17. Za tajemstvím
Každá starost a strach, které nás trápí večer a mučí dlouho do bezesné noci, stávají se ráno menšími, méně hroznými. Je to známý úkaz, i Mirek jej na sobě poznal.
Když druhý den ráno vstával a připravoval se do školy, nezdála se mu budoucnost tak strašná. Až do začátku dubna vlastně má klid, Ondra bude jistě mlčet! Co by z toho měl, kdyby Mirkův úpis někomu ukazoval? Prasklo by to, to je pravda! Ale Ondra by přišel o stan! Pak by mu jej Mirek přece už nemusil dávat, když by si svou ostudu odbyl! Byly tu tedy docela pádné důvody věřit, že Ondra do té doby nic nepodnikne.
A tak Mirek bude moci zase klidně pracovat v klubovně, být ve společnosti všech nových kamarádů, které v Devadesátce našel! Zrovna dnes mají družinovou schůzku Jelenů. První družinovou schůzku, věnovanou umluvené „tajné činnosti“.
Sotva napsal úkoly, sebral Mirek několik věcí potřebných k dnešní práci a uháněl do klubovny.
Dveře byly zamčeny.
„Kdo je to?“ slyšel Mirek zevnitř Vendův hlas, když vzal za kliku.
„To jsem já, Mirek!“ udiveně se představil. „Proč se tu zamykáte, gambuzínové?“
V jednom z oken klubovny se pohnula záclonka a ke dveřím podezřívavě nahlédla Mývalova tvář, oteklá bohatýrským soustem. Pak se ozval klíč v zámku a dveře se otevřely.
„Ty jsi zkrátka zapomněl,“ káral ho hned ve dveřích Venda, „že dnes zahajujeme tajnou činnost družiny – viď? Co kdyby přišel nějaký zvěd z jiné družiny, aby se dopátral, co děláme? Kdyby uviděl ty přípravy na stole, pochopí všechno a naše tajná činnost bude prozrazena.“
„To je pravda,“ uznal Mirek. Na stole ležela velká dřevěná deska, kterou Jarka právě sbíjel. Gaučík, který dnes přišel ve výjimečně dobré náladě, vybíral z bedny oddílové nářadí a rozkládal je na stole, aby mohli desku rozdělit co nejúčelněji.
Prášek a Kink dělali nová topůrka k několikerým kladivům a sekyrkám. Venda se pokoušel vyrazit jakýmsi razidlem čísla na kleště.
Hned zaučoval Mirka, aby měl rovněž podíl na družinové tajné činnosti.
„Potřebovali bychom rozdělat barvu, Mirku – „ řekl a podával mu sáček se zelenou práškovou barvou. „Fermež a terpentýn je v těch lahvích v koutě na zemi.“
„Dobrá, dobrá, pane šéf,“ uklonil se Mirek s žertovnou uctivostí a svlékl si kabát.
V bedně, ze které vyndával Gaučík nářadí, našel malou plechovku, z uhláku vylovil kousek dřívka, zašpičatil je a dal se do rozdělávám barvy.
Za chvíli přišel Jiří.
„Jsme tady všichni,“ řekl po jeho příchodu Venda, „můžeme tedy zahájit schůzku.“
Nechal na chvíli své práce, vstal a také ostatní hoši přestali na chvíli pracovat.
„Zahajuji naši čtrnáctou družinovou schůzku!“ pravil vážně Venda. Tato zahajovací formule byla používána při každé schůzce všech družin. A zahájení samo bylo považováno za jakýsi obřad. Při něm si nedovolil nikdo dělat vtipy ani jinak vyrušovat.
Venda rozhodl: „Oddílové zprávy si řekneme později, abychom teď nemuseli sklízet se stolu a pak znovu všechno zase rozkládat!“
Hoši se vrátili k tomu, co každý z nich předtím dělal. Jiří brousil do kulatá hrany desky, hrubé ještě od pilování.
„Rád bych věděl,“ pravil Mýval, když si ukousl nový kus ze svého krajíce, „co asi dělají ostatní družiny. Co myslíte?“
„Snad se to dozvíme –,“ zamyslil se Venda. „Především uděláme výpravu ke každé družině na jejich schůzku. Možná, že někde nebudou mít takový nápad jako my, aby zamkli dveře. A že nestačí odklidit nebo přikrýt rozdělanou práci, takže poznáme, co asi dělají!“
„A co když budou mít na dvoře hlídky nebo když dveře budou zamčeny?“ ptal se Jarka. „Přece se jen tak nevzdáme.“
„To vím, že ne!“ dotvrzoval klidně Venda. „Vždyť tajnou činnost nemusíme vypátrat zrovna tím, že vnikneme na cizí schůzku. Právě tak dobře to můžeme zkusit třeba vhodně volenými otázkami – „
„Myslíš něco jako takový křížový výslech – vid?“ přerušil ho Mirek.
No – spíš takový nenápadný detektivní výslech,“ opravil trochu Venda. „Víte, takové tahání rozumu, jak se říká. Vždyť on se někdo prozradí, jen se nebojte, a – „
„Ticho!“ zašeptl náhle taju…
