23
Hádka mezi Sylvií a Grayem, jestli se setká nebo nesetká s jejími dětmi, pokračovala skoro až do Vánoc. Zůstával v ateliéru i přes noc a Sylvia ho nepřemlouvala, aby spal u ní. Příliš se na něho zlobila. Chápala, že má své mouchy, ale podle ní zašel příliš daleko. Vůbec se nesnažil je překonat. Gilbert měl přiletět za dva dny, Emily o den později. Gray si postavil hlavu. Nesejde se s nimi a tečka.
„Jestli ti to dělá takový problém, tak jdi za psychiatrem,“ zaječela na něho při poslední ostré výměně názorů. Neminul den, aby se nepohádali. Pro oba to bylo klíčové téma. „K čemu je ti dobré, žes přelouskal kupu příruček, které radí, jak na psychózy a fóbie, když nedokážeš pomoct sám sobě?“
„Já přesně vím, co mám dělat. Respektuju hranice, které nemůžu překročit. A ty bys měla dělat totéž,“ zavrčel. „Znám se. Z rodin mám panickou hrůzu.“
„Vždyť tu moji vůbec neznáš.“
„Ani o to nestojím!“ zařval a vyrazil z bytu.
Sylvia jeho neústupnost těžce nesla. Neshody trvaly skoro měsíc a podepsaly se na jejich vztahu. Radost ze vzájemného poznávání se vytratila. Když přiletěl Gilbert z Evropy, Sylvia Graye neviděla už dva dny. Pokusila se situaci synovi vysvětlit, ale sama slyšela, jak šíleně to zní. Několikrát Grayovi zdůraznila, že lidé v jeho věku by měli mít rozum, jenže on neudělal nic, aby dostal své fóbie pod kontrolu. Liboval si v nich. Přímo se v nich rochnil jako prase v bahně.
Jediným plusem pro něho bylo, že ho rozčilení donutilo víc pracovat. Celé týdny maloval. Od Díkůvzdání dokončil dva obrazy, což u něho bylo rekordně rychlé. Jeho agent jásal. Nová díla byla vynikající. Gray vždycky prohlašoval, že nejlepší obrazy maluje, když je nešťastný. Nyní to dokázal. Sylvia mu scházela. Nemohl spát, a tak maloval. Bez přestání. Ve dne v noci.
Když jednou večer po další hádce maloval jako zběsilý, zazvonil zvonek. Domníval se, že mu znovu přišla říct svůj názor, a stiskl bzučák, aniž by si ověřil, kdo je dole. Otevřel dveře do bytu, zamračeně se postavil před plátno a připravoval se na další kolo bitvy. Průběh byl vždycky stejný. Sylvia naléhala, aby se setkal s jejími dětmi. Odmítl. Vybuchla a on taky. Motali se v začarovaném kruhu. Ona odmítala přestat s nátlakem a on odmítal ustoupit.
Slyšel, že se dveře zavřely, a ohlédl se. Místo Sylvie uviděl mladého muže. „Omlouvám se, bylo otevřeno… Nechci rušit. Ty jsi Gray Hawk?“
„Ano,“ potvrdil zaraženě. Neznámý mladík vypadal zuboženě. Měl krátké řídké vlasy, tvář jako mrtvola, hluboko zapadlé oči, kůži našedlou jako cement. Bylo zřejmé, že je nemocný, že má rakovinu nebo jinou hroznou chorobu. „Kdo jsi?“ zeptal se ho Gray. Chtěl se na něho obořit, co dělá v jeho bytě, ale byla to vlastně jeho vina, neměl nechávat dveře dokořán.
Mladík se nepohnul z místa. „Já jsem Boy,“ vysoukal ze sebe, jako by neměl dost sil říct něco víc.
„Boy?“ opakoval Gray. Chvíli mu trvalo, než pochopil. Potom ztuhl, jako by do něho udeřil hrom. Zbledl skoro stejně jako mladík. „Boy? Ach můj bože.“ Občas si na navajského chlapce, kterého jeho rodiče adoptovali, vzpomněl, ale neviděl ho celou věčnost. Zvolna k němu došel. Boyovi po tvářích stékaly slzy. Nikdy si nebyli blízcí. Bylo mezi nimi dvacet pět let, ale nevlastní bratr byl pro Graye přízrakem minulosti, která ho nikdy nepřestala pronásledovat. A jako přízrak taky vypadal. Gray ho objal. Drželi se v náruči a vzlykali. Oplakávali všechno, co bylo, co mohlo být, šílenství a muka, která prožívali každý zvlášť, třebaže na stejném místě a ze stejných důvodů. „Co tady děláš?“ vypravil ze sebe Gray zajíkavě. Sám by se ho pravděpodobně nikdy nepokusil vyhledat.
„Chtěl jsem tě vidět,“ odpověděl Boy prostě. „Jsem nemocný.“ To Gray poznal sám. Mladík byl téměř průsvitný, jako by jeho tělo bylo plné vnitřního světla a rozplývalo se.
„Co je ti?“ zeptal se soucitně. Pohled na bratra přivolal zpátky všechno, co bylo.
„Mám AIDS. Umírám.“ Gray se nevyptával, jak se nakazil. Nic mu do toho nebylo.
„To je mi líto.“ Jeho srdce letělo ztracenému a nečekaně…
