8
6. PROSINCE 1943 – BASKICKO, ŠPANĚLSKO
V severním teritoriu pobýval již osm dní. Spaulding původně nepočítal, že se zdrží tak dlouho, věděl však, že je to nutné… Prodloužený pobyt se navíc nečekaně vyplatil. Operace, která začala jako rutinní útěk dvou německých vědců z Porúří, skončila jako něco úplně jiného.
Vědci sloužili jako postradatelná návnada gestapa. Muž, který je na útěku doprovázel a umožnil jim dostat se přes Pyreneje, nepatřil k německému hnutí odporu. Byl členem gestapa.
Spauldingovi trvalo tři dny, než si mohl být absolutně jistý. Gestapák byl jeden z nejlepších agentů, s jakým se kdy setkal, ale dopustil se několika obvyklých chyb. A rozhodně nebyl zkušený průvodce, za kterého se vydával. V momentě, kdy získal jistotu, David věděl, co je třeba udělat.
Pět dní vedl svého společníka přes hory a průsmyky, až se dostali do pohoří Sierra de Guara, dobrých sto padesát kilometrů od tajných únikových tras. Za tmy scházel do odlehlých vesnic a svolával „porady“ s muži, o nichž věděl, že patří k falangistům. Oni ho však neznali a agentovi gestapa namluvil, že jsou partyzáni. Cestovali po primitivních cestách a kráčeli podél toku řeky Guyardo a Spaulding vysvětloval, že právě tudy prchají němečtí dezertéři. Přesvědčil gestapáka, že útěkové trasy leží na východě, při pobřeží Středozemního moře, že nevedou u břehů Atlantiku, jak si původně myslel. Tento zmatek byl ostatně základním důvodem, proč byla pyrenejská síť tak úspěšná. Dvakrát poslal nacistu do nejbližšího města pro zásoby – v obou případech ho sledoval a viděl, jak gestapák vchází do budov, z jejichž střech vedly několikeré telefonní dráty.
Informace byly předávány do Německa. To samo o sobě stačilo, aby se těch pět dní navíc bohatě vrátilo. Německé hlídky na dlouhé měsíce uváznou na východě poloostrova, kde budou kontrolovat údajné únikové cesty, a západní oblast bude moci volněji dýchat.
Nyní však hra spěla ke konci. Však už je načase, pomyslel si David. Čeká ho práce v Ortegalu na pobřeží Biskajského zálivu.
Ohníček pomalu dohasínal, až zbylo jen pár žhavých oharků, které nestačily ohřát studený noční vzduch. Spaulding se podíval na hodinky. Dvě ráno. Přikázal „odbojáři“, aby střežil tábor a zdržoval se mimo dosah světla z ohniště. Ve tmě. Poskytl gestapákovi dost času o samotě, aby učinil zamýšlený tah, jenže Němec nepodnikl vůbec nic; zůstal na svém místě.
Budiž, řekl si David v duchu. Nejspíš není takový expert, jak si o sobě myslí. Nebo se také mohli mýlit jeho vlastní lidé v horách. Takže od hranice na hřebeni Pyrenejí nesestupuje žádná četa německých vojáků – s největší pravděpodobností horských myslivců –, aby zajala svého agenta.
A muže z Lisabonu.
Přistoupil k balvanu, na němž Němec seděl. „Převezmu hlídku. Odpočiňte si.“
„Danke,“ poděkoval muž a vstal. „Ale nejdřív uposlechnu volání přírody. Musím si ulevit. Vezmu si lopatku a zajdu na louku.“
„Jděte raději do lesa. V trávě se pasou zvířata a vítr nese pach.“
„Jistě. Jste opravdu velmi opatrný.“
„Snažím se,“ opáčil David.
Němec se vrátil k ohni, kde ležel jeho ruksak. Vytáhl z něj polní lopatku a zamířil mezi stromy na okraji pastviny. Spaulding ho pozoroval a uvědomil si, že jeho první dojem byl správný. Gestapák byl skutečně expert. Nacista nezapomněl, že v noci před šesti dny zmizeli dva vědci z Porúří právě v době, kdy spal. Davidovi tehdy neunikl vztek v agentových očích a věděl, že teď si na tu příhodu vzpomněl.
Pokud David hodnotil momentální situaci správně, gestapák počká nejméně hodinu, aby se ujistil, že se muž z Lisabonu během své hlídky nespojí s neviditelnými partyzány, skrývajícími se v temnotě. A teprve potom dá signál, na který se z lesa vynoří jednotka horských myslivců s namířenými puškami.
Jenže gestapák se dopustil chyby. Ochotně a bez odporu přijal Spauldingovo radu ohledně louky a větru a návrh, aby si šel ulevit do lesa.
K pastvině došli za hlubokého soumraku. Rostla na ní neduživá kyselá tráva a svah byl posetý kameny. Tam by se nepásly ani koz…
