Kapitola 17
Albatros byl luxusní hotelový dům s vrátným, který vypadal jako polní maršál, s elegantními portýry s nápisem „Albatros“ vyšitým na límcích uniforem a miniaturním albatrosem v bílém provedení na levé náprsní kapse saka. Arogantní recepční nám jednoznačně naznačil, že se od návštěvníků očekává, že se ohlásí.
„Je pan Harmley doma?“
„Podívám se. Koho mám ohlásit?“
„Paní Coolová a Donald Lam.“
Recepční se otočil k telefonní desce. Pevně jsem si držel palce. Harmley byl doma. Slyšel jsem recepčního říkat: „Dobrý večer, pane Harmley. Paní Coolová a Donald Lam na vás čekají v hale.“
Podle výrazu v tváři recepčního jsem odhadoval, že Harmley váhá, ale uslyšel jsem: „Zajisté, pane Harmley.“ Zavěsil telefon. „Máte jít nahoru. Je to byt šest set dvacet jedna. Pan Harmley říkal, že právě odchází na schůzku, ale pár minut na vás mít bude.“
„To nám stačí,“ řekl jsem.
Došli jsme k výtahům. Byly tam dva. Řekl jsem Bertě: „Jeď tímhle do šestého patra. Já pojedu tím druhým.“
„Já ti nerozumím.“
„To nevadí, jen si pospěš a nastup.“
Berta mě probodla pohledem a nastoupila do výtahu. Barevný liftboj se na mě zvědavě podíval, pak vystřelil s klecí vzhůru. Druhý výtah právě sjížděl dolů. Světelná tabulka ukazovala, že krátce zastavil v šestém patře, pak jehla seskočila dolů do čtvrtého, zastavila se, klesla do druhého a výtah přistál v hale. Corbin Harmley si klestil cestu z výtahu a rychle zamířil ke dveřím. Měl na sobě klobouk a přes paži prevlečeník.
„Harmleyi.“
Při zvuku mého hlasu se otočil: „Aha, tady jste. Nebyl s vámi ještě někdo?“
„Paní Coolová.“
„Ach, ano.“
„Jela nahoru do šestého patra. Já jsem čekal tady dole… abychom vás nepropásli v případě, že byste špatně porozuměl recepčnímu.“
Rychle řekl: „Ale já rozuměl recepčnímu, že počkáte tady v hale. Mám velice důležitou schůzku. Mám pro vás jenom pár vteřin. Já…“
Odmlčel se a významně se podíval na hodinky.
Navrhl jsem: „Vrátíme se do šestého patra. Berta čeká nahoře.“
„Obávám se, že nemám čas.“
„Možná bude lepší, když si promluvíme nahoře než tady dole.“
Vrhl pohled k recepčnímu a řekl: „Tak dobrá, risknu to, že se o pár minut zpozdím. Pojďte.“
Vyjeli jsme výtahem nahoru. Když jsme s Harmleyem vystoupili, stála tam rozhořčená Berta, odhadující situaci. Zlost jí částečně zmizela z očí.
„Promluvíme si ve vašem bytě nebo tady?“ zeptal jsem se.
Takřka nepostřehnutelně zaváhal. „No samozřejmě u mě v bytě. Mám ale jen pár minut Možná později bych vám mohl poskytnout podrobnější informace…“
„Tak pojďte,“ přerušil jsem ho. „Nebude to trvat dlouho.“
Odvedl nás ke svému bytu, odemkl dveře a nechal Bertu vstoupit první. Berta vešla dovnitř. Čekal, že půjdu za ní, ale já mu jemně stiskl paži, aby vešel dřív on. Já vstoupil jako poslední.
„No tak?“ zeptal se vestoje a střídavě se díval na mě a na Bertu, aniž by nás vybídl, abychom se posadili.
Řekl jsem: „Musím vám něco říct. Nejsem vůbec přítelem Devarestových. Až donedávna jsem Nadine Croyovou nikdy neviděl“
„To je ale zajímavé.“
„Jsem ve skutečnosti soukromý detektiv.“
V tu chvíli propukl v smích. „A to má být pro mě překvapení?“
„Proč ne?“
„Proboha, uznejte, že mám alespoň trochu inteligence. Celá situace přímo volá do nebes, že jste detektivové: ten způsob, jakým jste se všeho ujal, ty vaše nápady s dveřmi garáže. Ale no tak, Lame. Nesnažte se mi namluvit, že ta záležitost s přítelem rodiny byla sehrána kvůli mně. Myslel jsem si, že možná nechcete, aby si o tom povídalo služebnictvo, ale domnívat se, že byste tím ošálili mne je naprosto absurdní – zvláště když úplně stačí nahlédnout do telefonního seznamu a najít si jméno B. Coolová – důvěrná vyšetřování, a dozvědět se, že je Donald Lam její pravá ruka.“
„Partner,“ opravil jsem ho.
„Takže jste byl povýšen, co? No, blahopřeju vám oběma.“ Byl teď velice sladký, naprosto pánem svým i pánem situace.
Řekl jsem: „Jakožto soukromý detektiv jsem musel provést kompletní vyšetřování.“
„Zajisté. Za to jste taky placen.“
„V průběhu vyšetřování jsem zaše…
