Kapitola 23.
Pátek. Lidská existence.
Harryho zjištění bývala drobnými ledovými kapkami, které mu dopadaly na hlavu. Ničím víc. Ale občas se samozřejmě stávalo, že pokud vzhlédl a sledoval směr dopadání kapek, dokázal najít příčinnou souvislost. Tohle zjištění bylo jiného rázu. Tohle byl dar, krádež, nezasloužená laskavost andělů, hudba, jaká přicházela k lidem typu Duka Ellingtona, sakumprásk jako vystřižená přímo ze sna, stačilo jen se posadit ke klavíru a zahrát ji.
A právě to teď Harry dělal. Povolal do své vlastní kanceláře na třináctou hodinu koncertní publikum. Měl tak dost času, aby složil poslední, nejpodstatnější kousíček kódu. Na to potřeboval vůdčí hvězdu. A mapu hvězdné oblohy.
Cestou do kanceláře zaskočil do knihkupectví a nakoupil pravítko, úhelník, kružítko, nejtenčí fix, jaký měli, a několik fólií. Pustil se do práce hned, jak dorazil do kanceláře. Vytáhl velkou mapu Osla, kterou předtím strhl, zalepil jedno roztržené místo, uhladil ji a znovu ji pověsil na delší zeď. Pak na fólii nakreslil kružnici, rozdělil ji na pět výsečí, každou přesně o sedmdesáti dvou stupních, a za pomoci pravítka a fixu spojil jediným souvislým tahem volné body na nejvzdálenějších místech kružnice. Když skončil, zvedl fólii ke světlu. Pentagram.
Zpětný projektor v zasedací místnosti byl pryč, takže Harry došel do zasedací místnosti oddělení loupežných přepadení, kde šéf oddělení Ivarsson právě pronášel svou obvyklou řeč – mezi kolegy nazývanou „Jak jsem se stal tak schopným“ – skupině povinně shromážděných policistů zastupujících své kolegy na dovolené.
„Přednostní případ,“ pronesl Harry, vytáhl zástrčku a vyvezl projektor kolem strnulého Ivarssona z místnosti ven.
V kanceláři pak Harry položil fólii na projektor, namířil obdélník světla na mapu a zhasl stropní světlo.
V místnosti bez oken ponořené do tmy slyšel svůj vlastní dech, zatímco otáčel archem, přibližoval projektor, oddaloval ho a zaostřoval černý stín hvězdy, dokud vše nesouhlasilo. Protože to souhlasilo. Jasně že to souhlasí. Zíral na mapu, zakroužkoval dvě domovní čísla a uskutečnil několik telefonátů.
Pak byl připraven.
V jednu hodinu a pět minut se Bjarne Moller, Tom Waaler, Beáta Lonnová a Stale Aune mačkali v Harryho a Halvorsenově kanceláři pro dva. Seděli na vypůjčených židlích tiše jako pěny. Harry se uvelebil na hraně psacího stolu.
„Je to šifra,“ prohlásil Harry. „Velice jednoduchá šifra. Společného jmenovatele jsme měli odhalit už dávno. Dostali jsme ho totiž nezašifrovaný. Číslo.“
Podívali se na něj.
„Pět,“ dodal Harry.
„Pět?“
„Číslo pět.“
Harry se rozhlédl po čtyřech tázavých obličejích.
Vtom se stalo to, co se mu sem tam – a stále častěji – stávalo po dlouhém období chlastání. Naprosto bez varování ztratil půdu pod nohama. Měl pocit, že padá a že se skutečnost převrací. Nebyli tu žádní čtyři kolegové sedící před ním v kanceláři, nebyl tu žádný případ vraždy, nebyl tu horký letní den v Oslu, nikdy neexistoval nikdo jménem Ráchel a Oleg. Pak půdu pod nohama zase našel. Ale věděl, že ten krátký záchvat paniky může být následován dalšími, že ještě pořád visí za špičky prstů.
Harry pozvedl hrnek s kávou a pomalu upíjel, přitom se snažil se vzpamatovat.
Rozhodl se, že až uslyší bouchnutí hrnku postaveného zpátky na psací stůl, bude zpátky, tady, v téhle skutečnosti.
Postavil hrnek.
Ten dopadl se zaduněním.
„První otázka,“ pokračoval Harry. „Vrah označil všechny oběti diamanty. Kolik cípů měly?“
„Pět,“ odpověděl Moller.
„Druhá otázka. Vždycky také uřízl každé oběti na levé ruce jeden prst. Kolik prstů má jedna ruka? Třetí otázka. Vraždy a to zmizení se odehrály ve třech po sobě následujících týdnech v pátek, ve středu a v pondělí. Kolik dní vždy uplynulo mezitím?“
Na chvíli se rozhostilo ticho.
„Pět,“ odpověděl Waaler.
„A doba vraždy?“
Aune si odkašlal: „Kolem páté.“
„Pátá a poslední otázka. Oběti byly vybrány na zdánlivě náhodných adresách, ale místa činu mají jednu věc společnou. Beáto?“
Beáta se zašklebila. „Pětka?“
Vš…
