Annie Ernauxová

Annie Ernauxová je francouzská spisovatelka, esejistka a profesorka, která se ve svých dílech věnuje tématům paměti, identity a společenských struktur. V roce 2022 získala Nobelovu cenu za literaturu „za odvahu a klinickou bystrost, s níž odhaluje kořeny, odcizení a kolektivní omezení osobní paměti“.

Narodila se roku 1940 jako Annie Duchesne v normandském městečku Yvetot, kde vyrůstala v rodině provozující malý obchod a kavárnu. Studovala na univerzitách v Rouenu a Bordeaux, poté pracovala jako středoškolská učitelka. V letech 1977–2000 působila jako profesorka v Centre national d’enseignement par correspondance, které se věnuje distančnímu vzdělávání.

Její literární dráha začala v roce 1974 debutovým románem Les armoires vides. Průlom však zaznamenala až svou čtvrtou knihou La Place (1983), za kterou získala uznání kritiky i čtenářů. Tato autobiograficky laděná próza se v češtině objevila pod názvem Místo (1995). Ernauxová se často inspiruje vlastními životními zkušenostmi a její styl je charakteristický analytickou přesností a důrazem na společenské souvislosti.

Mezi její další významná díla patří Roky (2008), za které získala prestižní Prix Renaudot a jejich anglický překlad se dostal do užšího výběru na Man Booker International Prize. V roce 2017 jí byla udělena Cena Marguerite Yourcenarové za celoživotní dílo.

Ernauxová je také známá svou politickou angažovaností a podporou francouzské levice, včetně Jeana-Luca Mélenchona. Žije ve Francii a její práce mají významný vliv na současnou literaturu i veřejnou debatu.

• Prázdné skříně (Les Armoires vides, 1974)
• Co říkají, nebo nic (Ce qu’ils disent ou rien, 1977)
• Ochromenná žena (La Femme gelée, 1981)
• Místo, 1995 (La Place, 1984)
• Obyčejná žena, 1995 (Une Femme, 1987)
• Prostá vášeň (Passion simple, 1991)
• Deník zvenčí (Journal du dehors, 1993)
• Hanba (La Honte, 1997)
• Nevyšla jsem ze své noci (Je ne suis pas sortie de ma nuit, 1997)
• Vnější život (La Vie extérieure, 2000)
• Událost, 2023 (L’Événement, 2000)
• (Se perdre, 2001)
• Okupace (L’Occupation, 2002)
• Užití fotografie (L’Usage de la photo, 2005)
• Roky, 2022 (Les Années, 2008)
• Jiná dcera (L’Autre fille, 2011)
• (L’Atelier noir, 2011)
• (Écrire la vie, 2011)
• Návrat do Yvetotu (Retour à Yvetot, 2013)
• Podívej se na světla, má lásko (Regarde les lumières mon amour, 2014)
• Paměť dívky, 2023 (Mémoire de fille, 2016)
• (Hôtel Casanova, 2020)
• Mladík, 2023 (Le jeune homme, 2022)

Kolik toho člověk získal na sebepoznání, tolik toho ztratil na bezstarostnosti.

Chtěl bych být v tobě, abych z tebe mohl vyjít a podobal se ti.

Na nás, které jsme prodělaly potrat v kuchyni, rozvedly se a věřily, že naše úsilí za osvobození poslouží i dalším, padala velká únava.

Nabývala jsem čím dál silnějšího dojmu, že v sobě mohu vršit obrazy, zážitky a roky, aniž pocítím něco jiného než opakování. Měla jsem pocit, že jsem zároveň věčná i mrtvá.

Nikdy nezažila podobnou neschopnost číst.

O čem nenapíšu, to se nezavrší a zůstane jen prožité.

Od té doby, co poznala H., vedle sebe potřebuje tělo muže, ruce, vztyčený úd. Erekci utěšitelku. Je hrdá na to, že je předmětem chtíče…

Jediná skutečná paměť je materiální povahy.

Na mysl mi spontánně přichází: Je samá touha a pýcha. A také: Čeká, že prožije milostný příběh.

Paměť, stejně jako sexuální touha, nemá konce. Propojuje mrtvé s živými, skutečné bytosti s představami, sny s minulostí.

Potřeba odevzdat své tělo do jeho moci ji připravuje o všechnu důstojnost.

Zatímco mladé ženy snily o tom, jak si natrvalo získají muže, ty nad padesát, které už nějakého v minulosti měly, o žádného dalšího nestály.

Často jsem se milovala kvůli tomu, abych se donutila psát.

Války bylo zapotřebí, lidé už dávno nezažili nic převratného, začalo jim to scházet, záviděli těm, které něco podobného potkalo a které mohli sledovat jen v televizi. Toužili navázat na dávnou tragédii.

Annie Ernauxová