6
Několik příštích dní přecházel Johnny mezi vlastním domem a domem Adamsových. Spoustu času trávil s Becky a jednou, když se vpodvečer vrátil domů, vypadal smutně.
„Kdes byl?“ zeptala se ho matka jako nějakého nedospělého kluka, a Johnny se zasmál.
„U Becky. Děti zlobily a doháněly ji k šílenství.“
„Mám dojem, že jsi jí moc nepomohl,“ dobírala si ho matka.
„Kdybych mohl, udělal bych to.“ Vždycky se sourozenci své přítelkyně dobře vycházel a měl je rád. „Mohl jsem nad nimi jen držet stráž a ujistit se, že žádné z nich nesebere krabičku zápalek a nepodpálí dům. Jsou to pěkná kvítka. Becky dneska nešla do práce a zůstala doma, aby pomohla matce. Dvě děti mají teplotu, takže nemohly jít do školy.“
S povzdechem pokračoval: „Jenže tohle není pro Becky žádný život. Potřebuje mnohem víc. Když jsme spolu chodili, aspoň si někdy vyšla mezi lidi a užila trochu legrace. Ale teď je pořád doma, mami.“
„Já vím. Stále to Pam říkám. Obě se potřebují trochu povyrazit.“
„Nejsem si jistý, jestli si to můžou dovolit,“ poznamenal Johnny na rovinu. Ačkoliv se s tím jen těžko smiřoval, věděl, že Becky potřebuje přítele. Uvědomoval si, že v osmnácti má dívka právo na mnohem lepší život, než jaký vede.
„Nabídla jsem se, že jim pohlídám děti. Charlie by mi pomohla.“
„Jestli se ti ovšem podaří odvléct ji na chvíli z basketbalového hřiště, o čemž pochybuju. Co kdybychom se pokusili dostat tátu na nějaký její zápas?“
„Už jsem to zkoušela,“ vzdychla nešťastně. „Nepůjde tam. Nikdy na žádném nebyl. Víš stejně dobře jako já, že považuje za hloupost, aby holky sportovaly.“
Johnny se zatvářil pobouřeně. „Hraje skvěle, líp než kdy já. A jestli se na ni táta někdy půjde podívat, přesvědčí se o tom sám.“
„Nepůjde,“ zavrtěla Alice hlavou. Snad stokrát už na Jima naléhala, ale odsekl, že nebude mrhat časem a dívat se na holky, jak mizerně napodobují chlapecký sport. Bylo zbytečné dál o tom diskutovat a Alice to věděla. Snažila se manžela přesvědčit už léta.
„Přichází o hodně, stejně jako ona,“ povzdychl si Johnny bezmocně.
„Půjdu tam s ní,“ ujistila ho Alice. Oba však věděli, že tím zdaleka nesplní to, co si Charlotte přeje. Toužila po otcově pozornosti a uznání, ale zatím neuspěla.
Při zpětném pohledu měla Alice o dceru obavy. Charlottu do budoucna jistě poznamená, že ji otec nikdy neviděl vyhrát jediný zápas ani dostat nějakou medaili.
A že už jich získala skoro stejně co Johnny, včetně baseballové ceny „Nejlepší hráč“ za minulý rok. Dívčinu fotku otiskly místní noviny, ale Jim se o tom ani nezmínil. Kdyby se totéž podařilo Bobbymu, byl by na něj hrdý a rozhodně by se jím chlubil všem přátelům.
Odpoledne jel Johnny s Alicí opět pro Bobbyho a celou cestu si povídali. Když Bobby nastoupil, zdálo se, že má lepší náladu. Obrátil se a zíral přímo na Johnnyho na zadním sedadle. Pak se otočil a vyhlédl z okna.
Matka k němu mluvila. Vždycky se chovala, jako by očekávala, že jí chlapec odpoví, ale z jeho nemluvnosti si nedělala hlavu.
Doma mu připravila svačinu. Johnny zamířil do svého pokoje a uklidil si sako. Za pár minut odběhl Bobby nahoru a Alice zůstala v kuchyni, kde krájela zeleninu.
Slíbila Charlottě, že uvaří její oblíbenou večeři: smažené kuře, šťouchané brambory a vdolečky plněné cuketovou nádivkou.
Charlottě se vrátila až vpodvečer a téměř okamžitě šla na dvůr házet míčem do koše, stejně jako to dělával Johnny v jejím věku.
Alice vyšla na chodbu. Vtom zaslechla z Bobbyho pokoje nějaký hlas.
Nejspíš si pouští kazetu, kterou jsme mu koupili, aby se snáz rozmluvil, pomyslela si. Ten nápad, přestože byl dobrý, však nikdy nepřinesl ovoce.
Strčila hlavu do dveří a poslala synkovi vzdušný polibek. Všimla si, že Johnny sedí u okna, dívá se na Bobbyho a mlčí. Mrkla na něj a opět se vrátila do kuchyně.
Večeře už byla skoro hotová, když Johnny sešel dolů a toužebně se zadíval na talíř sušenek. Přestože vypadal úplně normálně, nemohl nic jíst. Některé věci zkrátka nedokázal, a mezi lahůdky, na které měl chuť, patřily i matčiny sušenk…
