Hovno hoří (Petr Šabach)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Začal jsem se proměňovat. Objevil jsem cestu do koupelny a v ní předměty, jimž jsem se po léta šikovně vyhýbal. Mýdlo, kartáček a ručník. Nevím jak holky, ale můžu odpřisáhnout, že všichni kluci se štítí vody a vůbec by jim nevadilo, kdyby spali v peřinách s botami na nohou. K mytí většinou potřebují pádný motiv.

Najednou jsem úzkostlivě začal dbát na čistotu. Drhl jsem se tak často, až jsem doma sklízel posměch.

„Vypadni, rozpustíš se, vole!“ pokřikoval na mě bratr.

„Není ti něco?“ ptala se mě máma a starostlivě za dveřmi koupelny naslouchala, jestli jsem ještě naživu.

Naštěstí to netrvalo moc dlouho. Za chvíli už jsem byl zase normální. Ty oči, které mě uhranuly ve školní aule, se teď asi soustředily na někoho jiného. Celou tuhle milostnou lapálii jsem odbyl tím, že jsem se párkrát pořádně umyl a složil jednu kratší báseň. To bylo v době, kdy si holky psaly ty své děsně připitomělé památníčky plné pomatených rad do života a senzačních odhalení. Zatímco kluci se dívali na svět protřele. „Žena, to je plémě hadí, kdo ji hladí, toho zradí,“ říkali jsme si jen tak mimochodem. Sem tam jsme nějakou holku potajmu osahali, a tím to pro nás haslo. Pamatuju se, že jsem po prázdninách mezi šestou a sedmou třídou měl následující rozhovor s jedním spolužákem:

„Čau! Cos dělal vo prázdninách?!“

„Šoustal. A co ty?“

„Já taky šoustal.“

Nejlepší na tom bylo, že jsme navzájem dělali, že si to věříme. Dovedete si představit, že by se takhle mezi sebou bavily holky?

Jenže i s několika z nich byla občas rozumná řeč.

Šíleně věcí se změnilo. Pochopitelně šla do háje celá má pionýrská minulost. Už jsem věděl, kdo jsou to Beatles. Bylo mi jasné, že setkání Paula McCartneyho s Johnem Lennonem má větší hodnotu než prapodivné přátelství Marxe s Engelsem. Nechával jsem si pomalu a nenápadně růst vlasy. Od bratra jsem slýchal slova uznání. Přivítal mě ve svém táboře a zásoboval mě hudbou a literaturou. To byl konec všech otcových snah vychovat z dětí platné občany své milované vlasti, jak stálo v pionýrské přísaze. Nejdřív mě pořád strašil s holičem a hrozně mě nenáviděl. Pak chabě namítal: „Dobře. Když Amerika, tak tedy Amerika. Proč se, když už se v ní tak vidíš, nenecháš ostříhat jako američtí kosmonauti?“ Na to jsem ohrnoval pysky a odpovídal otci stejně jako před léty bratr: „Já?“

Máma to vůbec nepochopila. Říkala nešťastnému otci nad albem rodinných fotografií: „Podívej, to mu byly tři roky. Vlásky měl v prstýncích až na ramena!“ A tím ho úplně oddělávala, protože on věděl, byl si tím na sto procent jist, že z těchhle dvou břehů, velmi vzdálených břehů, už na sebe budeme do smrti jen nesrozumitelně pokřikovat cizí řečí. Rezignoval, ale aby mě ranil, řekl mi, že vypadám jako buzerant, což pro mě byla ta nejhorší nadávka.

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023