2. PROSINCE 1943 – BERLÍN, NĚMECKO
Altmuller spěchal v otevřeném kabrioletu značky Duesenberg z Berlína po Špandavské dálnici směrem na Falkensee. Do obličeje mu foukal studený vzduch časného rána, což bylo dobře.
V radostném vzrušení rád odpustil Nachrichtendienstu, zvláštní jednotce špionážní služby, o jejíž existenci věděla jen hrstka zasvěcených na ministerstvech a vrchním velitelství armády, její teatrální zálibu v tajných hrátkách. Taková už Gehlenova specialita prostě byla a nic se s tím nenadělá.
Mezi její zvláštnosti patřilo, že nikdy nepořádala porady v Berlíně, vždy mimo hranice města, v nějakém odlehlém koutku země a v soukromí, z dosahu potenciálních zvědavců.
Dnes ráno padla volba na Falkensee, městečko asi třicet kilometrů severozápadně od Berlína. Schůzka se měla konat v soukromém sídle Gregora Strassera.
Ale kdyby to, co se dozvěděl, měla být pravda, Altmuller by ochotně odletěl i do Stalingradu.
Nachrichtendienst objevil odpověď pro Peenemunde!
Řešení skutečně existuje a nyní je na ostatních, aby je využili.
Řešení, které unikalo týmům „vyjednávačů“ vyslaných do všech koutů světa, aby kontaktovali své předválečné obchodní partnery. Kapské Město, Dáresalám, Johannesburg, Buenos Aires…
Samá voda.
Žádná firma, žádný jednotlivec nechtěl mít s německými vyjednávači nic společného. Německo se ocitlo na počátku smrtelného zápasu a směřuje k neodvratné porážce.
Takové mínění alespoň převládalo v Curychu, a co si myslí Curych, to je boží pravda a o tom se v mezinárodních obchodních kruzích nedebatuje.
Jenže Nachrichtendienst objevil jinou pravdu.
Tak mu to řekli.
Silný motor kabrioletu spokojeně předl. Automobil ujížděl maximální rychlostí a stromy kolem silnice splývaly do zelenožlutých skvrn.
Vlevo se objevila kamenná brána Strasserova sídla s bronzovými orly wehrmachtu nad oběma sloupy. Altmúller odbočil na dlouhou příjezdovou cestu a zastavil se u vjezdu, střeženého dvěma vojáky a loveckými psy s vyceněnými tesáky. Strážnému, který jej zjevně očekával, bez vyzvání předložil své doklady.
„Dobrý den, Herr Unterstaatssekretar. Pokračujte prosím doprava za dům.“
„Ostatní už dorazili?“
„Cekají na vás, pane.“
Altmúller objel rozlehlou budovu a zpomalil. Za zatáčkou se mezi stromy rýsoval domek pro hosty, připomínající loveckou chatu z mohutných trámů, které dokonale splývaly s okolním lesem.
Na malém prostranství vysypaném štěrkem stály čtyři limuzíny. Altmúller zaparkoval vedle nich, vystoupil z vozu, uhladil si sako a zkontroloval, zda mu na klopách nezůstala smítka prachu. Pak vzpřímeně vykročil ke dveřím.
Při poradách Nachrichtendienstu se nikdy nepoužívala jména, přestože totožnost účastníků byla dobře známá. Jednotlivci se oslovovali pohledem, celá skupina gestem.
Jak Altmúller předpokládal, v domku se nenacházel žádný konferenční stůl. Zpravodajská elita si nepotrpěla na dodržování protokolu a zasedacího pořádku. V nevelké místnosti s vysokým bavorským stropem postávalo pět či šest mužů ve věku mezi padesáti a šedesáti lety, neformálně oblečených, kteří popíjeli kávu a klidně spolu rozmlouvali. Altmullera byl přivítán oslovením „Herr Unterstaatssekretär“ a sdělením, že porada bude krátká a bude zahájena, jen co se dostaví poslední očekávaný účastník.
Altmúller přijal šálek kávy a pokusil se zapadnout do nenucené atmosféry, ale nedokázal to. Nejraději by nesouhlasně zařval a dožadoval se okamžitého vážného rozhovoru. Copak ti lidé nechápou, o co tady jde?
Jenže tohle byl Nachrichtendienst. Na něj se nekřičí, od něj se nic nepožaduje.
Konečně – po minutách, které jeho svíjejícím se vnitřnostem připadaly jako celá věčnost – Altmúller zaslechl před domkem přijíždějící automobil. Za okamžik se dveře otevřely – a on málem upustil šálek. Na prahu stál muž, kterého poznal, když doprovázel Speera do Berchtesgadenu. Byl to vůdcův osobní komorník, avšak dnes rozhodně nevypadal jako sluha.
Přítomní bez vyzvání zmlkli. Někteří usedli do křesel, jiní se opírali o stěnu nebo stáli u kávového…
