09 KAPITOLA
REACHER SE VŠAK NEVYPRAVIL na letiště. Věděl, že by to nemělo cenu. Vysoké šarže trávily spoustu času v malých letounech, buď s pevnými křídly nebo s rotory, a neměly je rády. Mimo bitevní pole umíralo nejvíc vojáků ve zřícených letadlech. Takže když by měl brigádní generál chytrý jako Eileen Huttonová na výběr, neletěl by přibližovadlem z Indianapolis. Velký tryskáč z Washington National by ho uspokojil, ale na poslední úsek cesty by neriskoval dvě pochybné vrtule. Ani náhodou. Místo nich by si půjčil auto.
Tak Reacher zamířil na jihovýchod ke knihovně. Zaražené ženy za výdejním pultem se zeptal, kde najde Zlaté stránky. Vydal se ukázaným směrem a položil telefonní seznam na stůl. Otevřel ho pod písmenem H, hotely. Pustil se do hledání. Nějaký bačkorák z kanceláře soudního sboru dělal předešlý den téměř jistě to samé, jen z větší dálky, patrně přes počítač. Huttonová ho požádala, aby jí zamluvil pokoj. Mohl se přetrhnout, aby jí vyhověl, tak nejprve prostudoval plán města a našel soudní budovu a ulici vedoucí k ní ze severu. Pak zvolil nejpohodlnější možnost. S místem na parkování půjčeného auta. Nejspíš součást velkého řetězce se zavedenou státní cenou dosažitelnou kódovým číslem.
Marriott Suites, pomyslel si Reacher. Tam pojede. Dolů z dálnice na jih do města, odbočka doleva na východ a hned tam bude, tři bloky severně od soudní budovy, snadno dosažitelné pěšky včetně snídaně. Kancelářský bačkorák patrně vytiskl popis cesty z internetu a připevnil ho svorkou k jejímu itineráři. V urputné snaze zavděčit se. Huttonová tak na lidi působila.
Uložil si do paměti číslo Marriottu a odložil seznam. Pak vyšel do vestibulu k telefonnímu automatu a zavolal do hotelu.
„Chtěl bych potvrdit rezervaci,“ požádal.
„Na jméno?“
„Huttonová.“
„Ano, máme ji tady. Jen na jednu noc, apartmá.“
„Děkuju,“ pravil Reacher a položil sluchátko.
Poletí ranním letadlem z D.C. Po dvou desetiletích v uniformě vstane v pět, v šest bude sedět v taxíku a v sedm nastupovat na palubu. Kolem půl desáté bude vyjíždět od Hertze. Pojede dvě a půl hodiny. Dorazí v poledne. Zhruba za hodinu.
Opustil vestibul, Obkroužil náměstí a řídkým davem chodců se propletl na severovýchod, kolem zadní části odvodní kanceláře a soudní budovy. Bez problémů našel Marriott, vybral si rohový stůl v jeho kavárně a posadil se.
* * *
Helen Rodinová zavolala Rosemary Barrové do práce. Nezastihla ji. Recepční to bylo trochu nepříjemné. Tak Helen zkusila Barrové číslo domů a uspěla po druhém zazvonění.
„Propustili vás?“ zeptala se.
„Dostala jsem neplacenou dovolenou,“ vysvětlila Rosemary. „Požádala jsem o ni. Všichni se ke mně chovali divně.“
„To je hrozné.“
„Taková je lidská povaha. Měla bych se zamyslet nad budoucností. Možná se budu muset přestěhovat.“
„Potřebuju seznam přátel vašeho bratra,“ oznámila Helen.
„Žádné nemá. Praví přátelé se přece poznají v nouzi. A nikdo ho nenavštívil. Ani se o to nepokusil. Nikdo mi nezavolal, aby se zeptal, jak se mu daří.“
„Mám na mysli předtím,“ opravila ji Helen. „Potřebuju vědět, s kým se stýkal, s kým trávil volný čas, kdo ho dobře znal. Zejména někdo nový.“
„Nikdo nový se na scéně nevyskytl,“ odpověděla Rosemary. „Alespoň pokud vím.“
Jste si jistá?“
„Velice jistá.“
„Co staří přátelé?“
„Máte velký kus papíru?“
„Celý poznámkový blok.“
„Nebudete ho potřebovat. Stačí krabička od sirek. James si vystačí sám.“
„Nějaké kamarády ale mít musí.“
„Jenom pár,“ pravila Rosemary. „Kamarádí se s Mikem ze sousedství. Povídají si o trávnících a o baseballu. O mužských záležitostech.“
Mike, napsala si Helen. Mužské záležitosti. „Ještě někdo jiný?“
Následovala dlouhá odmlka.
„Kdosi jménem Charlie,“ sdělila Rosemary.
„Povězte mi o Charliem,“ vyzvala ji Helen.
„Moc o něm nevím. Nikdy jsem se s ním pořádně nesetkala.“
„Jak dlouho ho James zná?“
„Léta.“
„Včetně doby, kdy jste s ním bydlela?“
„Nikdy ho nenavštívil, když jsem byla doma. Jenom jsem ho jednou zahlédla. Odcházel a já jsem přicházela. Zeptala jse…
