11
Na druhý den ráno Bobby s dusotem seběhl ze schodů a řítil se ke stromečku, pod nímž ležely vánoční dárky. Za pár minut se k němu připojila i Charlotte a rodiče.
Jim pořídil Charlottě všechno sportovní vybavení, které si přála, a Alici daroval svetr, nový kabát a zlatý náramek. Ona mu dala krásný nový kožený kufřík a bundu z jemné kůže, kterou před časem zahlédl za výlohou, a líbila se mu.
Bobby dostal hromadu hraček, s jejichž výběrem pomáhal matce Johnny, a byl štěstím bez sebe. S každou si chvíli pohrál, s rozzářeným výrazem jezdil po pokoji s autíčkem na dálkové ovládání a nakonec se spokojeně uvelebil na koberci a stavěl si vesmírnou loď.
Všechny dárky sklidily velký úspěch.
Při přípravě snídaně, k níž měli jako každý rok banánové vafle, se Alici znovu udělalo špatně. Byla přesvědčená, že za to může vzrušení i neodbytné obavy, že Johnny brzy odejde.
Snažila se na to nemyslet, a zatímco nosila jídlo na stůl, statečně se na ostatní usmívala. Pak se obrátila a pohlédla na Johnnyho.
Vypadal unaveně. Udělal pro všechny tolik práce, že ho to vyčerpalo. Přesto měl podle všeho dobrou náladu. Naklonil se k ní a nad jejími vaflemi se mu sliny sbíhaly.
„Kéž bych je mohl aspoň ochutnat,“ vzdychl. Opět připomínal spíš dítě.
Alice se na něj bezmocně usmála. Také toužila po spoustě věcí – aby Johnny nikdy nezemřel, nebo tu alespoň teď mohl zůstat, a aby s ním byla navěky. Věděla však, že to nejde.
Nemohla by nic změnit, ani kdyby se to mělo stát. Nebylo by to k němu fér. Johnny musí odejít a udělat, co je zapotřebí. Je to jeho osud. Stejně jí však nepřipadalo spravedlivé, že zemřel tak mladý.
Jim a Charlotte si přidali vafle a Bobby ustavičně brebentil, vysvětloval jim, jak fungují jeho nové hračky a jak se sestavují.
Otec se zářivě usmíval.
„Vypadá to, jako by si chtěl vynahradit všechen ztracený čas, viď?“ obrátil se k Alici, jakmile děti odešly z kuchyně.
Pouze Johnny zůstal sedět u stolu a z lahodné vůně matčiných vaflí se mu točila hlava.
Alice letos ani neochutnala, pouze přidávala ostatním, ale nikdo si toho nevšiml. Kromě Johnnyho.
„Proč myslíš, že začal znovu mluvit?“ zeptal se Jim a zadíval se na ni. Připadala mu neobyčejně přitažlivá.
Naklonil se k ní a políbil ji. „Čím to může být?“
Pro něj to znamenalo odpuštění hříchů. Před pěti lety Bobby zaplatil za otcovu hloupost, a teď se všechno vracelo do normálních kolejí. Období, které Jim vnímal jako prokletí, skončilo.
„Stal se zázrak,“ odpověděla Alice prostě a Jim s ní souhlasil. Cítil nesmírný vděk.
Potom se šel s Charlottou dívat na fotbal. Alice měla práci v kuchyni a Bobby se k ní připojil. Přivlekl si s sebou polovinu hraček, které dostal.
„Jsi v pořádku, mami?“ zeptal se Johnny znepokojeně.
„Nic mi není,“ odpověděla spíš ze zvyku než po pravdě. Nebylo jí nijak valně, ale nechtěla synovi přidělávat starosti.
Bála se, že se jí opět ozývají vředy, ale nechtěla mluvit o své chorobě a kazit tak rodině Vánoce. „Namouduši mi nic není.“
„Tím bych si nebyl tak jistý,“ podotkl Johnny. Opět působil velmi dospěle. „Radši si zítra zajdi k doktorovi.“
„Jestli mi nebude dobře, půjdu,“ slíbila.
Strávili klidné odpoledne, jedli, lenošili a dívali se na televizi. Večer Alice upekla tradiční pečeni jako vždycky o Vánocích.
Neměla chuť k jídlu a při večeři se jí zmocnila úzkost. Celé odpoledne ji pronásledovalo vědomí, že zázraky, které prožili, a dary, které dostali, znamenají, že se v jistém smyslu blíží konec.
Johnny už neměl co napravovat. Becky dostala stipendium a našla si nového přítele, s nímž je jí dobře. Pam chodí se skvělým mužem, který ji i děti miluje, a budou se brát. Charlotte s Jimem se sblížili víc, než se Alici kdykoli snilo. Jim přestal pít. Bobby začal mluvit. A ona sama prožila skoro tři měsíce s milovaným synem, kterého jí osud vzal příliš rychle a bez varování.
Všichni dostali nesmírně cenné dary, navždy měnící jejich životy. Johnny už všechny své úkoly dokončil.
Ani Jim s Charlottou už vlastně nepostrádali Johnnyho tolik co dř…
