16. září
Otázka uvízla v prostoru, snad nemohla v nastalém tichu doznít!
A dřív než dozněla bezpečně, věděla jsem, že mě tušení zase jednou nezklamalo.
Myslím, že v té chvíli jsem ponejprv v životě pocítila k tomu člověku u okna cosi jako nenávist a odpor, větší o to, jak na tu otázku reagoval.
Viditelně se ulekl, zdálo se, že se pod mým pohledem podivně zmenšuje, scvrkává, jenomže - místo aby se tvářil přiměřeně svým pocitům, pokusil se hrát klid, lživou samozřejmost, a dokonce i lehký údiv, ach ten šmírák ubohý, ten…! Nakonec přece jen nevydržel, ošil se a s očima zabořenýma do podlahy vybleptl nejistým hlasem:
- Kde by byl? Ve městě … Prodal j sem ho, Lu. -
A zase ticho: připadala jsem si jako v hypnóze a zapomněla přitom odhodit placku na stůl.
Klid, zachovat klid!
- A to říkáš jen tak? Až teď? -
Ožil a začal zdůvodňovat nezdůvodnitelné.
- Jak jinak? Nechtěl jsem ti to říct dřív, věděl jsem, že bys nesouhlasila. Jen si proboha nemysli, že mi při tom bylo lehko, to ne… ale rozum do hrsti, děvče! -
- Čí rozum? Doufám, že tvůj! Můj nech laskavě na pokoji! -
- Lu! - zaúpěl, - nech si to vysvětlit! - Přiblížil se ke mně o krok, ale můj strašný, nepřirozený klid ho přimrazil k podlaze: alespoň ke mně vztáhl ruce: - Pochop… Samy je v posledním tažení, už si s ním vůbec nevím rady. Tady by byl v zimě stejně k nepotřebě, a já pochybuju, že bychom s ním dojeli zpátky do Prahy…
Prosím tě, jen žádné sentimentální výlevy nad tou hrkačkou, nemůžeme si je v naší situaci dovolit! Je to vlastně úžasné, že se našel někdo… Koupil ho jeden člověk z městských jatek, nějaký Burian, sám nevím, co ho to napadlo, má fungl nového wartburga, dal mi za něj čtyři tisíce a odvezl si ho hned … - Odvážil se přišourat až ke stolu, hrábl rukou do kapsy a pokorně položil balík stokorun mezi prázdné sklenky: - Tady jsou, myslím, že by se s nima dalo pár týdnů vydržet. -
Vzala jsem je mechanicky do prstů levé ruky - v pravé jsem stále držela placku - a všimla si přitom, že mě sleduje pohledem plným dychtivosti a naděje. To mi dodalo: nic nechápal, asi si už oddychl, že to má za sebou, a v tom se opět šeredně zmýlil!
A když jsem konečně vzhlédla a viděla ho před sebou, cosi ve mně povolilo, měchýř přiboudlého žalu, který ve mně nezadržitelně rostl, těžkl a hrozil zadušením, naráz praskl, rozletěl se v nádherné a úlevné explozi!
Rozmáchla jsem se a vší silou mu mrštila svazek ušmudlaných bankovek do obličeje: hlasitě to plesklo a vzápětí bankovky zasněžily nad podlahou…
- Ty! - rozječela jsem se konečně bez sebe zuřivostí, - ty - ničemo! Zrádče! Jidáši Iškariotský - tady máš těch svých třicet stříbrných! Nažer se jich, začni s nimi nějaký nový bláznivý podnik - ale beze mne! -
Můj výbuch ho už úplně vyvedl z rovnováhy, lapal po dechu, ale ještě se mě pokoušel ukonejšit, bláhovec!
- Lu, prosím tě… -
- Žádná Lu! - křičela jsem mu pominutě do tváře.
- Lu nech na pokoji a polib si šos… A… a vůbec mi tě není líto, měli tě zmydlit ještě víc, udělat z tebe fašírku!
Já hlupák - myslela jsem si, že žiju s mužem, který se nebojí… a umí držet slovo a… zatím se z něho vyklubal posera, kapitulant, maloměšták, který se tak třese o žvanec a… Je mi z tebe na zvracení! -
To ho zasáhlo. - Lu! - vyrazil ze sebe už ostřeji, - dost už, krucinál! Pochop aspoň, že jsem to myslel dobře! -
- Ne! Nechápu - takové svinstvo nechci chápat - nikdy! A nech mě být, nepřibližuj se ke mně, varuju tě, lotře! -
A když se o to přece jen pokusil, uskočila jsem, rozmáchla se a vrhla mu placku přímo do obličeje. Rozplácla se mu o čelo, ale ani pohled na jeho zhanobení mě neukojil, naopak, spíš mě ještě víc rozkurážel - teď by ses měl vidět, trapná figuro, takhle vypadáš doopravdy!
Brala jsem se stolu další a další placky a metala je po něm jako šílená, plesk a plesk, tumáš, to je za Samyho, nažer se, já tě nenávidím!
Konečně se vzchopil, aby se pokusil o malátnou obranu, blížil se ke mně, tápal rukama ve vzduchu a kryl se lokty, ale další příděl těsta ho zadržoval. …
