5
Náš pokoj byl docela rozměrný a ani sedm osob ho nijak nepřeplnilo – dokonce ani osm, chcete-li počítat Wolfa za dva jedince. Zavolal jsem dolů, aby nám dodali čtyři židle navíc, takže nikdo nemusel vysedávat na posteli. Dol Bonnerová se Sally Coltovou se pořád držely pohromadě a usadily se u zdi. Steve Amsel zaujal místo vedle nich, otočil si židli obráceně a sedl si s rukama založenýma na opěradle a s bradou opřenou o zápěstí. Stále vypadal velmi úhledně a jeho oči nepozbyly své neposednosti. Harland Ide se mi zdál unavený, ale pořád vypadal důstojně, jako bankéř. Poloplešatý baculínek Jay Kerr se dostavil jako poslední a můj vycvičený pozorovací talent ihned zaznamenal jeho zarudlý obličej a voňavý dech.
„Ale, ale!“ zahalekal při pohledu na nás. „Pořádáme večírek, co? O tom jste nemluvil, Archie. No výborně!“
„Sedněte si a poslouchejte,“ komandoval ho Amsel. „Čekáme jen na vás. Wolfe má pro nás nějakou recitaci.“
„To si rád poslechnu,“ souhlasil srdečně Kerr a usadil se.
Wolfe po nich přejel pohledem. „Myslím, že nejlépe bude začít tím,“ řekl, „že vám přečtu prohlášení, které jsem poslal ministerstvu pro státní záležitosti.“ Vytáhl zmíněný dokument z kapsy a rozložil ho. „Je to dost dlouhé, ale chtěl bych, abyste chápali mé postavení. Jestli dovolíte.“
„Jistěže,“ povzbudil ho Kerr. „Spusťte.“
Začal číst. Trvalo to celých deset minut, ale podařilo se mu udržet si pozornost posluchačů. Musím přiznat, že jsem s ním soucítil. Ze všeho nejradši by byl tu záležitost smazal a pokusil se na ni zapomenout, avšak poté, co ji musel vylíčit v písemném místopřísežném prohlášení a jeho obsah zopakovat Hyattovi, teď o ní musel vykládat znovu partě kolegů, spolučlenů z profesního sdružení. Byla to určitě nejhořčejší pilulka, jakou kdy musel spolknout, ale zvládl to. Když dočetl, prohlášení zase složil a podal ho mně.
Lokty položil na opěrky křesla a spojil konečky prstů. „Nuže, dnes ráno jsem vám nemohl povědět jméno toho zavražděného. Hovořil jsem o tom, jak jsem byl potupen, a nechci se k tomu vracet. Potřebuje někdo z vás něco z mého prohlášení objasnit? Nějaké otázky?“
Bylo zřejmé, že ne. Wolfe pokračoval. „Pan Goodwin vám do telefonu řekl, že se s vámi chci o něčem poradit. Jde o tohle: Zapletli jsme se do vyšetřování vraždy a máme omezenou svobodu pohybu. Pan Goodwin a já jsme byli zadrženi jako důležití svědci a propuštěni na kauci. Nevím, jestli zadrželi i někoho z vás, ale v každém případě se nemůžete volně pohybovat. Domnívám se, že by bylo pro nás všechny výhodné podělit se o všechny informace, prodiskutovat je a rozhodnout, co s nimi podnikneme. Všichni jsme školení a zkušení vyšetřovatelé.“
Amsel začal něco povídat, ale Wolfe zvedl ruku. „Okamžik, prosím. Než se k tomu vyjádříte, dovolte, abych vás ujistil, že pan Goodwin ani já nemáme se smrtí toho muže nic společného a vůbec nic o tom nevíme. Možná to platí i o vás všech. Je-li tomu tak, jsou výhody plynoucí z mého návrhu naprosto zřejmé. Byli bychom hlupáci, kdybychom se nepodělili o informace a nespojili své mentální schopnosti. A jestli to tak není, pokud ho někdo z vás zabil nebo se na tom nějak podílel, určitě nám to nepoví a pravděpodobně nebude ochoten nám sdělit vůbec žádné informace. Avšak očividně by i tak bylo v zájmu nás ostatních spojit své vědomosti a své prostředky. Nemyslíte?“
Poprvé se na sebe podívali. Jay Kerr řekl: „Moc pěkné. Výborně! Poslední jde z kola ven.“
„To jste řekl správně,“ přidal se Amsel. „Když nebudu spolupracovat, jsem to já.“
„Mám jednu otázku,“ ozval se Harland Ide. „Proč vás a Goodwina zatkli a propustili jen na kauci?“
„Protože,“ vysvětloval Wolfe, „ten člověk – jak předpokládám, teď už všichni víte, že se jmenoval Donahue – dnes ráno panu Hyattovi vyprávěl svůj příběh, který se rozchází s mým prohlášením. Řekl mu, že se mi představil jako Donahue, a podle něj prý jsem věděl, že ten odposlech je nezákonný.“
„Jauvajs,“ zasykl Kerr. „Není divu, že chcete, abychom vyklopili, co víme.“
„Já sám jsem už vyklopil všec…
