Kapitola 10
Srdeční vada
Stiskl jsem zvonek Lotty Madsenové potřetí. Nebyl sice označený jejím jménem, ale já už jsem párkrát u vrat v ulici Eilerta Sundta zvonil, takže jsem věděl, který je její.
Tma padla časně a rychle a spolu s ní spadla i teplota. Třásl jsem se. Dlouho váhala, když jsem jí po obědě z práce zavolal a zeptal se jí, jestli bych ji mohl kolem osmé navštívit. A poté, co mi konečně jednoslabičně udělila audienci, mi došlo, že pravděpodobně porušila slib, který si sama dala: už nemít co do činění s tímhle chlapem, který ji tak věrolomně opustil.
Zámek vrat zabzučel a já jsem rozrazil dveře, jako bych se bál, že to je jediná šance, kterou dostanu. Vyšel jsem po schodech, nechtěl jsem riskovat, že se ocitnu ve výtahu společně s nějakým zvědavým sousedem, který by klidně mohl zírat, registrovat, vyvozovat závěry.
Lotte nechala dveře pootevřené a já jsem za nimi zahlédl její bledý obličej.
Vešel jsem dovnitř a dveře jsem za sebou zavřel.
„Tak jsem zase tady.“
Neodpověděla. Nedělávala to.
„Jak se máš?“ zeptal jsem se.
Lotte Madsenová pokrčila rameny. Vypadala přesně tak, jako když jsem ji viděl poprvé: jako vyděšené štěně – malé a rozcuchané, s ustrašenýma hnědýma očima. Po obou stranách obličeje jí visely jako bez života mastné vlasy, hrbila se a neforemné šaty mdlých barev vyvolávaly dojem, že patří k ženám, které věnují víc času skrývání těla než jeho zdůrazňování. K čemuž neměla důvod; byla štíhlá, pěkně tvarovaná a měla dokonalou, hladkou pleť. Vyzařovala z ní však taková podřízenost, kterou podle mého názoru nachází člověk u těch typů žen, jež vždycky chtějí být bity, vždycky opouštěny, nikdy se jim nedostane osudu, jaký si zaslouží. Právě to asi ve mně vzbudilo něco, o čem jsem netušil, že to vůbec mám, totiž ochranitelský instinkt. Ten se přidal k méně platonickým pocitům, které se staly základem našeho krátkodobého vztahu. Nebo spíš poměru. Poměru. Vztah je přítomnost, poměr minulost.
Poprvé jsem Lottu Madsenovou spatřil v létě na jedné z Dianiných vernisáží. Stála na druhém konci mísnosti, pohled upírala na mě a zareagovala příliš pozdě. Přistihnout ženu při činu tímhle způsobem je vždycky lichotivé, ale když jsem neviděl, že by její pohled měl v úmyslu se ke mně vrátit, vzal jsem to kolem obrazu, který si prohlížela, a představil jsem se jí. Hlavně ze zvědavosti, samozřejmě, neboť jsem vždycky byl – vzhledem ke své povaze – Dianě pozoruhodně věrný. Zlé jazyky tvrdily, že moje věrnost vychází spíš z analýzy rizik než z lásky. Že vím, že Diana hraje, co se atraktivity týče, ve vyšší lize než já a že tohle nemůžu riskovat, leda bych byl ochotný pak dál hrát v nižší divizi.
Může být. Jenže Lotte Madsenová byla moje divize.
Vypadala jako potrhlá umělkyně a já jsem automaticky předpokládal, že jí také je, případně že je přítelkyní někoho podobného. Nic jiného nemohlo vysvětlovat fakt, že byl na vernisáž umožněn vstup osobě v ošoupaných hnědých manšestrácích a nudném přiléhavém šedém svetru. Jenže se ukázalo, že jde o kupce. Nekupovala pro sebe, samozřejmě, ale pro jednu firmu v Dánsku, která si právě zařizovala nové kanceláře v Odense. Byla Dánka a pracovala jako překladatelka na volné noze z norštiny a ze španělštiny: brožury, články, návody k použití, filmy a sem tam nějaká odborná kniha. Firma patřila k jejím stálejším zákazníkům. Mluvila dánsky tiše a s nejistým úsměvem, jako by nechápala, proč bych měl plýtvat časem na rozhovor s ní. Mě si Lotte Madsenová okamžitě podmanila. Ano, myslím, že podmanila je to správné slovo. Byla sladká. A malá. 159. Nemusel jsem se jí ptát, mám dobrý odhad na výšku. Když jsem z galerie ten večer odcházel, měl jsem její telefonní číslo, abych jí mohl poslat fotografie dalších obrazů umělce, který tam vystavoval. V tom okamžiku jsem se samozřejmě sám domníval, že to myslím upřímně.
Podruhé jsme se setkali u kávy v Sushi & Coffee. Vysvětlil jsem jí, že jí nechci obrazy mailovat, že bych jí raději ukázal print-outy, protože monitory – přesně jako já – lžou.
…
