6. KAPITOLA
Do Kapitánových galejí jsem dorazil na oběd jako první. Dohodl jsem si totiž schůzku s Walterem Oliverou. Také jsem zavolal Davemu Bellamymu, aby nám rezervoval stůl. V Jachtařském a tenisovém středisku jsem nakonec nechal vzkaz pro Meyera, aby přišel okamžitě do střediska za námi. Sotva jsem si dal u barového pultu skleničku, objevil se Bellamy, s nímž přicházel i Walter Olivera.
Olivera byl vysoký, štíhlý až hubený mladík s mastnými světlými vlasy, s bradkou, ve vyšívaných džínsách a s malými brýlemi na nose, jaké nosíval mimo jiné Benjamin Franklin. Nejprve mne napadlo, že je to středoškolák. Ale když jsem si ho pozorněji prohlédl, přihodil jsem mu pět let. Když jsem si ho prohlédl ještě jednou a ještě pozorněji, odhadl jsem ho na třicet.
Vzápětí po nich přispěchal Meyer. Bellamy nám vyšel vstříc a uvolnil pro nás stejný box, v němž jsme seděli při naší poslední návštěvě. Olivera si vybral místo u stolu na vzdálenějším konci, Meyer se usadil vedle něho a já naproti nim. Restaurace byla přeplněna zákazníky z řad místních obyvatel, pracujících ve sféře obchodu. Hemžilo se to tu sekretářkami, makléři, byznysmeny a úředníky městské správy. Spolu s nimi tam bylo nemálo zubařů, právníků a podnikatelů. Ze všech stran se ozýval veselý ruch provázející oběd, směsice hlasů, chrastění ledových kostek ve sklenicích, bylo slyšet cinkání stříbrných příborů a všudypřítomný smích v různých tóninách.
Slova se ujal Olivera:
„Jistě. Mé novinářské komentáře se dotýkaly z velké části historie spjaté s Hubem Lawlessem. Ovšem kromě toho jsem psal prakticky o všem možném. Tady nemáme dostihy, abychom mohli vydávat Bay Journal sedmkrát týdně… nemáme na to taky dost peněz.
Náš rozpočet činí patnáct tisíc. Před dvěma lety jsme byli přičleněni k akciové společnosti Jižní komunikace, která vlastní asi dvě desítky menších novin a přibližně tucet krátkovlnných rozhlasových stanic, vysílajících rockovou hudbu. Šéfové sedí v Atlantě, mají tam automatizovanou administrativu, kontrolují výdaje a zisky a píšou hnusné dopisy Harrymu Disterovi – to je šéfredaktor našich novin a mimo jiné vlastní žaludeční vředy – ve kterých mu kladou otázky, jak je možné, že zaplatil za pět set archů průklepového papíru o čtrnáct centů víc než vloni…
Přitom naprosto nejeví zájem o naše stanoviska nebo vydavatelskou politiku. Nutí nás, abychom kupovali ten nejlacinější brak, jaký je na trhu k mání, chudáka Harryho nutí, aby si trhal další a další podrážky svých bot při shánění reklamních objednávek.“
Ušklíbl se a pozvedl skleničku s bílým vínem.
„Pochopitelně nemá smysl, abych vám tady líčil všechny své problémy, pánové… Jistě, o Lawlessově případu jsem psal. Ale nijak zvlášť jsem se do toho nezahloubal. Na takové věci totiž nemám čas.“
„Věřím, že chápete naši situaci, pane Olivero,“ řekl Meyer rozvážně. „Pokud Lawless žije a má se dobře, je nutné, abychom se pokusili získat dostupný majetek jedním možným způsobem. Ale pokud se skutečně utopil, musíme postupovat jiným způsobem.“
„To samozřejmě chápu.“
„A proto hledáme – za pomoci Devlina Boggse – člověka, který má o celé té věci přehled a který nám může povědět, co vlastně můžeme očekávat,“ poznamenal jsem.
Walter Olivera se nemínil nijak unáhlit.
„Já to vidím asi tak,“ ozval se konečně po usilovném přemýšlení. „Pan Lawless byl velice pyšný a bohatý muž, který se narodil tady v Timber Bay. Osiřel na univerzitě – byl tehdy ve druhém ročníku na Floridské univerzitě v Gainesvillu, když jeho rodiče a starší bratr přišli při letecké katastrofě o život. Bratr si tehdy pronajal malé letadlo, kterým všichni letěli. Přestal jim pracovat motor. Při pokusu o nouzové přistání na poli narazili na dráty elektrického vedení. Když se vyřídily všechny formality, zbylo právě tolik peněz, aby mohl Hub dostudovat. Navštěvoval také kursy obchodního podnikání. Když se zase vrátil sem, záhy se oženil s Julií Herronovou. Jejím otcem byl D. Jake Herron, který byl až do své smrti členem zákonodárného sboru ve zdejším kra…
