10
Bloomovi trvalo tři hodiny, než sehnal soudní příkaz k uvolnění informací ohledně účtu Tracy Killbourneové. Do banky se dostavil s pevným odhodláním vysvětlit paní Chareové, co si myslí o takových byrokratických pitomostech, jenže se ukázalo, že je to stará, šedovlasá dáma, která mu připomněla jeho tetičku Sáru z Mineoly na Long Islandu, a tak se jí raději omluvil za to, že na ni byl do telefonu hrubý. Z malé umělohmotné tabulky na stole paní O’Hareové se dověděl, že se jmenuje Betsy. Měla na sobě šaty, jaké asi tak mohla nosit Lizzie Bordenová, když se pustila sekyrou do mamičky a tatíčka. Na nose měla brýle bez obrouček. Voněla po mimózách. Bloom měl na okamžik dojem, že se ocitl v devatenáctém století. Paní O’Hareová si prostudovala soudní příkaz, jako by měla podezření, že jde o padělek.
Když se přesvědčila, že je vše v pořádku, zeptala se: „Co vlastně potřebujete vědět?“
„Kdy byl ten účet otevřen?“ otázal se Bloom.
Paní O’Hareová nahlédla do záznamů. Docela jako žákyně třetí třídy, zakrývající svoji písemku pro případ, že by její soused chtěl podvádět, i ona zakrývala dokumenty dlaní, aby na ně Bloom neviděl. Bloom – bez ohledu na tetičku Sáru – ji začínal silně nesnášet.
„Šestého července,“ oznámila mu paní CHareová.
„Tedy v pátek,“ zabručel Bloom, když nahlédl do kapesního kalendáře.
Paní CHareová to nekomentovala.
„Kolik dělal počáteční vklad?“ zeptal se Bloom.
Paní CHareová opět nahlédla do listin.
„Deset tisíc dolarů.“
„A jaký je současný stav?“
„Sedm set sedmdesát devět dolarů a čtrnáct centů.“
„Kdy byl vystaven poslední šek?“ chtěl vědět Bloom.
„Obávám se, že tuto informaci tady nemáme,“ prohlásila paní CHareová.
„A kde ji tedy mají?“
„V našem výkazovém oddělení. Já tady mám jen podrobnosti ohledně…“
„Dobře, potřebuju seznam všech transakcí na tom účtu ode dne jeho otevření až do dne, kdy byl vystaven poslední šek,“ řekl Bloom.
„Obávám se, že banka vám nemůže předat informace tohoto druhu o jedné ze svých vkladatelek,“ ohradila se paní CHareová. „Nikoli bez jejího svolení.“
„Paní CHareová,“ pronesl Bloom pečlivě a pomalu. „Od slečny Killbourneové žádné svolení nedostaneme, protože je mrtvá. Byla zavražděna, paní CHareová. Proto jsem tady, paní O’Hareová. Snažím se zjistit, kdo ji zabil, paní O’Hareová.“
„Inu, vy máte svoji práci,“ namítla paní O’Hareová, „a já také.“
„A my oba tady máme tenhle soudní příkaz,“ dodal Bloom. „Navrhuju, abyste si ho ještě jednou prohlédla.“
„Už jsem si ten váš soudní příkaz přečetla,“ ujistila ho paní O’Hareová.
„Potom víte, co v něm stojí: že mám dostat kompletní informace. Tak to tady píšou, paní O’Hareová, kompletní informace. Přesně tak to soudce podepsal. Máte mi dodat kompletní informace. Takže, paní O’Hareová, někdo tam venku zastřelil mladou holku, vyřízl jí jazyk…“
„Ach!“ zvolala paní O’Hareová.
„… a my tady maříme čas, zatímco on se chystá udělat totéž nějaké jiné dívce. Když tedy dovolíte, paní O’Hareová, přestaneme si tady hrát kolo kolo mlýnský, protože bych se rád dověděl to, proč jsem přišel. Sežeňte mi to. A rychle.“
„Tady nejsme v nacistickém Německu,“ ohradila se paní O’Hareová.
„Ne, tohle je Calusa ve státě Florida,“ ujistil ji Bloom.
Paní CHareová se rychle odebrala pro kompletní dokumentaci účtu Tracy Killbourneové.
Když se Bloom vrátil do Budovy veřejné bezpečnosti, Rawles měl na drátě už šestnáctého realitního agenta od chvíle, kdy se Bloom vydal pro soudní příkaz. Konečně zavěsil a řekl: „Zatím nic. Ještě mají zavolat tři, ale zatím o Tracy Killbourneové nikdo z nich neslyšel.“
„Tak kam si odvezla všechny svoje věci?“ podivil se Bloom.
„Moc dobrá otázka. Jak jsi pořídil ty?“
„Dostal jsem soudní příkaz a v bance mi dali všechno, co potřebujeme.“ Bloom položil na svůj stůl tlustou papírovou obálku. „Trochu se nám to zúžilo. Otevřela ten účet loni v červenci. Od té doby do září musela vystavit tak tři sta šeků.“
„Jaké je datum na posledním šeku?“ zajímal se Rawles.
„Pětadvacátého září.“
„A jak dlouho říkal doktor, že le…
