Ukázka z knihy
Manfred Proell předložil článek Vůdci. Tomu se líbil. ”Není to špatné,” řekl. ”Taková mračna visí nad hlavami plutokratů jako Damoklův meč.” ”Odpusť Adolfe,” řekl Proell, potlačuje mírnou podrážděnost, ”neobtěžoval bych tě tímto článkem, kdyby mi šlo jen o to, abys mi vyjádřil své pocity. Pochop prosím, že tento článek znamená politickou aféru.” ”Shledávám,” řekl Hitler umíněně, ”že takový Damoklův meč bude dělat plutokratům jen dobře.” ”Dělá jim dobře,” odpověděl Proell svým skřípavým hlasem, ”ale jinak než si myslíš. Jsme s nimi v koalici. Máme k nim různé závazky. Tyto hrozby jsou v příkrém rozporu s úmluvou, kterou jsme s nimi uzavřeli. Dr. Kadereit svolal cosi jako válečnou poradu. Bývalý kancléř a lidé kolem něho prohlásili, že si to nedají za žádných okolností dál líbit.”
”Co si nedají dál líbit, ti opovážlivci, ti drzouni?” tázal se chmurně kancléř. ”Tvé hrozby,” odpověděl šéf štábu. ”Ta událost je velmi vážná, Adolfe. Ti páni udeří do stolu a prohlásí, že jsme zcela veřejně rozkřičeli svůj úmysl porušit dané slovo. Schovají se za Hindenburga.”
”O mně není v článku zmínka,” řekl Hitler nevrle. ”O Lautensackovi není v článku také zmínka,” odvětil Proell. ”Ale hrozby jsou formulovány jeho rázovitou němčinou, nikdo se v tom nemůže mýlit. A také nemůže být pochyby o tom, že oním mužem, který je zveřejnil, je míněn Lautensack. Adolfe, tomuhle se nemůžeš vyhnout. Musíš podat jasné vysvětlení, bez obalu.” ”Co to znamená, vysvětlení bez obalu?” tázal se Hitler povýšeně. ”Nezaobalenost je něco cizího německé řeči. Goethovy proslovy nejsou nijak nezaobalený.” ”Goethe byl básník,” řekl Proell netrpělivě. ”On byl také státník,” trval kancléř na svém. ”Adolfe,” domlouval mu Proell přátelsky, ”nic si nepřikrašluj. Podívej se ďáblu zpříma do tváře. Musíš tohoto žvanila hodit přes palubu. Energicky. Jednou provždy.”
Vůdci z toho bylo trochu nanic. Bylo od toho Lautensacka neodpovědné, že žvanil, a kdyby to byl učinil někdo jiný, byl by s ním udělal krátký proces. Ale Lautensack je jasnovidec. Od něho nelze žádat, aby neměl na srdci, co na jazyku. Vize a velká řečnost patří dohromady, to neví nikdo lépe než on sám. Čím je srdce přeplněno, tím ústa přetékají. Co by u jiného byla velezrada, to je u Lautensacka odpustitelný hřích. A proto má hodit přes palubu přítele? Vždycky mu chtějí vzít to, z čeho má radost. Ne, neudělá to. Neobětuje na Molochův oltář ještě také Lautensacka, přítele a jasnovidce.
”Strávil jsem s Lautensackem mnohou chvíli povznesení a rozjímání,” řekl zdráhavě. ”Má porozumění pro leccos ve mně, co jiným zůstává skryto.” ”Chápu, že ti na něm záleží,” připustil Proell. ”Něco v něm je, sám jsem to poznal. Ale je nesmírně naivní a jeho přátelství je pro státníka vážnou přítěží. Vždyť vidíš, že neumí držet zobák, tenhle Siegfried,” opakoval Proell po Zinsdorffovi. ”Musíš se od něho odtrhnout.”
Hitler bojoval sám se sebou. Srovnání se Siegfriedem se mu líbilo; vychutnával tragickou situaci, v níž se opět octl. Ale v nitru také trpěl. Vzdychal a potil se. ”Jsem hotov,” prohlásil konečně. ”Lautensacka dezavuovat, třebaže si toho ode mne nezaslouží. Jsem ochoten prohlásit panu doktoru Kadereitovi, že jde o nedorozumění.” ”To jsou polovičatá opatření, s nimiž nepochodíš,” řekl Proell. ”Sám Hindenburg bude od tebe vyžadovat další prohlášení a nové slavnostní závazky. A bude trvat na tom, aby se všechno pořádně rozmázlo na veřejnosti. Chceš-li toho muže zachránit, neujdeš trapné scéně se starým.”
Hitler – a to Proell chtěl – myslil na onu hodinu ponížení, kdy musil se schlíplýma ušima strpět vlastní porážku. Ne, to by podruhé nesnesl. ”Raději mě nech na pokoji,” vybuchl. ”Každý čeledín má někdy chvíli klid. Ale mnou rvete a škubáte dnem i nocí. To není žádný život, to je věčné sebeobětování. Roztrháte mě na kusy.”
Proell chápal přítelovu tíseň. Přistoupil k němu a položil mu ruku na rameno. ”Máš to těžké, Adolfe,” řekl, ”já vím. Ale pohleď, i když se teď před Hindenburgem ponížíš kvůli tomuhle Lautensackovi, udělá ti za dva tři měsíce nějakou neplechu. Musíš se přemoci pro dobro strany. Ani ti nemusím říkat, jak se nám tahle věc teď nehodí do krámu. Je jenom jedno řešení: ten muž musí zmizet. Jen to tě může ospravedlnit. Musíš ho dát k ledu. Tím bude celá ta nemilá záležitost automaticky zlikvidována.”
Hitler věděl o začátku, co od něho Proell chce. Měl poctivý úmysl přítele zachránit. Ale Proellovy argumenty jsou pádné. A i když se poníží a zachrání ho, pouto mezi ním a Lautensackem – i v tom má Proell pravdu – bude navždy zpřetrháno. Lautensack je přerval svou vlastní žvanivostí. A neudělil mu sám svolení? ”Jestliže mě odsoudíte, odsoudíte mě právem,” řekl. ”Vaše srdce náleží vlkům,” řekl. Jaká tragická ironie, že si jasnovidec sám předpověděl vlastní osud i to, že bude Vůdci osudem uloženo, aby ho obětoval.
Proell jemně odtáhl ruku z Adolfova ramene. Pohlížel na strojeně zachmuřenou přítelovu tvář, poznával, jak se vmýšlí do pózy. Zřejmě se vmýšlel do tragické operní role. A to člověk učinil nejlépe, když ho nechal být.
Ale náhle Proellovi bylo, jako by v tom operním představení nešlo o jasnovidce, nýbrž o něho samého. Hněvivě zahnal tu myšlenku. Proklatý Lautensack. Pouhé jeho jméno probouzelo v člověku temné, zlověstné předtuchy. ”Adolfe, má ten muž zmizet?” opakoval svou otázku.
Hitler na něho pohlédl. Pomalu vzal do ruky malý nůž z želvoviny na otvírání dopisů. Pomalu jej tiskl palci obou pěstovaných, silných a brutálních rukou, až želvovina s ošklivým zvukem praskla.
”Děkuji,” řekl Proell.
