3
Když jsem večer dorazil domů, zazvonil telefon.
Prošel jsem dveřmi z garáže do kuchyně a strhl sluchátko z telefonu zavěšeného nad kuchyňskou linkou.
„Haló?“ ozval jsem se.
„Pan Hope?“
Ženský hlas.
„Ano?“
„Nebo vám smím říkat Matthew?“
„Kdo volá, prosím?“ řekl jsem.
„Terry,“ odpověděla.
Nic mi to neříkalo.
„Potkali jsme se dneska,“ pomáhala mi. „U poručíka…“
„Ach, ano. Ano.“
Na lince se rozhostilo dlouhé ticho.
„Vy jste mi nezavolal,“ řekla nakonec.
„No, já…“
„A tak volám já vám,“ oznámila mi.
A zase ticho.
„Večeřel jste už?“ zajímala se.
„Ne, ještě ne.“
„To je dobře. Usmažila jsem kuřata, přinesu je k vám. Nejste ženatý nebo něco podobného, že? Ráno jsem se vás zapomněla zeptat.“
„Ne, nejsem ženatý.“
„Ani něco podobného?“
„Nic podobného,“ ujistil jsem ji.
„Nevadí vám, že jsem zavolala?“ vyptávala se Terry.
„Inu, nevadí, ale…“
„To je v pořádku, jsem emancipovaná,“ vysvětlila mi. „Ta adresa v telefonním seznamu je platná?“
„Ano, ale…“
„Tak nashle.“ A zavěsila.
Podíval jsem se na sluchátko. Položil jsem je do vidlice. Pak jsem se podíval na hodinky. Bylo osmnáct hodin a dvacet minut. Pocítil jsem potřebu podívat se sám na sebe. Třeba se ze mě přes noc stala filmová hvězda. V kuchyni není zrcadlo. Prošel jsem obývákem a ložnicí do koupelny. Pohlédl jsem do zrcadla. Byl jsem to pořád já, jako vždycky. Zvedl jsem jedno obočí; v tom jsem se ve svých šestnácti letech neustále cvičil. Levé obočí. Když mi bylo šestnáct, všechny filmové hvězdy zvedaly levé obočí. A malinko při tom špulily ret. Ale i s našpuleným rtem a zvednutým obočí jsem to byl pořád jenom já. Pokrčil jsem rameny a zamířil k malému výklenku, který jsem si zařídil jako domácí kancelář. Zapnul jsem telefonní záznamník.
V době mé nepřítomnosti mi volali tři lidé.
Třetí v pořadí byla moje dcera. Celá v slzách.
„Táto, tady je Joanna,“ vzlykala. „Prosím tě, zavolej mi. Prosím.“
Asi bych měl vysvětlit, že jsem rozvedený a že moje žena dostala do péče naši jedinou dceru, které je nyní čtrnáct let. Proto mi Joanna musela zatelefonovat do domu, který jsem si pronajal, místo aby tu byla se mnou, takže bych ji mohl vzít do náručí a zeptat se, proč sakra brečí. Ihned jsem vytočil Susanino číslo. Susan je moje bývalá manželka. Susanino číslo kdysi bývalo naším číslem, jenže jí připadla nejen péče o naši dceru, ale taky dům, mercedes a 24 000 dolarů výživného ročně. Telefon zvedla Joanna.
„Co se děje?“ otázal jsem se.
„Jé, tati, díky bohu!“ zvolala.
„Co se stalo, Joanno?“
„Máma mě chce poslat pryč,“ odvětila.
„Pryč? Jak to myslíš, pryč?“
„Do školy. Na podzim. Chce mě poslat do jiné školy.“
„Cože?“ řekl jsem. „Kam? A proč?“
„Do Simmsovy akademie.“
„Kde to je?“
„V Massachusetts.“
„Cože? A proč?“
„Prý to tam pro mě bude dobré. Tvrdí, že u svatýho Marka klesá úroveň. Říkala… tohle se ti nebude líbit, tati.“
„Povídej.“
„Říkala, že na naši školu infiltruje příliš mnoho černých dětí. Takhle to říkala, infilt…“
„Zavolej ji k telefonu.“
„Není tady,“ vysvětlovala Joanna. „Proto jsem ti zavolala, abych si s tebou mohla promluvit, když…“
„A kde je?“
„Šla na večeři. S Plešatým Oskarem.“
Plešatý Oskar se jmenoval Oscar Untermayer a byla to poslední Susanina láska.
„Kdy se vrátí?“
„Prý pozdě.“
„Vyřiďjí, ať mi okamžitě po návratu zavolá. Ať je to v kteroukoli hodinu.“
„Tati?“
„Ano, zlato?“
„Opravdu musím do té školy v Massachusetts?“
„Jen přes mou mrtvolu,“ prohlásil jsem.
„Povím jí, aby ti zavolala,“ slíbila Joanna. „Miluju tě, tati.“
„Já tebe taky, zlato.“
„Miluju tě hrozně moc,“ zdůraznila ještě jednou a zavěsila.
Odložil jsem sluchátko do vidlice. Hodiny na stole ukazovaly půl sedmé. Neměl jsem chuť na Terry Belmontovou ani na její smažená kuřata – ať už by k tomu přidala cokoli. Měl jsem chuť sednout do auta, prohledat všechny restaurace v městě, dokud nenajdu svoji zatracenou exmanželku, a…
Napomenul jsem se, že se musím uklidnit.
Je to přece jen jeden z přechodných Susaniných rozmarů. Jako tehdy, když hrozila, že dá J…
