KAPITOLA DEVÁTÁ
Téhož dne jsem dovezl potraviny od krále k Montpensierové, než Franc mi byl pravil, že odjela na návštěvu ke své matce, i vydal jsem se za paní z Nemours, ježto mě přijala tuze milostivě a jížto jsem poté, co můj kočár byl odvezen z dohledu do její maštale, otevřel skrýš a odevzdal dary od krále. Ponechal jsem ostatně dámám péči, aby si je mezi sebou rozdělily, nechať už do dělení zahrnou paní z Guise či nikoli, poněvádž Jindřich byl hovořil o svých dobrých sestřenkách, kněžnách lotrinských.
Montpensierová a její matka mezi sebou tuze málo hovořily a se mnou přitom rovněž, nejsouce si jisty, jakž jsem měl za to, že jsou stejného mínění stran dárce. Královna matka, kterakž si vzpomínáte, měla dvě želízka v ohni – Nemours král nebo švagr Navarrského – a Belhavá toliko jedno: Mayenne král nebo nic.
Nicméně Montpensierová, kdyžtě byla dala uložit svou část do nosítek a veškery záclony za nimi zatáhla, což ji soudím přinutilo, že se musila do svého paláce pěšky navrátit a malé nožky si neřádstvem na ulicích zašpinit, pravila ke mně nikoli bez jisté pejchy:
„Soukeníku, doufám, že Navarrský se nekojí zpozdilou nadějí, že žvanec od něho mi hubu ucpe, ani že moji kazatelé budou nýčko proti němu méně ostře kázat.“
„Paní vévodkyně,“ pravil jsem s hlubokou poklonou, následkem svého převlečení tuze obtížnou, „král navarrský nespojuje tyto dárky s nižádnou podmínkou. Toliko to jsem od něho slyšel, že nechce, aby jeho sestřenky, jsouce ženy, trpěly převelmi tímto obléháním, ani aby jeho vinou pozbyly svoje ladné ženské tvary.“
„Třesky plesky!“ pravila paní z Nemours, propukajíc ve veselý a mladistvý smích novicky, kterýžto smích se nesrovnával s jejími ojíněnými vlasy, „dobře v tom poznávám Béarňana. Podobá se v tom svému otci Antonínovi. Cecík ho k vytržení dovádí! Z lýtka je všecek blázen!“
„Je skutkem,“ pravila Montpensierová s úsměvem, „že tento alespoň není soupohlavník a že miluje naše něžné pohlaví (toto přídavné jméno v jejích ústech a jí samé se týkající jevilo se mi být málo případné). Je rovněž známo, že ho mnohem méně nenávidím co Jindřicha Třetího, vražedlníka mých bratří.“ (Tuto připomínku si Belhavá vskutku mohla odpustit v přítomnosti paní z Nemours, kteráž zamžikala a slzy jí do očí vstoupily. „Jenže,“ pokračovala, „nikdy nezapomenu, třebas mě živí, že je kacíř, odpadlík i lstný a poťouchlý nepřítel naší svaté matky církve.“
„Nicméně chce k ní konvertovat,“ pravila paní z Nemours tichým hlasem, vrhajíc na mne pohled takřka spiklenecký, „jsa tuze k tomu tlačen skrze pana z O a veškerou svou katolickou šlechtu.“
„Však ani tehdáž,“ pravila Belhavá s hrudí se dmoucí a s očima náhle blesky metajícíma, „ho nebudeme chtít! Jeho obrácení bude toliko lstí, převlečením, slovním odvoláním!“
„Raději byste měla krále španělského?“ pravila paní z Nemours, obočí zvedajíc.
„Milá máti,“ pravila Belhavá uklánějíc se, než s pohledem nepříliš líbezným, „my jedna i druhá tuze dobře víme, koho bychom na trůně rády viděly…“
Po vystřelení tohoto šípu se Montpensierová s ruky políbením s matkou rozloučila a mě poprosila nebo spíše přikázání mi dala, abych ji ve svém kočáře do jejího sídla zavezl, a tohoto rozkázání jsem nemohl neuposlechnout, i usedl jsem vedle Miroula na kozlík kočího, navenek zářící a uvnitř nazlobený, než šel jsem tak daleko, že jsem dámě i dvířka otevřel, kdyžtě jsme dorazili ke dveřím jejího ložumentu, a že jsem vlastní rukou stáhl stupátko: tyto lokajské služby bych býval mohl Miroulovi ponechat, než já se k nim snížil, byť jsem byl tak významný kupec, a ony mi vynesly k mému převelikému překvapení poděkování a pousmání, tak velikou vládu mají drobné pozornosti nad ženami, jakkoli jsou vznešené nebo jimi chtějí býti. Zeptáte-li se mne, proč jsem jednal tehdáž tak dvorně s touto dámou dvornou tak málo, nemohu myslím jinak odpovědět, než že to bylo z příčiny zakořeněného zvyku být zdvořilým a jemným vůči osobám něžného pohlaví, kterýžto zvyk mě vede k tomu, že jim vezdy dobro přeji, ba i kd…
