ČTYŘICÁTÁ KAPITOLA
McCann se naučil rychle dvě věci, když se začal dívat do synova počítače, řekla jeho sestra. Nejdřív zjistil, že software může být podminovaný a při otevření historie navštívených stránek se ta historie vymaže. Musíte ji otevřít správně, což neudělal. Nevěděl, jak na to. Ale jako hodně stahovacích programů není dokonalá. Má malou závadu. První obrazovka zůstane asi na půl vteřiny viditelná. Pak zmizí. Vyprázdní se. Už na ní nic není.
Potom se naučil, jak krátká je půlka vteřiny. A také jak je dlouhá. Během půl vteřiny se může v pohodě vrátit rychlý nadhoz. A v paměti může utkvět spousta informací. Je to otázka vůle, ne přemýšlení. Jakýsi pradávný trik mysli, sítnice a přetrvávajícího vjemu. Lepší odvrátit pohled a podívat se jen letmo.
Až na to, že ten obraz nemá žádný význam. Jsou to jen dlouhé řady znaků, jako by někdo překoulel míček po horní části klávesnice. Úplně náhodné kombinace.
McCannova sestra pokračovala: „Peter je ale Peter a podařilo se mu pochopit, proti čemu stojí. Říká se tomu hluboký web. O němž se nedá moc zjistit. Vedli jsme děsivé rozhovory. Domnívali jsme se, že máme všechno pod kontrolou, obrazně řečeno. Ale nemáme. Existuje celý tajný svět, o kterém nic nevíme. Desetkrát větší než náš. Žijí v něm lidé a povídají si. Dělají prapodivné věci, kterým nerozumíme. Jako ve vědeckofantastickém filmu.“
Reacher se zeptal: „Měl Westwood pomoct s něčím určitým, nebo se jednalo jenom o všeobecný dotaz?“
„Ne, ten dotaz byl velice konkrétní. Mezi uživateli hlubokého webu panuje podezření, že vláda vytváří vyhledávač schopný odhalit jejich webové stránky. Měli jsme pocit, že Westwood ve svém článku naznačuje, že ten vyhledávač už existuje. Peter chtěl, aby to Westwood buď potvrdil, nebo popřel, a pokud je to skutečně pravda, aby mu ten vyhledávač umožnil použít.“
„Je to pravděpodobné?“
„Osobně si myslím, že ani náhodou, ale tonoucí se stébla chytá. Jeho syn je nezvěstný. Můj synovec.“
„Dokážete si představit, že Peter něco vynechal, když si s vámi povídal? Navazovalo jeho vyprávění vždycky na sebe?“
„Jak to myslíte?“
„Například jste nikdy neslyšela jméno Mother’s Rest.“
„Ne, to jsem neslyšela.“
„Zmínil se někdy o dvou stech mrtvých?“
Emily vyhrkla: „Dvě stě mrtvých?“
„Nezmínil,“ popřela její matka.
Reacher sdělil: „S Keeverem si o obou těchhle věcech povídal. A Keever se vydal do Mother’s Rest. Takže to místo je nějakým způsobem důležité. Přesto se vám o něm nezmínil.“
„Co se tam děje?“
„Nevíme.“
„Peter je můj velký bratr a já jsem jeho malá sestra. Nikdy na to nezapomíná. A nenechá na to zapomenout ani mně. Ne špatným způsobem. Tím nejlepším. Něco by mi zatajil jen proto, aby mě ušetřil nepříjemností.“
Nikdo nepromluvil.
Changová se zvedla.
Oznámila: „Musím si odskočit,“ a Emily jí ukázala, kam má jít, a Changová odešla správným směrem.
Reacher se zeptal: „Máte nějaké plány na večeři?“
McCannova sestra odpověděla: „Ještě jsem o tom nepřemýšlela.“
„Mohli bychom zajít do restaurace.“
„Kdo?“
„My všichni.“
„Kam?“
„Kamkoliv byste chtěli. Hned teď. Zvu vás. Dovolte mi, abych vás vzal na večeři.“
„Proč?“
„Máte za sebou náročný den.“
Na kraji místnosti se znovu objevila Changová. Zachytila Reacherův pohled a řekla: „Toaleta pro muže je tamhle, kdybys potřeboval.“
„Dobře,“ odvětil Reacher.
„Můžu ti ukázat kde, pokud bys chtěl.“
„Určitě ji najdu, až budu muset.“
Emily přeložila: „Chce si s vámi promluvit mezi čtyřma očima.“
Reacher tedy vstal a přidal se k Changové ve vnější chodbě. Changová se ho tiše zeptala: „Myslíš, že se blíží Hackettovi kamarádi?“
„Měli jsme být opatrnější s tím telefonem. Možná mají zařízení po celé zemi. Pokud ano, právě jsme zaprodali sestru. Podali přesný popis Westwoodovi. Tak ji nemůžeme nechat samotnou. Ne tady. Ne teď. Buď je dostaneme ven, nebo je budeme muset celou noc hlídat. Osobní ochrana. Široká škála služeb.“
„Radši bych šla ven.“
„Už jsem je pozval na večeři.“
„Ten strážný u brány je k ničemu.“
„Kde je ložnice?“
„V tom druhém křídle. Musí se zase přes obývák.“
„Pokus se je pozvat na večeři ty. Ode mě to možná vyznělo divně.“
„Je to divné od nás od obou. Neznáme je. A jsou uprostřed pečlivých příprav na svatbu. Exploduje jim hlava, když je dva neznámí lidé z ničeho nic pozvou na kýbl kuřecích křidýlek.“
„Řekl jsem, kamkoliv si budou přát. Nemusí to být KFC.“
„To je úplně to samé. Je jedno, kam půjdeme.“
Zaslechli auto na příjezdové cestě.
Kovové bouchnutí, jak se otevřely a zavřely dveře.
Kroky na záplavě kamenů.
Moderní automobilový průmysl nedává za normálně se otevírající dveře víc než čtyři sedadla. Některé sedany jsou pětimístné a některá víceúčelová vozidla sedmimístná, ale žádný drsňák se nenarodil proto, aby seděl na hrbolu převodovky, a požadovaný výkon nepodá nikdo, kdo sedí daleko vzadu v minivanu. Takže v nejhorším případě přijeli čtyři. V nejlepším případě jeden. Nejpravděpodobněji dva nebo tři. Reacher se okamžitě otočil a vydal se přes obývací pokoj, plánoval dopředu trasu, co možná nejpřímější, a lízal rohy stolů a opěradla křesel jako při slalomu na lyžích proti směru hodinových ručiček. Lairovi seděli pořád v jedné řadě na pohovce, strnulí a bez nejmenšího ponětí. Lydia, Emily, Evan, lněné úzké šaty, tričko a bikiny, šortky a řvavá havajská košile, upřené pohledy. Reacher poklepal rukou do vzduchu, když kolem nich procházel, aby jim řekl, že mají zůstat na místě, a pak vyrazil zadní stranou obývacího pokoje do krátké chodby s dalšími stříbrně zarámovanými fotografiemi neznámých lidí, možná příbuzných, včetně hubeného muže a smutného chlapce, nejspíš Petera a Michaela McCannových, a našel ložnici.
Zadní část mozku mu poradila ženy spí obvykle na straně u koupelny. Udělal krok stranou a protáhl se kolem velké manželské postele zarovnané poduškami k nočnímu stolku pouze s budíkem a nerozečtenou knihou.
Uslyšel, jak vetřelci vykopli přední dveře.
Otevřel zprudka zásuvku pod knihou a pohled mu padl na brýle, prášky proti bolesti hlavy, krabici papírových kapesníků a kolt python s patnácticentimetrovou hlavní. Šrafovaná rukojeť z nalakovaného ořechového dřeva, obrovský rám z modřené oceli, v otočném válci robustní náboje .357 Magnum. Na noční poplach pekelná zbraň. V mnoha směrech chytře zvolená. Jednoduchá. Bez pojistky a spolehlivá. Ale v jiných směrech nevhodná. Vážící skoro kilo a půl. Příliš těžká, aby ji rozespale mrkající člověk pořádně zvedl. A zpětný ráz by prohnal unavenou paži stropem.
Reacher ji vytáhl a zkontroloval válec. Všechny náboje na svém místě. Šestiranný revolver. Šest nábojů.
Zaslechl dupání v chodbě.
Za předními dveřmi. Dva metry napravo. Dva lidé. Třetí přijde zadem. Pokud existuje třetí člověk. Po ozdobném chodníčku, kolem výsadby, mezi solárními světly, skrz branku.
Račte dovnitř.
Žádné náhradní náboje v zásuvce.
Šestiranný revolver.
Reacher se vrátil ke dveřím ložnice. Stále slyšel dupání v chodbě. Pak vyšel ven, opět kolem fotografií ve stříbrných rámečcích, bokem při stěně, v napřažené ruce python, oči upřené na hledí, jasné a ostré, všechno ostatní rozmazané, měkké světlo, stažené žaluzie, spousta matných stínů.
Zastavil se u ústí obývacího pokoje. Nalevo měl Lairovy, stále na pohovce, ale neklidné. Šok ustupoval strachu. A v Emilyině případě hněvu. Chystala se vrhnout dopředu. Její rodiče se chystali vrhnout dozadu. Napravo měl pohovku, na které seděl s Changovou, a za ní se mu otvíral částečný pohled na dveře.
Zahlédl pohybující se rameno. Siluetu rýsující se proti světlu. Napjatou, nabuzenou, připravenou k výpadu.
Nalevo zahlédl posuvnými dveřmi chlapa v zadní zahradě. Za svatebními dary. Zatím venku v průzračném vzduchu. Černé tričko, černé kalhoty. A ruger P-85 s tlumičem. Svěšený ledabyle podél boku, od kolene k okraji vysoké boty. Také černý. Návštěvníci dorazili vhodně oblečení a vybavení, to rozhodně.
Kde je Changová?
Reacher nechtěl vystřelit, aniž by věděl, kde se nachází. Ne náboj Magnum. Ne směrem, kde by mohla být. Příliš mnoho matných stínů. Příliš mnoho oslepujících kontrastů. Příliš mnoho potenciálně šílených výsledků. Náboj se může odrazit od kosti a prolétnout stěnami. Množné číslo. Může prorazit úplně ven z domu a rozbít okno sousedům.
Kde je?
Emily se nadechovala k jekotu a vřeštění, stále v bikinách a tričku, podle Reachera přirozená prehistorická reakce, instinktivní obrana rodiny a území, k tomu v jejím případě oprávněné rozhořčení, jako by chtěla říct: tohle je můj mimořádný týden, a kdo si vůbec myslíte, že jste? Evan byl klidný člověk, zvyklý na pohromy, vyškolený v oblasti vědy a rozumu, testů, důkazů a opatrných diagnóz a byl chytrý a jiskřily v něm všechny obvody, ale nedokázal si to dát v hlavě dohromady, tak jeho tělo čekalo na konečné rozhodnutí. Lydia se tiskla do rohu, manželka a matka, sestra a teta, a stahovala se do sebe nebo možná do svého starého já, napadlo Reachera, do své mccannovské podoby, do drsných dob dospívání, kdy roztříštěné dřevo a těžké kroky neznamenaly nikdy nic dobrého.
Chlap na zahradě otevřel posuvné dveře, vstoupil dovnitř a zadní část mozku ukázala Reacherovi celou šachovou hru, jasně rozloženou jako blikající neonové šipky, v obrovském a groteskním detailu, bleskurychlá otočka doleva a rána do masitého hrudníku chlapa ze zahrady, kde hrozilo menší nebezpečí než u výstřelu do hlavy, že náboj proletí skrz naskrz, což je dobře, když se vezmou v úvahu dřevěné ploty v sousedství, ale zase ne tak dobře, když se vezme v úvahu, že Lairovým by smáčela růžová mlha zezadu vlasy a všechno ostatní, protože to by byl traumatický zážitek, zejména v takovém týdnu, až na to, že právě v tomhle okamžiku se ten týden proměnil v katastrofu, jelikož rozložení šachové hry praví, že každým okamžikem bude na podlahu jejich soukromého domu klesat mrtvé tělo, zatímco python majitele domu vypálí dvě rány po siluetě ramene, a i když by ty dvě rány nic netrefily, poskytnou vteřinu klidu na prosmýknutí se kolem pohovky a ukořistění rugeru mrtvého chlapa, což znamená ztrátu třech nábojů a získání patnácti.
Reacher však ani jeden z těchhle výstřelů a pohybů neprovedl, protože už věděl, kde je Changová. Byla tlačena do výhledu, od předních dveří směrem k obývacímu pokoji, bránila se, drželi ji dva chlapi, ruce zkroucené za zády, ústa zakrytá dlaní, u hlavy zbraň. Další ruger s dalším tlumičem. Ve své stávající roli rozkolísaný a nepraktický kvůli délce. Rozhodně však účinný.
Reacher odložil python na zem za sebe, velice tiše, do stínu u podlažní lišty chodby, pod poslední fotografii ve stříbrném rámečku.
Potom vstoupil do obývacího pokoje.
