Kapitola 6
Paní Devarestová mě přivítala slovy: „Jsem ráda, že jste se nám vrátil, pane Lame. Samozřejmě, vaše partnerka je sympatická, ale vám tak nějak důvěřuji víc. Možná proto, že si vás vybral Hilton.“
Byla oblečena v černém. Obličej bez nalíčení vypadal ve spojení s vykulenýma očima zvláště truchlivě.
„Co přesně si přejete, abych udělal?“ zeptal jsem se.
Řekla: „Paní Coolová mi sdělila, že byste dokázal přijít na to, jak donutit pojišťovnu zaplatit podle klauzule o dvojnásobném nahrazení škody.“
Vysvětlil jsem. „Pojišťovny se řídí zákonem. Nemohou vyplatit peníze, pokud se neobjeví fakta jasně ukazující na povinnost nahradit škodu.“
„To jsem už zjistila.“
„Vyzkoušel bych to, pokud by tu ještě byly nějaké jiné možnosti.“
„Ne, vyzkoušela jsem všechno. Podívejte se, pane Lame, dám vám polovinu jakékoliv částky, kterou dokážete od pojišťovny získat.“
„Možná to bude vyžadovat soud.“
„Dala bych vám polovinu z toho, co získám po vyrovnání s právníkem.“
„Možná by to bylo moc.“
„To mně vyhovuje, pokud to vyhovuje vám.“
„Uvidíme, co se dá dělat.“
„Také vám budu vyplácet běžnou gáži, abyste dokázal, že můj manžel neukradl ty kameny a nespáchal sebevraždu. Kdyby je vzal, kde teď jsou? Je to absurdní.“
„Nikdo jiný kombinaci k trezoru neměl?“
„Pokud víme, tak ne. Někdo jí přesto mít musel. Je to kvalitní trezor. Nemohl být otevřen bez kombinace. Podívejte se, přála bych si, aby jedna věc byla jasná. Nechci, abyste v souvislosti s mým mrtvým mužem rozpoutával jakékoliv skandály.“
„Pokud mám začít s vykopáváním důkazů, nelze odhadnout, co najdu. Budu se do toho muset pustit a vyhrabat všechno.“
„Ale nebudete muset nic z toho, co zjistíte, hlásit, že ne?“
„Ne.“
„Tak se do toho pusťte a kopejte.“
„Myslíte, že existuje něco, co byste si nepřála, abych vám hlásil?“
Řekla: „Hilton byl dobrý manžel, něžný, jemný a ohleduplný. Ale tuším, že nebyl o nic lepší než většina mužů. Podle mého názoru se nedá věřit žádnému.“
Obdařila mě šelmovským úsměvem.
„Začnu s obhlídkami,“ slíbil jsem.
„A chtěla by s vámi mluvit Nadine.“
„Kde je?“
„Najdete ji v dětském pokoji se Selmou.“
„Dobře, půjdu se po ní podívat.“
„Budete na tom opravdu pracovat, viďte, pane Lame?“
„Pokusím se.“
„Tak to je dobře.“
„Jen tak mimochodem, jak je to s trezorem? Nechala jste ho otevřít… od smrti vašeho manžela?“
„Ano. Našli jsme v jeho notýsku šifrovaná čísla. Můj právník mi navrhl zavolat specialistu, aby nám pomohl. Ten vypracoval kombinaci k trezoru ze seznamu těch čísel.“
„Pak jste si ho prohlédla – ten trezor?“
„Ale ano.“
„A co v něm bylo?“
„Jen ty pojistné smlouvy a notýsek, do kterého si Hilton zaznamenával průběh své nemoci od doby, kdy se objevila. Myslel si, chudák, že tím alespoň může posloužit svému oboru. Podle mě to zas nebylo tak vážné… určitě mohl… no, kdyby na sebe dával pozor a nehonil se ve dne v noci, dokázal by s tou chorobou bojovat. Držet ji v šachu, víte. Mohlo trvat roky, než by ho nemoc přemohla.“
„Aha.“
„Můj právník dohodl s pojišťovnou, ať vyplatí těch čtyřicet tisíc. Proti naší straně neexistuje žádná předpojatost, protože jsme přijali jejich podmínky. Můžeme se kdykoliv pokusit získat ten zbytek.“
„Dobrá.“
„A nezapomenete navštívit Nadine?“
„Už za ní jdu.“
Usmála se na mě a řekla: „Nevím, co to na vás je, pane Lame, co mi vnukává takový pocit důvěry.“
„Děkuji vám.“
Nadine Croyovou jsem našel v dětském pokoji. Tenkrát jsem poprvé uviděl Selmu. Měla matčiny oči, klidný, dobrosrdečný úsměv, který jí v tvářičkách dělal dolíčky.
Paní Croyová mě představila: „To je pan Lam, miláčku.“
Selma se roztančila pokojem, aby mi podala ruku. „Velice mě těší,“ řekla pomalu, zřetelně a s každým slovem správně akcentovaným.
„Také mě těší, děkuji, jakpak se máš?“
„Já jsem hodná. Máma říká, že když budu hodná, pustí mi dneska večer promítačku.“
Paní Croyová se zasmála. „Asi jí trochu rozmazluji. Hodně jsem ji natáčela. Ráda se na to dívá, pořád dokola.“
Selma na mě pohlédla a řekla s dětskou vážností: „A také na …
