22. Signál na planině
Vánoční prázdniny uběhly, hoši se vrátili se Simbou z lyžařské výpravy opáleni zimním sluncem a život v Devadesátce vjel do starých kolejí. Každý týden vždy jedna schůzka každé družiny – v neděli společný podnik celé Devadesátky.
Stalo se to druhou neděli v lednu na polodenní pěší výpravě do Prokopského údolí zapadlého sněhem.
Hoši se jím brodili, zlézali strmé kopce a zapadali do sypkých závějí. Pozorovali stopy drobných živočichů, sledovali některé, až se ztratily. A zase začal někdo veselou sněhovou bitvu, která zpravidla končila ústupem přepadené strany.
Celé odpoledne tak putovali, pozorovali a hráli.
K večeru došli na malou planinu, obklopenou skalami i lesem. A zde náhle zazněl Tapinův signál k nástupu, používaný jen při významných sděleních. Co chce asi Tapin hochům říci?
Stáli zde všichni napjati, ozářeni náhle prohlédnuvším zapadajícím sluncem. Hra jeho světla na bělostném sněhu a hladkých světlých skalách byla oslepující.
A Tapin promluvil. Vážně a slavnostně.
„Dnes je tomu skoro čtvrt roku, kdy k nám přišel Mirek Trojan, aby s námi sdílel radosti i práci v naší Devadesátce.“
Mirka polilo horko a zrudl ve tváři. Srdce mu začalo silněji bít. Jiří, který stál vedle něho, přátelsky ho šťouchl loktem. Ale Tapin mluvil dále:
„Nezalekl se podmínek, které musí splnit každý nováček, obstál vítězně ve zkušebním ohni. Poznali jsme v Mirkovi dobrého skauta. Není důvod, proč bychom se s ním měli rozcházet! Je jedním z nás.
Mirku Trojane, jsi přijat do Devadesátky, prohlašuji tě za jejího pravoplatného člena!“
Mirkovi se točila trochu hlava. Pohlížel zmateně na Tapina i na usmívající se hochy. V jeho srdci se mu rozlila záplava nevýslovné radosti. Tak přece vyhrál! Přece zvítězil! Je tedy členem Devadesátky, jednoho z nejlepších a nejvzornějších junáckých oddílů, do kterého je umění se dostat! Teď je rovnocenný Jiřímu a všem ostatním hochům – a Láďa Velebil byl i jeho předchůdcem! On, Mirek, je dalším článkem v řetězu, který kdysi Láďa upevnil.
Cítil, že musí něco říci, vzpamatoval se a jako ve snu pronesl: „Děkuji za přijetí do Devadesátky! Vynasnažím se, abych nikdy nezklamal tvou důvěru ve mne, Tapine, a abych našemu oddílu byl vždy jen prospěšný. Také děkuji Vendovi, Jiřímu, celé naší družině a všem za to, jak byli ke mně vlídní, když jsem k vám přišel, do všeho mne zasvětili a v mnohém pomohli.“
Znovu se rozhlédl po všech chlapcích a sklopil oči, když viděl, že na něho všichni hledí.
Tapin dal znamení a nadšený oddílový pokřik se rozlehl bílým tichem.
Ten večer seděl Mirek dlouho nad svým deníkem. A napsal tam svůj nejkrásnější a nejdelší zápis.
Zima byla tuhá a dlouhá. A hoši v Devadesátce jí užívali, jak mohli. Pěší i lyžařské a sáňkařské výpravy, hokejové zápasy s jinými oddíly, besídky a divadelní vystoupení se střídaly v neúnavném sledu.
Ale něco se dělo! Zimní dny se někdy měnily na podivně vlhké, vlažné, někdy nebe svítilo oslňující bělostí. Hoši byli netrpěliví, zimní sporty je už tolik nelákaly.
„Přijde jaro!“ říkali. „Jaro už bude brzy!“
V těch dvou – třech slovech jakoby maně pronesených byla cítit jejich touha.
To předjarní chvění vzduchu i oblohy dávalo příslib něčeho velikého, krásného, co s jarem chlapci potkají.
Mirek se na toto jaro těšil jako ještě na žádné. Dříve se ho nikdy změna ročního období nijak nedotkla, ale teď čekal na jaro s nedočkavou rozdychtěností. Výpravy ven do rozkvetlých luk a modravých lesů. Táborové ohně. Slunce. Večery v lese. Měsíční večery! Nové hry, možnost vyrukovat ven v junáckém kroji!
Tání ledů a sněhů pokračovalo, přicházely jiskřivě slunné dny. Bylo ještě chladno i za slunečního svitu, ale ve vzduchu to viselo a ze vzduchu všechno křičelo, že už brzy přijde jarní čas.
Hoši z Devadesátky teď byli roztěkaní, neklidní a divocí! Ale Tapin jim rozuměl a nezlobil se.
Cestičky v parcích i ulice svítily roztávající směsí bláta, sněhu a ledu. Podél chodníčků tekly stružky špinavé vody a v kanálech se ozývalo nepřetržité zurčení. To…
