale pokud jsem chtěl kdy něco kázat, tak takovým chudáčkům, jako jsi ty, nikdy, ani ve svých básních. Jsem možná povaleč, ale jsem taky snob a v mém nebi pro tebe není místo — je to soukromý koutek, kam chodí na večeři Swift, Shaw a Petronius.

Měl bys vidět hostiny, které tam pořádáme! Každého Trimalchiona, každého Emoryho tam rozcupujeme na cimpr-campr.

A s tebou, Mortone, skoncujeme už při polévce.

* * * * *

Otočil jsem se a usadil u svého psacího stolu. Měl jsem chuť něco napsat. Kazateli jsem dal volno. Chtělo se mi napsat báseň, báseň o stém sedmnáctém Lokarově tanci, o růži putující za světlem, jež jí kreslí vítr, choré a umírající jako růže Williama Blaka…

Našel jsem tužku a začal psát.

Když jsem dopsal, měl jsem radost. Nebylo to nic vynikajícího, řekl bych, že to bylo jakž takž uspokojivé — vznešená marťanština nepatří k jazykům, v nichž jsem nejsilnější. Třeba zařadím báseň do své příští sbírky. Pojmenoval jsem ji Braxa.

V zemi vichru a rudé, kde v ledovém večeru Času umrzá mléko ještě v prsech Života, kde dvojice lun nad hlavou — tak jako pes a kočka v uličkách jimiž se ubírají sny — se rve a navždy ve mně zanechává jizvy mých útěků…

Poslední květ otáčí hořící hlavou.

Odložil jsem báseň a našel si prášek pro spaní. Najednou jsem se cítil utahaný.

Když jsem příští den ukázal báseň Mkvey, přečetla si ji několikrát docela pomalu.

„Je nádherná,“ řekla. „Ale použil jste tři slova ze svého jazyka. Předpokládám, že kočka a…