2
„Všechno proběhlo přesně v souladu se zákonem,“ tvrdil Mark Ritter. Seděl za svým stolem jako velký bílý Buddha. Měl rohovou kancelář u firmy Ritter a Goldenbaum na křižovatce Broskvoňové a Blairovy ulice, necelých šest bloků od mé kanceláře. Napadlo mě, že Mark Ritter asi nikdy nedovolí, aby se jeho pokožky dotkly sluneční paprsky. Vídal jsem ho, jak se kolébá po tenisovém dvorci, zahalený jako Arab. Zpod burnusu, který pokrýval celou hlavu i obličej, mu vykukovaly jen oči. Nyní byl oděn celý v bílém: pomačkaný bílý oblek, propocená bílá košile a ušpiněné bílé semišové střevíce. Bylo pondělí. Oknem, obráceným k východu, svítilo do místnosti ranní slunce a jeho paprsky se odrážely od nenápadné platinové spony, která mu přidržovala kravatu na bílé košili. Ze všeho nejvíc připomínal vyšisovaného, napuchlého sumýše, vyvrženého mořem na pláž.
„Jak dalece se o tu věc zajímáš?“ chtěl vědět.
Měl jsem dojem, že o intenzitě mého zájmu již ví všechno.
„Přijal jsem Sáru Whittakerovou jako klientku,“ sdělil jsem mu.
„A co je tvým úkolem?“ zajímal se Mark.
„Obávám se, že jde o důvěrnou záležitost,“ opáčil jsem.
„Ale, ale, podívejme, pan advokát nám tady bude vykládat o nedotknutelnosti komunikace s klientem,“ posmíval se Mark. „Chceš ji dostat ze sanatoria – je to tak, Matthewe?“
„Myslíš, že by se odtamtud měla dostat?“ zeptal jsem se.
„Už minulý týden jsem ti řekl, že to děvče je skrznaskrz cvok.“
„To je tvůj názor, Marku? Anebo názor profesionálního odborníka na duševní poruchy?“
„A, přítel Matthew studoval Bakerův zákon.“
„Řekněme, že jsem si ho prolistoval.“
„Jestli,“ řekl Mark, „tím profesionálem míníš osobu s úředním oprávněním vykonávat lékařskou nebo léčitelskou praxi podle zákonů tohoto státu, tedy praxi, která se po dobu minimálně tří let zabývá určováním diagnózy a léčbou mentálních a nervových onemocnění…“
„Já ten zákon znám, Marku.“
„Dobrá. Tak tě tedy ujišťuju, že doktor Nathan Helsinger je odborníkem na duševní choroby tak, jak stanoví odstavec 394.455.“
„Takže ten certifikát, co ji na jeho základě převezli z domova do Dingleyho pavilónu u Samaritánů, vydal doktor Helsinger?“
„Přesně podle zákona.“
„Během osmačtyřiceti hodin potom, co ji přijali na oddělení jako naléhavý případ?“
„Prosím tě, Matthewe, nejsme přece amatéři.“
„Ani vás za ně nepovažuju.“
Mark si povzdechl. Markovy povzdechy připomínají velrybí chrlení.
„Matthew, Matthew,“ řekl. „Helsinger to děvče prohlédl poté, co mu její matka zatelefonovala, že si chtěla podřezat žíly. Podepsal dokument, který dal zástupci zákona oprávnění Sáru zadržet a dopravit ji do nejbližšího zařízení, kde se jí dostane okamžité lékařské prohlídky a léčby. Všechno podle zákona, Matthewe.“
„Vidím, že ten zákon znáš zpaměti.“
„To jo.“
„Sára tvrdí, že předtím, než ji přivezli do Dingleyho pavilónu, ji nikdo neprohlížel,“ prohlásil jsem a díval jsem se mu při tom do očí.
„Jak všichni víme, Sára je paranoidní schizofrenička se sebevražednými sklony.“
„Tak zní diagnóza doktora Helsingera?“
„Ano, a stejnou diagnózu vyslovil i psychiatr, který ji prohlížel u Samaritánů. Nemusím ani dodávat, že i on je odborník na duševní poruchy.“
„Jak se jmenuje?“
„Doktor Gerald Bonamico.“
„Kdy se konala ta prohlídka?“
„Která?“
„U doktora Helsingera.“
„Sedmadvacátého září v sedm večer, asi hodinu poté, co se Sára Whittakerová pokusila skoncovat se životem.“
„Kdy vystavil to potvrzení?“
„Týž den.“
„Sára tvrdí, že do jejího pokoje vtrhli krátce před půlnocí.“
„Vtrhli, Matthewe? Ale, no tak.“
„Prý ležela v posteli a četla si…“
„To ano.“
„… a ty, její matka a nějaký policista v uniformě…“
„To je všechno pravda.“
„… jste přišli do jejího pokoje…“
„Nejdřív jsme zdvořile zaklepali.“
„… a odvlekli jste ji v poutech.“
„Chtěla napadnout toho policistu. Plivla matce do obličeje a ječela jako pominutá, sprostě na ni řvala. Matthewe, necelých šest hodin předtím se to děvče pokusilo o sebevraždu. Co sakra myslíš, že jsme měli dělat?“
„Jak dlouho ji nechali v Dingleyho…
