10
Jeli jsme směrem na Aldwych a pak po Drury Lané k St. Giles' Circus. O útěk jsem se nepokusil, přestože jsme několikrát zůstali stát na červenou. Můj společník byl ve střehu, stále mě pozoroval. Pokoušel jsem si vzpomenout, odkud ho znám, ale marně. Jeli jsme po Tottenham Court Road. Pak doleva a ještě jednou doleva. Širokým obloukem jsme projeli Regenťs Park a zůstali s měkkým houpnutím stát před hlavním vchodem do zoologické zahrady.
„Jděte dovnitř,“ kázal můj společník.
Vystoupili jsme z vozu a šofér tiše odjel.
„Zaplaťte vy,“ řekl jsem.
Rychle se na mne podíval. Snažil se jednou rukou vytáhnout z kapsy peníze a odpočítat je. Zjistil, že to nejde, pokud v druhé ruce drží nůž.
„Ne,“ řekl, „zaplaťte vy, za oba.“
Zaplatil jsem. Skoro jsem se usmál. Ten člověk zdaleka nebyl tak nebezpečený, jak předstíral.
Prošli jsme turnikety u vchodu. „Kam teď?“ zeptal jsem se.
„Rovně.“
Zoologická zahrada byla skoro prázdná. To vlhké listopadové úterý nebyly v poledne v zoo ani obvyklé autobusové školní zájezdy. Ptáci ve voliérách naříkavě křičeli. Jedna tabule hlásala, že se krmení supů koná ve tři hodiny.
Na lavičce před lví klecí seděl člověk v tmavém kabátě a černém klobouku. Lví klece byly prázdné. Teplomilné šelmy zůstaly uvnitř budovy.
„Jděte tamhle,“ kázal můj společník.
Šli jsme k lavičce. Člověk v klobouku se díval, jak přicházíme. Z jeho oblečení i vystupování bylo jasné, že má peníze, moc a vysoké společenské postavení. Dembley měl pravdu, když říkal, že jednání tohoto člověka je v naprostém nesouladu s jeho vzhledem.
„Byly nějaké potíže?“ zeptal se.
„Vůbec ne,“ odpověděl člověk s nožem pyšně.
Studené šedé oči zchladly na stupeň stratosférického mrazu. „To neslyším rád.“
Měl výrazný cizí přízvuk, těžko říct jaký. Některé souhlásky vyslovoval příliš těžce, některé samohlásky příliš krátce.
„Teď můžete jít,“ řekl muži s nožem. „Počkáte na mě.“
Můj nenápadně vyhlížející únosce v nenápadném plášti do deště krátce přikývl a odešel. Už už se mi vybavilo, kde jsem ho viděl předtím. Vzpomínka se odněkud vynořila, ale zase zmizela.
„Přišel jste dobrovolně,“ konstatoval člověk v klobouku suše.
„Ano a ne.“
Vstal. Byl asi tak veliký jako já, ale statnější. Obličej měl nažloutlý, hladký, jen kolem očí vrásky. Pokud mu koukaly vlasy, zdálo se mi, že jsou světlé. Odhadoval jsem, že je asi tak o pět až šest let starší než já.
„Venku je zima, pojďme ďovnitř.“
Šel jsem s ním do budovy velkých šelem. Divoký pach masožravých zvířat se k našemu jednání docela hodil. Tušil jsem, k čemu se chystá. Zabíjet nechtěl, k vraždě mohlo klidně dojít na Fleet Street nebo kdekoli cestou. Chtěl vydírat, násilím vydírat. Nevěděl jsem jen, jak to chce zařídit.
„Nezdá se, že byste byl překvapený,“ řekl.
„Čekali jsme nějakou... odezvu. Předpokládali jsme, že k něčemu dojde.“
„Ach tak.“ Odmlčel se. Uvažoval. Znuděný tygr se na nás líně
díval. Ušklíbl jsem se na něho. Vstal a začal přecházet tři kroky sem, tri kroky tam, odnikud nikam.
„Ta odezva minulý týden vám snad nestačila?“
„Posloužila,“ řekl jsem. „Zavedla nás přímo k Charliemu Bostonovi. Musím vám poděkovat za zájem. Ted je jasné, že jste Bostonův poskok.“
Mrazivě se na mne podíval. „Boston je můj zaměstnanec.“
Sklopil jsem oči. Byl jsem zticha. Jestliže je tak ješitný a urážlivý, možná že mi odpoví na víc otázek, než já jemu.
„Když jsem se o tom doslechl,“ řekl, „nebyl jsem spokojený. Nepovažoval jsem jejich postup v tom vlaku za správný. Teď už si nejsem tak jistý.“ Mluvil tiše, klidně, kultivovaným hlasem taktního, civilizovaného člověka.
„Takže vy jste jim to nenařídil?“
„Ne.“
Přejel jsem rukou po silné železné tyči, která udržovala návštěvníky zoo v uctivé vzdálenosti od klecí. Tygr vypadal krotce, neškodně, nezdálo se možné, že by byl schopný zabít, vypadal příliš lhostejně, než aby někoho drtil, ničil a mrzačil.
„Víte velmi dobře, co chci,“ řekl zdvořilý tygr po mém boku. „Chceme vědět, kám jste toho koně schoval.“
„Proč?“
Jen zamžikal.
Povzdechl jsem si…
