14
Stáli nade mnou dobrých patnáct minut a dívali se na mne. Pak Vjoersterod zavelel: „Vstaňte!“
Vstal jsem.
„Otočte se kolem dokola.“
Otočil jsem se. Zakopl jsem, zakymácel se, pletly se mi nohy.
Vjoersterod spokojeně kývl. „Tak to by stačilo, pane Tyrone, pro dnešek je to všechno. Doufám, že s vaším nedělním článkem budu spokojený. Hleďte, abych byl spokojený.“
Přikývl jsem. Chyba. Roztočila se hlava. Zapotácel jsem se. Whisky se mi vstřebávala do krve s katastrofální rychlostí.
Vjoersterod a Ross beze spěchu odešli. Už neřekli ani slovo. Jakmile za nimi zapadly dveře, spěchal jsem do kuchyně. Elizabeth na mě něco volala, ale já jsem nesměl ztratit ani chvilku. Sáhl jsem na poličku po plechovce se solí, nasypal do skleničky tak na dva palce a dolil to vodou.
Zamíchal jsem sůl prsty. Neměl jsem čas hledat lžičku. Vypil jsem to. Chutnalo to jako koncentrovaný výtažek sedmi moří. Pálilo mě v krku. Musel jsem se přemoct a vypít ještě trochu. Začal jsem se dávit, ještě než tekutina dospěla k cíli a než s sebou vynesla ven zbytek whisky, který se ještě nestačil vstřebat žaludeční stěnou.
Opřel jsem se o dřez a zvracel a zvracel. Předtím jsem se pro potřebu Vjoersteroda potácel o trochu víc, než bylo třeba, ale alkohol už mě pevně držel, tak pevně, jak jsem se obával. Cítil jsem, jak se mi zatemňuje mozek, ruší koordinaci, brání v myšlení. Proti tomu není léku, to může spravit jen čas.
Cas. Od chvíle, kdy jsem vypil sůl, uběhlo asi patnáct minut. Za deset minut, možná za dvacet, budu úplně opilý.
Nevím, jestli mě Vjoersterod donutil pít jen z pusté zloby nebo jestli sledoval nějaký cíl. V každém případě mi strašlivě zkomplikoval plány.
Vypláchl jsem si ústa čistou vodou a vzpřímil se. Těžký chomout bolesti na mých plecích připomenul, že mám i jiné potíže, nejen opilství, až jsem zaskučel. Šel jsem zpět k Elizabeth a cestou jsem se snažil nenarážet do zdí a do dveří. Sáhl jsem po telefonu.
Okno. Nemohl jsem si vybavit číslo.
Mysli!
Konečně se odněkud vynořilo. Ozval se mi Willy Ondroy.
„Willy, přestěhujte okamžitě toho koně z osmašedesátky. Ten člověk, co s vámi předtím mluvil, to byla opozice. Nasaďte všechny hlídky, jaké kde splašíte, dejte koně do jiného boxu. Osmašedesátku dejte hlídat, třeba se vám podaří nějakého vetřelce chytit.“
„Tyre! Provedu.“
„Musím spěchat. Odpusťte mi ten zmatek.“
„Budte klidný, postaráme se o to, aby se ke koni nikdo nedostal. Jsem téhož názoru jako vy, je bezpodmínečně nutné, abychom se postarali o jeho bezpečnost až do dostihu.“
„Ti chlapi mohou být tvrdí.“
„To já jsem taky.“
Položil jsem sluchátko na Elizabethin speciální držák. Rázem mi bylo lip. Vtom jsem si uvědomil, jak se na mne Elizabeth vyděšeně dívá.
„Tyre, cos to udělal?“
Sedl jsem si na opěradlo křesla. Bylo mi zle. Byl jsem zbitý, zdeptaný a opilý.
„Poslouchej mě, zlato, poslouchej dobře, protože dvakrát to říkat nemůžu. Nemůžu zařídit, aby se všechno vrátilo do starých kolejí, nemůžu navodit takovou situaci, jaká byla před tímhle vším, než jsem napsal ty články, nemůžu ty články odvolat.“
„Tys jim to ale slíbil,“ přerušila mě nechápavě.
„Já vím, musel jsem. Ale udělat to nemůžu. Už jsem o všem informoval stevardy. Z toho nemůžu vycouvat, a taky nechci. Ten člověk je skutečný zloduch a někdo ho musí zneškodnit.“
„Ať se o to postará někdo jiný.“
„Ano, takhle vzniká nevolnictví.“
„Ale proč právě ty?“ zakvílela nešťastně. Chtěla opravdu vědět proč.
„Nevím... někdo to udělat musí.“
„Ale tys mu přece... nechal jsi ho...“ Zadívala se na mne s hrůzou. „On se vrátí.“
„Ano. Až zjistí, že Tiddely Porna přestěhovali a že se celé stáje
hemží bezpečnostními hlídkami, pochopí, že jsem je tam varoval, a vrátí se. Proto musíme odtud. A to hned.“
„Přece ne teď?“
„Ano teď.“
„Ale Tyre... ta whisky... neměli bychom to nechat až na ráno?“
Zavrtěl jsem hlavou. Pokoj se rozkymácel. Přidržel jsem se křesla a počkal, až se zase uklidní. Ne, ráno budu příliš ztuhlý, nepohyblivý, bude mi určitě mnohem hůř než teď. Ostat…
