Čtvrtý v pořadí (James Patterson)

Kapitola 13

„TRHEJ!“ poručila jsem Martě. Podívala se na mě a zavrtěla ocasem. Cvičené border kolie slyší na spoustu povelů, ale „trhej“ mezi ně nepatří. Vzala jsem si od mladíka obálku a ten vycouval s rukama nad hlavou. Zabouchla jsem za ním dveře holí.

Nahoře ve svém bytě jsem si vzala dopis, který zjevně obsahoval soudní obsílku. Šla jsem ke stolu s kovovými nohami a skleněnou deskou na terase, odkud byl nádherný výhled na sanfranciskou zátoku. Opatrně jsem se usadila do křesla.

Marta mi položila hlavu na zdravé stehno a já ji hladila a rozhlížela se po třpytivé ploše vodní hladiny.

Minuty ubíhaly, a když už jsem to nemohla déle vydržet, otevřela jsem obálku a rozložila dopis.

Před očima mi vířily právnické termíny, jako výnos, předvolání a stížnost, a já se snažila dojít k jádru věci. Nebylo to tak těžké. Doktor Cabot na mě podal žalobu pro „neoprávněné zabití, nadměrné použití síly a zneužití pravomoci veřejného činitele“. Žádal, aby se do týdne uskutečnilo předběžné líčení za účelem zajištění mého bytu, bankovního účtu a veškerého dalšího majetku, který bych se mohla před procesem pokusit zatajit.

Cabot se se mnou chce soudit!

Cítila jsem, jak mě zalévají vlny chladu a horka, jak jsem se ve svém nitru potýkala s tou šílenou nespravedlností. Znovu jsem si celou tu scénu v duchu přehrála. Ano, udělala jsem chybu, když jsem těm dětem důvěřovala, ale nadměrné použití síly? Zneužití pravomoci? Neoprávněné zabití?

Ti malí vrazi byli ozbrojení.

Začali na mě a na Jacobiho střílet, když jsme měli ještě pistole v pouzdrech. Přikázala jsem jim, aby odhodili zbraně, než jsem palbu opětovala! Jacobi mi to dosvědčí.

Byl to jasný případ sebeobrany. Naprosto jasný!

Přesto jsem byla vyděšená. Ne, byla jsem přímo strnulá hrůzou.

Dokázala jsem si představit ty novinové titulky. Veřejnost spustí pokřik: policistka postřílela dvě sladká neviňátka. Tisk po tom nadšeně skočí. Budu pranýřována na soudním kanálu Court TV.

Asi tak za minutu se budu muset zvednout, zavolat Tracchiovi, sehnat právního zástupce a zmobilizovat své síly. V tom okamžiku jsem však nedokázala udělat nic. Seděla jsem bez hnutí v křesle, paralyzovaná sílícím pocitem, že jsem zapomněla na něco důležitého.

Na něco, co by mi mohlo skutečně ublížit.