KAPITOLA TŘETÍ
Pamatuji se, kterak otec jednoho dne pravil ke strýci Sauveterrovi – kterýž ho peskoval za jeho prostopášnosti –, že ovšemť není třeba, abychom byli do žen zblázněni, než že je nelze milovat, aniž je milujeme se vším všudy. Chápu zajisté, že jsou to slova pronesená v zaujetí a že je možné s nimi nesouhlasit, než chceme-li je mít za pravdivá, sluší se tudíž dodat, že pokaváde nejsme ohyzdní a sešlí, nemůžeme je milovat, aniž jsme na oplátku milováni jimi, tak nakažlivá je chuť našeho pohlaví po pohlaví jejich a jejich po našem.
Nepravím toto, abych se v nejmenším ospravedlňoval, přiznávaje i svoje slabosti, i svoje následné výčitky, ježto jsou přec, kterak jsem už pravil, po mém soudu toliko jakýms balšámem, jímž si potíráme svědomí, kterýžto balšám je uspává a podtají nám skýtá licoměrné přivolení, že nemusíme přestávat s hříchy, ježto nám jsou tak milé. Než chtěl bych nicméně uvedenými slovy na vědomost dát, kterak je nesnadné lidem mého vřelého založení podrobit se zákonům božím, kdyžtě je tak prudce pohánějí zákony přírody.
Gaskoněc Cabusse, kterýž byl s pobratimstvem soldátem normandské legie, prve než se stal na Mespechu jejich služebníkem, pravíval naříkaje, že Sauveterre tak přísně zapovídá našich lidem i tu nejmenší důvěrnost k služebným: U všech rohatých! Přesmíru drží na uzdě nebohé dobytče! Tato věta se mi kupodivu ozvala v mozku, kdyžtě jsem v Châteaudunu přerušil tříměsíční zakyslou a trpkou zdrženlivost, kteráž mi byla tím více proti srsti, čím častěji mi každodenní ohrožení života přivádělo na mysl, že možná zemřu, aniž se z ní vymaním. Kterak jeden každý ví, nic není tak účinné pro posílení touhy po rozkoši jako myšlénka na smrt.
Nicméně ta krásná soukenice, jejíž odvahu první se vrhnout do útoku jsem tolik obdivoval a ježto tak dobře ovládala summou svůj krám, svoji pověst i své obezřelé povyrážení, nemohla však tak dobře přikazovat času, kterýž je ohraničoval. Neboť dva dny před uběhnutím kratičkého týdne, jejž byla zasvětila našim příjemným slastem, pan z Rosny učinil všemu konec, an mi jednou nad ránem přišel povědět s tváří vážnou a s rysy strhanými, co se dověděl, že totiž jeho žena umírá na jeho hradě Rosny, že se za ní chystá, a poněvádž jsem tak dobře byl doplnil svoji malou družinu, že mě chce vzít do svého doprovodu – tím spíše, že mám vynikající koně, jejichž rychlost by mu byla tuze užitečná, kdyby musel unikat ligistům, kteříž drželi veškery okolní končiny.
Při odjezdu moje hostitelka i já jsme pocítili zklamání a nelibost, že se máme jeden od druhého odloučit dříve, než jsme byli pomysleli, ona pak propukla v pláč, a to k mému značnému podivení, poněvádž jsem se domníval, že šetrně hospodaří se vším, ba i se slzami. Než očividně tomu tak nebylo, neboť zkrápějíc mi hrdlo potlačovanými vzlyky pravila ke mně hlasem stěží skrze sevřené hrdlo se prodírajícím, že prožívá toto loučení jako srdcervoucí bol, tak pevný vznikl svazek, jejž naše objímání ukula v tak málo dnech, stačiloť prý jí, dokonce aniž mě viděla, toliko uslyšet můj hlas v domě, aby vzápětí pocítila, kterak jí lůnem prochvívá bolest summou nesnesitelná i slastná.
Byl jsem na výsost dojat těmito slovy i jinými podobnými, tak naivními a tak upřímnými, poněvádž jsem byl zprvu přesvědčen, že krásná soukenice chce prožívat toto obcování jakožto pouhé odbočení ve svém životě, a přihotovil jsem se brát tu věc s lehkomyslností u mne neobvyklou, nyníčko však jsem s nevýslovným zmatkem odhaloval, že ke mně mluví řečí, v níž po choutkách přišla na řadu láska. A to mě dojalo. A jakkoli jsem byl nevýslovně zarmoucen, že opouštím slasti, v nichž jsem se s ní utápěl, pociťoval jsem ve stejný čas jakous úlevu při myšlénce, že válka mě od ní odtrhává – o tolik se mi jevilo zranění nebo usmrcení přijatelnější než náhlá svíravá obava, že bych i já mohl, nakažen její nezřízeností, propadnout lásce k ní a být nevěrný své Angelině netoliko tělem, než i duší.
Zatímco jsem se zmítal způsobou tuto popsanou, můj Miroul, tuze žádos…
