17
Chytil jsem Victora Ronceyho, když vycházel z jídelny, a oznámil jsem mu, že Tiddely Porn ještě zdaleka nepřestal být v nebezpečí.
„Přece je tady, tak co?“ namítal nevrle.
„Je tady jen díky naší redakci,“ připomněl jsem mu, „a do dostihu ještě zbývají dvě hodiny.“
„Co teda mám podle vás dělat? Držet ho za kopyto?“
„Neškodilo by,“ řekl jsem suše.
Jako obvykle se v něm popral pocit agresivní nezávislosti s rozumným souhlasným postojem. Pak řekl neochotně: „Peter by se mohl posadit do jeho boxu ve stájích.“
„Kde je Peter ted?“
Ukázal rukou za sebe. „Dojídá oběd.“
„Budete ho muset dovést do stájí sám, pokud nemá průkaz doprovázejícího stájníka.“
Souhlasně zabručel a vrátil se pro syna. Doprovodil jsem je ke stájím a promluvil se strážným u brány. Řekl, že se tam ukázal obvyklý počet lidí, snažících se dostat dovnitř, ale ten člověk, co tam byl ráno, už se prý neukázal. Prý mu plukovník Ondroy nařídil, aby toho chlapa uvázal ve skladu, kdyby ještě čenichal kolem stájí.
Spokojeně jsem se usmál a šel se s Ronceyovými podívat na koně. Stál trpělivě v boxu, jeden bok vysazený, jednu zadní uvolněnou. Když jsme otevřeli dvířka, líně se otočil a bez vzrušení se na nás podí-
val. Nevypadal jako rozčilený dostihový kůň, netrpělivý, připravený bojovat a vyhrát Lamplighter Gold Cup.
„Vypadá takhle vždycky před dostihem?“ zeptal jsem se. „Na mě dělá dojem, že je nadopovaný.“
Roncey se na mne zděšeně ohlédl a spěchal se podívat na koně. Prohlédl mu oči a hubu, ohmatal šíji a nohy. Pak si pozorně prozkoumal koňské kobližky.
„Nezdá se, já nic nepozoruju.“
„Nikdy není nervózní,“ vysvětloval Peter. „Prostě to nemá v povaze.“
Tvářil se jako tažný kůň, jen zapřáhnout do valníku. Raději jsem neřekl nahlas, co si myslím. Vrátil jsem se do padoku se starším Ronceym, který na mé naléhání slíbil, že koně osedlá ve stájích a ne v sedlácích boxech, pokud proti tomu stevardi nebudou mít námitky.
Stevardi, včetně Erika Youlla, vůbec nezaváhali. Trvali jenom na tom, že Tiddely Porn musí, jak se sluší, třikrát obejít padok před publikem, než na něho nasedne jeho žokej. Souhlasili ale s tím, aby kůň chodil v kruhu dva metry od zábradlí a aby ho vedl Peter v mém doprovodu.
„Škoda času,“ hudroval Roncey. „Nikdo se na něj nechystá. Tady se nikdo o nic nepokusí.“
„Tomu nevěřte. Kdyby vám šlo o půl miliónu a zůstal jste na dně, kdoví, čeho byste byl schopný.“
Díval jsem se na první dva dostihy z oddělení pro tisk a v přestávkách jsem se bezcílně potuloval davem a snažil se přesvědčit sám sebe, že mi nejde o to, abych ještě jednou zahlédl Gail.
Nezahlédl jsem ji. Zato jsem viděl Dermota Finnegana. Drobný irský žokej kráčel přede mnou. Ohlédl se a šťastně se na mne od ucha k uchu usmál. Všiml jsem si... a o to šlo... zeje v dresu, připravený jet dostih. Sako měl pečlivě rozepnuté, aby byly vidět jeho barvy. Prohlédl jsem si purpurovou hvězdu na růžovobílém pruhovaném pozadí a žasl jsem.
„Páni, vám řeknu, já žasnu skoro stejně jako vy,“ řekl. „Vidíte to, přece jsem dostal šanci na šéfově první třídě, a jestli to prošvihnu, tak pánbůh se mnou, jenže já to neprošvihnu.“ „Jistěže to neprošvihnete.“
„To se uvidí,“ řekl vesele. „Poslyšte, to ste ale o mně napsal moc hezky do Tally, za to vám děkuju. Když mi to přišlo, zanesl jsem to všechno ukázat našemu šéfovi, ale on už to četl. Víte, já si nejsem jistej, jestli ten váš článek s tím neměl trochu co dělat, že mě šéf posa-
dil na Rockvilla, když se ty dva od nás ve čtvrtek pomlátili. Takže vám za to děkuju.“
Když jsem o tom intermezzu pak vyprávěl v oddělení pro tisk Derrymu, pokrčil lhostejně rameny. „Přece jede Rockvilla, copak ty nečteš noviny?“
„Včera jsem je nečetl.“
„No jo. Prostě tentokrát to nebude žádná legrace. S Rockvillem mají potíže i nejlepší jezdci a mezi ty náš Dermot nepatří.“ Pečlivě si čistil dalekohled. „Vypadá to, že Luke-Johnův přítel bookmaker přece jen ty prachy na Tiddely Porna od Bostona vzal, protože poměr šel dneska dolů jako dráha, ze sto k osmi na čtyři k j…
