27
„Promiňte, seňor. Pan Kendall se včera v noci odhlásil. Podle záznamu o půl jedenácté.“
„Nechal nějakou adresu nebo alespoň telefonní číslo tady v Buenos Aires?“
„Ne, seňor. Domnívám se, že se vrátil do Spojených států. Půlnočním letem společnosti Pan American.“
„Děkuji.“ David zavěsil a sáhl pro cigarety.
Neuvěřitelné! Kendall vzal do zaječích při prvním náznaku potíží.
Proč?
Zazvonil telefon a David sebou škubl.
„Haló?“
„Herr Spaulding?“
„Ano.“
„Heinrich Stoltz. Volal jsem vám včera večer, ale nebyl jste doma.“
„Ano, vím o tom… Byl jsem informován, že pracujete na německém velvyslanectví. Doufám, že vám nemusím zdůrazňovat, že pokládám tento kontakt za velice neobvyklý. Dokonce bych ho označil za nechutný.“
„Ale jděte, Herr Spaulding. Muž z Lisabonu? A pokládá něco za velice neobvyklé?“ Stoltz se tiše, avšak nikoli urážlivě zasmál.
„Jsem diplomat, atašé specializovaný na ekonomiku a finance. Nic víc. Pokud o mně něco víte, pak vám neříkám nic nového… A teď mě omluvte, mám moc práce…“
„Prosím vás,“ přerušil ho Stoltz. „Volám z veřejné telefonní budky. Tohle vám určitě něco řekne.“
Pochopitelně řeklo…
„Po telefonu s vámi mluvit nebudu.“
„Váš přístroj je čistý. Pečlivě jsem si to ověřil.“
„Jestli se se mnou chcete setkat, navrhněte čas a místo… Někde v centru, kde jsou lidé. Žádnou samotu.“
„Několik bloků severně od Parque Lezama je restaurace Langosta del Mar. Stranou od největšího ruchu a sedí se uvnitř. Mají tam salonky oddělené závěsy, ne dveřmi. Budeme mít soukromí, ale žádná izolace vám nehrozí.“
„Kdy?“
„O půl jedné.“
„Kouříte?“ zeptal se David ostře.
„Ano.“
„Od okamžiku, kdy vystoupíte z auta, ponesete v levé ruce balíček amerických cigaret. Otevřený, s odstraněným celofánem a dvě cigarety budou trčet ven.“
„Takové opatření je zbytečné. Já vím, kdo jste, a poznám vás.“
„O to mi nejde. Problém je, že já neznám vás.“ David rázně položil sluchátko do vidlice. Jako při všech takových setkáních dorazí na místo o půl hodiny dříve, pokud možno zadním vchodem pro dodavatele, a zaujme takové stanoviště, odkud bude moci nejlépe pozorovat příjezd svého kontaktu. Cigarety poslouží pouze pro psychologický efekt – vyvedou příchozího z rovnováhy, protože si uvědomí, že je označený jako terč na střelnici. Snadný cíl. Takový člověk nebude ochoten vyvolávat potíže. A kdyby měl právě toto v úmyslu, neukáže se.
+++++
Jean Cameronová mířila dlouhou chodbou ke kovovému schodišti, které vedlo do sklepů.
K „jeskyním“.
Toto láskyplné pojmenování používají úředníci zahraničí služby po celém světě pro podzemní místnosti, kde se do kartotéčních skříní ukládají materiály o všech lidech, kteří přišli nějakým způsobem do styku s velvyslanectvím, známých i neznámých, přátelích i nepřátelích. Kromě toho se zde nacházely podrobné a opakovaně prověřené osobní spisy každého zaměstnance ambasády – profesní minulost, hodnocení ministerstva zahraničí, kariérní postup. Nechybělo nic, co se dalo zjistit.
K přístupu do „jeskyní“ jste museli mít povolení se dvěma podpisy – velvyslance a vedoucího odboru, který informaci požadoval.
Toto pravidlo se čas od času porušovalo, většinou kvůli spěchu a naléhavosti případu. Důstojník námořní pěchoty, který velel ostraze, se obvykle nechal přesvědčit, že vysoko postavený atašé opravdu potřebuje o dané osobě něco zjistit. Velitel uvede do záznamu jméno pracovníka, který o informace žádá, i jméno subjektu a pak osobně dohlédne na vyzvednutí příslušné složky ze skříně. Pokud to bude mít nějakou dohru, odpovědnost padá na diplomata.
Nikdy žádné dozvuky nebyly. Tak hrubé porušení pravidel zaručovalo přeložení někam do Ugandy. Záznam se denně zasílal velvyslanci ke kontrole. Pouze velvyslanci, nikomu jinému.
Jean v pracovních záležitostech jen zřídka využívala svého vztahu s Hendersonem Granvillem. Popravdě řečeno k tomu neměla důvod, a když už, šlo vždy o podružnosti.
Dnes však sledovala závažný cíl. A hodlala plně využít svého postavení člena rodiny a uznávaného pracovníka amba…
