„Přišel za vámi nějaký muž, pane. Tvrdí, že se jmenuje Pellam.“
„Pellam? Znám ho?“ odpověděl Philip Lombro a přejel si jelenicí po botách značky Bally.
„On zná vás, pane.“
„Mám práci. Vezměte si od něj vizitku.“
Lombro se opřel na kožené židli a zadíval se na podlahu. Husté mraky táhnoucí se za oknem vrhaly na zelený koberec rozmazané stíny, ale o okamžik později opět vysvitlo ostré slunce.
Interkom znovu cvakl a vylekal ho. „Tvrdí, že to nějak souvisí se zesnulým panem Balesem,“ ozval se plechový hlas.
Lombro si odkašlal. „Pošlete ho dál.“
Pellam vešel do kanceláře. Rozhlédl se kolem sebe a zadíval se na decentní knihy vázané ve vínově červené a modré kůži - knihy o obchodu, knihy o právu. A pak na pracovní stůl. Na pohyblivý obrazec stínů na svěže zeleném koberci. Na výhled z okna, na elegantní linie staré cihlové budovy přes ulici.
A pak se bez vyzvání posadil na židli přímo proti Lombrovi. „Váš nájemný vrah je mrtvý.“
Lombro polkl a pečlivě složil jelenici do čtverečku. Ano. Byl to on. Ten člověk s bednou piv, ten, který ho zahlédl. „Vy jste ten svědek.“
„Ten svědek,“ zopakoval Pellam pomalu, jako by si chtěl to slovo co nejvíce vychutnat a co nejvíce přitom zdůraznit zvučnou sykavku.
„Pan James?“
„Ne, pan Pellam.“
Lombro zmateně zavrtěl hlavou a pak obezřetně řekl: „Podvedl jste mě.“
Pellam se zamračil. „Co prosím?“
„Vzal jste si ode mě peníze a pak jste stejně šel za státním zástupcem. Slyšel jsem tu tiskovku.“
„Jaké peníze?“
„Těch padesát tisíc. Ty peníze, které vám dal Ralph…“
Lombrův hlas se vytratil a Pellam dospěl k závěru, který si nyní očividně udělal i Lombro. Oba muži si vyměnili žalostné úsměvy.
„Ach tak,“ řekl Lombro.
„Kvalita vašich pomocníků vyvolává jisté pochybnosti.“
„Vypadá to tak. Říkáte, že je mrtvý?“
„Nehoda.“
„Aha. Přišel jste mě zabít?“ Lombro otázku pronesl se závidě-níhodnou věcností.
„Ne,“ řekl Pellam.
„Přísahám, že jsem Ralphovi zakazoval, aby vám ublížil. On vám chtěl jenom zaplatit, abyste…“
„Jenže včera se dostavil k federální budově s bouchačkou. A vy jste to věděl.“
Lombro zavřel ústa a dotkl se pramenu šedivých vlasů na skráních.
„Chci vědět, proč jste nechával zabít Gaudiu.“
„Vy jste policista?“
„Ne.“
„Ale máte u sebe mikrofon.“
Pellam si svlékl bundu a obrátil kapsy košile i džínsů. Lombro zvedl koženou bundu, a aniž by spustil oči z pažby koltu za Pellamovým pasem, důkladně prohmatal všechny kapsy.
„Prostě to chci vědět,“ řekl Pellam upřímně.
Lombro překřížil nohy, chytil se pravou rukou za kotník a začal si ho třít prsty. Nemusel si třídit myšlenky, protože už dávno předtím plánoval, že tento příběh někomu sdělí. Možná svému žalobci. „Miluji své neteře jako vlastní dcery,“ začal. „Nikdy jsem nebyl ženatý. Nikdy jsem neměl děti. Vy ano?“
Pellam neodpověděl.
„Jedné mé sestřenici bylo osmnáct let. Byla to sladká, líbezná dívka. Ale byla malinko těžkopádná, nejistá sama sebou. Chodila do školy a pracovala na částečný úvazek jako servírka v restauraci, kam někdy chodíval jíst Vincent Gaudia. Gaudia byl štědrý muž při penězích. Dával jí dvacetidolarové spropitné. To se později vyšplhalo na padesát dolarů. A pak jí jednou přislíbil sto dolarů spropitného. Předpokládám, že už asi tušíte, jak to bylo dál.
Strávili spolu několik nocí, po nichž Gaudia jednoduše zapomněl, že ta dívka existuje. Chudinka neteř se však do něj zamilovala. Snažil jsem se ji přesvědčit, že si to jen namlouvá, ale ona si nedala říct. Gaudia odmítal brát její telefony a odpovídat jí na dopisy. A tak se nakonec vydala do jeho domu. Bylo už pozdě večer, protože za ním jela až po službě v restauraci. Z jeho domu odjela ve dvě ráno a cestou zpátky projela křižovatku na červenou. Do jejího auta narazil nákladák a zabil ji. Měla alkohol v krvi a asi hodinu předtím měla sex. Podle důkazů se však jednalo o takový druh sexu, jaký raději nebudu popisovat.“
„Jedna ze dvou tisíc,“ poznamenal Pellam zamyšleně.
„Prosím?“
„Slyšel jsem, že Gaudia už měl hezkou řádku žen. Byla pro něj jen da…
