KAPITOLA ŠESTÁ
Choisy, otylý sekretárius Rosnyův, byl maličko předběhl událostem, hovoře předevčírem o kapitulaci Mantes. Nenastala ještě, a došlo k ní až večer po triumfálním návratu mého moudrého rádce Rosnyho, an král po lovu, jako by si po něm chtěl odpočinout, zajel před městské hradby a stačilo, aby je sedmkráte objel jako Jozue Jericho, a ony spadly nebo alespoň se před ním otevřely. Nedaleko odtud vzal Vernon, a vrátiv se do Mantes, zřídil tam svoje kvartýry, kam jsem ho následoval s několika málo lidmi, poněvádž jsem byl vrátil otci jeho muže a Rosnymu jeho arkebuzíře, ponechávaje si toliko Miroula, Svatého Anjela, Poscance, Poprdu (oba raněné), páže Mikuláše a Miláčka, příjemného mládenečka získaného skrze Miroula v Anetu, a toho, nechtěje ho nazývat tím dvojsmyslným jménem, pojmenoval jsem Marsalem na památku mespechského služebníka, zabitého v landrevieském boji v Sarlatu.
V těch dvou týdnech, ježto jsme strávili s králem v Mantes, Miroul si zanedlouho povšiml, že jsem si přestal stříhat vousy na bradě. A aniž se odvážil optat se mne přímo na toho příčinu, počastoval mě několika poznámkami nikam nemířícími a číhavými, v tvář mi vmetenými se zajiskřením hnědého oka (modré oko zůstalo chladné), skrze něž mi chtěl na vědomost dát, že dobře ví o úhoři pod skálou schovaném a že ho chce za ocas popadnout.
„Vzácný pane, nejste dávno tak starý, abyste si ponechal dlouhý vous! Ani váš pan otec jej nestrpí tak dlouhý!“
Nebo opět:
„Že vám není hanba, vzácný pane! Co si krasotinky pomyslí o tom pichlavém roští? Jste-li pak zakyslý vousáč? Kterak se chcete líbit dámám a slečnám s těmi stařeckými chomáči? Nemáte-li už toužení po něžném pohlaví? Cožpak nýčko raději na mši běháte než pod sukně koukáte?“
Nebo jindy:
„Vzácný pane, váš plnovous mi připomíná čas, kdy jste si hrál v Boulogni na kupce s dámou Alizon! Nebo vyvolává vzpomínku ještě palčivější: na to, kterak jsme se v den barikád u ní schovávali. U všech rohatých! Opět se vidím s páskou na oku, abych utajil svoje dvojbarevné oči!“
Hrome, přemyšloval jsem, již mu přihořívá, a současně se oddává nejhlodavější úzkosti, poněvádž se strachuje, že jeho dvojbarevné oči, kteréž nás zradily v den barikád (páska mu byla spadla a Vasselièrová nás byla poznala), mi budou bránit, abych ho s sebou vzal na nové výpravy. Neboť už se toho takřka prstem dotkl, an byl tak blízek mně, že jsem mu nemohl nic utajit, ba ani svoje pochybnosti o Angelině.
Přemyšluje o tom a chtěje ho uklidnit, aniž mu vyjevím, co a jak a kdy (sám o tom tak málo věda), použil jsem stejných oklik, po nichž se on byl ke mně blížil.
„Byl jsem věru blázen,“ pravil jsem, aniž jsem se čeho dotkl, „že jsem se utekl k té pásce, poněvádž pro tebe, milý Miroule, nejlepším zakuklením by byly okuláry, z nichž jedno sklo by bylo modré.“
Tři nebo čtyři dny po této rozmluvě byl jsem nadmíru potěšen návštěvou Velkého převora, tuze skvoucího ve světle modrém satynovém kabátci dvěma řadami perel pošitém, jeho krásná tvář byla ještě všecka hebká broskvovou pletí časného mládí, jeho modré oči půvabné a prosté, v protivě k tomuto líbeznému nachu vlasy měl načesané v černé lokýnky; byť to byl syn Francie, sevřel mě v náručí (což Rosny nečinil takřka nikdáž, pokládaje se za příliš na to vznešeného) a zulíbal na tvářích nebo spíše na vousu, uchovav si nezkrotnost a půvab svých mladých let a jsa ke všem osobám u dvora nadobyčej lichotný. A tak nikdo k němu nikdáž nechoval nejmenší zášť za jeho nenechavou povahu, neboť byl nadmíru rozhazovačný a chybělo mu vezdy padesát devět soldů do jednoho zlatého, i kradl jako straka, a jakž jsem se dověděl, posílal dokonce svoje lokaje olupovat pocestné na velkých cestách.
„Sioraku,“ pravil svým flétnovým a zpěvavým hlasem, kdyžtě přestal se svým lísáním, „jsem tím více šťasten, že vás vidím, anžto jsem vás pokládal za chorého, poněvádž vy se doma tak říkajíc jako v klášteře zavíráte a už se u dvora neobjevujete.“
A to řka usedl polovičkou zadku na stoličku jako člověk, kterýž s…
