ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA
Malý zelený ford měl v přístrojové desce zabudovanou navigaci a ta našla bez nejmenších problémů Keeverův dům na chřadnoucím předměstí severně od centra Oklahoma City. Byl to jednopatrový bungalov ve slepé ulici. Na zahradě před domem rostl mladý strom, který potřeboval nutně vodu. Příjezdová cesta na pravé straně pozemku vedla ke garáži pro jedno auto. Střecha domu byla z hnědých asfaltových tašek a stěny ze žlutého vinylu. Žádný architektonický zázrak, ale v pozdním slunci svým způsobem příjemný na pohled. Vypadal jako domov. Reacher si dokázal představit velkého chlapa, jak vchází do dveří, odkopává boty, hází sebou do ošoupaného křesla a pouští si nějakou míčovou hru.
Changová zaparkovala na příjezdové cestě. Společně s Reacherem vystoupili a došli ke dveřím. Měly zvonek a mosazné klepadlo. Vyzkoušeli obojí, ale nikdo neotevřel. Dveře byly zamčené. Klika se ani nepohnula. Okny prosvítal tmavý interiér.
Reacher se zeptal: „Má rodinu?“
„Je rozvedený,“ sdělila Changová. „Jako spousta jiných.“
„A nepatří k lidem, kteří schovávají klíč pod květináč.“
„A určitě má poplašné zařízení proti vloupání.“
„Vážili jsme dlouhou cestu.“
„Já vím,“ řekla Changová. „Pojďme se podívat dozadu. Při takovém počasí možná nechal otevřené okno. Alespoň na škvíru.“
V ulici panoval klid. Stálo v ní jen sedm domů, tři a tři po stranách a jeden na slepém konci. Nikde pohybující se auta, nikde chodci. Žádné oči, žádný zájem. Ne zrovna místo, kde operují sousedské hlídky. Mělo atmosféru pomalu plynoucí přechodnosti, jako by ve všech sedmi domech bydleli rozvedení muži, kteří si dávají na jeden dva roky pohov, aby se zase postavili na nohy.
Zahrada za Keeverovým domem byla oplocená prkny sahajícími do výšky hlavy, zešedlými vlivem počasí. Sestávala z kousku hezky udržovaného trávníku a terasy s proutěným křeslem. Zadní stěnu také pokrýval žlutý vinyl. Měla čtyři okna a dveře. Všechna okna byla zavřená. Dveře byly dole plné a nahoře měly devět malých okýnek. Taková, jaká mívají obytná stavení na farmách. Vedly do úzké šatny před kuchyní.
Krajina byla plochá, domy nízké a plot vysoký. Do zahrady nebylo vidět.
Changová pravila: „Snažím se spočítat, za jak dlouho by v takové čtvrti dorazila policie. Pokud má Keever poplašné zařízení proti vloupání.“
Reacher usoudil: „Něco mezi dvaceti minutami a nulovým příjezdem.“
„Takže si můžeme dát deset minut. Souhlasíte? Dovnitř a ven, rychle a cíleně. Ani by to nebyl zločin. Pracovali jsme společně. Nemůže mě zažalovat. Zejména za těchhle okolností.“
„Nevíme, co hledáme.“
„Volné papíry, zápisníky, poznámkové bloky, cokoliv, kam si mohl načmárat poznámku. Všechno vezmeme a prohlédneme si to, až odtud vypadneme.“
„Dobře,“ souhlasil Reacher. „Budeme muset rozbít okno.“
„Které?“
„Líbí se mi dveře. Ta malá georgiánská tabulka nejblíž u kliky. Budeme moct vejít dovnitř.“
„Pusťte se do toho,“ rozhodla Changová.
Tabulka byla dolní z devíti, trochu moc nízko na Reacherův loket, ale rozbitelná, když přidřepne a krátce uhodí. Pak bude třeba odstranit zbývající střepy, provléknout paži až po rameno, ohnout loket a hmátnout rukou po vnitřní klice. Reacher zacloumal vnější klikou, aby odhadl, kolik váží a kolik síly bude potřebovat.
Dveře byly otevřené.
Otevřely se poslušně dovnitř, přes rohožku s uvítacím nápisem. Na sloupku zárubně byl kontakt poplašného zařízení. Bílá destička s drátem přetřeným barvou. Reacher se zaposlouchal a čekal na varovný signál. Na obvyklé třicetivteřinové pípání, které dává majiteli čas, aby přistoupil k panelu a deaktivoval poplašné zařízení.
Nic se neozvalo.
Žádné pípání.
Changová usoudila: „Tohle nemůže být v pořádku.“
Reacher zastrčil ruku do kapsy a sevřel smith and wesson. Se samočinným natahováním a bez mechanické pojistky. Připravený k akci. Stačí namířit a vystřelit. Reacher prošel šatnou do kuchyně. Která byla prázdná. Nerozházená. Bez známek násilí. Reacher se přesunul do chodby. Vstupní dveře měl přímo před sebou. Slunce se sklonilo k …