Výstřel (Lee Child)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

07 KAPITOLA

 

POKOJ BYL PŘETOPENÝ. Dala by se v něm péct kuřata. Široké okno zakrývaly bílé zatažené žaluzie. Zářily v dopadajícím slunci a propouštěly měkké bílé světlo. Všude stály přístroje. Tichý, odpojený respirátor. Stojany s kapačkou a monitory sledující srdce. Trubičky, pytlíky a dráty.

Barr ležel na zádech na posteli uprostřed místnosti. Bez polštáře. Hlavu měl uchycenou v korzetu. Oholili mu vlasy a díry vyvrtané v lebce zakrývaly obvazy. Obvaz na levém rameni mu sahal až k lokti. Pravé rameno zůstalo holé a nepoškozené. Vypadalo bledé, hubené a mramorové. Od hrudi po boky byl v obvazech. Složená pokrývka mu spočívala kolem pasu. Paže měl natažené podél těla a připoutané ke konstrukci postele. Ze hřbetu levé ruky mu trčely jehly kapačky. Od kolíčku na pravém prostředníčku vedl šedý drát k nějakému přístroji. Zpod obvázané hrudi se vinuly červené dráty a spojovaly ho s dalším přístrojem s monitorem. Obrazovka ukazovala graf, který Reacherovi připomněl záznam telefonní společnosti zachycující výstřely. Ostré vrcholky a široké prohlubně. Pokaždé, když se vynořil vrcholek, vydal přístroj tlumený pípavý zvuk.

„Kdo je tam?“ zeptal se Barr.

Slabým, nakřáplým, pomalým hlasem. Vyděšeným.

„Kdo je tam?“ zopakoval. Uchycená hlava mu bránila v rozhledu. Pohyboval jen očima, doprava doleva, nahoru dolů.

Reacher k němu přistoupil. Naklonil se nad postel. Neřekl ani slovo.

„Vy,“ vydechl Barr.

„Ano, já,“ opáčil Reacher.

„Proč?“

„Víte proč.“

Barrovi se roztřásla pravačka. Třes ruky rozechvěl drát vycházející z prostředníčku. Pouta kovově zacinkala o kovové tyče postele.

„Patrně jsem nedostál slovu, které jsem vám dal.“

„To jste patrně udělal.“

Reacher pozoroval Barrovy oči, protože to byla jeho jediná pohyblivá část. Nedokázal mluvit řečí těla. Hlavu měl v korzetu a většinu trupu obvázanou jako mumie.

„Na nic si nepamatuju,“ pravil.

Jste si jistý?“

„Mám úplné okno.“

Je vám jasné, co bych s vámi provedl, kdybyste kecal?“

„Úplně jasné.“

„Tak si to ztrojnásobte,“ vyzval ho Reacher.

„Nekecám. Prostě si na nic nepamatuju,“ zopakoval. Mluvil tichým, bezmocných, zmateným hlasem. Nebránil se, ani si nestěžoval. Neomlouval se. Jenom konstatoval skutečnost. Vyznělo to jako nářek, prosba nebo pláč.

„Povězte mi o tom zápasu,“ vyzval ho Reacher.

„Sledoval jsem ho v rádiu.“

„Ne v televizi?“

„Dávám přednost rádiu. Připomíná mi staré časy. Když jsem byl dítě. Vždycky jsme poslouchali rádio, až ze St. Louis. Z dálky mnoha kilometrů. Za letních teplých večerů. Dodnes s nimi mám spojený zvuk baseballu v rádiu.“

Odmlčel se.

Jste v pořádku?“ zeptal se Reacher.

„Hrozně mě bolí hlava. Asi jsem prodělal operaci.“

Reacher na to nic neřekl.

„Baseball v televizi se mi nelíbí,“ dodal Barr.

„Nepřišel jsem se s vámi bavit o tom, jakým médiím dáváte přednost.“

„Vy se díváte na baseball v televizi?“

„Žádnou nevlastním,“ opáčil Reacher.

„Vážně? Měl byste si ji opatřit. Seženete ji za stovku dolarů. Malou možná za míň. Podívejte se do Zlatých stránek.“

„Nemám telefon. Ani dům.“

„Proč ne? V armádě už nesloužíte.“

„Odkud to víte?“

„Nikdo v ní už neslouží. Nikdo ze starých časů.“

„Někteří lidí ano,“ odpověděl Reacher a vybavila se mu Eileen Huttonová.

„Důstojníci,“ řekl Barr. „Nikdo jiný.“

Já jsem byl také důstojník,“ upozornil Reacher. „Na to jste snad nezapomněl.“

„Nebyl jste ale jako ostatní. Tak jsem to myslel.“

„V čem jsem se lišil?“

„Vydělával jste si na živobytí.“

„Povězte mi o tom zápase.“

„Proč nemáte dům? Vede se vám dobře?“

„To si děláte starosti zrovna o mě?“

„Nemám rád, když se lidem nevede dobře.“

„Nic mi nechybí,“ ujistil ho Reacher. „Opravdu. Problém máte vy.“

„Děláte teď policajta? Tady u nás? Nikdy jsem vás neviděl.“

Reacher zavrtěl hlavou. Jsem normální občan.“

„Odkud?“

„Odnikud. Z celého světa.“

„Proč jste přišel?“

Reacher neodpověděl.

„Chápu,“ pravil Barr. „Přišel jste mě potopit.“

„Povězte mi o tom zápasu.“

„Hráli Cubs proti Cardinals. Vyrovnaný zápas. Cardinals vyhráli, úplně lehce v dohrávce deváté směny.“

„Oběh domů?“

„Ne, na chybu v obraně. Meta zdarma, ukradená meta, pak lehký odpal na spojku, ta si ohlídala běžce a hrála na první metu, jenže přihrávka šla až na střídačku a to znamenalo doběh, takže bod na chybu. Vítězný doběh bez jediného odpalu ve směně.“

„To si pamatujete velice dobře.“

„Cardinals fandím. Odjakživa.“

„Který den hráli?“

„Nevím ani, který den je dneska.“

Reacher neopověděl.

„Nedokážu uvěřit, že jsem udělal, co tvrdí,“ pravil Barr. „Prostě tomu nedokážu uvěřit.“

„Mají spoustu důkazů,“ opáčil Reacher. „Pravdivých?“

„Bezpochyby.“ Barr zavřel oči. „Kolik lidí?“ zeptal se. Pět“

„Pět.“

Barrovi se začala zvedat hruď. Zpoza zavřených očích se mu vyvalily slzy. Ústa roztáhl do roztřeseného oválu. Plakal s hlavou upnutou ve svěráku.

„Proč jsem to udělal?“ šeptl.

„Proč jste to udělal poprvé?“ opáčil Reacher.

„Zachvátilo mě šílenství,“ pravil Barr.

Reacher neodpověděl.

„Pro mé chování neexistuje omluvy,“ pokračoval Barr. „Tenkrát jsem byl jiný člověk. Doufal jsem, že jsem se změnil. Byl jsem si tím jistý. Napravil jsem se. Snažil jsem se sekat dobrotu. Čtrnáct let jsem nic neprovedl.“

Reacher neodpověděl.

„Nejradši bych se býval zabil,“ pokračoval Barr. „Po tom, co se to tehdy stalo. Párkrát jsem k tomu měl velice blízko. Hrozně jsem se styděl. Z těch chlapů se však vyklubali darebáci. To mi bylo jedinou útěchou. Držel jsem se toho jako vykoupení.“

„Proč vlastníte všechny ty zbraně?“

„Nedokázal jsem se jich vzdát. Připomínají mi, co se stalo. Pomáhají mi žít spořádaným životem. Bez nich by to bylo příliš snadné.“

„Používáte je někdy?“

„Příležitostně. Ne moc často. Tu a tam.“

Jak?“

„Na střelnici.“

„Kde? Policajti to už zjišťovali.“

„Ne u nás. Jezdím přes hranici do Kentucky. Tam jsou střelnice levnější.“

„Znáte náměstí v centru?“

„Samozřejmě. Bydlím tady.“

„Povězte mi, jak jste to provedl.“

„Nepamatuju se.“

„Tak mi povězte, jak byste to provedl. Teoreticky. Představte si, že připravujete akci.“

„Na co bych střílel?“

„Na chodce. Vycházející z budovy dopravního inspektorátu.“

Barr opět zavřel oči. „Ty jsem zabil?“

„Celkem pět,“ sdělil mu Reacher.

Barr se zase rozplakal. Reacher poodešel a vzal si od stěny židli. Otočil ji opěradlem dopředu a obkročmo se posadil.

„Kdy?“ zeptal se Barr.

„V pátek odpoledne.“

Barr se na hodnou chvíli odmlčel.

„Jak mě chytili?“ zeptal se.

„Vyprávějte vy.“

„Při dopravní kontrole?“

„Proč myslíte?“

„Počkal bych do pozdního dopoledne. Nejspíš do pěti. Tou dobou by vycházela spousta lidí. Zastavil bych na státovce za knihovnou. Tam, co se zvedá. Slunce bych měl za sebou na západě a neodráželo by se v teleskopu. Otevřel bych okýnko spolujezdce, zamířil v jedné lince, vyprázdnil zásobník a dupl na plyn. Mohli by mě chytit, jedině kdyby mě zastavil motorizovaný policista kvůli překročení rychlosti nebo proto, že zahlédl zbraň. Na to bych si ale dával pozor. Určitě. Zbraň bych schoval a jel bych pomalu. Podle předpisů. Proč bych riskoval, že mě zastaví?“

Reacher mlčel.

„Stalo se to tak?“ zeptal se Barr. „Nebo mě policista zastavil, aby mi pomohl. Uhádl jsem? Přímo na místě, kde jsem stál. Myslel si, že jsem píchnul. Nebo mi došel benzin.“

„Vlastníte dopravní kužel?“ zeptal se ho Reacher.

„Co jestli vlastním?“

„Dopravní kužel.“

Barr se chystal říct, že ne, ale pak se zarazil.

Jeden vlastně mám,“ přiznal. „Nejsem si jistý, jestli jsem přímo jeho majitelem. Nechal jsem si vyasfaltovat příjezdovou cestu. Na chodník postavili kužel, aby po ní nikdo nejezdil. Měl jsem ho tam nechat tři dny. Už se pro něj nevrátili.“

„Co jste s ním udělal?“

„Uklidil jsem ho do garáže.“

Je tam ještě?“

„Myslím, že ano. Jsem si tím dost jistý.“

„Kdy vám tu cestu asfaltovali?“

„Na začátku jara. Před několika měsíci.“

„Máte faktury?“

Barr se pokusil zavrtět hlavou. Cukl sebou, jak ho zatlačil korzet.

„Dělali to pro mě Cikáni,“ řekl. „Asfalt ukradli od města asi z místa, kde začali stavět nový kus První ulice. Zaplatil jsem jim hotově, na ruku, takže načerno.“

„Máte přátele?“

Jenom pár.“

„Co je to za lidi?“

„Prostě kluci. Jeden dva.“

„Nějaké nové přátele?“

„Myslím, že ne.“

„Ženy?“

„Nelíbím se jim.“

„Teď mi povězte o tom zápasu.“

„Už jsem vám o něm povídal.“

„Kde jste ho poslouchal? V autě? Doma?“

„Doma,“ odpověděl Barr. „Při jídle.“

„Co jste jedl?“

Barr zamrkal. „Ta doktorka říkala, že si mám pokusit vybavit okolnosti. Možná přinesou další vzpomínky. Seděl jsem v kuchyni a jedl studené kuře. S bramborovými lupínky. Na to si pamatuju. Dál se ale nedostanu.“

„Co jste pil? Pivo, džus, kávu?“

„Nepamatuju se. Vzpomínám si jenom na ten zápas. Mám rádio Bose. V kuchyni. Mám tam také televizi, baseball ale vždycky poslouchám, nedívám se na něj. Jako v dětství.“

„Jak jste se cítil?“

„Cítil?“

„Bylo vám veselo? Smutno? Normálně?“

Barr se opět na chvíli odmlčel.

„Ta doktorka se mě ptala na to samé,“ pravil. „Řekl jsem jí, že normálně, ale když tak přemýšlím, byl jsem spíš veselý. Jako by mě čekalo něco pěkného.“

Reacher neodpověděl.

„Tu dobrou perspektivu jsem pěkně zpackal,“ povzdechl si Barr.

„Povězte mi o své sestře,“ vyzval ho Reacher.

„Před chvílí tady byla. Před tou právničkou.“

„Záleží vám na ní?“

‚Je jediná, koho mám.“

„Jak moc byste ji byl ochoten chránit?“

„Udělal bych pro ni cokoliv,“ odpověděl Barr.

„Co máte pod slovem cokoliv na mysli?“

„Když mi dovolí, prohlásím se za vinného. Pořád se bude muset odstěhovat, možná si změnit jméno. Pokusím se ji však ušetřit nejhoršího. Koupila mi to rádio. Jako dárek k narozeninám.“

Reacher mlčel.

„Proč jste přišel?“ zeptal se ho Barr.

„Abych vás pohřbil.“

„Zasloužím si to.“

„Nestřílel jste ze státovky. Střílel jste z parkovací garáže.“

„U První ulice?“

„Na severním konci.“

„To je nesmysl. Proč bych střílel odtamtud?“

„Svého prvního právníka jste požádal, aby mě našel. V sobotu.“

„Proč bych to dělal? Jste poslední osoba, kterou bych měl chtít vidět. Víte o Kuvajtu. Proč bych si přál, aby se to všechno provalilo?“

‚Jak si vedli Cardinals v další hře?“

„Nevím.“

„Zkuste si vzpomenout. Potřebuju pochopit okolnosti.“

„Nemůžu si vzpomenout,“ odpověděl Barr. „Nejde to. Pamatuju se na vítězný oběh a na víc nic. Komentátoři se mohli zbláznit. Víte, jak vždycky vyvádí. Nevěřili vlastním očím. Takhle prohrát. Ale to jsou Cubs. Říká se, že vždycky najdou způsob, jak zvorat zápas.“

„Co před zápasem? Než jste ho začal poslouchat?“

„Nepamatuju se.“

„Co byste normálně dělal?“

„Moc by toho nebylo. Normálně nedělám skoro nic.“

Jak si vedli Cardinals v předcházející hře?“

„Nevybavuje se mi to.“

„Co je předposlední věc, na kterou si pamatujete?“

„Nejsem si jistý. Příjezdová cesta?“

„Tu vám asfaltovali před měsíci.“

„Pamatuju se, že jsem někam šel,“ podotkl Barr.

„Kdy?“

„Nevím určitě. V nedávné době.“

„Sám?“

„Možná s někým. Nejsem si jistý. Ani si nejsem jistý kam.“

Reacher neodpověděl. Opřel se o židli a naslouchal tichému pípání přístroje měřícího srdce. Pípal pěkně rychle. Oboje pouta zvonila.

„Co do mě pouštějí?“ zeptal se Barr.

Reacher přimhouřil oči proti světlu a přečetl nápis na pytlíčcích na kapačce.

„Antibiotika,“ oznámil.

„Nic proti bolesti?“

„Ne.“

„Patrně si myslí, že si to nezasloužím.“

Reacher neodpověděl.

„Známe se přece už dlouho,“ ozval se Barr. „My dva.“

„Tak dlouho zase ne,“ opáčil Reacher.

„Nemyslím jako přátelé.“

„To máte pravdu.“

„Byli jsme však na sebe napojení.“

Reacher neodpověděl.

„Nebo snad nebyli?“ naléhal Barr.

„Svým způsobem,“ souhlasil Reacher.

„Neudělal byste pro mě tedy něco?“ požádal Barr. Jednu laskavost?“

Jakou?“ zeptal se Reacher.

„Vytáhněte mi z ruky ty jehly.“

„Proč?“

„Abych chytil infekci a umřel.“

„Ne,“ odmítl Reacher.

„Proč ne?“

Ještě nenadešel správný čas,“ prohlásil Reacher.

Zvedl se, vrátil židli ke zdi a vyšel z místnosti. Odhlásil se na recepci, prošel bezpečnostními dveřmi a sjel výtahem do přízemí. Helenino auto už na parkovišti nestálo. Odjela. Nepočkala na něj. Tak se vrátil pěšky, celou cestu z okraje města až do centra.

 

* * *

 

Propletl se kolem deseti bloků, kde probíhala výstavba, a zamířil nejdřív do knihovny. Už bylo dost pozdě odpoledne, ale knihovna měla stále otevřeno. Smutná žena za stolem mu prozradila, kde najde noviny. Začal balíkem z předcházejícího týdne, stejných indianopoliských novin, jaké četl v autobusu. Nedělní, sobotní a páteční odložil stranou. Popadl úterní, středeční a čtvrteční, hledané objevil hned ve druhých. Chicagští Cubs zahájili v úterý sérii tří utkání v St. Louis. Barr sledoval zahajovací zápas série. Dopadl, jak popsal. Vyrovnaný zápas do dohrávky deváté směny, pak meta zdarma, ukradená meta, odpal po zemi na aut a chyba. Podrobnosti stály ve středečních ranních novinách. Věnovaný vítězný bod bez odpalu ve směně. Kolem desáté v úterý večer. Barr slyšel šílené výkřiky komentátorů pouze šedesát sedm hodin předtím, než zahájil palbu.

 

* * *

 

Pak se Reacher vrátil na policejní stanici. Čtyři bloky na západ, jeden na jih. S otvírací dobou si starosti nedělal. Podobná místa mívají otevřeno dvacet čtyři hodin sedm dnů týdně. Přistoupil rovnou k recepci a vytasil se s právem poradce obhajoby na další shlédnutí důkazů. Recepční zavolal Emersonovi a pak Reacherovi pokynul k Bellantoniově garáži.

Bellantonio tam na něj už čekal a odemkl dveře. Moc se toho nezměnilo, ale Reacher si všiml několika nových přírůstků. Listů papíru v plastikových deskách přišpendlených nad a pod starými zprávami na korkových nástěnkách jako poznámky pod čarou, doplňky a dodatky.

„Nejnovější informace?“ podotkl.

„Jistě,“ potvrdil Bellantonio. „My nikdy nespíme.“

„Tak co jste zjistili?“

„Porovnali jsme zvířecí DNA,“ oznámil Bellantonio. „Přesně odpovídá chlupům Barrova psa nalezeným na místu činu.“

„Kde je ten pes teď?“

„Nechali jsme ho uspat.“

„To je dost kruté.“

„Taková věc vám přijde krutá?“

„Ten nebohý pes nikomu nic neudělal.“

Bellantonio neodpověděl.

„Co máte ještě?“ otázal se Reacher.

„Další výsledky testů vláken a podrobnou balistiku. Dostali jsme se za hranici naprosté jistoty. Náboje Lake City jsou poměrně vzácné a zjistili jsme, že Barr je koupil před necelým rokem. V Kentucky.“

Jezdí tam střílet na střelnici.“

Bellantonio přikývl. „To už jsme také zjistili.“

„Co dál?“

„Dopravní kužel patří odboru výstavby města. Nevíme, kdo ho odcizil, ani jak.“

„A dál?“

„To je všechno.“

„Co špatné zprávy?“

„Špatné zprávy?“

„Sdělil jste mi jen dobré. Nezmínil jste se o otázkách, na které se vám nepodařilo nalézt odpověď.“

„Neuvědomuju si, že by nějaké vynořily.“

„Jste si tím jistý?“

„Ano.“

Reacher se ještě jednou pozorně rozhlédl kolem dokola po korkových nástěnkách.

„Hrajete poker?“ zeptal se.

„Nehraju.“

„To je moudré rozhodnutí. Neumíte lhát.“

Bellantonio neodpověděl.

„Měl byste si začít dělat starosti,“ poradil mu Reacher. „Jestli vyklouzne, zažaluje vás kvůli tomu psu.“

„Nevyklouzne,“ namítl Bellantonio.

„Patrně ne,“ opáčil Reacher. „Patrně nevyklouzne.“

 

* * *

 

Emerson čekal přede dveřmi Bellantoniovy garáže. V saku, se sundanou kravatou. V očích se mu zračilo zoufalství, jaké policajti pociťují, když se musejí potýkat právnickými záležitostmi.

„Mluvil jste s ním?“ zeptal se. „V nemocnici?“

„Od úterního večera až doteď si nic nepamatuje,“ oznámil Reacher. „Čeká vás bitva.“

„Skvělé.“

„Máte mít bezpečnější vězení.“

„Rodin přizve odborníky.“

Jeho dcera to už udělala.“

„Existují právní precedenty.“

„Údajně fungují oběma směry.“

„Vy chcete, aby se ten mrzák zase volně špacíroval po ulici?“

„Podělali jste to vy,“ upozornil ho Reacher. „Nikoliv já.“

„Hlavně, že jste spokojený.“

„Nikdo není spokojený,“ opáčil Reacher. „Zatím ještě ne.“

 

* * *

 

Opustil policejní stanici a vrátil se pěšky až k černé skleněné věži. Helen Rodinová seděla za psacím stolem, zabraná do nějakého papíru. Danuta, Masonová a Niebuhr odešli. Nechali ji samotnou.

„Rosemary se zeptala bratra na Kuvajt,“ oznámila. „Pověděla mi to, když vyšla z jeho nemocničního pokoje.“

„Co se dozvěděla?“

„Potvrdil, že je všechno pravda.“

„To asi nebyl moc veselý rozhovor.“

Helen zavrtěla hlavou. „Rosemary je pěkně zničená. James prý taky. Nemohl uvěřit, že to opět udělal. Nemohl uvěřit, že jen tak zahodil čtrnáct let.“

Reacher nic neřekl. V kanceláři se rozhostilo ticho. Potom Helen ukázala Reacherovi papír, co četla.

„Eileen Huttonová to dotáhla na brigádního generála,“ podotkla.

„V tom případě se činila,“ odtušil Reacher. „Když jsem ji znával, byla majorka.“

„Co jste byl vy?“

„Kapitán.“

„Nebylo to proti předpisům?“

„Po formální stránce ano. Pro ni.“

„Sloužila u soudního sboru.“

„I právníci mohou porušit zákon, stejně jako kdokoliv jiný.“

„V soudním sboru pořád slouží.“

„Samozřejmě. Nepřeškolují je.“

„Základnu má v Pentagonu.“

„Tam posílají nejchytřejší lidi.“

„Bude tady zítra.“

Reacher neodpověděl.

„Podá místopřísežné prohlášení.“

Reacher neodpověděl.

„Má ho učinit ve čtyři odpoledne. Naskýtá se šance, že přiletí ráno a někde se ubytuje. Protože bude muset zůstat ve městě přes noc. Nestihne poslední let.“

„Hodláte mě požádat, abych ji vzal na večeři?“

„Ne,“ popřela Helen. „Nehodlám. Chci vás požádat, abyste ji vzal na oběd. Než se setká s mým otcem. Potřebuju včas vědět, proč přijela.“

„Nechali utratit Barrova psa,“ postěžoval si Reacher.

„Byl starý.“

„Vám to nevadí?“

„Mělo by?“

„Ten pes nikomu nic neudělal.“

Helen nic neřekla.

„V kterém hotelu se Huttonová ubytuje?“ zeptal se Reacher.

„Netuším. Budete ji muset odchytit na letišti.“

Jakým letadlem přiletí?“

„To také nevím. Z D.C. ale nic přímého nelétá. Předpokládám, že přestoupí v Indianapolis. Před jedenáctou nedorazí.“

Reacher neodpověděl.

„Omlouvám se,“ pravila Helen. „Neměla jsem Danutovi říkat, že o tom loutkáři nemáme jediný důkaz. Vyznělo to příliš odmítavě.“

„Řekla jste mu pravdu. Neměli jsme jediný důkaz. V tu chvíli.“

Podívala se na něj. „Ale?“

„Teď ho máme.“

„Prosím?“

„Na policejní stanici se mohli přetrhnout, aby pozlatili zlato. Získali vlákna, psí DNA, účtenku za munici zakoupenou až někde v Kentucky. Vystopovali dopravní kužel na odbor výstavby města. Nabízejí spoustu důkazů.“

„Ale?“ zopakovala Helen.

„Chybí jim videozáznam Jamese Barra, jak vjíždí do garáže, aby tam ten kužel v předstihu umístil.“

„Jste si jistý?“

Reacher přikývl. „Museli se na ten záznam dívat nejméně desetkrát. Kdyby ho našli, vytiskli by statické fotografie a přišpendlili je na nástěnku celému světu na oči. Ale neudělali to, což znamená, že je nenašli. Což znamená, že tam James Barr nevjel a nepostavil tam před střelbou kužel.“

„Což znamená, že ho tam postavil někdo jiný.“

„Loutkář,“ upřesnil Reacher. „Nebo další z jeho loutek. Někdy po úterním večeru. Barr se domnívá, že v úterý ho měl ještě v garáži.“

Helen se na něj znovu podívala. „Ten dotyčný musí být na videozáznamu.“

„Správně,“ potvrdil Reacher.

„Budou tam ale stovky aut.“

„Můžeme zúžit pole pátrání. Hledáme sedan. Natolik nízký, že neprojede po polní cestě.“

„Takže loutkář skutečně existuje?“

„Jiné vysvětlení mě nenapadá.“

„Alan Danuta má patrně pravdu,“ usoudila Helen. „Můj otec vymění Barra za loutkáře. Byl by blázen, kdyby na to nepřistoupil.“

Reacher neodpověděl.

„Takže Barr unikne trestu,“ řekla Helen. „Chápete, jak to myslím? Nenabízí se jiná možnost. Právní problémy obžaloby jsou příliš drtivé.“

Reacher neodpověděl.

„Také se mi to moc nelíbí,“ přiznala Helen. „U mě se však jedná jen o otázku veřejného mínění. Nějak si s ním poradím. Alespoň doufám. Mohu hodit vinu na vedení věznice. Tvrdit, že jsem to nebyla já, kdo ho nechal vyklouznout z náruče spravedlnosti.“

„Ale?“ napodobil ji Reacher.

Jak se zachováte vy? Přijel jste ho pohřbít a on unikne.“

„Nevím, jak se zachovám,“ opáčil Reacher. Jaké možnosti mám?“

„Obávám se, že pouze dvě. Za prvé, přestanete mi pomáhat v hledání loutkáře. Bez vás ho nenajdu a Emersona ani nenapadne, aby se pokusil.“

„A druhá možnost?“

„Vyřídíte si to s Barrem sám.“

„O tom nepochybujte.“

„Ale to nemůžete udělat. Přálo by vám štěstí, kdybyste dostal jenom doživotí.“

„Pokud by mě chytili.“

„Určitě by vás chytili. Věděli by, že jste si s ním vyrovnal účet.“

Reacher se usmál. „Udala byste mě?“

„Musela bych.“

„Ne, kdybyste byla mou právničkou. Pak byste nesměla prozradit ani slovo.“

„Nejsem vaší právničkou.“

„Můžu si vás najmout.“

„Rosemary Barrová také všechno ví, a ta by vás udala bez mrknutí oka. A Franklin. Slyšel, co jste vyprávěl.“

Reacher přikývl.

„Nevím, jak se zachovám,“ zopakoval.

Jak najdeme toho chlapa?“

„Už jsem vám to říkal. Proč bych ho chtěl najít?“

„Nepovažuji vás za člověka, který by se spokojil jen s jednou půlkou bochníku.“

Reacher neodpověděl.

„Chcete znát pravdu,“ objasnila Helen. „Nenecháváte se rád vodit za nos. Nelíbí se vám, když z vás někdo dělá blbce.“

Reacher neodpověděl.

„Kromě toho, celý tenhle případ smrdí,“ pokračovala Helen. „Vyžádal si šest obětí. Pět mrtvých a Jamese Barra.“

„Takové tvrzení překračuje moje chápání pojmu oběť.“

„Doktor Niebuhr předpokládá, že se Barr zapletl do nějakého vztahu. Patrně nedávno. Našel si nového kamaráda. Můžeme se poohlédnout tímhle směrem.“

„Barr mi řekl, že žádné nové kamarády nemá,“ upozornil Reacher. Jenom jednoho dva staré kumpány.“

„Říkal pravdu?“

„Myslím, že ano.“

„Takže se doktor Niebuhr mýlí?“

„Niebuhr hádá. Jako každý cvokař. Pohybují se pouze v oblasti dohadů.“

„Můžu se zeptat Rosemary.“

„Znala by jeho přátele?“

„Patrně ano. Mají k sobě blízko.“

„Tak sestavte seznam,“ poradil Reacher.

„Doktorka Masonová se také pohybuje jen v oblasti dohadů?“

„Bezesporu. Ale v jejím případě mám pocit, že hádá správně.“

„Pokud se Niebuhr s tím přítelem mýlí, co podnikneme?“

„Přejdeme do ofenzívy.“

Jak?“

„Včera večer a dneska ráno mě sledoval jeden chlap. Všiml jsem si ho na náměstí. Takže až ho příště zahlédnu, promluvím s ním. Poví mi, pro koho pracuje.“

Jenom tak?“

„Lidé mi většinou říkají, co chci vědět.“

„Proč?“

„Protože se jich zdvořile zeptám.“

„Nezapomeňte být zdvořilý k Eileen Huttonové.“

„Uvidíme se později,“ rozloučil se Reacher.

 

* * *

Zamířil na jih, za svůj hotel, a našel levné bistro, kde se navečeřel. Potom se pomalu vydal na sever, přes náměstí, kolem černé skleněné věže, pod státovku, až ke sportovnímu baru. Strávil na ulici celou hodinu a nikoho nezahlédl. Žádného zmrzačeného muže v podivném obleku. Vůbec nikoho.

Sportovní bar se ještě nezaplnil a na každé obrazovce běžel baseball. Usadil se ke stolu v rohu a sledoval, jak v Houstonu hrají Cardinals proti Astors. Předváděli apatický zápas pozdní sezony mezi dvěma týmy bez soutěživého ducha. Během reklam pozoroval dveře. Nikdo se v nich neobjevil. V ospalém vnitrozemí bylo úterý ještě poklidnější než pondělí.

 

* * *

 

Grigor Linsky mu zavolal na mobil.

„Vrátil se do sportovního baru,“ oznámil.

„Viděl tě?“ otázal se pan Zac.

„Ne.“

„Proč je zase ve sportovním baru?“

„Nemá k tomu nejmenší důvod. Patrně potřeboval cíl. Téměř celou hodinu se promenádoval po ulicích a snažil se mě vylákat z úkrytu.“

Okamžik ticha.

„Nech ho tam dřepět,“ přikázal nekompromisně pan Zac. „Přijeď ke mně a promluvíme si.“

* * *

 

Alex Rodin zavolal Emersonovi domů. Emerson jedl pozdní večeři se svou manželkou a dvěma dcerami a nebyl dvakrát nadšený, že musí k telefonu. Ale vzal ho. Vyšel do chodby, posadil se na druhý schod, předklonil se, opřel si lokty o kolena a přitiskl si sluchátko ramenem k uchu.

„Musíme udělat něco s tím Reacherem,“ oznámil Rodin.

„Nevidím, v čem by představoval závažný problém,“ namítl Emerson. „Možná si to přeje, ale nemůže změnit fakta. Na Barra toho máme víc než dost.“

„Nejde o fakta,“ vysvětlil Rodin. Jde o amnézii. Jak dalece se jí obhajoba chopí.“

„To záleží na vaší dceři.“

„Má na ni špatný vliv. Prostudoval jsem materiály. Opravdu se pohybujeme ve sporné zóně. Lékařské dobrozdání se netýká toho, jestli si Barr pamatuje na den činu. Jde o to, zda rozumí procesu v době jeho konání, a zda máme dost důkazů, abychom ho usvědčili bez jeho přímé výpovědi.“

„Řekl bych, že ano.“

‚Já také. Ale Helen se s tím musí smířit. Musí souhlasit. Narazila však na chlapa, který se jí celou dobu snaží zamotat hlavu. Znám ji. Nevzdá se, dokud nezmizí ze scény.“

„Nenapadá mě, jak bych to mohl zařídit.“

„Nechte ho zavřít.“

„To nejde,“ odmítl Emerson. „Podal by stížnost.“

Rodin se odmlčel.

„Tak na něj alespoň dávejte pozor,“ požádal. „Stačí jedno plivnutí na chodník a posaďte ho za mříže a něco s ním udělejte.“

„Nežijeme na Divokém západě,“ nesouhlasil Emerson. „Nemůžu ho vyhnat z města.“

„Zatčení by mohlo stačit. Potřebujeme zbrzdit vývoj událostí. Tlačí Helen do pozice, kam se nechce dostat. Znám ji. Kdyby jednala z vlastní vůle, dávno by už Barra vzdala.“

 

* * *

 

Linsky trpěl při zpáteční cestě autem bolestí. Víc než hodinu na nohou nevydržel. Před dávnými lety mu mechanickým oblým kladivem zpřeráželi kosti v páteři, metodicky jednu po druhé, od kostrče až po všechny dolní obratle, v ne příliš rychlém sledu. Vždycky počkali, až jedna kost sroste a pak zlomili další. Když srostla poslední, začali zase odspodu. Říkali tomu hrát na xylofon. Hrát stupnici. Nakonec ztratil přehled o tom, kolikrát ji na něm přehráli.

Nikdy o tom však nemluvil. S panem Zecem prováděli ještě horší věci.

Cadillac měl měkká sedadla, a to pro něj byla úleva. Měl i tichý motor, lehké řízení a hezké rádio. Cadillacy patřily k věcem, které dělaly z Ameriky nádhernou zemi, společně s důvěřivým obyvatelstvem a neschopnými policejními odděleními. Linsky žil v několika různých zemích a neměl nejmenší pohybnosti o tom, která z nich je nejlepší. Všude jinde chodil, běhal nebo se plazil blátem, nebo ručně tahal vozíky a sáně. Nyní řídil cadillac.

Jel k Zecovu domu, který stál třináct kilometrů severozápadně od města vedle drtičky kamene. Drtičku postavili před čtyřiceti lety na bohatém vápencovém loži objeveném pod zemědělskou půdou. Dům připomínal palác. Před sto lety si ho nechal vybudovat bohatý obchodník se střižním zbožím tenkrát ještě v neporušené krajině. Byl okázalý a bombastický, ale pohodlný stejným způsobem jako cadillac. K největším přednostem patřilo, že se kolem něj rozkládaly nekonečné akry rovné krajiny. Kdysi k němu patřívala i nádherná zahrada, ale pan Zec nechal všechny stromy pokácet a okrasné křoviny srovnat se zemí, aby vznikla naprosto přehledná a ničím nerušená plocha. Ploty chyběly, protože jak by mohl pan Zec strávit byť jediný den za ostnatým drátem? Ze stejného důvodu chyběly i zámky, zástrčky a mříže. Volnost si dal pan Zec darem. Přesto se cítil naprosto v bezpečí. Dům střežily kamery. Nikdo se k němu nemohl přiblížit nezpozorován. Za denního světla byli návštěvníci vidět nejméně z dvě stě metrů a v noci by z jen o málo větší blízkosti zachytilo každého speciální zařízení.

Linsky zaparkoval a vysoukal se z auta do ticha noci. Drtička končila každý večer v sedm a až do úsvitu nečinně mlčela. Linsky pohlédl jejím směrem a vykročil k domu. Přední dveře se otevřely, ještě než se k nim dostal. Vylinulo se teplé světlo a Linsky zahlédl, že ze schodů ho přišel přivítat samotný Vladimir, což znamenalo, že nahoře bude i Chenko, tedy že pan Zec shromáždil své nejlepší muže, což znamenalo, že pan Zec si dělá starosti.

Linsky se zhluboka nadechl, ale vstoupil bez zaváhání. Koneckonců, mohlo se stát něco, co se mu ještě nestalo? Vladimir a Chenko to vnímali jinak, ale pro muže Linského věku a zkušenosti nebylo nic zcela nepředstavitelné.

Vladimir nepromluvil. Jen zavřel dveře a následoval Linského do prvního patra. Dům měl tři podlaží. Přízemí se používalo pouze pro pozorování. Všechny místnosti byly úplně prázdné, až na jednu se čtyřmi televizními obrazovkami na dlouhém stole, zachycujícími širokoúhlé pohledy na sever, východ, jih a západ. Bude je sledovat Sokolov. Nebo Raskin. Střídali se po dvanáctihodinových směnách. V prvním patře sídlila kuchyně, jídelna, obývák a kancelář. V druhém byly ložnice a koupelny. V prvním patře probíhala veškerá jednání. Linsky zaslechl, jak ho z obýváku volá pan Zec. Bez zaklepání vkročil rovnou dovnitř. Pan Zec seděl v křesle se sklenicí čaje sevřenou v dlaních. Chenko se rozvaloval na pohovce. Vladimir proklouzl za Linskym a posadil se vedle Chenka. Linsky zůstal stát a čekal.

„Posaď se, Grigore,“ vyzval ho pan Zec. „Nikdo se na tebe nezlobí. Zpackal to ten kluk.“

Linsky přikývl a sedl si do křesla, o kousek blíž k panu Zecovi než Chenko. Zůstala tak zachována příslušná hierarchie. Panu Zecovi bylo osmdesát, Linskému přes šedesát. Chenko i Vladimir překročili čtyřicítku, byli rozhodně důležití muži, ale v porovnání s ostatními mladíci. Neprožili to, co pan Zec s Linskym. Ani v nejmenším.

„Čaj?“ nabídl pan Zec rusky.

„Prosím,“ požádal Linsky.

„Chenko,“ pravil pan Zec. „Dones Grigorovi čaj.“

Linsky se v duchu usmál. To, že mu Chenko musel přinést čaj, byla známka nejvyšší důležitosti. A všiml si, že Chenko uposlechl bez odporu. Jenom vstal z pohovky, odešel do kuchyně a vrátil se se sklenicí čaje na stříbrném tácku. Chenko byl hodně malý, připosražený, šlachovitý, ale ani trochu obtloustlý. Měl hrubé černé vlasy trčící všemi směry, i když je nosil nakrátko ostříhané. Vladimir se mu vůbec v ničem nepodobal. Byl naopak hodně vysoký, s vypracovanou postavou a světlovlasý. Neuvěřitelně silný. Klidně v sobě mohl mít německé geny. Jeho babička se jimi nakazila v roce 1941 jako choroboplodnými zárodky.

„Probrali jsme to,“ oznámil pan Zec.

„Co?“ otázal se Linsky.

„Museli jsme si přiznat, že jsme se dopustili chyby. Jen jediné, ale může mít nepříjemné následky.“

„Ten kužel,“ podotkl Linsky.

„Barr není na videozáznamu, jak ho umisťuje,“ pravil pan Zec.

„Logicky.“

„Způsobí to problém?“

„Co myslíte vy?“ otázal se Linsky zdvořile.

„Význam závisí na pohledu diváka,“ opáčil pan Zec. „Detektivu Emersonovi a státnímu zástupci Rodinovi to bude jedno. Jedná se o maličkost, kterou se nebudou zabývat. Proč by je měla zajímat? Nenechají se přece uvést do trapné situace. A žádný případ není stoprocentně dokonalý. To je jim jasné. Tak tu chybu odepsali jako nevysvětlitelný háček. Možná sami sebe přesvědčili, že Barr použil jiné vozidlo.“

„Ale?“

„Pořád je to háček. Pokud se jím začne ten voják zabývat, mohl by na něco přijít.“

„Mají proti Barrovi spoustu nezvratných důkazů.“

Pan Zec přikývl. „To je pravda.“

„Copak jim nebudou stačit?“

„Určitě ano. Je však možné, že Barr nebude existovat. Ne ve smyslu právnické osoby dosažitelné jejich jurisprudencí. Trpí permanentní retrográdní amnézii. Hrozí, že ho Rodin nedostane před soud. V tom případě bude Rodin hodně frustrovaný. Bude se snažit získat cenu útěchy. A kdyby ta cena útěchy nabrala podobu větší ryby než Barr, proč by po ní nesáhl?“

Linsky upil čaje. Byl horký a sladký.

„Vše na základě videozáznamu?“ otázal se.

„To záleží zcela na tom vojákovi,“ odpověděl pan Zac. „Na jeho urputnosti a představivosti.“

„Dělal vojenského policistu,“ sdělil Chenko anglicky. Mluvil s dokonalým americkým přízvukem a Linsky měl občas pocit, že se za to stydí.

„To mi nepřijde jako rozhodující fakt,“ opáčil Linsky rusky.

„Mně také ne,“ přidal se pan Zec. Je to však prvek, který musíme vzít v úvahu.“

„Kdybychom ho teď umlčeli, vzbudili bychom pozornost,“ podotkl Linsky. „Souhlasíte se mnou?“

„Podle toho, jak bychom to udělali.“

„Kolik způsobů se nabízí?“

„Mohli bychom znovu použít tu zrzku,“ navrhl pan Zec.

„Proti vojákovi by neměla šanci. Je to obr a určitě dokonale trénovaný v sebeobraně.“

„Už s ní ale navázal vztah. Pár lidí vidělo, že ho kvůli ní chtěli zmlátit. Mohli by ji najít vážně zraněnou. Voják by se pak stal hlavní podezřelý. Policejní oddělení by ho pro nás umlčelo.“

„Věděla by, kdo na ni zaútočil,“ upozornil Vladimir. „Věděla by, že to nebyl ten voják.“

Pan Zec uznale přikývl. Linsky ho pozoroval. Znal jeho metody. Pan Zec rád vytahoval z ostatních řešení jako starý Sokrates.

„V tom případě by měla skončit tak, aby nebyla schopná mluvit,“ řekl pan Zec.

„Mrtvá?“

„To jsme vždycky považovali za nejbezpečnější.“

„Možná má ale hodně nepřátel,“ podotkl Vladimir. „Ne jenom jeho. Třeba si pohrávala i s jinými chlapy.“

„Pak bychom měli posílit podezření. Dejme tomu, že ji najdou na příhodném místě. Napadne je, že ji k sobě pozval, aby s ní obnovil vztah.“

„V hotelu?“

„Ne, před hotelem. Ale ne příliš daleko. Aby ji našel někdo jiný než ten voják. Někdo, kdo zavolá policii, když voják bude ještě spát. Pěkně připravený v pasti.“

„Proč bude její tělo ležet před hotelem?“

„Uhodil ji, ona odklopýtala a o kousek dál se zhroutila.“

„Hotel Metropole Palace,“ sdělil Linsky. „Tam se ubytoval.“

„Kdy se do toho máme pustit?“ zeptal se Chenko. „Kdykoliv si budete přát,“ opáčil pan Zec.

 

* * *

 

Astros porazili Cardinals 10:7 po rozvleklé defenzívě na obou stranách. Spousta ubohých odpalů, spousta chyb. Špatný způsob, jak vyhrát, a ještě horší, jak prohrát. Reacher se přestal dívat zhruba v polovině. Místo baseballu začal myslet na Eileen Huttonovou. Tvořila součást jeho mozaiky. Před válkou v Zálivu ji jednou zahlédl ve Spojených státech přes zaplněnou soudní síň tak krátce, že si jen stačil všimnout její krásy a předpokládal, že už se nikdy nesetkají, což mu přišlo škoda. Pak se však objevila v Saúdské Arábii v rámci zdlouhavého hromadění vojenských sil před operací Štít. Reacher se ho účastnil hned od začátku, jako čerstvě degradovaný kapitán. První fáze rozmisťování sil vždycky připomíná válku gangů mezi vojenskou policií a oddíly, se kterými ji vyslali, po zhruba šesti měsících se však situace většinou uklidní a Štít se v ničem nelišil. Po šesti týdnech se podařilo vybudovat strukturu, která z pohledu vojenského práva vyžaduje veškerý personál od žalářníků až po soudce. Huttonová byla jedním z prokurátorů, které prací v zahraničí pověřili. Reacher předpokládal, že se nechala převelet dobrovolně, což ho těšilo, protože to znamenalo, že pravděpodobně není vdaná.

Nebyla vdaná. Když jí poprvé zkřížil cestu, podíval se jí na ruku a zjistil, že nenosí prstýnek. Pak se podíval na límec a spatřil majorské dubové lístky. To bude oříšek, pomyslel si, rozhodně pro čerstvě degradovaného kapitána. Potom jí pohlédl do očí a zjistil, že rozlousknutí tohohle oříšku se vyplatí. Měla je modré, inteligentní, s jiskřičkami veselí. A příslibů i dobrodružství. Nedávno překročil jednatřicítku a nic nebyl problém.

Pouštní vedro pomohlo. Teplota se většinu času pohybovala kolem padesáti stupňů a kromě pravidelných nácviků plynového útoku tvořily standardní předepsané oblečení šortky a trička bez rukávů. A Reacher ze zkušenosti věděl, že těsné soužití rozpálených téměř nahých mužů a žen vyústí vždycky v něco příjemného. Rozhodně lepší, než sloužit v listopadu v Minnesotě.

Vzhledem k rozdílnosti šarží vyžadoval počáteční tah značnou dávku zručnosti. A když k němu došlo, poněkud selhal, nicméně ho zachránilo, že jí šlo o to samé jako jemu a nebála se to dát najevo. Potom probíhal jejich vztah zcela hladce celé tři měsíce. Krásné časy. Zhatily je jako obvykle nové rozkazy. Dokonce se s ní ani nestihl rozloučit. A už ji nikdy neviděl. Zítra se s ní opět setkám, prolétlo mu hlavou.

 

* * *

 

Bar opustil, když ESPN začala znovu převádět vrcholné okamžiky, které už jednou ukázala. Zaplatil účet a vykročil na chodník, do žlutého světla pouličních lamp. Dospěl k závěru, že do Metropole Palace se nevrátí. Nastal čas změn. Ne z nějakého konkrétního důvodu. Jen zafungoval jeho neklidný instinkt. Pohybuj se. Nikdy nezůstávej příliš dlouho na jednom místě. A Metropole byla pochmurná stará barabizna. Nepříjemná, dokonce i na jeho nenáročná měřítka. Rozhodl se vyzkoušet motorest. Ten, kterého si všiml po cestě do obchodu s náhradními díly do aut. Vedle holičství. Každý střih 7 dolarů. Možná se před příletem Huttonové nechá ostříhat.

 

* * *

 

Chenko opustil dům pana Zeca o půlnoci. Vzal s sebou Vladimíra. Pokud má zrzka zemřít, musí to udělat on. Aby po sobě zanechal správné stopy. Chenko byl malý a nemohl jí způsobit zranění jako rozzuřený, sto devadesát pět čísel vysoký a sto deset kilo těžký voják. Vladimir, to bylo jiné kafe. Dokáže ji vyřídit jedinou ranou a pitva prokáže důvěryhodný průběh událostí. Odmítnutí, námitka, sexuálně zabarvený posměšek, velký muž jednou v hněvu udeří, o něco silněji, než zamýšlel.

Oba dívku znali. Seznámil je Jeb Oliver. Jednou spolu dokonce všichni pracovali. Věděli, kde bydlí: v pronajatém přízemním bytě na neúrodném kusu půdy ve stínu státní silnice, na začátku zvedajících se pilířů, jihozápadně od centra. A věděli, že tam bydlí sama.

 

* * *

 

Reacher opsal dlouhý bezcílný okruh kolem tří bloků a teprve potom zamířil k motelu. Zlehka nakračoval a pozorně naslouchal, jestli se za ním neozvou křupavé kroky pronásledovatele. Nic nezaslechl. Nikoho neviděl. Byl sám.

Motorest patřil do kategorie starožitností. Kdysi musel bývat posledním výkřikem a náležitě luxusním. Ale nemilosrdný tok času a módy ho nechal za sebou. Byl dobře udržovaný, ale nezměněný. Přesně taková místa miloval.

Vyburcoval recepčního a zaplatil hotovostí jen na jednu noc. Použil jméno Dona Heffnera, který hrál za Yankees druhou metu a v hubeném roce 1934 měl pálkařský poměr .261. Recepční mu dal velký mosazný klíč a ukázal podél řady pokojů k číslu osm. Uvítal ho vybledlý interiér a vlhkost.

Přehoz na posteli a záclony na oknech vypadaly původní. Stejně jako koupelna. Všechno ale fungovalo a dveře se daly pořádně zamknout.

Rychle se osprchoval, pečlivě složil kalhoty a košili a položil je pod matraci. Ráno budou působit téměř vyžehleně. Po snídani se oholí, důkladně osprchuje a zajde k holiči. Nechtěl pokazit vzpomínky, které utkvěly Huttonové v paměti. Pokud si nějaké uchovala.

 

* * *

 

Chenko zaparkoval východně od silnice, společně s Vladimirem pod ní prošli a zezadu se přiblížili k dívčině domu. Nepozorovaně. Těsně podél zdi se proplížili k předním dveřím. Chenko nařídil Vladimirovi, aby se schoval. Pak jemně zaklepal. Nedostalo se mu odpovědi, což ho příliš nepřekvapilo. Bylo pozdě a patrně už spala. Tak zaklepal ještě jednou, hlasitěji. A ještě jednou, co nejhlasitěji se odvážil. Zahlédl světlo v okně. Ozvalo se lehké šoupání nohou. Štěrbinou mezi rámem dveří a ostěním pronikl hlas.

„Kdo je?“ zeptala se.

„To jsem já,“ odpověděl.

„Co chcete?“

„Musím s vámi mluvit.“

„Už jsem spala.“

„Omlouvám se.“

‚Je hrozně pozdě.“

„Já vím,“ souhlasil Chenko. Jedná se ale o naléhavou záležitost.“

Odmlčela se.

„Počkejte chvíli,“ požádala.

Chenko slyšel, jak jde do koupelny. Nastalo ticho. Vrátila se. Otevřela dveře. Zůstala v nich stát, zabalená do županu.

„O co kráčí?“ zeptala se.

„Musíte jít s námi,“ oznámil Chenko.

Vladimír vystoupil ze stínu.

„Proč je tady on}“ podivila se Sandy.

„Dneska večer mi pomáhá,“ vysvětlil Chenko.

„Co potřebujete?“

„Abyste s námi vyrazila do města.“

„Takhle? To nejde.“

„Máte pravdu,“ opáčil Chenko. „Oblékněte se. Jako na rande.“

„Na rande?“

„Musíte vypadat opravdu dobře.“

„To bych se musela osprchovat. A udělat si vlasy.“

„Máme čas.“

„Na rande s kým?“

„Stačí, když vás uvidí. Jako byste šla na rande.“

„V tuhle noční dobu? Celé město spí.“

„Celé město ne. Já jsem například vzhůru.“

„Kolik dostanu?“

„Dvě stovky,“ nabídl Chenko. „Protože je tak pozdě.“

Jak dlouho to bude trvat?“

‚Jenom chvilku. Stačí, když vás uvidí, jak někam jdete.“

„Moc se mi nechce.“

„Dvě stovky za chvilku práce nejsou zase tak špatné.“

„Nejde o chvilku práce. Bude mi trvat hodinu, než se nachystám.“

„V tom případě dvě stě padesát,“ přisadil Chenko.

„Dobře,“ svolila Sandy.

 

* * *

 

Chenko s Vladimírem čekali v obýváku a přes tenké stěny naslouchali zurčení sprchy, bzučení fenu, zadržovanému dechu při nanášení make-upu, elastickému mlaskání spodního prádla a šustotu látky na pokožce. Vladimir byl neklidný a potil se. Ne kvůli tomu, co ho čekalo. Znervózňovala ho představa svlečené ženy v sousední místnosti. Za jistých situací se choval nevypočitatelné. Chenko byl rád, že na něj dává pozor. Kdyby ho nehlídal, mohl by se celý plán zvrtnout nežádoucím směrem.

Po hodině vstoupila Sandy do obýváku a vypadala, jak Američané říkají, jako za milion dolarů. Měla na sobě lehkou, téměř průhlednou černou blůzu. Pod ní se rýsovala černá podprsenka, která jí zvedala ňadra do dvou neuvěřitelně zakulacených kopečků. Úzké černé kalhoty jí končily pod koleny. Tříčtvrteční? Capri? Chenko si nebyl jistý, jak se jim říká. Doplnila je černými botami na vysokém podpatku. Se světlou pletí, rusými vlasy a zelenýma očima připomínala fotografii modelky z časopisu.

Škoda, pomyslel si Chenko.

„Moje peníze?“ optala se Sandy.

„Později,“ zarazil ji Chenko. „Až vás přivezeme zpátky.“

„Ukažte mi je.“

„Máme je v autě.“

„Tak se pojďme podívat.“

Vyrazili v dokonalém zástupu. Chenko je vedl. Sandy kráčela za ním.

Vladimir uzavíral řadu. Prošli pod státovkou. Vynořilo se jejich auto. Studené a zamlžené. Bez peněz. Bez jediného centu. Chenko to věděl, tak se zastavil dva metry před ním a otočil se. Kývl na Vladimira.

„Teď,“ zavelel.

Vladimir napřáhl pravačku a položil ji zezadu Sandy na rameno. Natočil si ji bokem a levou pěstí ji udeřil do pravého spánku, kousek před ucho. Byla to prudká rána. Omračující. Hlava jí poskočila zprudka do strany, podlomily se pod ní nohy se sesunula se k zemi, jako šaty, když sklouznou z ramínka.

Chenko k ní přidřepl. Okamžik počkal, až se tělo uklidní a pak jí sáhl na krk. Nenahmatal pulz.

„Zlomils jí vaz,“ oznámil.

Vladimir přikývl.

„Rána se musí správně umístit,“ pravil. „Hlavní náraz jde samozřejmě do strany, ale je dobré také trochu pootočit. Pak se vaz nezlomí. Spíš vyvrátí. Jako když kat škubne smyčkou.“

„Co tvoje ruka?“

„Zítra mě bude trochu bolet.“

„Dobrá práce.“

„Snažil jsem se.“

Odemkli auto, zvedli opěrku na ruce a položili tělo podélně na zadní sedadlo. Na okrajích zbylo dost místo. Byla to malá holka. Vůbec ne vysoká. Pak spolu nastoupili dopředu a vyrazili. Zajeli širokou oklikou na východ a k Metropole Palace dorazili zezadu. Minuli výklenek s navršenými odpadky a zabočili do postranní uličky. Zastavili před požárním východem. Vladimir vyklouzl a otevřel zadní dveře. Vytáhl tělo za ramena a nechal ho ležet, kam dopadlo. Pak se zase nastoupil. Chenko popojel pět metrů a otočil se na svém sedadle. Dívka ležela jako hadrová panenka u zdi uličky. Přímo naproti požárnímu východu. Působilo to věrohodně. Prchla z vojákova pokoje, tak zahanbená a vyděšená, že nepočkala na výtah a seběhla po požárním schodišti do temnoty noci. Možná zakopla a ještě zhoršila utrpěné zranění. Klopýtla, udeřila se o zeď a dolomila již poškozenou páteř.

Chenko se obrátil dopředu a rozjel se, ani pomalu, ani rychle, nenápadně a spořádaně, třináct kilometrů na severozápad, k domu pana Zeca.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024