ZMAR NADĚJÍ KLADENÝCH V JINDŘICHA IV.
Za svých studií u Theodora z Bézy v Ženevě slyšel mladý moravský šlechtic nepochybně o králi navarrském, hlavě francouzských protestantů, velmi mnoho. Kdyby se mu podařilo sjednotit Francii v duchu Kalvínově, vznikl by tak vážný soupeř Španělska. Když se roku 1585 vypravil mladý Žerotín (bylo mu jedenadvacet let) na dvůr Jindřichův, byl jím zcela okouzlen. Králi bylo tehdy dvaatřicet let, překypoval energií a byl osobně velice přitažlivý. Není divu, že se pro Karla ze Žerotína, který byl horlivým členem Jednoty bratrské, ale tělesnou zdatností nevynikal, stal velkým, nedostižným vzorem. Proto bez váhání slíbil Jindřichovi, že na zavolání přijde na jeho dvůr nebo do jeho tábora, kdyby potřeboval pomoci. Byl to slib, který oba brali vážně. Karel ze Žerotína se tímto slibem dostal do konfliktu se svým panovníkem Rudolfem II., jenž zvláštním mandátem zakázal, aby bez jeho svolení šlechtici z jeho zemí odcházeli bojovat do zahraničí.
Po návratu domů byl Žerotín uveden, pravděpodobně Petrem Vokem z Rožmberka, ke dvoru Rudolfa II. a seznámil se s některými jeho členy. Sblížil se kupodivu i s vdovou po Vratislavovi z Pernštejna, D. Marií Manriquez de Lara, s její dcerou paní Polyxenou, ale i s vyslancem španělského krále Guillénem de San Clemente. Dalším vyslancem, s nímž se sblížil, byl vyslanec Jindřicha Navarrského, Guillaume Ancel. Ancel a jeho nástupci připomínali Žerotínovi slib, že přijde na pomoc Jindřichovi. Opravdu, již roku 1588 se Žerotín vydal do Německa a v Hamburku jednal s Jindřichovými vyslanci. Snad měl v úmyslu vypravit se za ním do jihozápadní Francie, ale nakonec od tohoto úmyslu ustoupil a vrátil se na Moravu. V únoru 1589 měl Jindřichův vyslanec Bongars upomenout Žerotína na jeho sliby – a když se po smrti Jindřicha III. v srpnu 1589 stal Jindřich Navarrský francouzským králem, potřeboval peněz i vojska, aby si mohl dobýt obecné uznání. V dubnu 1590 se k Žerotínovi dostavil Jindřichův komoří Manfredo Balbani s naléhavými vzkazy. Karel se v září téhož roku vypravil na cestu do Francie, ale nakonec z Basileje zabočil do Itálie, snad proto, že se mu riziko zdálo přílišné. Ale na jaře 1591 znova uvažoval, že se připojí k vojsku, které pro Jindřicha v Německu sbíral vikomt de la Tour. Právě tehdy však vážně onemocněla Žerotínova manželka a Karel ji nemohl opustit. Proto zatím Jindřichovi poskytl žádanou půjčku. Byla velmi vysoká, 40 000 tolarů, a vyčerpala Karlovu pokladnu natolik, že poté co manželka v červenci 1591 zemřela a on se mohl vypravit na cestu, musel si na ni vypůjčit 12 000 tolarů.
Zprávy o dění ve Francii si opatřil prostřednictvím dvou členů svého moravského dvora: Nicolase Courtina a Marka Antonia Lombarda; a přes Prahu, Drážďany a Hamburk se vydal do Stade, tehdy velmi významného přístavního města. Ze Stade zahájil svoji korespondenci s domovem, která spolu s Karlovými deníky a deníkem J. Aulnera, jednoho z průvodců, informuje o Žerotínově výpravě na pomoc francouzskému králi. Po zdržení způsobeném nepříznivými větry se se svým doprovodem dostal lodí do přístavu v Dieppe. V polovině prosince 1591 dorazil do králova ležení v Darnetalu, byl přátelsky přijat, pohovořil s králem o situaci ve střední Evropě, hlavně o tom, jak to vypadá mezi Rudolfem II. a jeho bratry. Žerotín se zařadil do králova doprovodu a následoval ho na vyjížďkách před obležený Rouen, který držela ligistická posádka. Setkal se s některými členy dvora, které čtenáři Merlovy kroniky znají nebo se kterými se ještě seznámí. Jeho společníkem byl nejdříve hrabě de St. Paul, seznámil se s šéfem výzvědné služby markýzem Pisanim, s maršálem Bironem i s velmožem Phil. du Plessis-Mornay. Jindřichem byl nejdříve znovu nadšen: v dopise strýci Fridrichovi o něm napsal: „Neb ten pán nikdá na místě nesedí, ke všemu sám přihlídá, všudy dochází, o všem věděti chce, ve všeliká nebezpečenství se vydává, nad čímž se nemohou všickni dosti nadiviti; a protože kdož chce u něho milosti dojiti, nemusí se li…
