18. KAPITOLA
Ben měl obličej s narůžovělým nádechem a k tomu kučeravou zrzavou bradku.
„Hacku,“ ozval se, „o tomhle diapozitivu ti nemůžu říct vůbec nic. Exponovaný je perfektně, ovšem dnes, kdy jsme obklopeni plně automatizovanými fotoaparáty, je spíše výjimkou, když dostaneme podexponovaný nebo přeexponovaný film.
Jestliže je na snímku Hub Lawless, mohl projít našimi laboratořemi stejně jako další tisíce jiných diapozitivů, na nichž byla Lawlessova rodina. Říká se, že hodně lidem nastaly zlé časy, co Hub zmizel. Já na to ovšem doplácím citelně. Je pro mě dost těžké odhadnout snad opravdu kilometry osmimilimetrového filmu, které vypotřeboval, aby zachytil manželku a dcery.
Pokaždé, když jel na lov, chytat ryby nebo se plavit na lodi, pokaždé se vracel s kopcem barevných filmů, které si u nás nechával vyvolat.
Byl zamilovaný do nejrůznějších aparátů. Za ty roky jsem mu jich mohl prodat tak čtyřicet. A těch objektivů, stativů, blesků, diaprojektorů, promítaček a pláten… Stačilo vyslovit jméno nějaké věci a on ji kupoval. Pochopitelně, dost jsem jich potom bral na protiúčet zpátky, ale můžu vám zodpovědně říct, že i tak jich muselo Julii zůstat dost a dost na domácí výprodej. Pomáhal jsem jí při stanovování cen, aby se toho všeho zbavila. Doslechl jsem se, že se jí to za mnou doporučené ceny podařilo celkem dobře prodat.“
„Přinesl vám sem někdy film i John Tuckerman? A přišel ho potom vyzvednou?“ zeptal se šerif. Ben přikývl.
„John? No jistě. Dělal přece Hubovi poslíčka. A pro filmy dokonce chodíval John častěji než sám Hub.“
„A nosil sem John i vlastní filmy?“
„Myslím, že neměl svůj fotoaparát. Vím, že někdy fotografoval, třeba když chtěl být na fotce Hub s velkým úlovkem a tak… Momentky. Namířit a stisknout. Ale je možné, že má i svůj vlastní fotoaparát. Třeba mu nějaký Hub daroval. Ale řekl bych, že Johna fotografování nikdy moc nezajímalo.“
„Přišel sem John pro nějaký film po Hubově zmizení?“
„Ne. Žádný jsme tu ani k vyvolání neměli. To je tak: Hub se ztratil a zůstal mi na běžném účtu dlužen přes sto dolarů.“
„Nechával Hub vyvolávat své filmy hned, jakmile je nafotografoval?“ –
Ben se zasmál.
„Skoro vždycky. Jenže měl hodně těch přístrojů. Stávalo se mu dost často, že nechal použitý film v aparátu a pak zapomněl, co na něj nafotil. Když fotografují profesionální fotografové na speciální filmy, nemůžou si takovou věc dovolit a čekat nějaký extra výsledek. Ovšem běžný barevný film můžete nechat nevyvolaný dlouho a prakticky se mu nic nestane. Je všeobecně známo, že lidi dost často zapomínají filmy ve svých fotoaparátech. Filmy jsou proto vyráběny tak, aby podobná zdržení vydržely.“
„Takže tenhle diapozitiv, který byl vyvolaný v dubnu, mohl klidně vzniknout v únoru?“
„Dokonce i vloni. Pokud ten snímek vyvolali v dubnu, a vy předpokládáte, že to byl Hubův film, tak vás ubezpečuji, že mým podnikem neprošel. Nemusel projít přes žádnou sběrnu. Můžete si zakoupit speciální obálku, v ní pak zašlete film firmě Kodak a ona vám pošle vyvolané diapozitivy na vaši adresu.“
„Hub to také tak dělával?“
„No, občas, když předpokládal, že bude delší dobu pryč, tak si ty obálky kupoval. Pak poslal film vyvolat, a když se vrátil domů, čekaly ho tam už vyvolané diapozitivy.“
Šerif mě odvezl zpět k budově soudu, kde stálo zaparkované mé auto. Než jsme se rozešli, poseděl jsem s ním nějakou dobu v jeho voze.
„Zatím jsme se na základě zatraceně početného množství domněnek dozvěděli, lépe řečeno dopracovali k tomu,“ řekl, „že Hub byl začátkem února v Guadalajaře. Věděli jsme, že jeli do Mexika lovit šelmy, ale nevěděli jsme, že jeli do Guadalajary. Řekněme, že se Hub obrátil na Johna, aby vyfotografoval ulici. Přitom Tuckerman zcela náhodně pojal do snímku i Huba. Nedívá se do fotoaparátu, což obvykle lidé dělávají, když je někdo fotografuje. Anebo chtěl John vyfotografovat Huba bez jeho vědomí?“
Pokrčil jsem rameny.
„Je možné, že na dalším snímku – na fotografii číslo dvanáct – se už Hub Lawless usmívá přímo do objektiv…
