Pochodovali ve stejné sestavě jako včera, s Malediktem v čele. Mračna nakumulovala alespoň trochu tepla a nebyla tak hustá, aby jimi tu a tam neproniklo měsíční světlo. Noční prales nedělal Apoléně žádné potíže a tohle ani žádný zvlášť divoký les nebyl. Stejně jako to, co provozovali, nebyl pochod. Jejich postup se podobal spíš rychlému plížení jednotlivců či dvojic.
Vzala si dvě koňkuše, které teď měla poněkud nešikovně přichyceny pod popruhy svého vaku. Byly to dost děsivé věcičky, něco jako kombinace mezi malou kuší a hodinami. V silném podpažbí byl napínací mechanismus a oblouk luku měl rozpětí sotva dvacet centimetrů. Když jste se o ni opřeli celou vahou, mohli jste ho napnout a tato energie spolu s převody uvnitř vám pak umožnila vystřelit ošklivou kovovou šipku silou, která ji prohnala dva a půl centimetru silným prknem. Byly z modře kaleného kovu, elegantní a zlé. Ale existuje staré vojenské rčení: Raději to napálím já do tebe, než abys to napálil ty do mě, hajzle.
Apoléna se pomalu přesunula podél řady dopředu a nakonec srovnala krok s Igorem. I v šeru viděla, jak na ni přátelsky kývl a pak obrátil svou pozornost zpět k chůzi. Musel, protože jeho vak byl přinejmenším dvakrát tak velký než vaky ostatních. Nikdo neměl odvahu zeptat se, co v něm má, i když občas bylo slyšet, jak uvnitř něco tiše šplouchá.
Muňkulu občas procházeli Igoři, i když technicky byli Hříchem před tváří Nugátovou. Apoléna si myslela, že použít pár kousků někoho, kdo je mrtvý, a díky nim udržet naživu tři čtyři jiné lidi je skvělá myšlenka, ale otec Perdělín hlásal z kazatelny, že Nugát nechce, aby lidé žili, ale aby žili správně. Shromáždění dali svým mumláním najevo všeobecný souhlas s jeho slovy, i když Apoléna věděla, že i tady, v kostele, sedí několik lidí, jejichž jedna noha nebo ruka je méně opálená nebo chlupatější než ta druhá. Všude v horách pracovali dřevorubci. Nehody se stávaly, nečekané a náhlé nehody. A protože jednoruký dřevorubec mnoho práce nenašel, lidé se vydávali z hor, vyhledali Igora a ten pak udělal to, co ani sebevětší množství modliteb nedokázalo.
Igorové měli jedno motto: Nechte kolovat a vraťte nepoškozené. Nebylo třeba jim platit po práci. Museli jste jim zaplatit předem, a upřímně řečeno, přesně to byla ta věc, které se většina lidí bála. Chvíle, kdy jste umírali a na vašem prahu se zcela tajemně a nečekaně objevil Igor a žádal, aby si mohl vzít některé vaše kousky pro ty, které měl na svém „mhalém sheznamu“. Říkalo se, že rád počkal, až si to s vámi vyřídil kněz, a když pak přišel ten správný čas, odvedl rychlou, čistou a úhlednou práci. Ale i tak se velmi často stávalo, že když se Igor objevil v domě potenciálního dárce, posedl onoho dotyčného strach a obrátil se k Nugátovi, který měl raději celé lidi. V takovém případě Igor tiše a bez protestů odešel a nikdy se nevrátil. Ale už nikdy se neobjevil ve vesnici, dokonce ani v žádném z okolních dřevorubeckých táborů. A neobjevil se tam ani jediný z dalších Igorů. Dokud to koluje, tak to koluje... a když ne, tak dost.
Pokud to Apoléna chápala, tak si Igorové mysleli, že tělo není nic jiného než poněkud složitější šaty. Podivné bylo to, že nugátisté si to mysleli taky.
„Jsi rád, že jsi narukoval, Igore?“ řekla Apoléna, když šli chvilku mlčky.
„To jo, Kváku.“
„Mohl by ses na příští zastávce podívat ruprtovi na ruku, prosím? Ošklivě se pořezal.“
„Jhasně, Kváku.“
„Můžu se tě na něco zeptat, Igore?“
„Jhistě, Kváku.“
„Jak se říká ženským Igorům?“
Igor zakopl, srovnal krok a pokračoval v chůzi. Chvilku mlčel a pak řekl: „Tak jo, co jsem udělala špatně?“
„Občas zapomínáš huhlat,“ odpověděla Apoléna. „Ale z větší části je to... jen pocit. Drobnost, možná něco na tom, jak se pohybuješ.“
„To slovo, které hledáš je, Igorína,“ odpověděla Igorína. „My zdaleka tak nehuhňáme jako mládenci.“
Chvíli šly mlčky. „Myslela jsem, bůhvíco to není, když si ostříhám vlasy,“ řekla pak Apoléna.
„Myslíš ty stehy?“ usmála se Igorína. „Ty můžu vytahat během pěti minut. Mám je j…
