6
Sára byla zářivě krásná.
Byla celá v bílém. V bílých kalhotách, bílých sandálech a v bílé blůzce s hlubokým výstřihem. Voněla mýdlem. Sdělila mi, že nesmí používat parfém. Měla za to, že se asi ošetřovatelé bojí, aby jej třeba nevypila. Dodala, že se osprchovala a převlékla už dvě hodiny před mým příchodem. Vyprávěla, že nikdo z pacientů nesmí do sprchy bez dozoru. Někdo z personálu ji musí mít neustále pod dohledem. Rozvíjela úvahy o tom, že se snad v minulosti někdo pokusil ve sprše utopit. Nebo možná snědl kostku mýdla.
Seděli jsme v místnosti zvané Slunečný pokoj.
Celou východní stěnu této místnosti v druhém patře pokrývala široká okna, takže měl člověk pocit jako ve skleníku – až na to, že na oknech byly mříže.
„Mají strach, aby někdo nevyskočil,“ vysvětlovala Sára.
Na druhé straně místnosti nějaký muž a žena hráli dámu. Všude kolem nás posedávali pacienti a návštěvníci na proutěných židlích se žlutými a zelenými polštáři. Napadlo mě, zda pan Holly přišel i dnes navštívit svou ženu Becky. Sára pozorně poslouchala vyprávění o mých setkáních s Markem Ritterem, s policistou, který ji zadržel, a s doktorem Helsingerem. Neustále se mi dívala zpříma do tváře. Byla naprosto soustředěná, ani na okamžik se jí myšlenky nezatoulaly jinam, ani na okamžik nepolevila v pozornosti. Neuměl jsem si představit, že by snad nebyla schopna používat svůj mozek jaksepatří. Pozoroval jsem ji pečlivě jako při prohlídce a pátral po náznacích, jež by mi potvrdily, že vše, co mi sdělil doktor Helsinger, je pravda.
„Co si o něm myslíte?“ otázala se Sára.
„O Helsingerovi? Připadá mi naprosto způsobilý…“
„Chcete říct mentálně způsobilý?“ Usmála se.
„Myslel jsem… ne… ne.“
„Takže je mentálně nezpůsobilý?“
Pořád se usmívala.
„Zdá se mi, že svůj obor ovládá,“ odvětil jsem a oplatil jí úsměv.
„Určitě vám pověděl, že jsem cvok skrz naskrz.“
Rozhodl jsem se, že s ní za všech okolností budu mluvit docela upřímně. Jestli je zdráva, má jako klientka nárok na to, aby s ní její právní zástupce jednal zcela otevřeně. A je-li tím, co tvrdí ostatní, možná mi její reakce na pravdu ukáže to, co zatím zůstávalo skryto pod povrchem.
„Pověděl mi, že jste velice nemocná, ano.“
„Popsal vám můj systém klamných představ?“ zeptala se Sára.
„Podrobně ne. Říkal jen, že je… použil výrazu ‚komplikovaný‘.“
„Ano. A taky, že slyším hlasy a tak podobně?“
„A slyšíte je?“
„Jediný hlas, který teď slyším, patří vám. A taky občas zachytím útržek rozhovoru tadyhle Anny s její dcerou. Anna se domnívá, že ji vyšetřuje FBI kvůli pornografickým filmům. Prý je píše, režíruje, hraje v nich a natáčí je.“
Ukázala pohledem na asi sedmdesátiletou ženu, tiše rozmlouvající s nějakou mladší ženou, která ji neustále hladila po ruce.
„To je Annina představa,“ řekla Sára.
„A ta vaše?“
„Ptáte se na moje údajné představy? Na ty, které si vymysleli, aby mě tu mohli držet? Ovšem, jak jste už podotkl, tenhle doktor Kecmajstr svému řemeslu rozumí. Určitě by nevymyslel jen tak nějakou slátaninu.“
„Doktor kdo?“
Sára se usmála. „Kecmajstr – to je zkráceně Helsinger. Vlastně zdlouženě.“
„A vy si myslíte, že to on vytvořil ten systém klamných představ a přičetl ho vám…“
„Ach, muži umějí tak pěkně mluvit.“ Sára obrátila oči v sloup. „Samozřejmě. Přesně tak to udělal.“
„A o jaký systém představ se jedná?“
„Začněme s nevyřešeným Elektřiným problémem,“ povzdechla si. „Takzvaná atmosféra, vyvolávající klamné představy, fixace na tatínka – důkazem je záliba v jízdě na koni a nepřirozená touha zalíbit se pánovi domu. A odsud už můžeme začít rozvíjet vlastní systém představ – přesvědčení, že tatínek má něco s jakousi neznámou osobou…“
„A měl?“
„Tohle jsou mé údajné představy, pane Hope. Musím vám pořád říkat pane Hope?“
„Říkejte mi Matthew, jestli chcete.“
„Oslovuje vás někdo Matte?“
„Několik lidí.“
„Mně se víc zamlouvá Matthew.“
„Mně taky.“
„Tak domluveno.“ Opět se usmála. „V tomhle komplikovaném systému klamných představ, který jsem si údajně vytvořila, si táta začal s jedno…
