26
Když se Carole vrátila z Karibiku do New Yorku, Charlie jí z lodi nezavolal. Poslala mu fax, kde mu poděkovala, ale po tom, co jí řekl poslední večer na palubě, považovala za rozumnější mu netelefonovat. Netušila, k jakému rozhodnutí dospěje, ale s naprostou jistotou věděla, že potřebuje prostor, a tak mu ho poskytla. Víc dělat nemohla. Každým dnem její znepokojení rostlo. Ozval se až po dvou týdnech. Seděla v kanceláři, když telefon zazvonil. Věcně, skoro suše, jí oznámil, že je zpátky, a zeptal se, jestli by s ním nešla druhý den na oběd.
„Moc ráda,“ souhlasila. Snažila se o bezstarostný tón, ale neoklamala ani sebe. Vycítila, že je Charlie nervózní, a sotva s obědem souhlasila, přemýšlela, jestli by se neměla omluvit. Tušila, co přijde. Nepozval ji na večeři, nenaznačil, že by s ní chtěl strávit noc. Odložil rozhovor na druhý den při obědě.
Odstup. Prostor. Mohlo to znamenat jediné. Sejde se s ní, aby jí zdvořile oznámil, že je konec. Bilo to do očí jako graffíti na zdi. Nezbývalo jí než čekat.
Ráno se nenamáhala s líčením. Nebyl důvod. Charliemu byla lhostejná. Kdyby ji měl rád a toužil po ní, zavolal by jí z lodi nebo by se s ní chtěl sejít hned. Nic z toho neudělal. Možná ji měl docela rád, ale nestál o ni. Připravovala se na muka, která bude snášet, až jí to oznámí. Než přijel v poledne do centra, byla psychicky na dně.
„Ahoj,“ pozdravil a rozpačitě přešlapoval na prahu kanceláře. „Jak ses měla? Vypadáš skvěle.“ Ale jemu to ve světle šedém obleku a s opálenou tváří rozhodně slušelo líp. Carole se cítila mizerně a nepochybovala, že je na ní probdělá noc vidět.
„Kam půjdeme?“ zeptala se. Chtěla to mít za sebou co nejdřív. Litovala, že oběd nezrušila. Zřejmě byl přesvědčený, že jí to musí říct do očí. Nemusel. Klidně se s ní mohl rozejít po telefonu. „Opravdu chceš něco sníst? Nemůžeme si promluvit tady?“ navrhla, ale oba věděli, že by je neustále někdo rušil. Do kanceláře co chvíli vpadly děti, advokáti, dobrovolníci. Dveře se u ní netrhly. Byla osou všeho dění.
„Raději bych šel ven, jestli souhlasíš.“ Byl rozčilený a úzkostlivě zdvořilý. Vzala si kabát a vyšli na ulici. „K Mo nebo Sally?“ zeptal se. Bylo jí jedno, kde a co bude jíst.
„Kam chceš ty.“ Zvolil Mo, její podnik byl blíž. Došli k němu mlčky. Když vešli, Mo na ně zamávala. Carole se pokusila usmát, ale tvář měla jako z kamene, nohy těžké a v žaludku kus olova. Přála si, aby to už měla za sebou, mohla se zamknout v kanceláři a poplakat si.
Posadili se ke stolku v rohu, oba si objednali salát a šťourali se v něm. Zdálo se, že ani Charlie nemá hlad. „Jak sis užil zbytek plavby?“ zeptala se ze zdvořilosti. Bylo jí, jako by ji vedli na gilotinu.
„Omlouvám se, jestli jsem tě před odjezdem rozrušil. Hodně jsem o nás potom přemýšlel,“ začal. Přikývla a čekala na další slova. Měla chuť ho pobídnout, ať si pospíší, ale místo toho jenom zírala do prázdna a předstírala, že ho poslouchá. Nechtěla slyšet, co jí v příštím okamžiku oznámí, ale nemohla utéct. „Je mnoho důvodů, proč by to mělo vyjít, a mnoho dalších, proč ne.“ Chtělo se jí ječet. „Pocházíme ze stejného prostředí. Máme společné zájmy. Oba se věnujeme charitě. Ty nesnášíš můj životní styl, dáváš přednost mnohem prostšímu, i když,“ pousmál se, „i když o tvém domě se nedá říct, že by byl prostší než můj byt. Měl jsem dojem, že se ti na mé lodi líbilo, a určitě jsi dobrá jachtařka. Ani jeden z nás nejde po penězích toho druhého. Oba jsme studovali na Princetonu.“ Pokračoval ve výčtu, až nevydržela a přerušila ho.
„Tak to řekni, Charlie. Já to snesu. Jsem už velká holka. Mám za sebou rozvod. Ať je to za námi.“ Trhl sebou.
„Co mám říct?“
„Že je konec. Mně to došlo. Nemusíš kolem toho nadělat takových řečí. Dokonce jsi mě ani nemusel zvát na oběd. Upřímně řečeno, lituju, že jsem šla. Mohls mi zavolat nebo mi poslat mail. ’Sbohem. Nemám zájem.‘ Nebo něco na ten způsob. Mně stačí naznačit a tys to naznačoval tři týdny. Takže jestli mi chceš dát kopačky, směle do toho.“ Ulevilo se jí, když to ze sebe…
