Hovno hoří (Petr Šabach)

Andulka teď už byla žena se vším všudy. Až na jednu maličkost – neměla kluka na chození, neměla kluka na líbání a neměla kluka ani na věci, na které se neodvažovala zatím pomyslet.

Měla v očích něco příliš vážného, neuměla flirtovat, chtěla vztah napořád a dál, až daleko za hrob.

Každý, kdo tohle zjistil, rychle vycouval. Kluci ji zvali na rande, to ano, ale nikdo ji prostě nezaujal natolik, že by se mohla snažit dát mu lásku, kterou v sobě nosila, jinými slovy zamilovat se.

Jeden jí pořád vypravoval o motorkách. Andulka ho jen vážně a užasle pozorovala. Kluk cítil, že je vedle, bledl a potil se. Ona mu nepomohla ani v nejmenším, jen se na něj vážné dívala, a on se začal potit ještě víc, pod těma zkoumavýma očima tál jako sněhulák na slunci. Nakonec to vzdal a vyklidil pole. Je nad lidské síly vyprávět hodiny o Šestidenní a dívat se do očí, které jasně říkají: To snad ne…

S dalším nápadníkem se vydala do kina. Film se jí tak líbil, že si ani neuvědomila, že se hoch snaží jí položit ruku na stehno. Smála se a dokonce mu i tu šátrající ruku bodře stiskla. Smála se, a když celé kino řvalo smíchy, usmívala se na toho kluka. On si to vyložil tak, že je ruka v rukávě, a smál se taky, dokonce víc, než bylo třeba, smál se jako blázen. Byl rád, jak mu to hned napoprvé klaplo, jak to všechno hladce běží. Šmátral tou rukou ještě kousek výš – a najednou se rozsvítilo. Andulka si ještě utírala slzy smíchu do kapesníčku.

Vyšli před kino. Venku poprchávalo, Andulka se na kluka vážně zahleděla těma očima, které jako by se ptaly: Co dál? Kluk se ještě chvíli snažil těžit z atmosféry filmu a přehrával některé scénky, ale cítil se před těmi tmavými body mizerně jako nějaký šašek. Déšť, který mu zkrápěl hlavu, odhalil předčasné kouty. Andulka je soustředěně pozorovala a jemu bylo, jako by se mu dívala na parohy. Není nic horšího, než když se s vámi někdo baví a zároveň zírá na jakýsi bod nad vaší hlavou.

Pak už to Andulka nevydržela a snažila se ty kouty trošku začesat. Kluk si to hned uvědomil a úplně zvadnul. A nakonec tam zůstal stát jako blbeček, s ledabyle začíslou pleší, a Andulka už byla daleko odtud a pobrukovala si smutnou melodii. Ale pak zase vyprskla smíchy, protože si na něco vzpomněla.

Tohle náhlé střídám nálad jí zůstalo dodnes. Stejně jako oči, které jako by se stále ptaly: Co dál?

V té době přestala být Andulkou.