3. KAPITOLA
Následujícího rána – ve středu osmnáctého května – jsem se vzdal pokusů najít Meyera. Nakonec to dopadlo tak, že on našel mne. Zářil hrdostí a spokojeností, když mi ukazoval tři stejně vypadající obálky. Všechny tři nesly jeho adresu. Musely mu být doručeny osobně, neboť jsem na nich neviděl poštovní razítko.
Papír uvnitř byl velmi kvalitní, jemné krémové barvy, nápadně šustil a v záhlaví nesl vytlačený emblém jedné z nejúspěšnějších amerických obchodních společností.
V levém horním rohu bylo napsáno docela maličkými písmeny: Kancelář předsedy správní rady.
Drahý Meyere,
tento list stvrzuje naši vzájemnou dohodu, která se týká zájmu naší společnosti o některé podniky a parcely, některé velké, ale i malé, které buď v současnosti jsou, nebo v budoucnu budou na prodej v oblasti Timber Bay.
Protože jste obeznámen s našimi dlouhodobými plány, týkajícími se této oblasti, nepochybně dokážete sám posoudit, zda se zde nalézají oblasti, případně podniky, které by si mohly zasloužit naši pozornost s výhledem pozdějšího projednání.
Připomínám, že zakoupí-li naše společnost něco v uvedeném duchu v oblasti Timber Bay na základě Vašeho doporučení, obdržíte – stejně jako jindy – dohodnutá procenta.
Je zcela samozřejmé, že Vás opravňujeme použít tohoto dopisu podle Vašeho vlastního uvážení, dále Vám dáváme plnou moc a důvěru, abyste ho předložil osobám, o nichž usoudíte, že by měly být o našich záměrech informovány. Dále Vás opravňujeme v případě pochybností o Vaší důvěryhodnosti v uvedených směrech doporučit komukoliv, aby se spojil osobně přímo se mnou.
Srdečně Váš
Emmett Allbritton
předseda správní rady
„Všechny tři jsou stejné,“ řekl Meyer se skromností, která se mísila s pýchou.
„Sakra, jak se ti podařilo něčeho takového dosáhnout?“ zeptal jsem se ho.
„Snídal jsem u starého dobrého Emmetta na jeho nenápadné šestatřicetimetrové loďce v kotvišti 66. Kdysi dávno – tehdy působil jako jeden z ekonomických poradců společnosti – jsem ho uchránil před jistým chybným krokem. Chystali se tehdy odkoupit podnik, který byl obviněn z porušení patentového práva. Emmettovi právníci zastávali názor, že žaloba nemá příliš velkou šanci. Shodou okolností jsem pro ně v té době dělal průzkum evropského trhu; narazil jsem přitom na věc, která dávala tušit, že žaloba bude naopak poměrně rozsáhlá, hodně nepříjemná, ale především podle všeho úspěšná. Šel jsem tehdy přímo za ním – Emmett pak uzavření kupní smlouvy odložil do doby, než žaloba přijde před soud. Ukázalo se, že může být hodně šťastný, že to udělal. Tím se stal mým dlužníkem.
Nu, a při té snídani měl s sebou na palubě firemní papíry. Vzal jsem je k jednomu svému známému, veřejnému stenografovi, zkoncipoval jsem si dopis, který jsi četl, a tři originály jsem odnesl nazpět Emmettovi, aby je podepsal.“
„Uvědomuješ si, co to máš?“ zeptal jsem se.
„To, co máme tady před námi, Travisi,“ pohlédl na mne vážně, „je snem každého podvodníka. Emmett ovšem dobře ví, že jeho důvěru nezneužiju a že všechny tři dopisy okamžitě zničím, když už je nebudu potřebovat.“
„A co Van Harder?“ zeptal jsem se. „Neumí podvádět…“
„Kdo tady co říká o podvodu?“ opáčil. „Zeptám se ho, zda souhlasí s tím, abych zabil jednou ranou dvě mouchy, a pak si v Timber Bay prohlédnu nějaké objekty, které by snad mí přátelé hodlali koupit… Ostatně, najdu-li něco, co by opravdu stálo za to, myslím, že by Emmett projevil zájem.“
„Přemýšlel jsi už o tom, jakou úlohu v tom všem budu hrát já?“
„Jsi můj přítel – nikdo se o tebe nebude zajímat. Nezapomínej, že hrabivost je ta nejdelší páka na světě. Všichni se mi budou snažit pomoct, nikdo se mě neopováží urazit, neboť z toho, kdo by tak udělal, neudělám já finančně nezávislého boháče. Jistě, bylo by lepší, kdyby tam Van Harder vůbec nebyl a nedal tak nikomu možnost přemýšlet, jestli jsme opravdu ti, za které se budeme vydávat.“
„Ha!“ vyhrkl jsem.
„Copak má znamenat tvé ‚ha‘?“
„Napadá mne, že by mi mohl Harder dopravit do Timber Bay Srdcovou sedmu. Mohl …
