19
Charlie vyzvedl Carole v pátek přesně v poledne a vzal ji na oběd do La Goulue, stylové restaurace s vynikající francouzskou kuchyní. Teď, když o ní věděl, kdo je, ho nic nenutilo chodit s ní do laciných podniků. Oba se v elegantním prostředí cítili dobře. Pochutnali si a potom se prošli po Madison Avenue a prohlíželi si výlohy.
Poprvé mu otevřeně vyprávěla o své rodině. Gray hádal správně. Vznešený původ a luxusní dům ještě neznamenají šťastné dětství. Líčila mu, jak odměření jsou její rodiče, jak chladně se k sobě chovají a jak pro ni byli nedosažitelní, citově i fyzicky. Někdy je neviděla celé týdny. O matce hovořila jako o kusu ledu. Starala se o ni chůva. Byla jedináček, takže neměla sourozence, kteří by jí nedostatek rodičovské lásky vynahradili. Otce i matku pobouřilo, jakou životní cestu si zvolila. Nenáviděla všechno, co pro ni představoval jejich svět, pokrytectví, posedlost majetkem, lhostejnost k lidským citům, neúctu ke všem, kdo nepatřili mezi ně. Bylo zřejmé, že prožila osamělé dětství. Před mrazivým nezájmem rodičů utekla k manželovi, který ji týral a který si ji pravděpodobně vzal jenom kvůli jejímu jménu. Když ho konečně opustila, nechtěla se rozvést jenom s ním, ale i se vším, co ji v jeho očích dělalo přitažlivou, a s žebříčkem hodnot, který nenáviděla.
„To nemůžeš, Carole,“ domlouval jí Charlie. Byly chvíle, kdy toužil udělat něco podobného, i když by sotva zašel tak daleko. Ona ovšem zaplatila vyšší cenu. „Musíš se smířit s tím, kdo jsi. Odvádíš úžasnou práci ve prospěch dětí z centra. Nemusíš se kvůli nim vzdát všeho. Můžeš se radovat z dobrých stránek obou světů.“
„Jako malá jsem moc radosti nezažila,“ přiznala. „Ostatní děti si se mnou buď chtěly hrát jenom proto, kdo jsem, nebo si se mnou ze stejného důvodu hrát nechtěly. Nikdy jsem nevěděla, co mám od koho čekat. Bylo těžké to odhadnout. A když jsem dospěla, moc se to nezměnilo.“ Připomněla mu něco, co nosil v hlavě delší dobu. Váhal, jestli s tím může přijít hned při prvním setkání po několika týdnech, ale měl pocit, jako by k žádné pauze ani nedošlo. Kráčeli bok po boku po Madison Avenue, Carole se do něj důvěrně zavěsila a povídali si, jako by jí nikdy neřekl, že je mezi nimi konec. Oba měli pocit, že patří k sobě.
„Možná mě zabiješ,“ začal opatrně, když přešli Sedmdesátou druhou ulici. Ochladilo se a foukal čerstvý vítr. Carole měla na hlavě vlněnou čepici, kolem krku kašmírovou šálu a na rukou rukavice. Charlie si ohrnul límec pláště. „Jdu na jednu společenskou událost, kam tebe pravděpodobně nikdo nedostane, aspoň podle toho, cos mi řekla. Ale já mám pocit, že bych měl, zvlášť když tam budou uvedeny do společnosti dvě dcery mých známých. Chodím na Infírmary Ball každý rok. Je to společenská povinnost, ale večer se obvykle vydaří a výtěžek jde na dobrou věc. Nešla bys se mnou?“ zeptal se nesměle. Zasmála se. Po nelítostném odsouzení „jejich světa“, které od ní slyšel, si musel dodat hodně odvahy, aby ji pozval na ples, kde jsou podle archaické, snobské tradice do společnosti uvedeny mladičké dívky. Výtěžek jde na dětskou nemocnici na dolním Manhattanu. Rozpačitě se usmála.
„Málem se to stydím přiznat, ale kotilion debutantek jsem absolvovala taky. Rodiče se ho účastní každý rok. Já jsem tam byla jenom jednou, ale s tebou by to mohlo být docela zábavné.“
„Znamená to ano?“ ujišťoval se. Toužil ji vzít někam do krásného prostředí a vidět ji ve večerní toaletě. V džínsech a tričku, které nosila v centru, se mu taky líbila, ale měl rád i oficiální příležitosti, pro které si musel obléknout smoking.
„Ano,“ potvrdila. „Kdy to je?“ Musela si koupit šaty. Plesovou toaletu na sobě neměla řadu let. Mohla by si nějakou vypůjčit od matky, měly stejnou postavu, ale nechtěla ji o to žádat a bála se, že by vypadala usedle. Chtěla se Charliemu líbit.
„Až za několik týdnů. Podívám se, jakmile budu v kanceláři.“ Přikývla. Zúčastnit se plesu debutantek s Charliem byl krok zpátky do světa, který opustila, ale brala to jenom jako výjimku, dočasnou…
