11. Rány ve tmě
Mirek zapomněl na partu. Neměl na ni nyní čas, neměl zájem již o toulání s ní ulicemi, postávání u výkladů a biografů, i zápasy ztratily pro něj půvab. Také na slíbený stan si ani nevzpomněl.
Byl listopad. Počasí, v říjnu tak výjimečné, se pokazilo. Syté zlaté slunné dny zmizely a místo nich nastoupily mlhy a drobné deště. Lidé sice tvrdili, že přijde ještě několik pěkných dnů, než bude veta po pěkném podzimu, jejich proroctví se však zatím neplnilo.
V jednom z těchto dnů, pochmurných a smutných, byl Mirek pozdě odpoledne sám doma. Otec jel kamsi na služební cestu, maminka šla k příbuzným na druhý konec města.
Mirek si ještě za denního světla udělal všechny úkoly a teď si zase prohlížel svůj deník i zápisník „Junáckou stezku“, do kterého se zaznamenávají junákům části jejich složených zkoušek. Mirek v nich dosti rychle pokračoval, chtěl dohonit Jiřího, který byl úplný lovec zkoušek.
Mirek si ho v duchu představil, jak přichází na každou schůzku s nějakým novým bodem zkoušky, ze kterého se chce dát od Tapina či od některého z družinových rádců vyzkoušet, jen aby měl zase o jedno okénko v „Junácké stezce“ více. Někdy to nejde tak rychle, jak by chtěl, a tu pak bývá Jiří trochu mrzutý, ale jen chvilku, než se s tím smíří. Ó – Jiří je chlapík, slušný a ukázněný!
Z úvah o zkouškách a o Jiřím Mirka něco najednou vyrušilo. Byl to jen klam – nebo snad někdo jde k sousedům v chodbě? Mirkovi připadalo, jako by někdo vzal za kliku. Bez klepání. Ani se nepamatuje, jestli za maminkou zamkl, když odešla. Šeří se už a v bytě je plno neurčitých stínů.
Mirek se podíval na kliku u dveří od stolu, u kterého seděl. A najednou mu celým tělem projelo píchnutí až do srdce. Ve spáncích mu zatepala krev.
Dveře se zvolna tiše otevřely a dovnitř vklouzl plíživě nějaký stín.
Mirek vykřikl zděšením. Vyskočil od stolu a sevřel prudce v ruce lahvičku inkoustu. Byl to jediný tvrdý předmět, který měl na dosah ruky.
„Kdo je to? Jděte odtud – „ zavolal přiškrceným hlasem.
„Chachá – panáček má strach?“ zaznělo z přítmí od dveří.
Mirek poznal Ondrův hlas. Proboha – co tady Ondra chce? A jak se sem dostal? Mirek se tak vyděsil! Teď si trochu oddechl, ale volno mu nebylo. Poznal z Ondrova hlasu, že sem nejde jako kamarád. Proč jen za maminkou nezamkl!
„To jsi ty, Ondro?“ zeptal se Mirek, aby zakryl své leknutí. Šel k vypínači, aby rozsvítil, ale Ondra mu strhl neurvale ruku.
„Jen to nech,“ řekl posměšně. „Světlo píchá do očí a špatně se při něm mluví.“
„Už jsme se dlouho neviděli – viď!“ hovoří stísněně Mirek. Má z Ondry strach. Je hrozný, když má vztek.
Ondra se výhružně zachechtal. „No – dlouho jsi už nepřišel za partou!“ usykl. „Asi ti už teď není dobrá – co? Našel sis lepší kamarády – viď? To bylo slibů, to bylo plánů s tím stanem – he? A najednou – stan nikde – a milostpán zmizel. Kamaráde – víš co to je? To je zrada! U nás se tomu říká zrada – rozumíš?“ Poslední slovo vykřikl a rozkročil se proti Mirkovi.
Mirek polekané ustoupil o krok. „Jakápak zrada?“ bránil se chabě. K silnější obraně neměl odvahu. Přepadl jej pocit viny. Nedodržel slib a skutečně zradil, zradil partu. Zmáhal se ho neklid. Chtěl alespoň něco uvést na svou obranu: „Přece jsem na partu nikde nic nepověděl. A že by toho bylo dost…“
„Ale, ale,“ zpíval zlobně Ondra, „tak on chce chlapeček snad ještě dokonce vyhrožovat? Tak abys toho, Mirku, jednou nelitoval. Pamatuj si, člověče, žes byl při většině těch věcí s námi! A ještě jednu věc nezapomeň: byl jsi to ty, který přišel s nápadem ukradnout u skautů stan! Pamatuješ se přece – ne? Chacháá – ty nám chceš hrozit? Co když to na tebe prásknem? To by byla ostuda, co – junáčku?“
Mirkovi se nahrnula krev do hlavy. Pocit viny, že zradil partu, ustoupil strachu, Ondrova pohrůžka ho vyděsila a vlastní bezmocnost jej rozzuřila. Sevřel pěsti.
„Mizero –“ řekl tiše a nenávist čišela z jeho hlasu. „Byli jsme všichni špatní v té nečisté partě. Ale tys nás vedl a –“
Ondra se rozmáchl, a než jeho ruku Mirek v houstnou…
