13. Body, body, body!
Jednou z věcí, jež hochy v Devadesátce nejvíce vzrušovaly a udržovaly ve stálém napětí a zájmu, bylo bodování.
Všechny závody stejně jako ostatní činnost hochů, vše bylo náležitě hodnoceno, aby bylo zřejmé, jak se který hoch činí a která družina je nejúspěšnější. Záznamy o tom byly na veliké desce, která visela v klubovně, aby se každý kdykoliv mohl přesvědčit, jakého výsledku až dosud dosáhl v každém měsíci i jak jeho výsledek zapůsobil na celkové umístění jeho družiny.
Výsledky jednotlivých hochů se totiž každé skupině na konci měsíce sečetly a dělily počtem členů družiny. Konečné číslo určovalo průměr zdatnosti družiny. Čím bylo číslo průměru vyšší, tím bylo samozřejmě lepší umístění družiny.
Tohle bylo velmi důmyslné, protože každý na první pohled poznal, kdo svou činností družině pomohl a kdo ji poškodil.
Každý hoch se proto snažil mít co nejvíc bodů. Jednak proto, aby pomohl své družině k lepšímu průměru, jednak pro vlastní umístění.
Hoši, kteří přistoupili do Devadesátky uprostřed měsíce, mohli začít se získáváním bodů až od začátku měsíce příštího. I Mirek se musil tomuto důvodnému opatření podrobit.
Deska s bodováním visela v klubovně přes polovinu měsíce. Po tu dobu mohly všechny družiny sledovat vývoj bodování a boj o vítězství. Pak ale deska vždy zmizela, Tapin ji záměrné uklidil a hoši závodili „potmě“. To znamenalo, že nikdo nakonec nevěděl, jak závody dopadnou, jak se umístí družiny i jednotliví hoši.
Až na konci měsíce, když na oddílové schůzce měl Tapin slavnostně oznámit umístění jednotlivých družin, napětí vyvrcholilo.
I tento měsíc se jako obvykle na bodovací překvapení všichni hoši samozřejmě těšili, ale nejvíce z nich přece jen Mirek. Vždyť to bylo jeho první bodování. V říjnu přišel až desátého, těch deset dnů už nemohl dohonit. Ale teď v listopadu už bylo jeho jméno na bodovací desce, v odděleníčku Jelení družiny. Neměl ani potuchy, kolikátý bude.
Až do té chvíle, než deska zmizela, hoši přesně počítali při schůzkách Jelení družiny pravděpodobný výsledek bodování. Tehdy byl Mirek asi na patnáctém místě ze dvacetiosmi bodovaných hochů.
Ale když Tapin desku se záznamy uklidil a psal je v tajnosti, Jeleni ztratili přehled a Mirek s nimi. A tak když přišel na rozhodnou oddílovou schůzku, nevěděl opravdu, na čem je.
V klubovně panovala sváteční nálada.
Hoši stáli u svých družinových stolků v koutech klubovny a rokovali.
Na stole před Tapinovým vyřezávaným křeslem ležel karton s bodováním, popsanou stranou vespod. Pod kartonem ležely malé, různobarevné kartičky. Jak dovedl Tapin hochy napínat!
A přece se nikdo – třebaže Tapin své věci nehlídal – neodvážil obrátit bodovací desku a nahlédnout do jejích záznamů, tak toužebně očekávaných. To bylo tabu! Nedotknutelné!
Tapin přistoupil ke stolu a zahájil jako obvykle schůzku. Nejdříve mluvil o běžných záležitostech oddílu:
Stany se musí znovu složit, přebalit, aby se neproležely. Kdo to udělá? Lišky? Dobrá. Bedík už si to píše.
Mirka napadla zase dávná hrozná myšlenka, se kterou šel do Devadesátky! Stan pro partu! Tapin pokračuje:
„Krahujci posledně neuklidili po své družinovce dobře klubovnu.
Do oddílové knihovničky přibyly zase dvě nové knížky. Ale někteří hoši vracejí vypůjčené knihy špatně zabalené. Podle výpůjčních listů to byl například Toník, Bumbi, Julek.“
Plán pro Devadesátku na příští neděli.
Debata o poslední nedělní hře. Jak se líbila? Co se povedlo? Co by se mělo na ní změnit?
A pak teprve vzal Tapin do ruky bodovací desku a kartičky.
Vzrušení v klubovně vzrostlo. Hoši odklidili stůl, jako při „foukandě“ a stoupli si do velikého čtverhranu, na jehož jedné straně byl první Tapin se Simbou, Bedíkem a Gamem, kteří mu pomáhali ve vedení Devadesátky.
„Tentokrát se nám bodování utvářelo velmi zajímavě,“ zahovořil Tapin. „Vítězí družina Vyder, která na začátku měsíce měla všelijaké smůly při závodech. Ale měla stoprocentní docházku, také odevzdala na prohlídku všechny deníky, a tak si své počáteční škody …
