17 KAPITOLA
NAKONEC DOŠLO NA CEKÁNÍ. Trpělivost růže přináší. Společně s trny. Reacher se prokradl do prvního patra. Poslední dveře nalevo byly stále zavřené. Nakoukl do kuchyně. Linsky ležel na podlaze, zády v kaluži krve. Reacher znovu zapálil plyn pod konvicí. Potom vykročil do chodby. Tiše prošel k přední části domu a opřel se o stěnu za posledními dveřmi vlevo.
A čekal.
Voda v konvici se začala vařit za pět minut. Tiše se rozpískala a stále nabývala na síle. Během deseti vteřin se první patro naplnilo nervy drásajícím jekotem. O deset vteřin později se otevřely dveře po Reacherově pravici. Vyšel z nich malý muž. Reacher ho nechal udělat krok dopředu a pak ho otočil a vrazil mu do jamky pod krk Smith 60.
A zadíval se na něj.
Pan Zec. Širokoplecí, prastarý, pokroucený, sehnutý, zubožený stařec. Troska. Sotva lidská bytost. Pokrytý bělostnými jizvami a barevnými skvrnami. Ve vrásčitém pokleslém obličeji se mu zračil divoký hněv, nenávist a krutost. Neměl zbraň. Patrně by ji neudržel ve zmrzačených rukou. Reacher ho prostrkal chodbou. Do kuchyně. Natáhl levačku a zhasl plamen. Pak pana Zeca pobídl zpátky k obývacímu pokoji. Konvice zmlkla, jako siréna, která ohlásila konec náletu. V domě se opět rozhostilo ticho.
‚Je po všem,“ oznámil Reacher. „Prohrál jste.“
„Nikdy není po všem,“ odpověděl pan Zec. Chraplavým hlasem, tichým a hrdelním.
„Omyl,“ opáčil Reacher. Smith držel stále u hrdla. Tak nízko a těsně, aby na něj pan Zec neviděl. Posunul dozadu kohoutek. Opatrně. Úmyslně pomalu. Hlasitě. Cvak-cvak-cvak-křup. Nezaměnitelný zvuk. ‚Je mi osmdesát let,“ pravil pan Zec.
„To je mi srdečně jedno. Klidně vám může být sto,“ odpověděl Reacher. „Stejně vás oddělám.“
„Blbče,“ odvětil pan Zec. „Tak to nemyslím. Chci vám jenom říct, že jsem přežil horší věci. Dávno předtím, než jste se narodil.“
„Není nic horšího než já.“
„Nevytahujte se. Jste úplná nula.“
„Vážně?“ utrousil uštěpačně Reacher. „Dneska ráno jste byl naživu a dneska večer nebudete. Po osmdesáti letech. Takže zase tak úplná nula nebudu, co říkáte?“
Žádná odpověď.
‚Je po všem,“ zopakoval Reacher. „Věřte mi. Dlouhá a klikatá cesta. Tomu rozumím. Dospěla ale do konce. Někdy k tomu muselo dojít.“
Žádná odpověď.
„Víte, kdy jsem se narodil?“ zeptal se Reacher.
„Samozřejmě, že nevím.“
„Narodil jsem se v říjnu. Víte kolikátého?“
„Už jsem řekl, že nevím.“
„Tak vám to prozradím. Budu v duchu počítat. Až se dostanu k datu svých narozenin, stisknu kohoutek.“
Začal v duchu počítat. Prvního, druhého. Pozoroval Zecovy oči. Pátého, šestého, sedmého, osmého. Žádná reakce. Desátého, jedenáctého, dvanáctého.
„Co chcete?“ zeptal se pan Zec.
Nadešel čas vyjednávání.
„Chci si promluvit,“ odpověděl Reacher.
„Promluvit?“
„Vydržel jste do dvanáctého. Pak jste se vzdal. Víte proč? Protože chcete přežít. To je váš nejhlouběji zakořeněný instinkt. Zcela očividně. Jinak byste nedosáhl tak požehnaného věku. Patrně se jedná o instinkt hlubší, než kdy dokážu pochopit. O reflex, o zvyk. Hoď kostkou, zůstaň naživu, připrav se na další tah, využij další šance. Máte ho v DNA. Tvoří vaši podstatu.“
„Takže?“
„Takže spolu teď soutěžíme. Vaše podstata proti mojí.“
Jaká je vaše podstata?“
„Právě jsem vyhodil Chenka z okna v druhém patře. Poté, co jsem holýma rukama rozdrtil Vladimira. Protože se mi nelíbilo, co dělali nevinným lidem. Takže teď musíte prosadit svou silnou touhu přežít proti mé silné touze prostřelit vám hlavu a vymočit se do dírky po kulce.“
Žádná odpověď
Jediný výstřel,“ upozornil Reacher. „Do hlavy. Můžete si vybrat. Další den, další vrh kostkou. Nebo také ne. Záleží na vás.“
Viděl Zecovi v očích, jak se rozhoduje. Zvažuje, hodnotí, vyvozuje závěry.
„Mohl bych vás srazit ze schodů,“ pravil. „Pak se klidně dolezte podívat na Vladimira. Když jsem ho rozdrtil, prořízl jsem mu ještě hrdlo. Čistě pro zábavu. Takový jsem já. Takže si nemyslete, že svá slova nemíním vážně. Dostojím svému slibu a po zbytek života budu spát jako nemluvně.“
„Co chcete?“ zeptal…
