18
Strávil jsem neděli doma sám. Většinu dne jsem prospal. Pak jsem trochu poklízel a snažil se dát do pořádku nejen byt, ale i svůj mozek. Moc se mi to nedařilo.
V pondělí jsem zajel pro Elizabeth. Odvezli ji domů v sanitce, s dvěma statnými muži v uniformě, kteří ji i s pumpou odnesli nahoru do bytu. Položili ji na čerstvě povlečenou postel, překontrolovali pumpu, pomohli mi dát na místo Spiroshell, přijali kávu, souhlasili s mým názorem, že počasí je vlhké a nevlídné, ale že v prosinci člověk nemůže nic jiného očekávat. Pak odešli.
Vybalil jsem Elizabeth její kufřík a přichystal k obědu míchaná vajíčka. Elizabeth jsem nakrmil, když už to sama nesvedla, a nachystal jsem jí do držáku hrníček kávy.
Usmála se a poděkovala. Vypadala unaveně, ale vyrovnaně. V něčem se změnila, ale v čem... Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišel. Už se nebála! Z očí jí zmizelata mnohaletá vžitá úzkost a strach.
„Nech ted to nádobí, Tyre, pojď ke mně, chci ti něco říct.“
Sedl jsem si do křesla. Dívala se na mne. „Tebe ještě bolí... jak tě ten chlap zřídil, viď?“
„Trochu,“ přiznal jsem se.
„Tonio mi řekl, že se ti dva zabili, ještě tu noc... když mě hledali.“
„To ti řekl?“
Přikývla. „Včera za mnou přišel. Dlouho jsme si povídali, dlouho. Řekl mi spoustu věcí.“
„Zlato, já...“
„Buď zticha... teď mluvím já, poslouchej, co mi povídal.“
„Unavíš se.“
„Ale kdepak. Jsem unavená, ale je to úplně jiná únava než dřív. Prostě jsem utahaná, ale ne uštvaná. O to se zasloužil Tonio. A ty. Chci říct, Tonio mi pomohl pochopit, čeho jsem byla sama ve čtvrtek svědkem; viděla jsem přece, že by ses nechal málem rozčtvrtit, že jsi ochotný jet autem namol opilý a riskovat, že tě zavřou... že bys podstoupil jakékoli nebezpečí... jen aby mě nic neohrozilo. Tonio se mne ptal, proč, když jsem tohle viděla na vlastní oči, proč můžu... jak můžu pochybovat o tom, že u mne zůstaneš. Víš, mně se tak ulevilo... Jako kdyby najednou celý svět byl lehčí a světlejší... Já vím, tys mi to vždycky říkal... ale teď ti konečně doopravdy věřím, skutečně ti věřím, bez výhrad.“
„To jsem rád. Moc rád,“ řekl jsem upřímně.
„Tonio se mnou mluvil... o té dívce.“
„Zlato...“
„Tiše, počkej. Vyprávěla jsem mu o tom vydírání. Povídali jsme si hrozně dlouho... On to dovede všechno pochopit. Řekl, že je zcela normální, že jsem z toho byla v první chvíli nešťastná, to by byl každý, ale prý si s tím nemám lámat hlavu... Že jsi úplně normální zdravý mužský a že kdybych jen trochu myslela, tak bych musela přijít na to, že bych si o tebe mohla právem dělat starosti, teprve kdybys neměl chuť se s někým vyspat.“ Usmála se. „Prý kdybych se s tím dokázala smířit, byli bychom oba spolu mnohem šťastnější... Říkal, že se vždycky nakonec vrátíš ke mně.“
„Napovídal ti toho hodně.“
Přikývla. „Znělo to tak logicky. Nebyla jsem k tobě spravedlivá ani velkorysá.“
„Elizabeth...“
„Ne, opravdu jsem nebyla. Tolik jsem se bála, že tě ztratím, protože se pro mě musíš tolik obětovat... Ted je mi jasné, že čím větší budeš mít volnost, tím snáz se ti bude se mnou žít... a tím spíš budeš chtít být se mnou.“
„To ti řekl Tonio?“
„Ano.“
„Má tě opravdu rád.“
Ušklíbla se. „To mi taky řekl. Kromě toho říkal ledaco o tobě, červenal by ses, kdybys to slyšel, abys věděl.“ Něco z toho mi řekla a koutky úst se jí přitom stáčely vzhůru do obloučků. V očích jí zářila jistota a bezpečí.
„Přeháníš,“ řekl jsem skromně.
Dala se do smíchu. Do šťastného smíchu. Byla šťastná!
Vstal jsem a políbil ji na čelo a na tvář. Ji jsem si zvolil za ženu pro celý život. Měl jsem ji moc rád. Ji jsem miloval.
V úterý ráno, jakmile se dostavila paní Woodwardová, jsem vyrazil z našich dvorů a na hlavní ulici jsem zastavil u první telefonní budky. Vytočil jsem číslo Západní výtvarné školy.
