21
2. LEDNA 1944 – NEW YORK CITY
Eugen Lyons oblečený v košili s krátkými rukávy seděl u rýsovacího prkna v stroze zařízené kanceláři, kde stoly přetékaly rozloženými výkresy. Jasné paprsky ranního sluníčka, které se odrážely od bělostných zdí, dodávaly místnosti vzhled nemocničního pokoje.
Tělo a obličej Eugena Lyonse ten dojem ještě umocňovaly.
David následoval Kendalla do dveří, naplněný úzkostí z nadcházejícího setkání. Byl by raději, kdyby o Lyonsovi nic nevěděl.
Vědec se na stoličce otočil. Hubenějšího člověka snad David v životě neviděl. Kosti byly masem pouze obaleny, ne chráněny a na rukou, pažích, krku a spáncích se rýsovaly namodralé žíly pod pergamenovou kůží ne starou, ale zchátralou. Hluboko vsazené oči však nepůsobily hloupým nebo tupým dojmem, hleděly pozorně a svým zvláštním způsobem i pronikavě. Rovné vlasy předčasně zešedivěly a prořídly. Věk se dal odhadnout jakkoliv s chybou plus minus deset let.
Jedna vlastnost jako by byla pro toho muže příznačná: nezájem. Vzal návštěvníky na vědomí, zjevně věděl, kdo David je, ale ani v nejmenším nepolevil v soustředění na práci.
Kendall si vynutil přestávku. „Eugene, tohle je Spaulding. Ukážeš mu, jak a kde začít.“
A s těmito slovy se účetní otočil na podpatku, zamířil ke dveřím a zavřel je za sebou zvenčí.
David stál proti Lyonsovi, od nějž ho dělila celá místnost. Ušel nezbytný počet kroků a natáhl pravici. Přesně věděl, co řekne.
„Je mi ctí se s vámi seznámit, doktore Lyonsi. Nejsem ve vašem oboru žádný expert, ale slyšel jsem o vaší práci v MIT. Potkalo mě velké štěstí, že mohu čerpat ze studnice znalostí tak vynikajícího odborníka, byť jen po krátkou dobu.“
V hlubokých očích krátce zablikala jiskřička zájmu. David vsadil na jednoduchý pozdrav, který vychrtlému vědci sdělí několik věcí, mezi jiným skutečnost, že návštěvník ví o tragédii, která Lyonse postihla v Bostonu – a pochopitelně zná i zbytek jeho příběhu –, a nevadí mu to.
Vědec mu podal ruku připomínající leklou rybu a do jeho očí se rychle vrátil nezájem. Nezájem, ovšem ne hrubost. Tak na hranici.
„Uvědomuju si, že nás tlačí čas a že jsem v gyroskopii naprostý laik,“ pokračoval Spaulding, pustil ruku a ustoupil vedle rýsovacího prkna. „Bylo mi však řečeno, že mým úkolem je pouze rozpoznat několik základních charakteristik a verbalizovat do německých termínů vzorce, které mi napíšete.“
David záměrně zdůraznil – jen lehkým zvýšením hlasu – slova verbalizovat a které mi napíšete. Pozorně Lyonse sledoval a pátral po reakci na otevřené přiznání, že si je vědom vědcových problémů s hlasem. Domníval se, že zaznamenal téměř nepostřehnutelný výdech úlevy.
Lyons k němu vzhlédl, jeho úzké rty se lehce přitiskly k zubům a v koutcích se mírně protáhly, a přikývl. V hluboko zapadlých očích se dokonce objevil nepatrný náznak uznání. Vědec vstal z otáčecí stoličky a přistoupil k nejbližšímu stolu, na němž ležely výkresy zatížené sloupkem knih. Zvedl svazek, který ležel nahoře, a podal ho Spauldingovi. Titul na obálce zněl: Inercie a přesnost v diagramech.
David poznal, že s Lyonsem v pohodě vyjde.
Minula šestá večer.
Kendall dávno odešel; recepční zmizela úderem páté a požádala Davida, aby zavřel dveře, bude-li odcházet jako poslední, a když ne, ať předá ten úkol někomu jinému.
Ten „někdo jiný“ byl Eugen Lyons a jeho dva ošetřovatelé, s nimiž se Spaulding krátce setkal v recepci. Jmenovali se Hal a Johnny a oba měli urostlou, svalnatou postavu. Hal byl hovornější a Johnny, bývalý příslušník námořní pěchoty, dvojici velel. „Starouš se dneska chová fakt slušně,“ poznamenal Hal. „Nemáte se čeho bát.“
„Nejvyšší čas odvézt ho ke svatému Lukáši,“ dodal Johnny. „Bývají naštvaní, když se opozdí k večeři.“
Společně vešli do Lyonsovy pracovny a vyvedli vědce na chodbu, přičemž se k vyzáblému fyzikovi chovali zdvořile, ale nesmlouvavě. Eugen Lyons se lhostejně ohlédl po Spauldingovi, pokrčil rameny a následoval své strážné anděly.
David počkal, dokud z haly nezaslechl výtah. Pak odložil knihu, kte…
