Sázka
Jednou jsem zašel na pivo do takové obyčejné špeluňky. Seděl jsem v rohu a pozoroval bzukot. Číšnici mohlo táhnout dobře na šedesátku. Měla tolik energie, že s ní musela plýtvat, aby ji ze sebe dostala ve zdraví. Byla malá a šedivá – jako myška. Tvářila se zbytečně přísně. Koukala skrz brýle, za kterými se tetelily bystré oči. Dvěma dědkům sedícím v rohu přinesla dršťkovou polévku s rohlíky. Pivo už před nimi stálo.
Číšnice se mechanicky otočila kolem osy a pohledem zkontrolovala jinak prázdný lokál.
Dědek, co seděl čelem do sálu, byl za dávných časů jisté lamželezo. Měl nádhernou impozantní pleš, kterou si při řeči masíroval prsty s takovou rozkoší, že jsem mu až záviděl.
Dědek vedle něj byl pravý opak. Nohy mu ze židle málem nedosahovaly na podlahu. Měl na sobě umolousané šedivé šaty a pořád se prohledával nebo drbal nebo co.
„Povídám ti jasně, že to ukazovali v televizi!“ ječel strašné nahlas.
„Blbost,“ řekl s plnou pusou ten druhý. „V životě sem neslyšel podobnou kravinu. Co? No! Betonový lodě. Di do hajzlu! Co? No!“
„Ukazovali je v televizi!“ křičel první dědek. Rozhlížel se kolem a v očích měl prosbu o pomoc. Naše pohledy se na okamžik setkaly. Pro mě to bylo dlouhých pár vteřin.
„Beton nemůže plavat,“ namítl vážně plešoun. „Hoď si do polívky kus betonu a pozoruj, jak se zachová. Pude ke dnu! To ti říkám já! Co? No!“
„S tebou je to těžký!“ naříkal maličký stařík. „Nadnáší je přece vzduch! Jak by podle tebe plavaly jiný lodě?! Hoď si sakra kus železa do polívky, to máš to samý. Polož ale lžíci na hladinu a uvidíš!“
„Jenže lžíce je hliníková!“ triumfoval plešatec. „Co? No!“
Od výčepu pokročila číšnice. Stála s rukama v bok a varovala oba slovy: „Vám to včera nestačilo?“ Dědci zmlkli a tiše pozorovali talíře.
Zamračený výčepák hodil další minci do hracího automatu a mechanicky mlátil konečky prstů do knoflíků. Před ním pádila dokola blikající ruleta a celý automat světélkoval, až se z toho točila hlava.
Dědci si poručili další pivo. Ten malý se pak napil, spokojeně si říhnul a zahuhlal: „Nejradši mám v televizi přírodovědný filmy. Kam já se jinak podívám? Leda tak do prdele!“ Plešatému ve zlé předtuše potemněly oči, ale zatím nic nenamítal. Maličký si ho okamžik ostražitě měřil a pak relativně tiše zařval: „Říkali v televizi, že medvěd kodiak měří tři metry padesát.“
„Tři metry padesát nemá ani slon, ty vole! Co? No!“ zapochyboval druhý.
„Když se postaví na zadní tlapy a přední dá nad hlavu, medvěd kodiak má tři metry padesát.“
„Hele, už mě neser!“ zvolal plešatec a najednou se postavil. Byl to doopravdy obr. „Já mám dva metry, ty máš metr šedesát, tak mi vylez na ramena a dotkni se rukama zdi. Pak si povíme, jak že je ten tvůj kodiak vysokej. Co? No!“ řekl, zase se posadil a dodal: „To je hrozná vejška, vole!“
„Tak dobrá,“ souhlasil nečekaně maličký a začal se mu sápat na záda.
Plešatec klidně seděl, až když ucítil na svých ramenou podrážky, zvolal: „Teď se drž, dědku!“ a pomalu se narovnával. Stařík nahoře se zoufale přidržoval stěny a kolena se mu viditelně chvěla.
„Udělej tam značku!“ poručil plešatec.
„Tak dost!“ zaječela číšnice, která jim právě přinášela piva.
Spodní dědek se překvapeně ohlédl a omluvně se usmál. Svršek ryl nehty do malby viditelné rýhy, bokem napálil stůl a zbylé rohlíky rozmetal do všech stran.
„E-Š-T-Ě J-E-D-N-O-U,“ odsekávala číšnice písmenka jako sekáčkem na maso, „a voba ste tu skončili! Je vám to jasný?!“ Po těch slovech se šla uklidnit do výčepu.
Maličký dědek byl mírně otřesený. Seděl tiše na židli a jako by se prohledával nebo drbal. Plešatec zafuněl: „Kodiak? Co? No!“ a napil se piva. Z výčepu se ozval ragtime a hostinský lhostejně hrábl po nových mincích do pokladny. Byla to krásná pokladna. Ohio, USA. Umělecké dílo.
Dědci seděli a tiše se pozorovali. Ten menší dostal z úleku škytavku. Skytal a nespouštěl oči z plešatce.
„Zataj dech! Co? No!“ poradil mu obr. Maličký se zhluboka nadechl a zůstal nehybně civět na svého přítele. Ten ho laskavě pozoroval…
