16. Proroctví se vyplňuje
Mirek však domů nešel.
Zavřel za sebou dveře klubovny a přešel dvorek tiše a pomalu jako v mrákotách. Měl dojem, že už sem víckrát nebude moci přijít, že tu byl dnes naposled.
Mrazivý vzduch ho ovanul. Pod nohama křupaly zbytky sporého sněhu. Byl začátek prosince, ještě pořádně nemrzlo.
Mirek šel zdrceně se svěšenou hlavou, naplněnou úzkostí a bezradností, ztichlými uličkami Kampy.
Co má podniknout? Jak se zachránit? Ten ničema Ondra! Co by tak asi mohl chtít za mlčení?
Mirek dostal nápad. Půjde teď k němu. Honem, hned teď! Přidal do kroku. Vědomí, že má nějaký cíl, ho trochu vzpružilo. Šel ulicemi, kterými šel tolikrát předtím, šťastný a spokojený, dnes vylekaný a zdrcený. Už aby byl u Ondry. Jestlipak ho zastihne doma? Půjde přímo k nim, Ondra je vždycky sám doma až pozdě do večera.
Tady za rohem bydlí. Někdo tam stojí u domu. Hleďme, je to sám Ondra s Joskou a Přemíkem. Mirek je tak nějak rád, že nemusí za ním do bytu. Tady na ulici bude muset být Ondra přece jen slušnější!
Zvolnil krok a snažil se vypadat co nejlhostejněji, když přicházel k partě. Stála ve světelném kruhu, který vrhala svítilna na domě.
„Mirek – podívejte, Mirek jde,“ upozornil na něj Přemík.
Ondra se odlepil od zdi a podíval se pátravě na příchozího. „A jistě!“ řekl suše. „Pán se přišel podívat na partičku, že ano – asi bude něco potřebovat – ne?“ hovořil posměšným hlasem.
„Ano, potřeboval bych!“ řekl chladně Mirek. „Potřeboval bych, abys mne nechal na pokoji!“
„A kdo ti co dělá?“ rozkřičel se podrážděně Ondra, ačkoliv jistě dobře věděl, na co Mirek naráží. „Tady jsme mu už odpustili, že nás zradil, nebyli jsme mu dost dobří – a ještě teď tady bude něco vyčítat, blázen!“
Joska se podlézavě zasmál a Přemík dodal šplhounsky: „To se ví!“
Mirkovi nebylo volně před oběma mladšími hochy, kteří ho ještě před několika měsíci obdivovali a věrně s ním přátelili, než mezi ně přišel Ondra. Bylo mu trapné, že jsou nyní svědky jeho pokoření. A jak viděl, jsou proti němu i nepřátelsky zaujati, drží s Ondrou!
„Mohl bych s tebou mluvit někde o samotě?“ žádal Ondru.
Ten se jen hrubě zasmál. „Ale jen to vyklop, co chceš říci, to víš, já nemám rád žádné tajnosti!“ Dělal najednou ze sebe přímého a ctnostného člověka, ač před několika dny to byl určitě on, kdo psal Tapinovi podlý nepodepsaný dopis! „To víš, když tě budu muset pro něco zmlátit, tak to udělám i tady před Joskou a Přemíkem, to mne znáš!“
Mirek přešel tu zahanbující urážku. Věděl, že to by bylo ještě horší, kdyby se pozastavoval nad každým slovem ponížení, jež mu Ondra vmete do tváře.
„Ty jsi psal do Devadesátky nějaké psaní, že?“ začal přímo.
Ondru nepřekvapil. „Tak už ti to říkali, co?“ vyštěkl jen na Mirka.
„Neříkali mi nic! Nepovažují mne za zloděje!“
„Ale budou, panáčku, budou!“ chechtal se jízlivě Ondra.
„Nebudou, když nebudeš už nic psát. Jakým právem mne tam očerňuješ?“
„Přišel jsi mne sem vyslýchat?“ otázal se nadutě Ondra. „To tedy můžeš zase jít, nevolal jsem tě!“
„Mám snad přijít, až mne laskavě zavoláš?“ rozzuřil se Mirek. „Až mně uděláš takovou ostudu, že budu v Devadesátce nemožný a až snad dokonce přijde o mně zpráva i k nám domů? Zakazuji si, abys o mně něco takového psal!“
„A není to snad pravda? Neříkal jsi to ty sám, že ten stan ukradneš?“
„Říkal jsem to – dobrá!“ krotil svůj hněv Mirek. „Ale co z toho? Viděl jsem pak prostě, že to nemohu udělat. Přijali mne tam tak kamarádsky, že bych se musil stydět sám před sebou, kdybych byl ten úmysl uskutečnil! Nešlo to! Ne proto, že by to bylo neproveditelné, ale protože ta jiskřička slušnosti, co ve mně zůstala – rozumíš – ta tomu zabránila. Ondro…“ tady se Mirkův hlas zlomil – „zapomeň už na to! Nech mne tam, líbí se mi tam a vám tu jistě nescházím! Prosím tě!“
Ondra se na něho nevraživě podíval. „Tak tobě se tam líbí! Je to tam lepší než u nás – co?“ Chytá v náhlém vzplanutí uraženého vzteku Mirka za kabát a přitahuje si ho blíž. Třese jím a Mirek se nebrání, jen mu pokorně hledí do urputné …