Hovno hoří (Petr Šabach)

Můj starší bratr byl zasažen pubertou přímo na solar plexus.

Vyrostl z něj habán s indolentním pohledem, který se občas proklátil bytem jako stvoření ze vzdáleného vesmíru, z nějaké planety, kde se rodí lidé s akné a s gigantickými ohryzky, kteří říkají na všechno pouze: „Já?“

„Kdes byl?“

„Já?“

„Vidíš tu snad někoho jinýho!?“ volal na něj otec, v očích slzy.

„Já?“ odpovídal bratr, který vůbec nechápal, co po něm všichni chtějí.

Proč nemohl zůstat normální? ptal jsem se každý den zachmuřeně nebes.

Úplně kašlal na školu. Kašlal na všechno. Ležel a čuměl do stropu. Otec začínal mít obavy, že zplodil „lišnovo čelověka“, renegáta myšlenek vědeckého světového názoru. Aby zachránil, co se zachránit dalo, koupil mu Příběh opravdového člověka. Já si tu knížku přečetl taky. Mně se líbila, třeba to, jak ho ti kluci našli a pak mu tam nějaká paní uvařila polívku ze své jediné slepice, ale nejdřív nechtěla, protože ta slepice se jmenovala Partyzánočka. (Symboly do hrnce nepatří.) To se mi líbilo.

Fakt.

Máma pozorovala bratra takovým zvláštním pohledem plným porozumění, a aby mu dala taktně najevo, že ví, co se v něm odehrává, koupila mu Sloky lásky Sergeje Ščipačeva, které na bratra neudělaly ani prostřední dojem. Pamatuju si, že v té době měl pod polštářem kromě jablek i knížku se slibným názvem Paměti vídeňské děvky nebo tak nějak.

V neděli mě otec poslal pro pivo a jeden úděsný idiot od vedle mi hodil z okna na hlavu žárovku. Měl jsem co dělat, abych se smíchy nepochcal. Přišel jsem domů ubrečený a hned jsem bratrovi žaloval. Nějaký čas nato jsme spolu jeli na kolech poměrně daleko od naší čtvrti. A koho tam nepotkáme jako toho ferinu s žárovkovým humorem! Brácha po něm skočil a řekl mu: „Vyber si. Buď ti utrhnu prdel, nebo dokaž, že nejsi srab a projeď tamhletím živým plotem.“

Kluk si řekl, co by ne. Je lepší se trochu poškrábat o proutí než jistá rána pěstí. Rozšlapal to jako ďábel.

„Teď se dívej,“ řekl mi bratr, „protože tohle není žádnej živej plot, to je zídka porostlá břečťanem…“ Než domluvil, ten kluk to do té zdi napral.

„Vybral si sám,“ komentoval to bratr, když jsme sedali na kola. Kluk se válel na zemi a musel být v hrozném šoku, protože volal pořád dokola: „Pumpu! Kde mám pumpu!“, jako by na tom záleželo, když z jeho kola zbyla jen divná změť trubek. Líbilo se mi to, ale zároveň jsem si nebyl jist, jestli je to správné, protože v té době jsem byl pod zhoubným vlivem Foglara.

Jednak se mi ty knížky fakticky líbily, a pak: nečíst Foglara – o čem bych si povídal s kamarády? I když, popravdě řečeno, mě některé věty přiváděly do rozpaků. O jednom chlapci jsem se dozvěděl, že měl hezky zasazené nohy.

„Kam?“ zeptal jsem se na to bratra. Ten jen pokrčil rameny a řekl: „Nejspíš do prdele.“