6. Hrdina zápasu
Když přišel v sobotu Mirek ze školy, uviděl před domem Přemíka. Sotva ho Přemík zahlédl, běžel mu naproti a mával v ruce nějakým papírem.
„Mirku, Mirku,“ křičel, „dnes odpoledne musíš přijít! Hrajeme kopanou proti klukům z Čertovky. Ondra to vyjednal. A tady ti o tom píše.“
Mirek vzal do ruky papír, který mu Přemík podával. Psal to opravdu Ondra.
„Milý Mirku,“ zněl dopis, „na dnes odpoledne na pět hodin jsem vyjednal na plácku u mostu kopanou s Čertováky, ve čtyřkách. Přijď určitě, počítáme s tebou, víš sám dobře, že jsi náš nejlepší hráč! Spoléháme na tebe, že nás nezklameš a že v zájmu cti naší party podáš odpoledne vrcholný výkon svého umění.“
Poslední věta vypadala jako opsaná z nějakého referátu v novinách, ale Mirek byl v sedmém nebi. Zlatý Ondra! Tak hezky mu napsal, takové krásné mínění o něm má. Ano, nesmí nechat partu v nouzi, musí jít hrát a musí dokázat co nejvíce.
Vzrušeně shltl oběd a s bídou udělal dva úkoly, protože by jinak nesměl ven. Zbytek udělá zítra, má na to celý den! Teprve na cestě k mostu si vzpomněl, že má zítra na učení jen dopoledne, vždyť odpoledne jde do klubovny Devadesátky. Jak na to mohl zapomenout! Těší se na to od středy a teď najednou… Ale to zavinil ten pěkný dopis! Mirkovi vždycky dělalo velmi dobře, když ho někdo pochválil, když projevil důvěru v jeho schopnosti. Však Čertovákům dnes ukáže!
Byli u mostu již všichni, i Ondra s Joskou a Přemíkem. Mirek si připadal jako sportovní primadona, když mezi ně přišel.
Ondra mu šel naproti, položil mu ruku kamarádsky na ramena a tak s ním kráčel zpět. „Tak, jak jsem ti to napsal, Mirku,“ řekl vlídně a naléhavě. „Musíme je roznést, rozumíš, roztrhat na cucky! Ale musíš holt hrát, to je to! Obout se pořádně do toho. To víš, že já budu dělat taky, co budu umět. Ty jsi ale ten hlavní!“
To byla nebeská hudba pro Mirkovy uši, tak dychtivé obdivu!
„Neboj se, Ondro,“ pravil pevně. „Dáme se do toho!“
Branky už byly označeny z dřívějších zápasů, malé klukovské hřiště v zákoutí u mostu bylo dějištěm každodenního zápolení maličkých, několikačlenných mužstev.
Přemík byl v bráně, Mirek s Ondrou a Joskou hráli v útoku i v obraně podle potřeby při tak malém počtu hráčů.
První branku dal Ondra sám a Mirka to tajně mrzelo, ač dával hlasité najevo své potěšení nad ní. Čertovka však asi za dvě minuty vyrovnala. Ondra vztekle zahulákal na válejícího se tam Přemíka, který se marně snažil zoufalou robinzonádou zachytit prudký míč – a Mirek se pustil do hry s největší dravostí, jaké byl schopen.
Jeho rychlé nohy, ovládající dobře techniku míče, se jen míhaly před očima užaslých Čertováků. Druhá branka byla Mirkova a po necelé minutě střílel třetí.
Ondrovy oči se leskly radostí a Mirek to viděl. Hrál teď prosté úžasně. Byl nepřekonatelný ve svém tempu. Byl všude, nestačil mu nikdo.
„Ďábel! Ďábel!“ Pokřikovali o něm na sebe hoši z Čertovky, zpola vztekle, zpola s tajným obdivem. Jak měl Mirek na noze míč, byl konec a brankář Čertovky se rozklepal rozčilením. Marně křičí na své hráče. Nedovedli před Mirkem prostě ochránit branku.
„Výborně, Mirku! Skvěle hraješ! Ty holt jsi náš!“ volal Ondra na Mirka radostně. „Zase jeden slavný den naší party! Žeň to, žeň to, pozor, dozadu, podej, piš! – sedí, už tam sedí, páni!“ Ondra si utírá spokojeně pot a směje se od ucha k uchu.
I Mirek září. Tak nebyl už dlouho obdivován, jako dnes. Kolem hřiště je nakupeno už plno hochů a Mirek si je ve zlomku vteřiny po očku prohlíží. Ano, zřejmě se jim líbí jeho hra, někteří na něho pochvalně volají. A nahoře na mostě se zastavují i dospělí lidé a se zájmem shlížejí dolů na hřiště. Zlatý Ondra, že ten zápas sjednal! Musí jich smluvit víc, Mirek cítí, že by hrál ještě rychleji a ještě lépe. kdyby bylo třeba. Má pocit nezměrné rychlosti a síly ve svých nohou. Nemyslí na nic jiného než na to, jaké další zápasy budou podnikat.
Zápas je u konce, Čertováci odcházejí s nákladem devíti branek, zatímco Přemík pustil jen dvě. Několik diváků dokonce zatleskalo, když…
