Hovno hoří (Petr Šabach)

Co mě bezpečně a s naprostou jistotou přivádí k holému šílenství, jsou občasné společné nákupy. Tu moji A. tedy musejí prodavačky zbožňovat.

Ona sice mluví při nakupování slušně a tiše, ale nikdy se neumí rozhodnout. Takže se pořád obrací na mě s věčným: „Co ty myslíš?“

„Já nevím,“ říkám vždycky vztekle, protože tohle už moc dobře znám.

„Ukažte mi, prosím vás, ještě tamhleto,“ žádá A. a prodavačka s úlekem hledí za jejím ukazováčkem, který míří až k nejvyššímu regálu obchodu s velmi vysokým stropem.

„To je to samý, jenže v jiný barvě, paní,“ manévruje prodavačka, a v té chvíli já jsem už propocený a dělám, že k A. nepatřím.

A. trvá na svém: „Já bych se přece jenom ráda podívala.“

To už je otevřený nenávistný boj mezi dvěma světy. Prodavačka přivláčí sklápěcí schůdky a šilhá nahoru, kde je vzduch teplejší a každý pohyb namáhavější. Pak to kýžené zboží před A. mrskne a beze slova civí skrz ni.

A. to většinou opatrně rozbalí, promne mezi prsty a otočí se ke mně: „Co ty myslíš?“

„Já nevím,“ opakuju.

Proboha, já opravdu nevím! Šíleně nerad nakupuju. Nechci nikoho otravovat, nechci si zbytečně dělat nepřátele, ale hlavně mě to nebaví.

Viděl jsem jednou na vlastní oči, kam až tohle doprovázení na nákupy může dojít. Čekal jsem před kabinkou a hlídal A., aby na ni někdo nevtrhl, když vtom přivedli jakéhosi pomateného starce. Strkali ho z místa na místo a strašně na něj křičeli, protože byl nahluchlý. A on se poslušně točil dokolečka a ani neodporoval.

To jsem já, jenže za pár let, říkal jsem si, když dědulu strčili do volné kabinky, kde si měl zkusit nějaké zlevněné zboží.

Zpitomělý a sklerotický děda se zahlédl v zrcadle a zvolal: „Taky si kupujete kalhoty?“ v domnění, že konečně našel přítele.