Kapitola 14.
Pondělí. Barbara.
Barbara Svendsenová začala poslední dobou hodně přemýšlet o čase. Ne že by byla nějak zvlášť filozoficky založená, většina lidí, kteří ji znali, by o ní prohlásila spíš opak. Šlo jen o to, že dřív nevěnovala ani pomyšlení skutečnosti, že všechno má svůj čas a že ten čas už skoro vypršel. To, že z její kariéry modelky nic nebude, jí došlo před mnoha lety. Musela se spokojit s titulem bývalá manekýnka. Znělo to hezky, ačkoli výraz „manekýnka“ vlastně pochází z nizozemštiny a znamená „malý muž“. Petter jí to vysvětlil. Tak jako jí vysvětloval většinu věcí, o nichž se domníval, že by je měla znát. To on jí sehnal tu práci v baru Head On. A prášky, díky nimž zvládala chodit rovnou z práce na Blindern, kde se měla stát socioložkou. Jenže čas na Pettera, prášky a sny o socioložce vypršel a ona tam jednoho dne stála bez Pettera a bez zkoušek, jen se studijní půjčkou, s dluhy za prášky a prací v nejnudnějším baru v Oslu. Takže všeho nechala, půjčila si od rodičů peníze a odjela do Lisabonu, aby dala svému životu správný kurz a naučila se třeba trochu portugalsky.
Lisabon byl chvíli fantastický. Dny ubíhaly jako šílené, ale to Barbaru neznepokojovalo. Čas přece nebyl ničím, co by odcházelo, byl tím, co přicházelo. Dokud jí nedošly peníze, neskončila Markova takzvaná věčná věrnost a také zábava. Vrátila se domů o pár zkušeností starší. Například se naučila, že portugalská extáze je sice levnější než norská, ale nadělá člověku v životě stejný bordel, že portugalština je sakra těžký jazyk a že čas je omezený neobnovitelný zdroj.
Pak chodila v chronologickém sledu s Rolfem, Ronem a Rolandem a nechala se od nich živit. Znělo to zábavněji, než to bylo. S výjimkou Rolanda. Roland byl prima. Jenže čas odplul a Roland s ním.
Teprve když se znovu nastěhovala do svého dívčího pokojíku u rodičů, přestal se svět točit a čas se zklidnil. Přestala chodit ven, dokázala nebrat prášky a začala si pohrávat s myšlenkou, že se zase pustí do studií. Mezitím pracovala pro personální agenturu Manpower. Po čtyřech týdnech práce „zapůjčené“ recepční v advokátní kanceláři Halle, Thune a Wetterlid, která se fyzicky nacházela na náměstí Carla Bernera a statutárně v nižší vrstvě osloských advokátů vymáhajících pohledávky, jí nabídli trvalé zaměstnání.
To bylo před čtyřmi roky.
Souhlasila především proto, že zjistila, že ve firmě Halle, Thune a Wetterlid ubíhá čas pomaleji než na jakémkoli jiném místě, kde dosud byla. Pomalost začínala v okamžiku, kdy člověk vkročil do té červené cihlové budovy a stiskl ve výtahu pětku. Uplynula vždycky skoro celá věčnost, než se dveře výtahu opět zavřely a než pomalu vystoupaly k nebi s mraky ještě pomalejšího času. Na svém místě za recepčním pultem mohla Barbara sledovat celý proces na vteřinovce hodin nad vstupními dveřmi. To, jak se vteřiny, minuty a hodiny neochotně plouží. V některé dny dokázala čas skoro zastavit, byla to jen otázka soustředění. Zvláštní bylo, že to vypadalo, jako by ostatním kolem ní ubíhal čas mnohem rychleji. Jako by existovali v paralelních, ale odlišných časových dimenzích. Telefon před ní neustále vyzváněl a lidé přibíhali a odbíhali jako v němém filmu, jenže jí připadalo, jako by se to dělo mimo ni, jako by ona byla mechanický robot, který se pohybuje stejně rychle jako oni, ale její vnitřní život se odehrává ve zpomaleném tempu.
Tak třeba tenhle poslední týden. Na jednu větší pohledávkovou kancelář byl najednou vyhlášen konkurz, a tím všechno dostalo šílený spád. Wetterlid jí vysvělil, že to je teď příležitost pro supy, kteří si chtějí urvat volné podíly na trhu, a že to je vynikající šance k postupu do elitní divize. A dneska se Barbary zeptal, jestli by mohla v práci zůstat déle, že mají schůzky s klienty té společnosti, na niž byl uvalen konkurz, až do šesti hodin a rádi by zapůsobili dojmem, že v kanceláři Halle, Thune a Wetterlid je všechno, jak má být, chápete? Wetterlid jí jako obvykle zíral na prsa, když s ní mluvil, a ona se jako obvykle usmíva…
