Kapitola 18
Na moje zazvonění přisel otevřít doktor Gelderfield osobně. Jeho výraz vyjadřoval znechucenost profesionála, vyrušeného mimo pracovní dobu; když ale uviděl, o koho jde, tvář se mu rozzářila,
„Ale, ale, to je Donald Lam, náš malý udatný bojovník. Jen pojďte směle dále. Služebná má dnes večer volno, takže musím chodit ke dveřím sám. Těhle večerů se vždycky děsím, protože tolik lidí otravuje doktory pro hlouposti. Jen pojďte pěkně dál a posaďte se.“
Zavedl mě do přijímacího salónu, ve kterém bylo několik křesel. Řekl: „Zařídil jsem to tady tak, aby měli pacienti při náhlých případech kde čekat Vzadu mám místnůstku, kde mohu provádět drobnější chirurgické zákroky. My ale půjdeme do obytné části, kde si můžeme udělat pohodlí a odpočinout si. Doufám, že nemáte příliš naspěch.“
„Nemám příliš naspěch, dokud jsem tady.“
„Tak to je báječné. Chci si s vámi pořádně promluvit. Víte, moje pacientka a vaše klientka – paní Devarestová – mi dělá velké starosti.“
„Co je s paní Devarestovou?“ zeptal jsem se.
Doktor Gelderfield svraštil čelo. „Mám o ni strach… Pojďte sem a posaďte se. Nedal byste si něco k pití? Já sám pít nemohu, protože nikdy nevím, kdy budu muset najednou vyjet k náhlému případu.“
„Skotská se sodou by nebyla špatná.“
„Posaďte se pěkně sem. Zařídím to. Mám tu všechno kromě ledu. Přinesu ho z mrazicího boxu. Hezky si sedněte a jako doma. Je mi moc líto, že jsem na vás tenkrát byl tak příkrý, když jsem s vámi mluvil u auta. To jsem si ještě neuvědomoval – no, co jste za člověka. Jen tu počkejte a já přinesu to pití.“
Uvelebil jsem se do křesla. Pokoj působil uklidňujícím dojmem, křesla byla hluboká, měkká, světla tlumená, stěny obložené knihovnami, velký stůl zcela pokrytý časopisy a knihami, za každým křeslem stála lampa, schránky s kuřivem na dosah ruky, hojnost cigaret a sirek – prostě ideální obývací pokoj. Sladce to tu vonělo aromatickým tabákem a člověk z něj měl pocit užívanosti jako u dobrých obnošených bot. Dalo se tam odpočinout, hluk venkovního světa byl odříznut moderními, zvukotěsnými stěnami. Klimatizace udržovala pokoj v příjemné teplotě a vlhkosti.
Z kuchyně jsem slyšel doktora Gelderfielda sypat kostky ledu do misky.
Vrátil se a na podnose byla láhev staré skotské, láhev klubové sody, velká miska kostek ledu a slaměný držáček na sklenici, aby se mi od ní neorosily prsty.
„Poslužte si, Lame,“ řekl, pokládaje podnos na kávový stoleček u mého křesla. „Je mi líto, že si nemohu dát s vámi. Namíchejte si to, jak vám vyhovuje. Bude mi potěšením alespoň se na vás dívat Pořád myslím na to báječné divadlo, které jste zinscenoval. Byl to skvělý souboj. Pro pacientku nevhodný. Měl jsem ji okamžitě převézt zpátky do domu, ale připouštím, že jsem na okamžik zanedbal své povinnosti. Jednáte obdivuhodně rychle a koordinovaně. Kde jste se naučil boxovat?“
Zasmál jsem se: „Byla to tvrdá škola. Kdysi mě všichni poráželi. Berta Coolová mi dala peníze na hodiny džiu-džitsu. Ty mi pomohly. Pak jsem měl případ, při kterém jsem trávil hodně času s bouřlivákem, profesionálním boxerem, posedlým touhou mě trénovat. Něco z toho jsem pochytil“
„To bych řekl, že pochytil! Vždycky se mi líbí, když to malý nandá velkému – člověk vždycky sympatizuje se slabšími. Bylo to pěkné představení. Pořád ho mám před sebou.“
Nalil jsem si.
„Chystal jste se vyprávět něco o paní Devarestové?“
Přikývl, otevřel ústa, pak se ovládl a přemýšlivě se na mě zadíval Nakonec pravil: „V mé profesi existuje jistá etika. Nesmím s vámi hovořit o pacientčiných symptomech nebo diagnóze – pokud bych neměl její svolení.“
Neříkal jsem nic.
Chvíli čekal, aby zdůraznil důležitost toho, co se mi chystá říct, a pak pokračoval: „Když ale uvážím situaci, vím, že si vás má pacientka najala, abyste provedl jisté pátrání. Dala mi instrukce, abych s vámi plně spolupracoval. Takže pokud k úspěšnému dokončení své práce potřebujete určité informace o jejím stavu, cítím, že vám klidně mohu zodpovědět takové specifické otázky, které byste mohl položit…
