To byl dobrý čas, vzpomínala Apoléna.
Nešli dolů k říčním dokům. Viděli, že tam není jediná loď. Nestihli to včas a loďmistr odplul bez nich. Místo toho přešli most a zamířili do hlubokého lesa. Vedl je Rubaška na svém stařičkém koni. V čele řady kráčel Maledikt... a Nefríta řadu uzavírala. Když vás v noci vede upír, nepotřebujete světlo a troll, kráčející poslední, odradí kohokoliv, kdo by je chtěl napadnout odzadu.
O člunu už nepadlo jediné slovo. Nepadlo vůbec žádné slovo. Věc byla v tom... věc byla v tom, pomyslela si Apoléna, že už nepochodovali sami. Sdíleli Tajemství. Byla to obrovská úleva a právě teď o ní nepotřebovali mluvit. Na druhé straně měli dost rozumu na to, aby pro všechny případy vydávali průměrný počet pšouků a říhnutí, dloubali se v nose a škrabali v rozkroku.
Apoléna nevěděla, zda má být pyšná na to, že ji tak dlouho považovali za mladíka. Tedy, myslela si, je pravda, že jsem se na to dlouho připravovala a snažila jsem se ze všech sil, aby to tak vypadlo. Opanovala jsem tu zvláštní chůzi, až na to, že já ji spíš opannovala, haha, vymyslela jsem si to falešné holení a to ani jednu z těch ostatních ani nenapadlo, celé dny jsem si nečistila nehty a rozhodně bych se mohla chlubit tím, že tak jako já si nekrkne ani jedna. Takže jsem se opravdu snažila. Jen se jí trochu dotklo, když zjistila, že se jí to dařilo tak dokonale.
Po několika hodinách pochodu, když už začalo skutečně svítat, ucítili kouř. Mezi stromy před nimi se vznášel slabý, našedlý závoj. Nadporučík Rubaška zvedl ruku na znamení, aby zastavili, a Honzárum se s ním pustil do tlumeného rozhovoru.
Apoléna postoupila kupředu. „Mohl bych zašeptat, seržante? Myslím, že vím, co to je.“
Honzárum a Rubaška se k ní obrátili jako na povel. Pak řekl seržant: „Ano? Dobrá, Zpěváček. Tak běžte a zjistěte, jestli máte pravdu.“
To byl přístup k věci, který by Apolénu nenapadl, a její výraz to zřejmě neskrýval. Když Honzárum viděl její výraz, poněkud změkl. Kývl na Maledikta a řekl: „Běžte s ním, desátníku.“
Nechali oddíl za sebou a opatrně se pustili vpřed po polštářích spadaného listí. Kouř byl těžký a aromatický a především vyvolával vzpomínky. Apoléna zamířila tam, kde šero hustého podrostu vítězilo na světlem řidšího lesa, a nakonec se prodrala do lískového hájku. Tady byl kouř ještě hustší a skoro se nehýbal.
Pak podrost skončil. O kousek dál na kruhu vymýcené země se tyčila okrouhlá kupa podobná doutnajícímu vulkánu a šířila kolem sebe plameny a dým.
„Milíř,“ zašeptala Apoléna. „Hromada lískového dřeva pokrytá jílem. Mohl by tady tiše doutnat celé dny. Včera večer se ale do něj dostal ten vichr a oheň prorazil na povrch. Teď už z toho dobré uhlí nebude, hoří to moc rychle.“
Pomalu obešli mýtinu a drželi se přitom ve skrytu porostu. Na vyčištěném prostoru bylo milířů hned několik. Z některých vystupovaly malé obláčky dýmu, jiné byly v různých stupních stavby. Vedle otýpek lískových větví se vršily hromádky čerstvého jílu. Byla tam chatrč, milíře a s výjimkou praskajícího dřeva hořícího milíře nic jiného než ticho.
„Uhlíř je buď mrtev, nebo skoro mrtev,“ řekla Apoléna.
„Je mrtvý,“ přikývl Maledikt. „Cítím ve vzduchu smrt.“
„Cítíš to i v tom kouři?“
„Jistě,“ přikývl Maledikt. „Některé věci jsou cítit mnohem lépe. Ale jak jsi to věděla ty?“
„Hlídají milíře jako ostříži,“ odpověděla Apoléna a obrátila pohled k chatrči. „Kdyby byl naživu, nenenechal by oheň takhle rozhořet. Je v chatrči?“
„Jsou v chatrči,“ odpověděl Maledikt lakonicky. Vykročil kouřem směrem k provizornímu obydlí.
Poly se rozeběhla za ním. „Muž a žena? Jejich ženy často bývají s nimi a -“
„To nepoznám, zvláště pokud jsou starší.“
Chatrč byla skutečně jen provizorní přístřešek, zhotovený z propletených lískových prutů a s plachtou místo střechy. Uhlíři trávili většinu času venku, přecházeli od milíře k milíři a dohlíželi na to, aby plameny nikde neprorážely ven. Chatrč neměla okna, jen dveřní otvor, kde dveře nahrazoval pruh látky. Látka byla stažena stranou a odhaloval…
