Kapitola 53
Liz se probudila a věděla, že až otevře oči, uvidí žlutý strop s trhlinou v omítce ve tvaru písmene T. Zírá na ni už dva týdny. Kvůli prasklé lebce nesmí číst, nesmí se dívat na televizi, může jen trochu poslouchat rádio. Průstřel se zahojí rychle, tvrdili, nebyly poškozeny žádné životně důležité orgány.
Rozhodně ne životně důležité pro ni.
Jeden lékař se jí přišel zeptat, zda plánuje mít děti. Zavrtěla hlavou a nechtěla slyšet zbytek. Lékař ji tedy nechal. Na špatné zprávy bude dost času později, nyní se snažila soustředit se na ty dobré. Jako na to, že nebude muset v následujících letech řídit dopravu. A na to, že za ní zašel policejní ředitel a informoval ji, že si může vzít pár týdnů dovolenou.
Nechala pohled putovat k okennímu rámu. Snažila se otočit hlavu, jenže jí kolem krku připevnili něco, co se podobalo vrtné plošině a kvůli čemu se absolutně nedokázala pohnout.
Nebyla ráda, že je sama, nikdy se jí to nelíbilo. Předchozího dne za ní zaběhla Tonje Wiigová a zeptala se jí, jestli neví, kam se poděl Harry. Jako by snad Liz během doby, co ležela v kómatu, telepaticky kontaktoval. Liz pochopila, že obavy Tonje Wiigové jsou více než profesionální, nekomentovala to však, jen prohlásila, že se Harry určitě objeví.
Tonje Wiigová působila tak osaměle a ztraceně, jako by právě zjistila, že jí ujel vlak. No, však ona to zvládne. Vypadá na silnou ženu. Dozvěděla se, že se stane novou velvyslankyní, úřadu se ujme v květnu.
Někdo zakašlal. Liz otevřela oči.
„Jak se daří?“ pronesl chraplavý hlas.
„Harry?“
Cvakl zapalovač a Liz ucítila cigaretový kouř.
„Tak jste zpátky?“ zeptala se.
„Rejdím u hladiny.“
„Cože děláte?“
„Experimentuju. Snažím se najít nejlepší způsob, jak se udržovat v bezvědomí.“
„Prý jste utekl z nemocnice.“
„Už tu pro mě nemohli víc udělat.“
Opatrně se zasmála, což spočívalo v tom, že ze sebe v krátkých a drobných výdeších vyplivla trochu vzduchu.
„Co povídal?“ chtěl vědět Harry.
„Bjarne Müller? Že v Oslu prší a vypadá to, že jaro přijde letos brzy. Jinak mě prosil, abych vás pozdravovala a vyřídila, že je všechno jako dřív. Všichni jsou veselí a spokojení a na obou stranách si oddechli. Vrchní ředitel Torhus mi přinesl květiny a ptal se po vás. Požádal mě, abych vám pogratulovala.“
„Co povídal Müller?“
Liz vzdychla. „Předala jsem mu váš vzkaz a on to prověřil.“
„No a?“
„Víte, jak málo pravděpodobné je, že mohl mít Brekke něco společného s tím případem znásilnění vaší sestry, že?“
„Jo.“ Zaslechla zapraskání tabáku, jak zhluboka potáhl.
„Možná byste měl na ten případ zapomenout, Harry.“
„Proč?“
„Brekkeho expřítelkyně tu otázku nepochopila. Odkopla ho, protože jí připadal nudný, jiný důvod k tomu neměla. A…“
Liz se nadechla.
„A když se stalo to s vaší sestrou, ani nebyl v Oslu.“
Snažila se mu na hlase poznat, jak to bere.
„Je mi líto,“ dodala.
Slyšela, jak cigareta spadla na podlahu a jak se na podlaze otočil gumový podpatek.
„No… Chtěl jsem jenom vědět, jak se vám daří.“ Ocelové nohy židle zaškrabaly o podlahu.
„Harry?“
„Jsem tady.“
„Poslední věc. Vrátíte se, slíbíte mi to? Nezůstávejte tam…“
Zaslechla, jak se nadechl.
„Vrátím se,“ odpověděl bezvýrazně, jako by to byl refrén, kterého už má plné zuby.
