Kapitola 56
CONKLIN ZAPARKOVAL naše auto v úzké, stromy lemované ulici v Monterey, pobřežním městečku asi dvě hodiny jižně od San Franciska. Napravo ode mě stálo jedno nedotčené křídlo dvoupatrového domu s dřevěnou kostrou, zatímco střed budovy shořel až na nosné trámy a střecha byla otevřená modré obloze jako tichý výkřik.
Conklin a já jsme se prodrali davem čumilů na chodníku, podlezli policejní pásku a prošli po chodníku k domu.
Požární vyšetřovatel na nás čekal před hlavním vchodem. Bylo mu něco přes třicet, mění přes metr osmdesát a v kapse cinkal klíči a drobnými. Představil se jako Ramon Jimenez a dal mi navštívenku s číslem na mobil natištěným na rubu. Jimenez odemkl zámek, který dali na domovní dveře hasiči, a vpustil nás do centrální části domu. Okamžitě jsme ucítili vůni jablek a skořice.
„Vybouchly osvěžovače vzduchu,“ vysvětlil Jimenez. „Ty propečené kousky jsme našli v pracovně.“
Zatímco jsme následovali Jimeneze do ohněm zničené budovy, přemýšlela jsem o tom, jak někteří policisté používají žargon, aby ukázali, jak jsou drsní – když jsou ve skutečnosti vyděšení. Jaký druh chlapa byl Jimenez?
„Byly domovní dveře zamčené?“ zeptala jsem se ho.
„Ne, a požár nahlásil soused. Spousta lidí tady kolem se neobtěžuje zapínat požární alarm.“
Pod botami mi praskalo rozbité sklo a cákala mi přes ně voda, když jsem se brodila tím otevřeným prostorem a snažila se pochopit život obětí z pozůstatků jejich domova. Mou schopnost poskládat dohromady jednotlivé střípky však otupil rozsah katastrofy. Oheň, voda a nohy hasičů zničily místo činu k nepoznání.
Jestli se tam nacházely nějaké otisky prstů, byly pryč. Vlasy, vlákna, krvavé skvrny, otisky bot, účtenky, poznámky – o tom všem jsme si mohli nechat jen zdát. Dokud se nenajde roznětka nálože nebo stopy podpalovače, nebudeme ani vědět jistě, zda tenhle požár a ostatní, které vyšetřujeme, zapálila stejná osoba.
Nejpřesvědčivějšími důkazy, které jsme měli, byly podobné okolnosti vzniku tohoto požáru a těch u Maloneových a Meachamových.
„Oběťmi jsou manželé George a Nancy Chuovi,“ řekl nám Jimenez. „Ona učila na střední škole, on dělal něco jako finanční plánování. Platili daně, neporušovali zákon, přátelili se se sousedy a tak podobně. Nevíme o žádných kontaktech s nějakými darebáky. Můžu vám sehnat poznámky detektivů, kteří se vyptávali po okolí.“
„Co zpráva soudního lékaře?“ zeptala jsem se.
Conklin šplouchal v ruinách za mnou. Začal stoupat po otevřeném schodišti, které ještě drželo na zadní zdi.
„Soudního lékaře nikdo nevolal. Velitel hasičů označil požár za nešťastnou náhodu. Sestra Nancy Chuové zavolala do pohřebního ústavu, aby si okamžitě přijeli pro těla.“
„Takže velitel neviděl důvod, proč volat soudního lékaře?!“ vykřikla jsem. „V San Francisku vyšetřujeme sérii podobných případů, které byly nejspíš vraždami!“
„Bylo to, jak povídám,“ řekl Jimenez a změřil si mě svýma tmavýma očima. „Mě taky nezavolali. Než jsem se sem dostal, byla těla odvezená a dům zabedněný. A teď všichni křičí na mě.“
„Kdo ještě?“
„Znáte ho. Chuck Hanni.“
„Chuck tady byl?“
„Dneska ráno. Zavolali jsme ho kvůli konzultaci. Říkal, že pracujete na několika podobných případech. A než mi vynadáte, že jsem vám to neřekl – možná máme svědka.“
Slyšela jsem Jimeneze správně? Našel se svědek? Vyvalila jsem na Jimeneze oči a zadoufala, že třeba dojde k průlomu ve vyšetřování.
„Hasiči našli venku na trávníku dceru Chuových v bezvědomí. Je v dětské nemocnici svaté Anny s otravou oxidem uhelnatým.“
„Přežije to?“
Jimenez přikývl. „Teď je při vědomí, ale traumatizovaná. Neřekla ještě ani slovo.“
