12. KAPITOLA
Meyera jsem našel sedět u stolu v baru.
Bylo tam rušněji než obvykle v tuto dobu. Billy Jean Baileyová si odbrnkávala svou každodenní dávku povinností hudby – prakticky ji nikdo z přítomných neposlouchal. Pohlédla na mne. Ve tváři se jí nic nezměnilo. Pak sklouzla očima někam nade mne, usmála se na někoho a zároveň pokývla hlavou.
Přinesl jsem si pití ke stolu. Meyer mi začal referovat, co zjistil o pronajaté mazdě:
„Musel jsem na pana Wedleye nějakou dobu čekat. Byl někde venku – za volantem svého náklaďáku s vlekem. Pociťují velký nedostatek pracovních sil. Ten kluk, co prodává benzin, nevěděl o ničem. Když se Wedley vrátil, musel ještě nějakou dobu nutně telefonovat – tak deset minut. Potom mi konečně mohl vyprávět o té pronajaté mazdě.
Pět dnů po Lawlessově zmizení mu telefonovali na účet volaného z letištní správy v Orlandu. Tu mazdu někdo nechal stát na parkovišti, kam se vracejí půjčená auta. Klíčky byly zastrčeny za protisluneční clonou. Nikdo nemůže říct, kdo tam kdy to auto zaparkoval, letištní správa se o tom dozvěděla až tehdy, když si přišli stěžovat ze společnosti Hertz. Auto stálo zaparkováno na jejich parkovacím místě, které potřebovali uvolnit. Na přívěsku klíčů bylo uvedeno jméno a adresa benzinového čerpadla Garnera Wedleye. Uvědomili ho o tom a on si zajistil přepravu vozidla sem. Říkal, že auta pronajímá v minimálním rozsahu, a licenci má pouze pro tuto oblast. Ve smlouvách se zákazníky je uvedeno, že auto má být vždy vráceno přímo jemu. Což se v tomto případě nestalo. Když o tom mluvil, dost se rozčilil. Vrčel, že Hub auto pronajal pro tu jeho skandinávskou milenku a že mu za ně zůstal dlužen devadesát pět dolarů a sedmdesát pět centů, které už nikdy neuvidí. Oznámil to šerifovi, který po ukončení vyšetřování prohlásil, že se podle logického předpokladu ráno dvacátého čtvrtého slečna Petersenová vypravila autem do Orlanda. Její fotografii získal z Bay Journalu. Vyfotografovali ji pro něj na tiskové konferenci, kterou uspořádal Lawless, aby veřejnosti oznámil svůj záměr vybudovat nové nákupní centrum. Šerif si fotografii vzal do Orlanda a tam si pohovořil s letištním personálem. Vyptával se na slečnu Petersenovou. Jenže se nenašel nikdo, kdo by si na ni pamatoval… Potom hovořil se zaměstnanci půjčoven aut. Vypadá to ovšem tak, že se stalo velice oblíbeným trikem nechat auto stát bez zaplacení na parkovišti letiště, pronajmout si okamžitě jiné a zmizet. Věděl jsi o tom?“
„Až dosud ne.“
„Myslím, že by bylo možné získat její fotografii od Waltera Olivery – ale nevím, jestli to má nějaký smysl. Jeví se mi to tak, že se začínáme až příliš vzdalovat od Harderova problému.“
Pokrčil jsem rameny.
„Vzdalujeme i nevzdalujeme. Já bych řekl, že Tuckermanovy řeči by nebral nikdo natolik vážně, aby se začal znovu zabývat Harderovým případem. Můžeme udělat jen jedno: zeptat se lékaře, jestli se podle něho příznaky, které mohl u Hardera rozpoznat, shodují s příznaky, které vyvolává některý druh uklidňujícího přípravku pro koně. Třeba takového, jaké užíval Lawless na svém ranči.“
Meyer nahlédl do svého zápisníku a otočil v něm několika listy.
„Tady to je… Doktor Sam Stuart. Podle všeho to je současně i Tuckermanův doktor. Mám si to zaznačit na pondělí? A jít tam sám?“
„Koho máme podle tvého zápisníku ještě navštívit?“
Klepl notesem o stůl.
„Je tu žena Vana Hardera – Eleanor Ann Harderova. Pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici Bay General. A taky tu je vyšetřovatel z pojišťovny. Mimochodem, už jsem si zjistil, jak se jmenuje: Frederic Tannoy. Firma se jmenuje Plantersova všeobecná vzájemná pojišťovací společnost. Ten Tannoy pracuje jako likvidátor sporných případů pro celé sdružení středně velkých pojišťovacích společností. Dávají mu procenta z úspěšně ukončených sporů. Místní agent, který s Lawlessem uzavřel pojistku, se jmenuje Ralph Stennenmacher. Má kancelář v budově Pobřežní národní a úvěrové banky.“
„V současné době je Tannoy s šerifovým zástupcem v Mexiku,“ řekl jsem. „A já mezi…
