V téhle roční době byl soumrak krátký. Po Rubaškovi nebylo ani stopy.
„Díval jsem se a dával pozor, dokud bylo vidět,“ sdělila jim Nefríta, kdy se sesedli kolem malého ohně a dívali se, jak Mžoura vaří jídlo. „Některé z těch žen, které vyšly ven, patřily k těm, co jsem ráno viděl vcházet dovnitř.“
„Jste si jistý?“ řekl Honzárum.
„Možná, že jsme přerostlí, seržante,“ odpověděla mu Nefríta s ublíženým výrazem, „ale máme dokonalé to... ehm... vidím-všechno, mám-všechno-v-hlavě. Další ženy přišly do pevnosti večer.“
„Noční směna,“ řekla Řimbo.
„No dobrá, pokusili jsme se,“ řekl Honzárum. „Jestli měl trochu štěstí, dostal pěknou teplou kobku a našli mu dlouhé kalhoty. Sbalte si krámy, hoši. Proplížíme se kolem a do našich linií a kolem půlnoci můžeme být v pohodlném pelechu.“
Poly si připomněla, co před několika hodinami řekla o tom, že budou bojovat. Někde se začít musí. „Rád bych ještě jednou zkusil pevnost,“ řekla.
„Tak vy byste... Zpěváček... vy byste to ještě jednou zkusil, ano?“ prohlásil Honzárum s jízlivým úžasem.
„Mám tam bratra.“
„Tak to je rozhodně na bezpečném místě.“
„Mohl by být zraněn. Já hlasuji pro pevnost.“
„Hlasujete?“ opakoval nechápavě seržant. „Tisíc kuší a palcátů, tak to je nějaká novinka, že? Hlasovat v armádě. Kdo se chce dát zabít, mládenci, ten zvedne ruku? Nechte toho Zpěváček!“
„Ale já to přesto zkusím, seržante!“
„To tedy ne!“
„Zkuste mě zastavit!“ Ta slova vyklouzla Apoléně dřív, než je stačila polknout. A je to tady, pomyslela si, ten výkřik, který zaslechne polovina světa. Teď už není návratu. Skočila jsem z okraje útesu a teď už mi nezbývá nic jiného než padat.
Honzárumův obličej zůstal několik vteřin zcela bezvýrazný a pak seržant řekl: „Ještě někdo hlasuje pro pevnost?“
Apoléna se podívala na Mžouru, která se začervenala.
„My,“ řekla Řimbo. Tuty vedle ní škrtla zápalkou a tu podržela tak, aby se jasně rozhořela. To byla od Tuty dost dlouhá řeč.
„A proč to, proboha?“ užasl Honzárum.
„Nechceme sedět v nějakém močále,“ vysvětlovala Řimbo, „a nechceme si nechat neustále od někoho poroučet.“
„A to jste si to nemohli rozmyslet, než jste se dali naverbovat do armády, mládenci?“
„My nejsme mládenci, seržante.“
„Když já řeknu, že jste, tak jste.“
No, ne že bych to nakonec nečekala, pomyslela si Apoléna. „Dobrá, seržante,“ ozvala se. „Přišel zřejmě čas probrat si to hned tady a teď.“
„Ohó... hmm...“ řekl Honzárum s přehnaným divadelním výrazem a vylovil z kapsy svitek žvýkacího tabáku.
„Prosím?“
Honzárum si sedl na zbytky jedné stěny. „To nic, to já, jen aby řeč nestála,“ odpověděl. „No, pokračujte, Zpěváček. Sem s projevem. Já si říkal, že k tomu nakonec musí dojít.“
„Vy víte, že jsem žena, seržante,“ řekla Poly.
„Jasně, vám bych nesvěřil k oholení ani kus sejra.“
Oddíl tiše zíral. Honzárum otevřel svůj velký kapesní nůž a zkoumal svitek žvýkacího tabáku, jako kdyby to byla momentálně nejzajímavější věc na světě.
„Takže.... ehm... co s tím chcete dělat?“ zeptala se Apoléna, která měla pocit, že věci pokračují jinak, než čekala.
„To nevím. A vůbec, můžu s tím něco dělat? Vždyť jste se tak narodila.“
„Ale Rubaškovi jste to neřekl!“
„Neřekl.“
Apoléna zatoužila vykopnout seržantovi ten zatracený tabák z rukou. Teď, když už vytáhla své tajemství, bylo na jeho lhostejném chování něco agresivního. Bylo to, jako kdyby vám někdo otevřel dveře přesně v té chvíli, kdy jste se proti nim rozeběhli s beranidlem - najednou jste pádili budovou a nevěděli jste, kde se zastavíte.
„No dobrá, ale my jsme všichni ženy, seržante,“ navázala Řimbo. „Co vy na to?“
Honzárum pomalu zakrojil do tabáku. „Tak? A co?“ zabručel a neustále upíral soustředěný pohled na svůj tabák.
„Cože?“ vyjekla Poly.
„A vy si myslíte, že to ještě nikdy nikdo nezkoušel? Vy si myslíte, že jste první a jediné? Máte dojem, že váš starý seržant je hluchý, slepý a blbý? Ošidit tak možná můžete jedna druhou a ošidit ruprta dokáže každý, ale starého Honzáruma neoblafnete. Nebyl jsem si jist, jak je to s Malediktem,…
