3. kapitola

Dny se podobaly Shelleyho listí: byly žluté, rudé a hnědé a poletovaly v prudkém západním větru. Vířily kolem mě a chrastily jako mikrofilm. Skoro všechny knihy byly už natočeny. Učencům bude trvat léta, než je prostudují, než zhodnotí jejich cenu. Měl jsem v zásuvce uzamčený celý Mars.

Kazatel, kterého jsem zanedbával a ke kterému jsem se mnohokrát vrátil, byl téměř hotov a připraven promluvit vznešenou marťanštinou.

Pískal jsem si, když jsem nebyl v chrámu, a popsal stovky archů verši, za které bych se byl dříve styděl. Večer jsem se procházel s Braxou po přesypech nebo jsme vycházeli vysoko do hor. Někdy mi tančila a někdy jsem já jí předčítal cosi dlouhého v daktylském hexametru. Dosud si myslela, že jsem Rilke, a já si téměř namluvil, že je to pravda. Jako on jsem žil na zámku Duino a psal jeho Elegie.

„…Je divné neobývat už tuto Zemi,

neřídit se zvyky sotva nabytými

a nerozumět růžím…“

Ne, nikdy se nesnaž rozumět růžím! Přivoň k nim (a nezapomeň popotáhnout, Kane), utrhni je, těš se jimi! Žij daným okamžikem! Drž se ho, seč můžeš! Ale nežádej na bozích vysvětlení! Listy opadají rychle, odnese je…

A nikdo si nás nevšímal. A všem to bylo jedno.

Laura. Laura a Braxa. Vidíte, rýmují se, ačkoliv rým trochu kulhá. Byla vysoká, chladná a plavovlasá (nenávidím blondýnky!), a protože mě otec obrátil naruby a vysypal jako kapsu, myslel jsem, že by mě mohla znova naplnit. Jenže ten chlapík, ten veršotepec s biblickou bradou a psí oddaností v očích, byl prostě senza ozdobou mejdanů, které pořádala. Ničím jiným.

Jak mi ten přístroj v chrámu nadával! Rouhal se Malannovi i Gallingerovi. A divoký západní vítr dul a něco číhalo za našimi zády.

Nastávaly naše poslední dny.

Minul jeden, kdy jsem se nesešel s Braxou. Pak noc.

A druhý den. A třetí.

Byl jsem napůl šílený. Neuvědomil jsem si, jak jsme si blízko, jak ji potřebuji. Jist si přítomností, bojoval jsem proti touze vyzvídat na růži.

Ale teď jsem se musel zeptat. Nechtěl jsem, ale neměl jsem jinou možnost.

„Kde je, Mkvey? Kde je Braxa?“

„Pryč,“ řekla.

„Kde?“

„Nevím.“

Díval jsem se do jejích ďábelských očí, tak podobných ptačím, a prokletí se mi dralo na rty.

„Musím to vědět.“

Dívala se skrze mě.

„Odešla od nás. Pryč. Asi do hor. Nebo do pouště, nezáleží na tom. Na čem vůbec záleží? Tanec se chýlí ke konci. Chrám se brzy vylidní.“

„Proč? Proč odešla?“

„Nevím.“

„Musím ji vidět. Odjíždíme za pár dnů.“

„Lituji, Gallingere.“

„Já taky,“ řekl jsem a zabouchl hlučně knihu, aniž jsem řekl M'narra.

Povstal jsem.

„Najdu ji.“

Odešel jsem z chrámu, Mkvey tam zůstala sedět jako socha. Své boty jsem našel tam, kde jsem je zul.

* * * * *

Celý den jsem bezcílně jezdil nahoru a dolů po přesypech. Posádce Aspiku jsem musel připadat jako písečná bouře, když jsem brázdil poušť tak sám. Nakonec jsem se musel vrátit pro palivo.

Emory vyšel ven.

„Dobrá, dej si plnou nádrž. Vypadáš jako popelář. Co je to za rodeo ?“

„Já — totiž, něco jsem ztratil.“

„Uprostřed pouště? Snad ne nějaký sonet? Pro nic jinýho by ses přece tak neplašil.“

„Ale ne kruci. Něco osobního.“

George mi mezitím naplnil nádrž. Lezl jsem znova do džípu.

„Počkat!“ Emory mě chytil za ruku. „Neodjedeš, dokud mi neřekneš, o co jde.“

Mohl jsem se mu vyškubnout, ale on zas mohl přikázat, aby mě násilím přivedli zpátky, a hezkých pár lidí by to bylo určitě s potěšením provedlo. Přemohl jsem se tedy a pomalu a tiše odpověděl:

„Prostě jsem ztratil hodinky. Byl to dárek od matky, rodinný šperk. Chci je najít, než odjedeme.“

„Víš jistě, žes je nenechal ležet v kabině nebo někde v Tirellianu?“

„Už jsem je tam hledal.“

„Třeba ti je někdo schoval, aby tě dožral. Víš, že nejsi zrovna populární.“

Potřásl jsem hlavou.

„Myslel jsem na to. Ale vždycky je nosím v pravé kapse. Musel jsem je vytrousit, když jsem drncal po písku.“

Přimhouřil oči.

„Pokud si vzpomínám, četl jsem na záložce tvé knihy, že ti matka zemřela při porodu.“

„Právě,“ řekl jsem a kousl se do jazyka. „Hodinky patřily děd…