7
Protože jsem ze závodiště vyrazil ještě před skončením dostihů, zdařilo se mi nasednout do poloprázdného vlaku a získat rohové místo ve správném směru v nekuřáku. Nastavil jsem topení na maximum a otevřel noviny, abych si přečetl, s čím přišel v posledním čísle Spyglass.
„Tiddely Porn poběží,“ říká trenér. „Chcete ale opravdu riskovat peníze?“
Pobaveně jsem četl dál. Ukradl většinu mých dedukcí, jen je trochu přeformuloval. Lichotivé. Plagiáty jsou nejvyšší forma komplimentu.
Dveře do chodbičky se otevřely a do kupé vešli čtyři bookmakerští úředníci. Podupávali zimou a bavili se o nějakém smůlou stíhaném sázkaři, kterému se něco nepodařilo uhádat.
„Sem mu řek, ať toho nechá, ať si z nás nedělá srandu. Ne že bysme byli andělé, ale taky nejsme volové.“
Všichni čtyři měli modré pláště. Po chvíli je svlékli a odložili nahoru do zavazadlového prostoru. Dva z pánů se podělili o nepříliš úhledný sendvič a druzí dva si zapálili. Všichni byli tak mezi třiceti a čtyřiceti, podle přízvuku londýnští Židé.
„Dobrý večer.“ Dali na vědomí, že vědí o mé existenci. Jeden z nich ukázal na zákaz kouření a zeptal se: „Nevadí vám to?“
Zavrtěl jsem hlavou. Sotva jsem si jich všímal. Vlak se kymácel směrem na jih a zamlžený den se změnil v mlhavý večer. Všech pět párů očí se postupně zavřelo.
Vtom se ozvala rána, kdosi energicky rozrazil dveře do kupé. Neochotně jsem otevřel oko, předpokládal jsem, že jde nejspíš průvodčí. Ve dveřích stáli dva muži. Nevypadali ani trochu byrokraticky. Moji čtyři spolucestující při pohledu na ty dva upadli do stavu šoku, dívali se na nějako zkamenělí. Větší z obou příchozích zatáhl záclonky okének vedoucích do chodbičky. Pak se opovržlivě podíval na bookmakerské úředníky, hlavou kývl směrem k chodbičce a stručně rozkázal: „Ven!“
Do té chvíle mě ve snu nenapadlo, že by se tahle příhoda mohla týkat mne, nenapadlo mě to ani tehdy, když moji čtyři spolucestující pokorně sáhli po svých modrých převlečnících a poslušně vypochodovali z kupé. V zádech mě zamrazilo teprve ve chvíli, kdy větší z těch divných chlapů odněkud vytáhl výtisk Blaze a ukázal na můj článek.
„V určitejch kruzích tohle není zrovna populární,“ řekl sarkasticky. Měl výrazný birminghamský přízvuk. Našpulil rty. Bylo vidět, že je pyšný na svou kousavou ironii. „Krajně nepopulární.“
Měl na sobě špinavé montérky, z montérekové blůzy rostla býčí šíje. Odulé tváře, malá, vlhká ústa a tmavé, ulízané vlasy. Druhý člověk byl také v montérkách. Menší, tvrdý, šlachovitý, oči daleko od sebe, ploché temeno hlavy.
„To byste neměl, to byste fakt neměl,“ pokračoval ten větší, „nestrkejte prsty do toho, do čeho vám nic není.“
Sáhl do kapsy, a když ruku vyndal, jako by měl na kotnících kovové pohoří. Podíval jsem se na druhého muže. Totéž.
Vyřítil jsem se proti nim a natáhl se po záchranné brzdě. Zneužití se trestá pokutou dvaceti liber. Větší chlap mě zbrzdil jediným profesionálním mávnutím.
Bylo jasné, že se oba na svou profesi boxerského ringu připravovali. Jinak mi nebylo jasné skoro nic. Do hlavy mě netloukli, ale věděli až příliš dobře, kam mířit. Když jsem se bránil jednomu, druhý zaútočil. Podařilo se mi jen pořádně kopnout menšího z těch chlapů do kotníku. Zařval, pronesl krátké, mládeži nepřístupné slovo a potrestal mě ošklivou ranou do zad. Svezl jsem se na sedadlo. Oba pánové pak nadobro opustili sportovní pravidla a vrhli se na mne.
Vždyť mě zabijí, říkal jsem si, a třeba to vůbec neměli v plánu, zabíjejí mě! Pokoušel jsem se jim to dokonce říct, ale nepodařilo se mi vydat takový zvuk, aby ho vnímali. Ten větší mě nadzvedl a menší mi přerazil pár žeber.
Když mě konečně pustili, svezl jsem se na podlahu a zůstal ležet obličejem ve špíně a ve smetí, v oharcích od cigaret, ve zmačkaných papírech a servítkách. Ležel jsem úplně nehybně a modlil se k bohu, ve kterého nevěřím, aby mi už dali pokoj.
Větší chlap se nade mnou naklonil.
„Co myslíš, nezabalí to?“ zeptal se ten druhý.
„Proč? Přece sme mu nic nenatrhli, ne? Přece si dám pozor. …
