Hovno hoří (Petr Šabach)

Chlapec nám rostl jako z vody. Manželství s dítětem – to je o něčem zcela jiném.

Teď se budou límečky upravovat tobě, liboval jsem si.

Všichni jsme jen zářili. Skoro úplně jsme se přestali hádat. Ani nás to nenapadlo, protože dítě vás dokáže utahat tak, že usínáte vestoje. Z A. se stala vzorná matka. Tohle bylo živé! Žádný černoušek z Lipska.

Mezi lidi jsme chodili dost málo. Vzpomínám si, jak jsme jednou šli na návštěvu ke známým. Takové to posezení nad lahví. Stáli jsme před jejich dveřmi. A. se na mě skoro ustrašeně obrátila a povídá:

„Ale nebudeme tam dlouho, viď?“

Na první pohled je to nevinná poznámka, ale za prvé tu návštěvu vymyslela ona, a za druhé jsem se docela těšil, protože ty lidi jsme měli oba rádi. Cítil jsem, jak vzteky rudnu.

„Co má zase tohle znamenat?“ vyjel jsem. „Ještě jsme tam ani nestrčili nos, nevíme, jak to tam bude vypadat, a už se mě ptáš, kdy pudeme zase domů?! Tak to tam radši vůbec nejdu! Vrátíme se.“

Ale to už A. zmáčkla zvonek, takže jsem musel zmlknout.

Říkal jsem, že jsme se v té době míň hádali, jenže občas to stejně zajiskřilo. I když to nebylo denně a tak hnusně pokrytecké jako u jedněch sousedů v baráku. Světlíkem se jejich hádky snášely zpod půdy a já se stával nedobrovolným svědkem jejich nekončících líbánek.

Jeho slyšet nebylo, respektive bylo slyšet jen jeho rány. Vypadalo to takhle:

„Kdes byl, ožralo?!“

„Dus! Dus!“

„Pomoc! Gestapák!“

„Dus! Dus!“

„Pomoc! Hitlerčík!“

Udivovalo mě, že to byli mladí lidé, takže ona na válku nemohla mít vůbec žádné vzpomínky. Obvykle to končilo stejně: „Prásk!“ (To byly dveře.) Na to jsem se vždycky těšil nejvíc. Běžel jsem k oknu a vyhlížel.

Za chvíli se on objevil dole na chodníku a ona, aby neztratila glanc, za ním volávala například: „A kup tam, Jarko, sušenky!“ Usmívala se, hubu od těch ran celou nakřivo, a její carissimo Jarka mířil s podmračeným čelem tam, kde se ještě před chviličkou smál nahlas.