10. KAPITOLA
„Pokud jste Johna neznal před těmi událostmi, můžete jen těžko posoudit změnu, která se s ním stala. Dříve byl velice pohotový, zábavný a plný energie. Kdyby měl řádnou motivaci, mohl z něho být úspěšný člověk. No – možná, že byl úspěšný člověk… Přinejmenším –“ hořce se pousmála, „přinejmenším měl tolik rozumu, že se neoženil. Byl by z něho totiž strašný manžel. Nejspíš takový jako Billy Howard… za toho jsem se jako mladá vdala… No, navíc si ještě myslím, že John byl odjakživa zamilovaný do Julie Lawlessové.“
Byli jsme na pláži, asi tři kilometry od domu. Nedaleko vyčnívala z písečného boku duny část dávného mola, které sem kdysi přineslo moře. Shledali jsme, že to není špatné místo k sedění. Gretel píchala při hovoru svou holí do písku a uvolňovala tak miniaturní laviny.
„John spojil svůj život s Hubovým. Když se Hubovi všechno zhroutilo a rozhodl se utéct, Johna od sebe zapudil. Víte, John byl neobyčejně věrný přítel. Dal se na pití, aby zapomněl, a myslím, že nakonec našel i určitý… klid. Je teď… stal se z něho prostě jednodušší člověk. V čase, kdy byl celý případ soudně projednáván, kdy ho vyšetřovala policie, byl John ještě sám sebou. Nemohla jsem sem ještě v té době přijet, ale došla jsem k tomu závěru z toho, co o případu psaly noviny. Tehdy to ještě zvládal. Teď – teď už by to nedokázal. Teď ho může člověk oklamat prakticky jako malé dítě.“
„Tak, jak jsem ho oklamal já…“
„Ano,“ přisvědčila. „To mě naštvalo.“
„Což jste nijak neskrývala.“
„Zkratová reakce, příteli.“
„Zkratová reakce a zdlouhavé vyprávění… Hovoříte o tom pořád dokola, ale přitom neustále přemýšlíte – nemyslete si, vidím to na vás velice dobře – zda mi něco máte říct, nebo zda máte i nadále raději nezávazně mluvit o ničem.“
„Seznámili jsme se před pár hodinami!“
Zadíval jsem se na ni.
„Budu naprosto upřímný,“ řekl jsem potom. „Přijel jsem sem na žádost Vana Hardera, abych očistil jeho jméno.“
Oplatila mi pohled.
„Aha,“ řekla, „takže vy jste soukromý detektiv?“
„Já? Ne… Detektivové musí mít úřední povolení a nemají volnou ruku. Dále musí být pojištěni a musí každý svůj krok dávat na vědomí právníkům. Za své služby proto vystavují účty, aby inkasovali svůj honorář, mají kanceláře s telefony a tak podobně. Já – já pouze prokazuji laskavosti přátelům… Něco na způsob záchranné služby.“
„Ale Van Harder vás platí – nebo ne?“
„Ne. Nabídl mi – pro případ úspěchu – deset tisíc dolarů ve splátkách. Najdu-li lidem jejich věci, o které přišli, ponechávám si z nich polovinu. Ale od Vana si peníze nevezmu… Podaří-li se mi dosáhnout změny jeho postavení, budu si muset něco vymyslet, abych ho neurazil. Prožil celý svůj život na moři a nebylo by spravedlivé, aby se stal obětí chlápka, který naaranžoval své zmizení za peníze jiných lidí.“
„A svého nejlepšího přítele – jak Johna nazýval – nechal bez peněz a k tomu až po uši v bryndě.“
„Pud sebezáchovy. Je to silný instinkt.“
Stále píchala svou holí do písku a předkláněla se přitom, takže jsem jí neviděl do tváře. Díval jsem se na její hladké hnědé nohy, na linie křivek, které přecházely jedna v druhou ladně jako hudba. Svlékla si džínsovou košili a položila ji na zvětralé dřevo mezi nás. Šňůrka plavek se jí zařezávala do teplých hnědých zad, která jsem sledoval, jak se zužují až k pasu, jenž přešel v širší boky. Četl jsem si kaligrafický nápis, vytvořený jejími páteřními obratli a dvěma jamkami o kousek níž.
Náhle se prudce obrátila a přistihla můj pohled, který ji sledoval.
„Předpokládám, že to teď ten váš zarostlý přítel z Johna doluje…“
„Mohl bych říct, že máte pravdu, a doufat, že budete tím pádem sdílnější a otevřenější. Ale ve skutečnosti to neumím. Je možné, že Meyer nechává rozhodnutí na vás.“
Zasmála se.
„Když jsme tam byli sami, udělal mi menší přednášku o tom, jak prali lidé v minulých stoletích. Je to opravdu milý člověk.“
„No – je možné, že jsme milí oba…“
„Eviduji si seznam svých osobních rekordů, který mi říká, abych nevěřila instinktům. Víte, dost mě zničili různí…
