OD JEDNÉ VRAŽDY K DRUHÉ
Masakr Bartolomějské noci dal vzniknout prvním letákům, diskursům a úvahám o právech panovníků vůči poddaným – a o právech poddaných vůči panovníkům. To byl obsah úvah Theodora z Bézy z kalvinistické akademie v Ženevě i dvou pojednání učeného právníka Hotmana (Franco-Gallia, 1574; Vindiciae contra tyrannos, 1579). Hotman a autoři nesčetných pamfletů hájí zásadu, že poddaní nemusí poslouchat panovníka, který porušil své základní povinnosti – to znamená, že vytvářejí novou smluvní teorii, která se měla stát demokratickým základem společenského řádu. Otázka, zda a kdy mají poddaní právo či dokonce povinnost postavit se proti svému panovníkovi, trápila, jak víme, našeho Karla st. ze Žerotína a rektor pražské univerzity Jan Jessenius-Jesenský, popravený roku 1621 na Staroměstském náměstí, na toto téma jako student v Padově napsal disertaci.
Učení o právu svrhnout tyrana nezajímalo jenom protestanty francouzského jazyka: španělský jezuita Juan de Mariana o něm psal ve svém spise O králi a královládě, on i jeho řádový druh Rivadeneira a Diego de Simancas hledali cesty, jak omezit panovnický absolutismus. Nejdále z nich šel právě Mariana, který došel k závěru, že panovník zdaleka není nejvyšším pramenem veškeré moci a všeho práva, nýbrž že pouze vykonává autoritu, která mu byla svěřena na základě „lidového souhlasu“. Jenom tento lidový souhlas, a nikoliv nějaké stavovské shromáždění, je panovníkovým partnerem. Jestliže si to panovník neuvědomí, promění se v tyrana. Je možné tyrana odstranit násilím a je možné ho zabít. Mariana i Rivadeneira o tom nepochybovali a stali se představiteli „monarchomachů“, tyranobijců. Nepochybovali o tom, že Balthasar Gerards oprávněně zavraždil roku 1584 v Delftu Viléma Oranžského a že stejně oprávněně zabil Jacques Clément Jindřicha III. Představení Tovaryšstva Ježíšova a římské kurie považovali takové případy za ukázku „trestu božího“, ale časem zaujali stanovisko opatrnější; v našich starých knihovnách bychom našli knihy Mariany-historika, ale nikoliv jeho spis O králi a královládě, jehož veřejné spálení požadovala dokonce i věrně katolická pařížská Sorbonna.
Protesty proti tomu, co bychom dnes nazvali individuálním (ale někdy i institucionalizovaným) terorem, ovšem rovněž nechyběly. Najdeme je v proslulé menipské satiře i na stránkách L’Estoilovy kroniky, který v Merlově díle vystupuje jako Petr z Hvězdy. Vedle krutých satir na Kateřinu Medicejsku a vévodu z Mayenne (Zrádce, čarodějník, Lotrinčan, hanebný otcovrah, rebel, ctižádostivec, bastard požidovštělý, bezbožník, bezvěrec, mizerný bezbožník…) najdeme zde výmluvné výstrahy všem, kdo se těšili z vraždy Jindřicha III.: „Vizte jen, jak otrávená dýka pronikla do břicha pomazaného krále, vedena rukou ničemného mnicha. Bojte se, Bourboni! Bojte se všichni, kdo se honosíte nádherou. Bojte se, čeká vás stejný osud, a proč ne i tebe, papeži Sixte! Skryté tajnosti pomazaných králů jsou odhaleny; dovídáme se, že bohy není nikdo, ani ti, o nichž Bůh sám řekl, že jimi jsou!“
Tváří v tvář teroru se vytvářela solidarita protestantské Evropy na jedné straně a jednoty katolické, ztotožňované se Španělskem a Itálií, zosobňované a podporované Filipem II., jezuity a inkvizicí, na straně druhé.
