Pod junáckou vlajkou (Jaroslav Foglar)

15. Nepodepsaný dopis

Devadesátka měla tolik zájmů, že nikdo opravdu neměl čas na zbytečnosti.

A Mirek, který celý nový život, do něhož vplul, doslova hltal, skutečně na nic jiného ani nemyslil. Jen školu teď dělal vážněji a poctivěji zásluhou Jiřího.

Ten měl vyznamenání a Mirek tajně toužil, aby se mu mohl i v tomto vyrovnat a aby jednou po konferenci mohl Jiřímu klidně říci: „No – výzo je tady, tak zase mohu být v klubovně každý den!“

Klubovna se stala Mirkovým magnetem. Když měla schůzku jiná družina, nemohl sice rušit, ale umluvil si s Vendou, Jiřím, Kinkem a Práškem vždy hodiny, kdy klubovna byla prázdná a všichni měli čas.

Jarka a Mýval mnoho času neměli, bydlili nejdále z celé družiny. Mýval byl kromě toho učeň v obchodě a měl volno teprve od šesti večer. A Gaučík – ten přišel jen tehdy, když se docházka bodovala – a někdy ani tehdy ne. Na toho Jeleni příliš nespoléhali.

Ale ostatních pět pilných a nadšených pracovníků se scházelo, jak jen mohlo. Neřešili tu družinové záležitosti, nehráli a nevykládali, ale pracovali. Pospravili, kde co bylo, pořád měli plno nových nápadů, plánů, v klubovně byla stále nějaká práce, která na ně čekala.

I dnešního odpoledne se zde tak sešli. Krahujci měli schůzku až od šesti večer – a oni sem přišli ve tři.

Mirek se přihnal, když už ostatní byli v klubovně. Prášek zrovna šrouboval k sobě prkna velkého klubovního stolu, Kink hledal něco v ohromné plechovce se starými hřebíky, skobkami, drátky a podobným haraburdím.

„Nazdar, gambuzíni!“ vykřikl Mirek radostně. Nikde se necítil tak spokojený, jako tady, v tom zvláštním dřevěném pachu klubovny. A slovíčko „gambuzín“ – to byla obvyklá oddílová přezdívka, kterou mohl oslovit každý každého.

Hoši se vesele pozdravili.

„Tak žádné ulejvání, takytáborníku!“ špičkoval Kink – a to bylo slovo do pračky, protože název „takytáborník“ patřil jen nespolehlivým nešikům, vyznamenávajícím se na táboře všelijakými kocourkovskými kousky a nápady, nepořádkem atd. „Takytáborník“ byl ten, kdo si zapomněl přes noc venku na louce na dešti polštář, nebo kdo si četl při službě u kamen a spálil přitom cibulku, kdo chodil po táboře po celý den v těžkých botách, ač slunce pražilo, atakdále.

Ale Mirek věděl, že Kink toho „takytáborníka“ nemyslí vážně.

„Jestlipak je tady moje plnítko?“ sháněl se, sotva zavřel dveře klubovny. „Zapomněl jsem je tady někde minulý týden. Doufám, že je nikdo nerozšlapal!“

„A pak že není, takytáborník,“ smál se Kink.

„Nějaké pero je na oznamovateli,“ řekl Venda. „Našla je tady Vydří družina. Nevěděla, čí je.“

Mirek se vrhl k oznamovateli. Bylo to docela pěkné plnicí pero.

„Ano, je to ono, to je moje!“ zvolal radostně. A pak dodal: „Víte – to se mi moc líbí. Tady si může nechat každý, co chce, nikomu se nic neztratí. Tak jako třeba mně to pero. Nebo Mýval si tady nechal boty s bruslemi. Jinde by byly už dávno pryč. Ale Mýval je zde má pořád uklizeny v družinovém stolku. Nevím, jak bych to řekl… víte“

„Rozumím ti, co chceš říci,“ pomáhal mu Venda. „Že je to prima, když jsme tady mezi kluky, kteří se nikdy nesníží k něčemu nečestnému. Naše věci jsou tu ve stejném bezpečí jako doma…“

„Tak vidíte – „ ozval se vážně a skoro vyčítavě Jiří. „A to – prosím – pak ještě někdo o nás říká, že jsou tady zloději…“

Hoši naráz ustali ve své práci.

„Kdo je tady zloděj? – Kdo má být zloděj? – A kdo to řekl?“ pršely na Jiřího otázky.

„Ale – vím to od Tapina,“ pravil lhostejné Jiří. Zřejmě věci nevěnoval takovou důležitost jako ostatní chlapci. „Prý mu přišlo nějaké psaní. Nepodepsané. To víte, nějaký hrdina, který si není svou věcí příliš jist!“

„A co bylo v tom psaní?“ ptal se dychtivě Prášek.

„No – že prý je tady někdo mezi námi, kdo jako…“

„Co?“ zeptal se ostře Venda.

„No – kdo prý nemá poctivé úmysly!“

„To psal jistě nějaký štváč, kterého jsme asi někdy odmítli přijmout do oddílu!“ řekl Prášek.

„Někdo nám chce rozbít naši vzájemnou důvěru, kamarádství, to je to!“ usoudil Venda.

Každý měl nějaký názor o té věci, samozřejmě zamítavý.

Jen Mirek nemohl ani promluvit. Děsná úzkost, která vystřídala první leknutí, mu svírala hrdlo. Jazyk mu zdřevěněl a mysl mu vypovídala službu.

Pro Boha živého! To psaní psal jistě Ondra! To se týká jeho! Co teď bude? To je jeho konec v Devadesátce! Přece tu nemůže zůstat!

Nemá odvahu něco říci. Prozradil by se jistě při prvním slově. Je zdrcený a zděšený. Jistě je mu to vidět i ve tváři! Každý to na něm pozná! Je zloděj, zrádce nejkrásnějšího kamarádství, jaké kdy poznal! Šel sem ukradnout stan!

A pro takového mizeru, pro Ondru! On s tím přece začal, že by chtěl stan! Mirka by to nikdy nenapadlo. A teď už na to dávno ani nevzpomněl. Ondru i s celou partou už dávno pohřbil v minulosti.

Ale bude mu to Devadesátka věřit?

„Rád bych viděl,“ řekl klidně Jiří a mimoděk se zahleděl na Mirka, který sbíral po zemi hřebíky, „kdo z nás by byl schopen něčeho tak špatného!“

Mirek se zvedá od hřebíků. Krev mu stoupá do hlavy, je mu horko. Jestli se Jiří dozví, že to je on, nepřežije tu hanbu. Dívá se na Jiřího, vidí jeho obdivuhodný čistý pohled, pevný a poctivý. Závidí mu jeho klid. Kdyby tak mohl být na jeho místě!

„A co udělal Tapin s tím psaním?“ zeptal se zase Venda.

„Asi je zahodil. Nepodepsané dopisy se neberou vážně!“ usoudil Jiří. Působilo to jako balzám na Mirkovu zdivočilou mysl, ale hrůza se mu drala do duše znovu a znovu. Bude vyhnán jako zloděj!

Ondra pravděpodobně Tapinovi ještě nesdělil, kdo tím zlodějem je. Z neznámého důvodu jeho jméno ještě neprozradil. To by už Tapin přece něco řekl, jistě by už o tom s Mirkem mluvil! Ale Ondra dlouho mlčet nebude! Takový dobrák není! Je to ničema nejhoršího druhu.

Hoši pak zase klidné pracovali dál. Vtipy létaly, chvílemi hoši pískali, bručeli písničky a zase hovořili o všeličems.

Jenom Mirek dnes neměl stání. Už aby byl odtud! Z dosahu Jiříkových přímých očí, čistých a nefalešných. Co kdyby se náhle otevřely dveře, vešel by Tapin – a řekl všem, že Mirek k nim nepřišel s kamarádskými úmysly.

Mirka polévá střídavě horko a zima. Je vyděšen jako ještě nikdy.

Uklidil svou práci dnes předčasně.

„Už dnes půjdu,“ ohlásil unaveně a neměl odvahu podívat se někomu z hochů do tváře. „Není mi nějak dobře! A hlava se mi točí!“ Byla to pravda. Nelhal.

„Vidím to na tobě,“ pravil starostlivě Venda a odložil natěračskou štětku. „Jsi v tváři červený jako rak!“ Chtěl Mirkovi sáhnout na čelo, ale vzpomněl si, že má od barvy umazanou ruku. „Bude lépe, když si půjdeš dnes lehnout!“

Hoši se s ním přátelsky rozloučili.

„A odbuď si to ještě dnes, ať jsi zítra zase chlapík!“ volal povzbudivě Prášek z druhého kouta klubovny, kde zatloukal hřebíky vylezlé z dřevěného obložení stěn.

Jiří šel za Mirkem až ke dveřím. Podíval se mu zase zpříma do očí, podal mu levou ruku.

„Na shledanou, Mirku! Přál bych si, aby ti bylo brzy co nejlépe!“ Usmál se a Mirek si znovu vzpomněl na Tapinovo vyprávění o Láďovi Velebilovi. Mirek si ho představoval jako Jiřího.

Řekl cosi na rozloučenou, zavolal ještě jednou do klubovny všem svoje „Nazdar“ a zmizel ve dveřích.