DVĚ
„Vskutku zvláštní člověk, ten Sean Dillon,“ poznamenal Ferguson.
„Zvláštní? To je slabé slovo, pane,“ ozvala se Hannah Bernsteinová.
Seděli na zadním sedadle Fergusonova daimleru a proplétali se hustým provozem West Endu.
„Narodil se v Belfastu, ale matka zemřela při porodu. Otec přijel pracovat do Londýna, takže chlapec chodil do školy tady. Neuvěřitelný herecký talent. Rok studií na Královské akademii dramatického umění a pár rolí v Národním divadle. Má také talent na jazyky. Ovládá snad všechny, od irštiny až po ruštinu.“
„To je jistě pozoruhodné, pane, ale skončilo to střílením lidí ve jménu Prozatímního křídla Irské republikánské armády.“
„Ano, jistě. Ale tam se dostal, protože jeho otec se na návštěvě Belfastu náhodně připletl do přestřelky a byl zabit britskou vojenskou hlídkou. Dillon učinil přísežný slib, absolvoval rychlokurs zacházení se zbraněmi v Libyi a nikdy se neohlédl zpět.“
„Proč ten ostrý přechod z IRA na mezinárodní scénu?“
„Deziluze a rozčarování. Když to musí být, Dillon je naprosto nelítostný a bezohledný. V životě dokázal zabít mnohokrát, ale ty zákeřné bomby, co vraždí ženy a děti? Řekněme, že to není jeho styl.“
„Pokoušíte se mi snad naznačit, že v něm je něco morálního?“
Ferguson se zasmál. „Určitě nikdy nekalkuloval na vítězství. Pracoval pro Palestince, ale také pro Izrael jako profesionální potápěč.“
„Samozřejmě za peníze.“
„Přirozeně. Náš Sean zbožňuje dary života. Za pokusem vyhodit do povětří Downing Street byly peníze od Saddama Husseina. A o osmnáct měsíců později letěl v malém letadle s léky pro bosenské děti do Sarajeva, naprosto zadarmo.“
„Co se to stalo? Že by k němu z mraků promluvil pánbůh?“
„A záleží snad na tom? Srbové ho dostali a vypadalo to s ním bledě. Jednal jsem s nimi a zachránil ho před popravčí četou. Když se vrátil, přišel za mnou s tím, že chce zapomenout na dřívější neshody a pracovat pro mě.“
„Promiňte, pane, ale to, co bylo, se přece nedá nikdy smazat a začít znovu s čistým štítem.“
„Má drahá vrchní inspektorko, v naší práci je mnoho příležitostí, kdy je užitečné udělat kozla zahradníkem. Když budete i nadále pracovat pro mě, musíte se tuto myšlenku naučit využívat.“ Vyhlédl z okna, právě když zabočovali do Grafton Street. „Jste si jistá, že tam bude?“
„Tak mi to řekli, pane. Jeho nejoblíbenější restaurant.“
„Výborně,“ ozval se Ferguson. „Pořádně mi vyhládlo.“
Sean Dillon seděl u baru Mulliganovy irské restaurace a měl před sebou tucet ústřic a polovinu lahve šampaňského. Sytil se dobrotami a přitom nahlížel do večerníku. Byl to malý muž, asi sto šedesát pět centimetrů vysoký a měl vlasy tak světlé, že se zdály téměř bílé. Oblečen byl do tmavých manšestrových džínsů a letecké bundy s bílou šálou kolem krku. Nejpozoruhodnější byly jeho oči. Průzračné a bezbarvé jako voda, co teče po kameni. Druhým nepřehlédnutelným rysem jeho osobnosti byl neustálý, lehce ironický úšklebek člověka, který nebere život příliš vážně.
„Tak tady ho máme,“ ozval se Ferguson.
Dillon zvedl oči a zasténal. „Dneska večer se jeden nikde neschová.“ Mladá servírka přistoupila blíž a Dillon jí irsky řekl: „Ten fajnovej pán je sice Anglán, děvče, ale matku - Bůh jí žehnej - měl Irku, takže mu dej taky ústřice a Guinnessův ležák.“
Děvče se na něho zamilovaně usmálo a odešlo. Ferguson se posadil a Dillon se podíval na Hannah Bernsteinovou. „A kdopak jste vy, slečno?“
„To je vrchní inspektorka Hannah Bernsteinová ze Zvláštního oddělení Yardu, moje nová asistentka, takže se ji nepokoušej zkorumpovat.“
„Tak kde mám to pivo?“
Hannah byla celá nesvá, když se Dillon postavil a usmál se na ni tak vřele a kouzelně jako ještě nikdo. Úsměv úplně změnil jeho osobnost. Čekala setkání s někým nepříjemným, ale teď...
Vzal ji za raku. „A co dělá hezká židovská dívenka v téhle hrozné společnosti? Dáte si sklenku šampaňského?“
„Myslím, že ne. Jsem ve službě.“ Trochu znejistěla a posadila se.
Dillon přistoupil k baru, vzal sklenku a nalil do ní šumivé víno. „Kdo je znaven šampaňsk…
