KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Item, čtenáři, kdybych měl chuť se vsadit, Miroul by sázku vyhrál. Dověděl jsem se o tom o dvacet osm měsíců později, 27. dne dubna měsíce 1593, když jsem z Paříže ven vyjel díky příměří, ježto bylo mezi oběma stranami uzavřeno, aby bylo umožněno některým delegátům generálních stavů odebrat se do Suresne a dohodnout se s královskými katolíky stran dobrého a všeobecného usmíření.
Pravdu pověděno na obou stranách běželo toliko o lstivé předstírání, ligisté si slibovali, že odvrátí královské katolíky od Navarrského a převedou je do služeb nového krále, jehož generální stavy měly zvolit, aby se našemu na odpor postavil – a na druhé straně Navarrský souhlasil s jednáním toliko proto, že příměří uvolní sevření Ligy a vyvolá v lidu převeliké bažení po míru, i bude potomně věru obtížné navrátit jej k černé jíše hladu a války. A tehdáž také Navarrskému na mysli vytanulo, že by mohl využít jednání v Suresne k tomu, aby o notný kus vpřed postrčil kostky své diplomacie – což jsem pozoroval od první rozmluvy, kterouž jsem s ním měl.
Doprovázel jsem Rosnyho (přimísiv se mezi jeho sekretáriuse) ke královu rannímu vstávání, kdyžtě měl kolem sebe sto dotěravců (kteréž v soukromí nazýval „boží chrániči“, poněvádž ti patroni protivní neměnně počínali a končili svoje promluvy slovy „Bože chraň Vaše Veličenstvo“), a jakkoli ti krásní dvořané byli samý hedváb, brokát, perle a voňavky a já ve svém sprostném odění soukeníka jsem takřka s čalouněním splýval, neunikl jsem bystrému a pronikavému pohledu, jejž král na všecky strany vysílal: zrak měl neméně ostrý, jako byl jeho zázračný sluch, kterýž mu umožňoval slyšet, co se potichu pravilo na druhém konci komnaty, i když poslouchal nebo předstíral, že poslouchá jednoho „božího chrániče“, kterýž se na něj s prosbou obracel – a tento „boží chránič“, velký hňup tuze vyšňořený a co holub se nadýmající, žádal Jeho Veličenstvo, aby mu darovalo za jeho služby (kteréž nepochybně přeháněl) opatství v Beku v Normandii, jehož držitelem byl zesnulý rytíř z Aumale. Inu ovšem, spanilá čtenářko! Vaše krásné oči věru dobře přečetly, co jsem právě napsal: rytíř z Aumale, tento zloděj ciborií a dívek znásilňovatel byl abbém z Beku! A jsa naživě, přispíval svému opatství menším počtem modliteb, než z něho peněz vymámil.
„U svatého Nalitého, příteli!“ pravil král k „chrániči božímu“ po své dobré a posměšné způsobě, „nevíte-li, že pan z Viku zhubil pana z Aumale toliko proto, aby dostal opatství v Beku?“
Pan z Viku zhubil pana z Aumale! Ostal jsem s ústy zejícími. Než slovem jsem se o tom nezmínil panu z Rosny, kterýž při odchodu z tohoto chrámu – kde dvořenínové jako ve všech chrámech modlí se k Bohu toliko proto, aby jim věnoval nějaký paprsek svého slunce – mi do ucha zašeptal, že král si pro nás k večeru pošle, poněvádž nás chce vyslechnout bez toho, aby nějaké ucho v okolí špisovalo. A tak jsem neopustil Rosnyho po celý den, shledávaje ho tuze zasmušilým a zadumaným, jeho světlé oči do prázdna hleděly, pod jeho obšírným čelem se dle mé mínky mnoho roztodivných myšlének prohánělo, a jeho krásné rty – ježto obvykle takovou chuť po životě prozrazovaly – se svíraly v hlodavých starostech. Tuše pak, že tyto starosti se netýkají jeho – neboť vidělo se mi, že je osobně zdráv a čilý, ouplně již zotavený ze svých zranění od Ivry, a pokaváde jsem slyšel, chovající dokonce oumysl znovu se oženit –, troufl jsem si nakonec optat se ho, co ho sužuje tou měrou, že je z toho tak smutný a zádumčivý.
„Mám strach, Sioraku!“ pravil. „Mám strach! Neboť Filip II. tiskne generální stavy, aby nějakého krále zvolily, a někteří královští katolíci jsou příchylni vytvořit třetí stranu, kteráž by podporovala toho neb onoho kandidáta na trůn: buďto mladého kardinála z Bourbonu, buďto Nemourse, buďto mladého Guise, buďto syna Mayennova, kterýž – nechať je jakýkoli – pojme za choť infantku Kláru Isabellu Evženii, což usmíří všechny – včetně Španělů – v neprospěch Navarrského a jeho hugenotů.“
„Můj milý Rosny,“ pr…
