Kapitola 42
Hilde Molnesová byla rozhodně příliš opilá na to, aby si mohla vzít valium. Popravdě řečeno byla příliš opilá prakticky na cokoli, s výjimkou toho, že by se mohla opít ještě víc.
Zdálo se, že Jens tomu nevěnuje pozornost, běhal jako splašený do kuchyně a zpátky pro vodu a led.
Harry seděl na pohovce a zpola naslouchal Hildinu blábolení.
„Myslí si, že se stalo něco strašného,“ vysvětlil mu Jens.
„Povězte jí, že víc než osmdesát procent podobných případů zmizení končí tím, že se zmizelá osoba zase v pořádku objeví,“ vyzval ho Harry, jako by bylo potřeba to, co řekl, přeložit do její blábolivé mluvy.
„Taky jsem jí to povídal. Jenže ona si myslí, že Runě někdo něco udělal, prý to cítí.“
„Pitomost!“
Jens seděl na krajíčku židle a mnul si ruce. Vypadal naprosto ochromeně a hleděl na Harryho takřka prosebně.
„Runa a Hilde se poslední dobou dost hádaly, a tak mě napadlo, jestli…“
„… jestli beze slova neutekla, aby matku potrestala? To není nemožné.“
Hilde Molnesová zakašlala a pohnula se směrem k pohovce. Podařilo se jí se na ni posadit a kopla do sebe další gin. Tonik už došel.
„Občas taková bývá,“ konstatoval Jens, jako by tu Hilde nebyla. A vlastně ani není, usoudil Harry. Ústa se jí otevřela a Hilde slabě zachrápala. Jens na ni vrhl pohled.
„Při našem prvním setkání mi řekla, že pije tonik, aby nedostala malárii. Protože obsahuje chinin. Ale že bez ginu jí nechutná.“ Chabě se pousmál a znovu zvedl sluchátko, aby se ujistil, že telefon má vyzváněcí tón.
„Pro případ, že by…“
„Chápu,“ přikývl Harry.
Přesunuli se na terasu a naslouchali městu. Přes hučení automobilů k nim dolehl intenzivní zvuk hydraulického vrtáku.
„Nová vylepšená dálnice,“ podotkl Jens. „Pracují na ní dnem i nocí. Povede přímo tamhletou čtvrtí,“ ukázal.
„Slyšel jsem, že se v tom projektu angažuje jeden Nor. Ove Klipra, znáte ho?“ Harry pohlédl na Brekkeho koutkem oka.
„Ove Klipra, ano. Jistě. Jsme jeho největší makléři. Dělal jsem pro něj spoustu valutových obchodů.“
„Vážně? Víte, čím se momentálně zabývá?“
„Jak se to vezme. Rozhodně kupuje spoustu společností.“
„O jaké společnosti jde?“
„Převážně to jsou menší dodavatelské firmy. Nejspíš si vytváří kapacitu pro to, aby mohl převzít větší část projektu BERTS tím, že koupí subdodavatele.“
„Je to chytré?“
Jens ožil, očividně se mu ulevilo, že může myslet na něco jiného. „Dokud dokáže své nákupy financovat, pak ano. A pokud ty firmy nepůjdou do háje, ještě než jim přidělí předpokládané zakázky.“
„Znáte společnost, která se jmenuje Phuridell?“
„Jistěže.“ Jens se zasmál. „Dělali jsme pro Klipru její analýzu a doporučili jsme mu, aby ji koupil. Otázka spíš zní, odkud znáte Phuridell vy.“
„To asi nebylo zrovna šťastné doporučení, viďte?“
„Ne, to zrovna…“ Jens se zatvářil zmateně.
„Požádal jsem včera jistého člověka, aby mi tuhle společnost trochu proklepl, a ukázalo se, že je ve všech praktických ohledech v konkurzu,“ podotkl Harry.
„To je pravda, ale proč se zajímáte o Phuridell?“
„Řekněme to tak, že se spíš zajímám o Klipru. Vy máte celkem přehled, jak na tom je. Jak silně ho ten konkurz postihne?“
Jens pokrčil rameny. „Normálně by to nebyl problém, ale v souvislosti s projektem BERTS si půjčil na nákup tolika firem, že je celá ta záležitost jako domeček z karet. Jediný závan větru ho může celý sfouknout, jestli rozumíte, co tím míním. A pak by padl i Klipra.“
„Takže on koupil Phuridell na základě doporučení vaší společnosti – nebo možná bych měl spíš říct na základě vašeho doporučení. Za pouhé dva týdny firma zkrachovala a on teď riskuje, že všechno, co vybudoval, se obrátí v prach kvůli doporučení jediného makléře. Nevím toho o analýzách firem moc, ale vím, že tři týdny jsou hodně krátká doba. Muselo mu to připadat, jako byste mu prodal použité auto bez motoru. Musel mít dojem, že lumpové jako vy by měli jít sedět a dostat nakládačku.“
Zdálo se, že Brekkemu začíná svítat, co tím Harry naznačuje.
„Měl by snad Ove Klipra…? To si děláte legraci!“
„No… Mám takovou te…
