7
Stejšn se hnal do temného kaňonu Wall Street na jižním cípu Manhattanu.
Amélie Sachsová lehce ťukala prsty o volant a snažila se představit si, kde je asi ukrytá T. J. Colfaxová. Pravděpodobnost nalezení té ženy se zdála být nulová. Blížící se finanční čtvrť nikdy Amélii nepřipadala tak rozlehlá, plná všelijakých uliček, vstupů do kanálů, dveří i budov obsypaných temnými okny.
Tolik míst, kde se dali ukrýt rukojmí.
Sachsová měla stále před očima koleje a podivnou mohylu, ze které trčela vztyčená ruka s diamantovým prstenem nasazeným na zkrvavené kosti. Amélie tenhle typ prstenů znala, říkala jim prsteny útěchy. Něco podobného si kupují osamělé majetné ženy. I ona by podobný prsten nosila, kdyby byla bohatá.
Zamířila na jih a předjela pár taxíků a poslíčků na kolech.
I v jasném odpoledni pod žhavým sluncem působila tahle část města strašidelně. Obrovské budovy vrhaly ponuré stíny a byly zahaleny do temnoty barvy zaschlé krve.
Sachsová zpomalila ze stovky na šedesátku, menším smykem zabočila a znovu dupla na plyn.
Vynikající motor, pomyslela si. Rozhodla se prozkoumat, jak se bude véerenko držet při stodvacítce.
Kdysi před lety, vždycky když otec spal - obvykle dělal od tří do jedenácti, si dospívající Amie Sachsová brávala klíčky od jeho camara. Matce vždycky oznámila, že jede nakoupit, a zeptala se, jestli něco nepotřebuje z Fort Hamiltonu. A než matka stačila říct: „Ne, ale jeď vlakem,“ byla už Amélie v autě, startovala a vyrážela směrem na západ.
Domů se vracela o tři hodiny později, a samozřejmě bez masa. Na schodech se vždy střetla s vyděšenou a vzteklou matkou, která jí k jejímu pobavení dělala přednášku, během níž jí vysvětlila, že těhotenství by naprosto zhatilo její vyhlídky využít své pohledné tváře a vydělat si milion dolarů jako modelka. Když se matka dozvěděla, že její dcera se netahá s kluky, ale jezdí stošedesátkou po dálnicích Long Islandu, vyděsila se ještě víc a vztekle jí udělala přednášku, během níž jí vysvětlila, že autonehoda by naprosto zhatila její vyhlídky využít své pohledné tváře a vydělat si milion dolarů jako modelka.
Vše se ještě zhoršilo poté, co si Amélie udělala řidičák. Sachsová nyní proletěla mezi dvěma zaparkovanými náklaďáky a jenom tiše doufala, že řidič jednoho ani závozník druhého neotevřou dveře do ulice. Vyšlo to. Když se hýbeš, nemohou tě chytit…
Lon Sellitto si podepíral kulatou tvář buclatými prsty a tomuhle závodu 500 mil Indianapolis nevěnoval větší pozornost. Hovořil s kolegou o případu se stejnou nezúčastněností, s jakou účetní diskutuje o finančních položkách. Pokud jde o Bankse, ten už nevrhal kradmé pohledy na oči a rty policistky, ale každou chvíli znepokojené kontroloval ručičku tachometru.
Smykem projeli další zatáčku a minuli Brooklyn Bridge. Sachsová neustále přemýšlela o té unesené ženě. Představovala si její dlouhé elegantní nehty, zatímco sama svírala volant zničenýma rukama. V mysli se jí natrvalo usadil obrázek, který nedokázala vypudit: bílá větev rozevřené ruky trčící ze zavlhlého hrobu. Jedna krvavá kost.
„Stejně je to cvok,“ zabručela náhle ve snaze změnit tok myšlenek.
„Kdo?“ zareagoval Sellitto.
„Rhyme.“
„Podle mě vypadá jak mladší bratr Howarda Hughese,“ dodal Banks.
„Musím říct, že překvapil i mě,“ přiznal starší detektiv. „Vypadá dost špatně. Přitom to býval pohledný chlap. Jenže znáte to, po takovém maléru… Jak to, že tak dobře řídíte, Sachsová, vy děláte pochůzkářku?“
„Přidělili mi to. Na nic se mě neptali, prostě mi to oznámili.“ Stejně jako ty, pomyslela si. „A to je vážné tak dobrý?“
„Rhyme? Ten je víc než dobrý. Většina soudních expertů v New Yorku zvládne asi dvě stě mrtvol za rok. Maximálně. Rhyme jich zvládl dvojnásobek. I když při tom ještě šéfoval divizi. Peretti je sice fajn, jenže do terénu vyrazí tak jednou za čtrnáct dní a to jenom k případům, o které se zajímá tisk. Tohle jste ovšem neslyšela, policistko!“
„Ne, pane.“
„Rhyme to všechno dělal sám. A když nedělal na místě činu, tak se prostě flákal kolem.“
„C…
