04 KAPITOLA
REACHER SE UBYTOVAL v hotelu Metropole Palace, dva bloky východně od První ulice, přibližně na úrovni hlavní ulice s obchody. Zaplatil hotovostí jen za jednu noc a zapsal se pod jménem Jimmy Reese. Prezidenty a viceprezidenty už dávno vyčerpal a používal nyní druhé chytače Yankees z roků, kdy nevyhráli. Jimmy Reese hrál velice dobře část roku 1930 a velice špatně část roku 1931. Přišel odnikud a na kus roku 1932 odešel do St. Louis. Potom skončil. Zemřel v Kalifornii ve věku 93 let. Nyní se však vrátil do jednopokojového pokoje s koupelnou v hotelu Metropole Palace. Pouze na jednu noc, nejpozději do jedenácti hodin druhého dne.
Metropol byl smutný, poloprázdný, starý a omšelý. Kdysi se však těšil slávě. To Reacher viděl. Dokázal si představit, jak do něj před sto lety stoupali od říčního přístaviště obchodníci obilím a žádali o přespání na jednu noc. Vestibul tenkrát nejspíš vypadal jako salon na Divokém západě, později se ho však pokusili zmodernizovat. Opravili i výtah. Dveře pokojů se neotvíraly klíčem, ale kartou. Samotná budova se však příliš nezměnila. Z Reacherova pokoje dýchalo starosvětské přítmí. A matrace na posteli musela patřit ještě k původnímu inventáři.
Položil se na ni a dal si ruce za hlavu. Vzpomínal na Kuvajt před čtrnácti lety. Všechna města mají určitou barvu a Kuvajt byl bílý. Bílé omítky, nabilo natřený beton, bílý mramor. Obloha rozpálená doběla sluncem. Muži v bílých hábitech. Bílá parkovací garáž, ze které střílel James Barr, a bílý protilehlý dům. Bílá barva oslňovala natolik, že všichni čtyři mrtví měli letecké sluneční brýle. Všichni čtyři dostali zásah do hlavy, ale ani jedny se nerozbily. Jen odletěly stranou. Případ pomohlo vyřešit, že našli všechny čtyři náboje. Na zakázku vyrobené, stošedesátiosmigránové, plášťové, s kónickým koncem. Bez duté špičky, to kvůli ženevské konvenci. Americké ostřelovací střely určené buď suchozemcům nebo námořní pěchotě. Kdyby Barr zvolil bitevní pušku, samopal nebo osobní zbraň, Reacher by se nepohnul z místa. V celé válečné oblasti se do všech zbraní kromě ostřelovacích pušek používaly standardní náboje NATO, což by rozšířilo pátrání do neúměrné šířky, protože v zemi operovaly téměř všechny státy zapojené do NATO. Barr však chtěl střílet z vlastní speciální pušky, alespoň jednou, na skutečný cíl. A to ho usvědčilo. Náboje třináct centů za kus.
Jednalo se však o velice, velice nesnadný případ. Možná Reacherův nejobtížnější. Zvítězil pomocí logiky, dedukce, papírování, chození, intuice a eliminace. Trnitá cesta ho dovedla k Jamesi Barrovi, k muži, který konečně viděl růžovou mlhu a zatčení přijal s překvapivým klidem.
Přiznal se.
Dobrovolně, rychle, bez vytáčení. Reacher na něj nemusel vztáhnout ruku. Barr mluvil zcela otevřeně. Nakonec se zeptal na vyšetřování, jako by ho jeho průběh fascinoval. Očividně neočekával, že ho chytí. Ani za milion let. Dával najevo zármutek i obdiv. Když ho pak osvobodily politické zájmy, tvářil se dokonce trochu soucitně. Jako by litoval, že Reacherova snaha přišla vniveč.
O čtrnáct let později se nepřiznal.
V minulosti a přítomnosti spočíval i jiný rozdíl. Reacher ho však nedokázal pojmenovat. Měl něco společného s tím, jak napjatá situace panovala v Kuvajtu.
* * *
Grigor Linsky zavolal z mobilu panu Zecovi. Muži, pro kterého pracoval. Ne jednoduše Zecovi. Ale panu Zecovi. Šlo o otázku vážnosti. Zecovi bylo už osmdesát, ale stále dokázal lámat ruce, když vycítil neúctu. Jako starý býk. Pořád mu zůstala síla a odhodlání. Osmdesátky se dožil právě díky síle a odhodlání. Bez nich by zemřel ve dvaceti. Nebo později ve třiceti, ve věku, kdy zešílel a navždy zapomněl své skutečné jméno.
„Právnička se vrátila do kanceláře,“ oznámil Linsky. „Reacher zabočil na východ od První ulice. Stáhl jsem se a nesledoval ho. Vydal se však opačným směrem od autobusového nádraží. Proto předpokládám, že zůstává ve městě. Nejspíš se ubytuje v Metropole Palace. Jiný hotel tím směrem neleží.“
Zec neodpověděl.
„Máme n…
