2
Pochopitelně jsem věděl, že tenhle chlápek zasáhl svou čepelí Wolfovu pýchu přesně doprostřed těla, ale až do té chvíle jsem si neuvědomil, jak hluboká je ta rána. Jeho sluch očividně přestal přijímat od okamžiku, kdy jsem řekl, že náš klient je vedle v místnosti. Vstal ze židle, vykročil ke dveřím, pak zůstal stát, otočil se a zaškaredil se na mě:
„Cože?“ Začalo mu to docházet, „Mrtvý?“
„Ano. Uškrcený.“
„Pohled na jeho mrtvolu by mi nepřinesl žádné uspokojení.“ Podíval se na dveře, pak na mě, zase si sedl, položil dlaně na desku stolu a zavřel oči. Po chvíli je zase otevřel. „Zpropadený darebák,“ zabručel. „Když byl naživu, udělal ze mě hlupáka; a teď je mrtvý a bůhví, do čeho mě může namočit. Snad kdybychom… ale ne. To by bylo šílenství.“ Vstal. „Pojďte.“ Vykročil ke dveřím.
Zastoupil jsem mu cestu. „Zadržte. Já bych také chtěl jet domů, ale víte setsakra dobře, že se teď nemůžeme jen tak vypařit.“
„Ovšemže to vím. Chci se jen podívat na naše kolegy. Pojďte.“
Ustoupil jsem stranou a nechal jsem ho jít napřed. Vyšel ze dveří a přes halu zamířil do místnosti, odkud jsme přišli. Vstoupil jsem za ním a zavřel za sebou dveře. Obě ženy ještě stále seděly v koutě, ale tři muži mezitím vytvořili hlouček; zřejmě se podařilo prolomit ledy. Všichni se na nás podívali a Jay Kerr zvolal: „Cože, ještě stále na svobodě? Jak to vypadá?“
Wolfe se zastavil a rozhlédl se po nich, Napodobil jsem ho. V tu chvíli neexistoval žádný konkrétní důvod k domněnce, že tu kravatu utáhl našemu klientovi kolem krku někdo z nich, avšak zmíněný klient měl nepochybně něco společného s odposloucháváním telefonů a všichni přítomní sem byli předvoláni proto, aby odpovídali na otázky ohledně odposlechu. A tak jsme si je s Wolfem prohlédli. Nikdo z nich se při tom neroztřásl, nezbledl, neolízl si rty ani nedostal záchvat.
Wolfe promluvil: „Dámy a pánové, jsme všichni členy téhož profesního sdružení, a tedy byste mohli očekávat, že se s vámi podělím o všechny informace, které se nějak dotýkají našich společných zájmů. Avšak právě teď jsem se dozvěděl o jisté události, k níž dnes dopoledne došlo v této budově a která mně a panu Goodwinovi může přivodit různé nepohodlí a možná i skutečné obtíže. Nemám důvod předpokládat, že s tím někdo z vás má něco společného, ale mohlo by to tak být. Pokud ne, stejně nic nezískáte, dozvíte-li se to ode mě, a proto raději nechám na jiných, aby vás informovali. Nebudete muset čekat dlouho. Mezitím prosím račte chápat, že se vás nechci dotknout, když si vás tak upřeně prohlížím. Zajímá mě jen možnost, že by se to jednoho z vás přece jen mohlo týkat. Jestli…“
„K čertu,“ zaklel Steve Amsel. Jeho pohyblivá černá očka se konečně rozsvítila. „Máte něco konkrétního?“
„Pěkný scénář, opravdu se mi zamlouvá,“ poznamenal Jay Kerr. „Jen pokračujte.“ Mluvil tenkým, vysokým hláskem, ale to ještě neznamenalo, že někoho uškrtil. Měl prostě takový hlas.
Harland Ide, ten bankéřský typ, si odkašlal. „Pokud se nás to netýká,“ pronesl suše, „nemusí nás to zajímat. Říkáte dnes dopoledne, zde v budově? Jaká událost?“
Wolfe zavrtěl hlavou; jenom tam stál a rozhlížel se. Ale ani teď nikdo nedostal záchvat. Místo toho se dali do řeči a v zásadě se zdálo, že se jim ulevilo, protože konečně měli o čem mluvit. Steve Amsel navrhl, aby Dol Bonnerová se Sally Coltovou vzaly Wolfa mezi sebe a vytáhly to z něj, ale obě dámy jeho návrh zdvořile odmítly.
Wolfe ještě pořád stál a prohlížel si je, když se rozlétly dveře a v nich se objevil Albert Hyatt. Když uviděl Wolfa, zůstal stát a řekl: „Aha, tady jste.“ Uvolnil se mu jeden pramen pečlivě ulízaných vlasů. Pohlédl na mě. „A vy taky. Šel jste tam za mnou a viděl jste ho, že ano?“
Přitakal jsem.
„A honem jste zase odešel.“
„Jistě. Řekl jste panu Wolfovi, že pro něj máte překvapení, a já mu chtěl povědět, co to je.“
„Poznal jste ho?“
„Poznal. Je to ten klient, o němž vám pan Wolfe vyprávěl.“
Wolfe řekl: „Byl bych dal přednost možnosti vidět ho živého.“
„Možná. Samozřejmě jste o tom řekli t…
