Podpořte LD sdílením:
Anotace
Vlčák Kazan patří po řadu desetiletí k nejslavnějším a nejoblíbenějším zvířecím hrdinům světové literatury. Román amerického spisovatele J.O.Curwooda fascinuje čtenáře bez rozdílu věku nejen strhujícím příběhem severského vlčáka, v jehož žilách koluje čtvrtina vlčí krve, ale i velkolepým obrazem divoké a ještě nespoutané přírody Severní Ameriky.
1. kapitola - Zázrak
Kazan - ze tří čtvrtin pes a z jedné čtvrtiny vlk - čeká na svého pána. Ten přijde i s mladou ženou Isabelou, která přes varování Kazana pohladí a on jí neublíží. Dokonce si ji zamiluje, a když začne hrát na klavír, připlazí se k ní, jenom aby ho znovu polaskala.
2. kapitola - Do nitra severu
Kazanův pán s Isabelou se stěhovali a Kazana poslali vlakem. První, na co při vystoupení zareagoval, byl Isabelin hlas. Isabela tak vyhrála sázku a získala Kazana pro sebe.
Kazanova pána (Thorpeho) má doprovázet muž jménem McCready, na kterého Kazan zareaguje vrčením, protože se s ním už kdysi setkal.
3. kapitola - McCready splácí dluh
Kazan usne u ohně a zdá se mu o době, kdy jezdil jako tahoun jízdní policie. Jeho tehdejší pán ho nazýval Pedro. Vezl tehdy někam McCreadyho jako vězně, tomu se ale podařilo osvobodit a jeho pána zabil. Kazana samotného pak často týral.
McCready vyláká v noci Thorpeho do lesa a po čase se vrátí sám. Pokusí se znásilnit Isabelu. Ona volá muže a potom Kazana, který se utrhne z řemenu a McCreadymu prokousne krk. Isabela se zhroutí a Kazan u ní zůstane. Pak ale uvidí Thorpeho, jak se vrací s klackem a bojí se bití, proto uteče.
4. kapitola - Na svobodě
Thorpe i Isabela se snaží voláním přilákat Kazana zpátky, ale ten má takovou hrůzu z trestu, že nadobro uteče od tábořiště.
V lese se setká s vlčí smečkou, porazí vůdce a získá si pro sebe vlčici Šedku.
5. kapitola - Boj ve sněhu
Nějaký muž postřelí Šedku a Kazan vede smečku po jeho stopě. Už se chystá muže zardousit, když se ozve dívčí hlas ze saní a kvůli němu se Kazan s Šedkou po boku postaví proti smečce.
6. kapitola - Jana
Pierre Radisson se na prosbu své dcery Jany vydává hledat zraněného Kazana. Najde ho, ale Kazan nesnese, aby se ho dotkl. Teprve když se Pierre vrátí s Janou, nechá se odnést do tábořiště, kde ho Pierre ošetří. Jana mu ukáže svoji malou dcerušku - Janinku - a Kazanovi se moc líbí.
Jana jde spát a Pierre mluví na Kazana. Dozvíme se, že má namrzlou plíci a neví, jak dlouho vydrží. Za každou cenu však chce dostat Janu a Janinku do bezpečí.
Kazan odjíždí s Pierrem a Janou, Šedka ho následuje lesem. Po čase Pierre Kazana využije na tah saní, aby postupovali rychleji. Cítí, že je to s ním zlé, a proto pečlivě opakuje Janě, kudy se má dát.
7. kapitola - Ledovou vichřicí
Pierre v noci zemře. Jana ho musí nechat na místě a sama se snaží s děťátkem dostat domů. Nemá ale dost sil a zhroutí se na saně. Kazan sám ji pak díky instinktu odtáhne až k nějakému srubu. Tam se Jany ujme muž, který ji odveze k manželovi. Kazan je zpovzdálí i se Šedkou sleduje.
8. kapitola - Velká změna
Jana se stěhuje ze srubu do velkého města a chce vzít Kazana s sebou. Ten si však nemůže zvolit mezi Janou a Šedkou, která se stala matkou.
9. kapitola - Tragédie na Sluneční skále
Kazan hlídá Šedku i jejich mladé, ale občas neodolá a zaběhne se podívat za Janou. Jednou shání potravu pro svou rodinu, a když se vrátí, spatří Šedku, jak bojuje s rysem. Kazan se vrhne do boje a rysa zabije. Šedku rys oslepil a potrhal, štěňátka jsou roztrhaná na kusy.
Kazan se snaží přizpůsobit tomu, že jeho družka nevidí a postupně se jim to daří. Jana láká Kazana, aby odjel s nimi, ale když ho naloží do kanoe, ve které odjíždí, objeví se na břehu slepá Šedka a Kazan se k ní vrátí.
10. kapitola - Požár
Kazan a Šedka se více přimknou jeden k druhému a nahradí si tak veškerou jinou společnost. Jednou začne hořet les a všechna zvířata prchají od ohně pryč. Kazan se Šedkou se dostanou na písečný ostrov u řeky. Jejich místo chce zabrat rys, a proto s ním bojují. Pomůže jim to, že rys v boji uskočí a padne na schovávající se dikobrazy, takže s bolestí uteče. Kazan a Šedka oheň ve zdraví přečkají.
11. kapitola - Vždycky spolu
Kazan a Šedka najdou způsob, jak se mstít rysům. Pokud některého najdou v zaklapnuté pasti, roztrhají ho na kousky. Lovci ale tak ubírají na výdělku, a proto na ně nastraží několik pastí, do kterých se Kazan i Šedka chytí. Lovec je najde a zjistí, že chytil psa a slepou vlčici. Jeho společník, který miluje zvířata, je od něj koupí a znovu jim daruje svobodu.
12. kapitola - Červená smrt
Mezi indiány řádí černé neštovice, které nazývají červenou smrtí. Je tuhá zima a Kazan nemůže sehnat nic k jídlu, a tak on i Šedka hladoví.
13. kapitola - Cesta hladu
Už je to skoro týden, kdy Kazan a Šedka naposledy jedli. Štěstí jim ale přeje, padnou na staršího losa, zraněného z bitvy o pozici ve stádě. Skolí ho a dny hladu pro ně tímto skončí.
14. kapitola - Právo tesáku
Losí mrtvola přitahuje různé hladové živočichy a nakonec se z lesa ozve i známé vytí.
15. kapitola - Souboj pod hvězdami
Místo vlků ale dorazí psi, kteří se zjevně odtrhli od saní. Kazan svede boj s největším z nich a zvítězí.
16. kapitola - Volání
Kazan se nechce vzdát své nově nabyté smečky, přestože ho Šedka láká pryč. Psi, podle svého instinktu táhnou blíž k lidským obydlím. Kazan se chce rovněž vrátit k lidem, ale jakmile se objeví první muž s klackem, opustí je a odejde se Šedkou.
17. kapitola - Kazanův syn
Kazan a Šedka si najdou nový domov ve vývratu, kde se Šedce narodí jediné štěně.
18. kapitola - Výchova Barího
Barí rychle rostl a rodiče ho vychovávali, jak nejlépe uměli. Jakmile se Barí naučil lovit, toulal se dál a dál, až jednou zamířil od svého domova pryč a Šedka s Kazanem ho už neviděli.
19. kapitola - Vetřelci
Kousek od vývratu, kde žil Kazan se Šedkou, tekl potok. Jednoho dne se tam přistěhovala rodina bobrů. Začali stavět hráz a přehrazený tok zaplavoval okolí.
20. kapitola - Věčný západ divočiny
Kazan začne bobry lovit a ze začátku má úspěch. Zvířátka se ale brzy naučí opatrnosti a pohybují se jenom ve vodě, kam za nimi pse nemůže. Nakonec bobři a postupující voda vyženou Kazana a Šedku pryč.
21. kapitola - Výstřel na mělčině
Kazan a Šedka se dostanou příliš blízko člověku jménem Sandy McTrigger. Ten si na ně snaží počíhat, ale nedaří se mu to. Až jednou zastihne Kazana v nestřežené chvíli a postřelí ho. Když k němu ale dojde, zjistí, že je to pes a ne vlk.
22. kapitola - Sandyho metoda
Sandy uplete Kazanovi náhubek, a když se probere z omráčení, krutě ho zmlátí klackem. Bití ale nepomáhá, proto nasedne do kanoe a Kazana táhne řekou za sebou, dokud ho skoro neutopí. Pod hrozbou trestu se Kazan nakonec přestane pokoušet utéct.
23. kapitola - Profesor McGill
Sandy přihlásí Kazana do psích zápasů, kde má bojovat proti doze. Oba psi se ale odmítnou postavit proti sobě. Diváci jsou zklamaní, přesto se v davu najde někdo, kdo oba psy koupí, aby je uchránil dalšího osudu bojovníků.
24. kapitola - Sama v temnotě
Šedka je bez Kazan ztracená, snaží se jít podél řeky, až najde zkrvavený klacek, kterým Sandy Kazana bil. Bez svého druha je ztracená, a proto zamíří na místo, které s ním má nejvíce spojené - na Sluneční skálu.
25. kapitola - Konec Sandyho McTriggera
Profesor McGill se chová ke Kazanovi i k doze vzorně, přesto si Kazanovu náklonnost nezíská. Vyrazí s oběma psy na cestu. Sandy je sleduje a pokusí se zabít profesora. Kazan po něm skočí, praskne mu starý obojek, a tak získá svobodu. McGill Sandyho zastřelí.
26. kapitola - Prázdný svět
Kazan se vrátí k vývratu, odkud je vyhnali bobři, ale tam Šedku nenajde a je z toho hrozně zmatený.
27. kapitola - Volání Sluneční skály
Jana se po nemoci vrací z města zpět do divočiny i s manželem. Když dorazí ke srubu, uslyší Šedčino vytí a ozve se i vzdálená odpověď. Jana zavolá: Kazane! a on se skutečně objeví, vzápětí ale zmizí, aby se konečně znovu setkal s Šedkou.
Ukázky
Kapitola 1
Zázrak
Kazan ležel bez hlesu a bez hnutí, šedivý nos položený mezi předními tlapami, oči přimhouřené. Sama skála by se snad nezdála neživotnější než on - neškubl na něm sebou jediný sval, nepohnul se jediný chloupek, nezachvělo se víčko. A přece každá krůpěj divoké krve v jeho skvělém těle bouřlivě kolovala v rozčileném vření, jaké v životě ještě nikdy nezakusil. Každičký nerv a žilka jeho obdivuhodného svalstva byly napjaté jako ocelový drát.
Čtvrtinou krve čistý vlk a ze tří čtvrtin statný severský vlčák, prožil čtyři léta svého dosavadního života v divočině. Už pocítil muka hladovění. Už věděl, co znamená mrznout. Už naslouchal skučení větrů, kvílejících za dlouhé polární noci nad pustinou. Už slyšel hřímat přívaly a vodopády a choulil se za mohutného rachotu bouře. Hrdlo a boky měl zjizvené z bojů a oči červené zpuchlé ze sněhových vánic. Říkalo se mu Kazan, vlčák Kazan, protože byl mezi psy obr a právě tak neohrožený jako mužové, kteří ho hnali všemi nebezpečími ledového světa.
Nikdy ještě nepoznal strach - až teprve nyní. Nikdy v sobě dosud nepocítil touhu prchnout - dokonce ani tehdy v ten strašlivý den v lese, kdy se utkal s tím velikým šedivým rysem a zabil ho. Nevěděl, co v něm vlastně tu bázeň vzbuzuje, ale věděl, že je v nějakém jiném světě a že mnoho věcí v něm ho leká a znepokojuje.
Byl to jeho první pohled na civilizaci. Toužil, aby se jeho pán vrátil do té divné místnosti, kde ho nechal samotného. Byla to místnost zaplněná ohavnými věcmi. Na stěnách byly velké lidské tváře, ale nehýbaly se ani nemluvily a jen se na něj utkvěle dívaly pohledem, jaký dosud u lidí jaktěživ nespatřil. Pamatoval se, jak se kdysi díval na jednoho svého pána, který ležel velmi tiše a velmi studený ve sněhu, a jak se tehdy posadil vzpřímeně na zadek a kvílivě vyl píseň smrti. Ale tihle lidé na zdích vypadali živí, a přece se zdáli mrtví.
Náhle Kazan našpicoval uši. Zaslechl kroky, potom tlumené hlasy. Jeden z nich byl hlas jeho pána. Ale ten druhý? Ten ho vzrušil, slabounce rozechvěl! Zdálo se mu, že kdysi dávno, tak dávno, že to jistě muselo být ještě v době, kdy byl teprv štěně, slyšel ve snu smích podobný smíchu téhle ženy - smíchu, v němž se v jedné směsici tetelilo závratné štěstí a vznět radostné lásky a líbeznosti. A ta Kazana přiměla, aby zdvihl hlavu, když muž a mladá žena nyní vešli.
Hleděl přímo na ně a červené oči mu svítily. Ihned poznal, že dívka musí být srdci jeho pána drahá, neboť ji jednou paží objímal. V záři světla viděl, že její vlasy jsou velice plavé a že ve tváři má nachovou barvu popínavého baknýšového vína a v jiskrných očích modř baknýšového květu.
Pojednou ho spatřila a s lehkým výkřikem letěla jako šipka k němu.
"Stůj!" vykřikl muž. "Je nebezpečný! Kazane -"
Ale již klečela vedle něho, vzrušením celá rozčepýřená a líbezná a krásná, a oči jí úchvatně zářily a její ruce se ho užuž dotýkaly. Má se přikrčit a ucouvnout? Má chňapnout? Je to snad jedna z těch tváří na zdi a jeho nepřítel? Má jí skočit na bílé hrdlo?
Viděl muže, jak se k nim rozbíhá, bílý jako stěna. Vtom mu ruka mladé ženy spočinula na hlavě a její dotyk mu projel jásavě celým tělem, až mu v něm hrál každičký nerv. Oběma rukama si k sobě zdvihla jeho hlavu. Měla tvář velmi blízko u něho a slyšel ji, jak povídá, ba téměř vzlyká:
"A ty jsi Kazan - milý, drahý Kazan, můj Kazan, můj hrdinný pes - tys mi ho přivedl zpátky domů, když všichni ostatní tam zahynuli! Můj Kazan, můj hrdina!"
A potom, zázrak nad zázraky, její tvář se prudce přitiskla k němu a on cítil její líbezný teplý dotyk.
Celou tu chvíli sebou Kazan ani nepohnul. Sotva vůbec dýchal. Zdálo se to dlouho, než mladá žena od něho odtáhla svou tvář. A když ji zdvihla, měla v modrých očích slzy a muž stál za nimi, ruce pevně zaťaté, zuby stisknuté.
"Jaktěživ jsem neviděl, aby někomu dovolil se ho dotknout - a holou rukou k tomu!" řekl napjatým hlasem plným podivu. "Ustup pomalu dozadu, Isabelo. Proboha! Podívej se na tohle!"
Kazan tichounce zakňučel, červeně podlité oči upřené na tu dívčí tvář. Toužil znovu pocítit její ruku, toužil po dotyku jejího hebkého líčka. Ztlučou ho klackem, přemítal, kdyby se toho odvážil? Nechce jí přece nijak ublížit, kvůli ní by i zabíjel! Šoural se k ní po břiše, coul za coulem, ani na okamžik neuhnul pohledem. Slyšel, co muž říká - "Proboha! Podívej se na tohle!" - a zachvěl se.
Ale nepadla žádná rána, aby ho odehnala. Studeným čenichem se dotkl jejích vzdušných šatů a mladá žena ho bez hnutí pozorovala a zavlhlé oči jí planuly jako hvězdy.
"Podívej!" zašeptala. "Podívej!"
Ještě půl coulu - ještě coul dva a konečně přisunul své velké šedivé tělo rázem k ní. Potom přejížděl čenichem pomalu vzhůru - od kotníků až po klín a nakonec se jím dotkl teplé ručky, která tam spočívala. Ještě stále upíral oči na její tvář. Viděl podivný škubavý tep na jejím nahém bílém hrdle a potom chvění jejích rtů, když v rozzářeném pohledu pozdvihla oči k muži. Ten si k nim oběma klekl také a znovu objal mladou ženu jednou paží a druhou rukou laskal psa po hlavě. Mužův dotyk se Kazanovi nelíbil. Nedůvěřoval mu, jak ho již příroda naučila nedůvěřovat dotyku všech mužských rukou, ale strpěl ho, protože viděl, že to ženu jaksi těší.
"Kazane, kamaráde, ty bys jí neublížil, viď?" promluvil jeho pán něžně. "Oba ji milujeme, viď, chlapče? Nemůžeme jinak, viď? A ona je naše, Kazane, jenom naše! Patří tobě a mně, a my se o ni budeme starat, co budeme na světě, a kdybychom někdy museli, budeme za ni bojovat až na smrt - viď? Co říkáš, Kazane, kamaráde stará?"
Dlouhou dobu po tom, kdy se od něho zdvihli a nechali ho ležet na koberečku, nespustil Kazan oči z mladé ženy. Pozoroval a poslouchal - a celý ten čas v něm stále víc a víc sílila touha se k nim připlazit a dotknout se dívčiny ruky nebo jejích šatů nebo nohy.
Po chvíli jeho pán něco řekl a mladá žena se lehce zasmála a vyskočila a běžela k nějaké velké, hranaté, blýskavé věci, která stála napříč v koutě a měla vpředu řadu černých a bílých zubů, řadu delší než celé jeho tělo. Uvažoval již, nač ty zuby vlastně jsou.
Dívčí prsty mladé ženy po nich nyní přeběhly a všechno šepotání větru, jaké kdy v životě slyšel, všechna melodie vodopádů a bystřin ani trylkování ptactva na jaře se nemohlo vyrovnat zvukům, jaké vydávaly. Bylo to poprvé, co slyšel hudbu.
První chviličku ho ty zvuky zarážely a lekaly, ale potom cítil, jak ho strach opouští a místo něho se mu celým tělem rozlévá zvláštní chvění. Chtělo se mu posadit zpříma a výt, jako už tak často vyl za chladných zimních nocí na bezpočetné hvězdy na obloze. Ale něco mu v tom bránilo. Byla to ta žena.
Pomalu se k ní začal přikrádat. Ucítil na sobě mužovy oči a zarazil se. Potom zase nový kousíček - coul za coulem, natažené hrdlo a čelist stále přitisknuté k podlaze! Byl na půl cestě k ní - na půl cestě přes pokoj - když ty lahodné zvuky velice zněžněly a silně se přitlumily.
"Hraj dál!" zaslechl mužovu pobídku, zašeptanou chvatným hlasem. "Hraj dál! Nepřestávej!" Mladá žena otočila hlavu, uviděla Kazana, jak se uprostřed krčí na podlaze, a pokračovala ve hře. Muž se na něj dosud díval, ale teď už jeho oči nemohly Kazana zadržet. Pes se plížil blíž, pořád blíž, až se jeho natažený čenich konečně dotkl sukně jejích šatů, načechraně nakupené na podlaze. A potom - jen ležel a chvěl se, protože začala zpívat. Kdysi slyšel ženu z kmene Krí tiše si prozpěvovat před stanem, slyšel již i divoký nápěv písně lovců karibú - ale jaktěživ ještě neslyšel nic tak úchvatně líbezného jako tóny, které splývaly ze rtů téhle ženy. Při těch úplně zapomněl na pánovu přítomnost. Pomaloučku, plíživě, aby to nepozorovala, zvedl hlavu. Viděl, že se na něj dívá; v jejích překrásných očích bylo něco, co mu dodávalo důvěry, a položil jí hlavu na klín. Podruhé ucítil dotek ženské ruky a s dlouhým úlevným povzdechem zavřel oči.
Hudba zmlkla.
Blízko nad ním zašelestil slabounký klokotavý zvuk, něco i jako smích a zároveň vzlyk. Uslyšel pána zakašlat.
"Já měl toho starého darebáka odjakživa rád - ale, nikdy mě nenapadlo, že udělá tohle," pravil. A jeho hlas zněl Kazanovi nějak divně.
— 1 —
Kapitola 2
Do nitra Severu
Kazanovi nastaly nádherné časy. Chyběly mu sice hluboké lesy a hluboký sníh. Chybělo mu i to každodenní namáhavé úsilí, aby udržel druhy ve spřežení ve svých šlépějích, ten štěkot v patách, ten přímý dlouhý a těžký běh přes širé pláně a holé pustiny. Chybělo mu vozkovo "Húš - húš - vijéé!", protivné práskání jeho dvacetistopového biče spleteného ze sobích střev i to ňafání a supění vzadu, které mu potvrzovalo, že má své druhy správně v řadě za sebou. Ale přišlo něco nového a nahradilo mu všechno, co mu chybělo. Bylo to v místnosti, všude ve vzduchu kolem něho, i když mladá žena nebo jeho pán nebyli nablízku. Kdekoli mladá žena pobyla, všude vnímal přítomnost té divné věci, která smazává jeho stesk. Byl to vždy ten pach ženy, a někdy ho to dokonce přinutilo tiše zakňučet, když mu mladá žena byla skutečně velmi nablízku. Necítil se osamělý za nocí, kdy by byl měl být venku v šíru a výt na hvězdy. Necítil se osamělý, protože jedné noci se toulal a slídil, až našel jisté dveře, a když mladá žena ráno ty dveře otevřela, spatřila ho schouleného a přitisknutého až těsně na ně. Shýbla se k němu, a jak ho laskala, hustá záplava jejích dlouhých vlasů ho celého zavalila lahodným pachem. Napotom mu přede dveře vždycky kladla kobereček, aby měl na čem spát. Přes celé ty dlouhé noci pak věděl, že ona je přímo za těmi dveřmi, a byl spokojený. Den ze dne myslil méně a méně na divočinu a víc a víc na tu ženu.
Pak najednou přišel začátek oné změny. Všude kolem něho zavládl podivný chvat a vzruch a mladá žena mu věnovala méně pozornosti. Zneklidněl. Větřil tu změnu ve vzduchu a začal pozorovat pánův obličej. Potom přišlo to ráno, velmi časné ráno, kdy mu opět navlékli pletený kožený obojek a připjali železný řetěz.
Začal chápat, co se děje, teprve až když vyšel za pánem ze dveří a octl se na ulici. Posílají ho pryč!
Náhle se pevně posadil a odmítl se hnout z místa. "Pojď, Kazane," domlouval mu muž. "No pojď přece, kamaráde." Ucouvl a vycenil bílé tesáky. Očekával švihnutí bičem nebo ránu klackem, ale nepřišlo to ani to. Pán se zasmál a odvedl ho zase zpátky do domu.
Když znovu vyšli, byla žena s nimi a při chůzi mu držela ruku na hlavě. Také jen ona ho přiměla k tomu, aby skočil velkým otvorem do ještě temnějšího vnitřku vagónu, a také ona ho přivábila až do nejtemnějšího kouta, kde ho pak pán přivázal za řetěz. Potom oba zase vystoupili a smáli se jako dvě děti.
Dlouhé hodiny potom ležel Kazan tiše a napjatě a poslouchal podivný rachot kol pod sebou. Několikrát se ta kola zastavila a slyšel venku hlasy. Konečně měl jistotu, že slyší známý hlas, a tu napjal řetěz a zakňučel. Zavřené dveře se odsunuly.
Dovnitř vlezl nějaký muž s lucernou a za ním Kazanův pán. Kazan si jich nevšímal a hleděl jen upřeně do tmy noci. Málem se utrhl, jak prudce seskočil do bílého sněhu, ale když tam nikoho nespatřil, strnul jako socha a zavětřil ve vzduchu.
Nad ním se klenuly hvězdy, na které po celý svůj život vyl, a kolem něho se prostíraly černé a tiché hvozdy a obklopovaly je jako zeď. Marně větřil po onom jednom pachu, který mu chyběl, a Thorpe slyšel hluboký tón zármutku, chvějící se v jeho huňatém hrdle. Uchopil lucernu, vyzdvihl si ji nad hlavu a zároveň v ruce pomalu povoloval řetěz. Na to znamení se ze tmy ozval hlas. Zazněl kdesi za jejich zády a Kazan se i z ruky. Viděl zář dalších luceren. A potom se znovu ozval týž hlas: "Ka-za-ne!"
Vyrazil jako blesk. Thorpe se v duchu smál, když vykročil za ním.
"Pirát stará!" zasmál se tlumeně.
Když Thorpe došel na prostranství za služebním vozem, osvětlené lucernami, spatřil tam Kazana, schouleného u nohou jeho ženy. Jakmile se vynořil z temnoty, vítězně se na něho usmála.
"Vyhrálas!" zasmál se, a to nijak rozmrzele. "Byl bych i vsadil poslední dolar, že tohle neudělá pro žádný hlas na světě. Vyhrálas! Kazane, lotře jeden, ztratil jsem tě!" Jeho tvář náhle zvážněla, když se Isabela shýbla a chystala se chopit řetězu.
"Je tvůj, Isabelo," dodal kvapně, "ale musíš ho nechat na starost mně - dokud nebudeme mít jistotu, dokud nebudeme vědět. Dej mi ten řetěz. Nevěřím mu ještě ani teď. Je to vlk. Viděl jsem ho, jak na jediné chňapnutí ukousl jednomu Indiánovi ruku. Viděl jsem ho, jak na jeden skok vyrval jinému psu krční tepnu. Je to desperát - zlý pes - přes všechno, že tak věrně stál při mně a dostal mě domů živého. Pořád mu ještě nemůžu plně důvěřovat. Dej mi ten řetěz -" Nedomluvil.
Kazan zavrčel jako divá šelma a vymrštil se na nohy. Pysky se mu odchlíply a obnažily dlouhé tesáky, hřbet se mu zježil. Thorpe vykřikl krátce na výstrahu a chvatně sáhl po revolveru u pasu. Kazan si ho vůbec nevšímal. Ze tmy se vynořila nová postava a zastavila se ve světelném kruhu, vrhaném lucernami.
Byl to McCready, který měl doprovázet Thorpa a jeho mladou ženu zpátky do tábora na červené řece, kde Thorpe vedl stavbu nové transkontinentální dráhy. Byl to urostlý muž statné postavy a hladce oholený. Bradu měl tak hranatou, že byla až brutální.
Isabele se červenobílá pletená kapuce svezla z hlavy a visela jí přes rameno. Mdlý svit luceren se odrážel od jasného temene jejích světlých vlasů. Tváře měla ruměné a její oči byly tak sytě modré jako nejmodřejší baknýšový květ a třpytily se jako démanty.
Položila ruku Kazanovi na hlavu. Poprvé se zdálo, že pes její dotek nevnímá. Stále vrčel na McCreadyho a rachotivá hrozba v jeho hrdle duněla temněji a temněji.
Thorpova žena zatahala za řetěz.
"Lehni, Kazane - lehni!" rozkázala.
"No lehni přece," zaprosila.
Při zvuku jejího hlasu pes trochu povolil.
"Lehni!" opakovala a volnou ruku mu znovu položil na hlavu. Schoulil se jí k nohám. Ale pysky měl dosud odchlípené.
Thorpe ho pozoroval. Byla mu divná ta smrtelná nenávist, která šlehala z jeho vlčích očí, a pohlédl na MeCreadyho. Hřmotný vůdce zatím rozvinul svůj dlouhý psovodský bič. Do tváře se mu vloudil zvláštní výraz. Díval se upřeně na Kazana. Pojednou se naklonil kupředu, oběma rukama podepřen o kolena, a na několik napjatých okamžiků jako by úplně zapomněl, že přemítavé modré oči Isabely Thorpové hledí na něj.
"Hu-húš, Pedro - na něj!"
Ta dvě slůvka - na něj - se učili jedině psi ve službách Severozápadní jízdní policie. Kazan se nehnul.
McCready se zase vzpřímil a s rychlostí blesku vyslal dlouhou žílu svého biče hadovitě do vzduchu, až práskla nocí jako výstřel z pistole. "Na něj, Pedro - na něj!"
Chrčení v Kazanově hrdle zesílilo v dravé vrčení, ale na těle se mu nepohnul jedinký sval. McCready se obrátil k Thorpovi.
"Byl bych od minuty odpřisáhl, že toho psa znám," pravil. "Jestli to je Pedro, tak je zlý!"
Thorpe sáhl po řetězu a chopil se ho. Pouze žena spatřila pohled, který se na okamžik zjevil v McCreadyho tváři. Až jí z něho přejel mráz po těle.
Před několika minutami, když vlak prvně zastavil v Les Pas, podala tomu muži ruku a přitom spatřila týž pohled. Ale třebaže se otřásla, připamatovala si současně mnohé, co jí manžel vyprávěl o zálesácích. Naučila se je mít ráda, obdivovat jejich odvážnou drsnou mužnost a oddané srdce ještě dříve, než si ji přivedl mezi ně. A ve snaze překonat ten pocit strachu a nechuti, který v ní ten nový psovod jejího manžela vzbudil, najednou se na McCreadyho usmála.
"Nemá vás rád," vyčetla mu s vlídným úsměvem.
"Nechcete se s ním spřátelit?"
Táhla Kazana k němu, ale Thorpe nepouštěl konec řetězu z ruky. Jak se tak skláněla k psovi, McCready k ní z boku přistoupil.
"Jste kurážná," řekl. "Toho bych se já neodvážil. Ukousl by mi ruku."
Vzal si od Thorpa lucernu a odváděl je k úzké pěšině ve sněhu, která odbočovala od železniční trati. Kus hlouběji v hustém smrkovém lese se skrýval tábor, z něhož Thorpe před čtrnácti dny odejel. Místo jednoho stanu, který doposud sdílel se svým vůdcem, tam nyní stály stany dva. Před nimi plápolal velký oheň.
Blízko ohně stály dlouhé saně a kolem spatřil Kazan tmavá těla a světélkující oči svých druhů ze spřežení, přivázaných ke stromům právě na obvodu světelného kruhu ozářeného ohněm. Stál strnule a bez hnutí, mezitím co ho Thorpe uvazoval k saním. Znovu byl zase ve svých lesích - a jako vedoucí pes spřežení. Jeho paní se smála a radostně tleskala rukama vzrušením z podivného neznámého a nádherného života, který od nynějška bude sdílet.
Thorpe prudce odhrnul plachtový závěs jejich stanu a žena vešla dovnitř první. Vůbec se neohlédla. Nepromluvila na Kazana jediné slovo. Zakňučel a potom otočil své červené oči na McCreadyho. Ve stanu Thorpe říkal:
"Mrzí mě, Isabelo, že starý Smrk nechtěl jet s námi zpátky. Odvezl mě sem, ale za nic na světě, z lásky ani za peníze, jsem ho nemohl přimět k tomu, aby se mnou zase šel zpátky tam. Je to Indián z misie a dal bych za to měsíční plat, abys ho viděla, jak to dovede se psy. Tomuhle McCreadymu tak docela nedůvěřuju. Je to prý divný pavouk, říkal mi zdejší přednosta stanice, a lesy zná jako své boty. Ale psi nemají cizí lidi rádi. Kazanovi k srdci nepřiroste, ani za mák ne, za to ručím!"
Kazan zaslechl ženin dívčí hlas a strnul jako socha a nehnutě mu naslouchal. Neslyšel ani neviděl McCreadyho, když ten se k němu zezadu přikradl.
Mužův hlas mu zazněl za zády nečekaně jako výstřel: "Pedro!"
V mžiku se Kazan přikrčil, jako kdyby ho byl šlehl bič. "Tentokrát jsem tě nachytal - viď, neřáde jeden!" zašeptal McCready, tvář ve světle ohně podivně bledou.
"Změnil jsi jméno, co? Ale nachytal jsem tě viď?"
— 2 —
Kapitola 3
McCready splácí dluh
Dlouhou dobu po tom, kdy pronesl tato slova, seděl McCready mlčky u ohně. Hledě upřeně na Kazana, a odvrátil-li od něho chvílemi oči, stalo se tak pokaždé jen na krátký okamžik. Po čase když měl jistotu, že Thorpe a Isabela se již uložili k spánku, zamířil do svého stanu a vrátil se odtamtud s láhví whisky. Příští půl hodiny vytrvale popíjel. Potom přešel k saním a posadil se na jejich konec z dosahu Kazanova řetězu.
"Nachytal jsem tě, viď?" opakoval a v lesku jeho očí se začal jevit účinek lihoviny.
"Rád bych věděl, kdo ti změnil jméno, Pedro. A jak k tobě k sakru přišel on! Ho, ho, kdybys tak mohl mluvit -"
Zaslechli ze stanu Thorpův hlas a McCready sebou škubl a napřímil se. Zrudl náhle v tváři a vstal a zastrčil plochou láhev do kapsy kabátu. Obešel oheň, po špičkách se opatrně vplížil do stínu stromu u Thorpova stanu a tam dlouhou chvíli postál a poslouchal. Byla půlnoc, než zašel do svého stanu. V teple ohně se Kazanovi pomalu zavřely oči. Dřímal neklidně a mozkem mu vířily zmatené vidiny. Jednu chvíli bojoval, a tu klapal čelistmi. Jindy se zas vzpíná na uvázaném řetěze, ale McCready nebo jeho velitel, byli právě o kousíček dál, než kam dosáhl. Opět cítil něžný dotyk té dívčí ruky a slyšel líbezný hlas mladé ženy, kterak zpívá jemu i jeho pánovi, a tu se jeho tělo chvělo a škubalo vzrušením, jaké ho v ten večer uchvátilo. A hned se zase obraz změnil. Uháněl v čele nádherného spřežení - šesti psů Královské severozápadní jízdní policie - a jeho pán na něho volal Pedro! A znovu se scéna vystřídala. Byli v táboře. Jeho pán, mladý člověk s hladkou tváří, pomáhal ze saní jinému muži, který měl ruce vpředu svázané divnými černými kruhy. Čas zase trochu pokročil - a nyní ležel u velkého ohně. Jeho pán seděl naproti němu, zády obrácený ke stanu, a jak se tak na něj díval, vyšel ze stanu ten muž s černými kruhy - jenže teď už ty kruhy neměl, jeho ruce byly volné a v jedné držel silný klacek. Uslyšel strašlivý úder klacku, jak dopadl na pánovu hlavu - a rána ho probudila z jeho nepokojného spánku. Vyskočil prudce na nohy, hřbet naježený a se zlostným zavrčením z hloubi hrdla. Oheň zatím pomalu dohoříval, až téměř pohasl, a tábor se stápěl v šeravé temnotě, která předchází úsvitu. V onom šeru viděl Kazan McCreadyho. Opět stál blízko u stanu Thorpových, a Kazan teď věděl, že to je muž, který měl kdysi ty černé železné kruhy na rukou, a ten že ho také bil bičem i klackem mnoho dlouhých dní potom, co zabil jeho pána. McCready to hrozivé hrdelní zavrčení zaslechl a rychle se zase vrátil k ohni. Začal si hvízdat a shrnovat poloshořelá dřeva dohromady, a jakmile oheň znovu vzplanul, volal na Thorpa a Isabelu, aby je probudil. Po několika minutách se ze stanového vchodu vynořil Thorpe a po něm vyšla i jeho žena. Rozpuštěné vlasy jí splývaly v bohatých zlatých vlnách kolem ramen, a když se posadila na saně, blízko ke Kazanovi, začala si je pročesávat kartáčem. McCready se k ní zezadu přiblížil a přebíral se v nákladu přivázaném na saních. Skokem hbitějším než rys se pes vymrštil na celou délku řetězu přes saně. McCready jen taktak uskočil včas a náraz, když se řetěz úplně napjal, strhl Kazana zpátky a stranou tak, že bokem vrazil do ženy. Thorpe se ohlédl právě včas, aby ještě zahlédl konec skoku. Byl přesvědčen, že Kazan skočil po Isabele, a jak byl zděšený, nevyklouzlo mu ze rtů ani slovo, ani výkřik, když ji spěšně vlekl z místa, kde se napolo zvrátila přes saně. Viděl, že není zraněna, a sáhl po revolveru. Ten však měl v pouzdře ve stanu. U nohou mu ležel McCreadyho bič a v tom chvilkovém rozběsnění ho Thorpe popadl a vrhl se na Kazana.
Pes se choulil ve sněhu. Nepokoušel se ani utéci, ani útočit. Pamatoval se, že pouze jednou v životě dostal takové bití, jakým ho nyní častoval Thorpe. Ale neuklouzlo mu ani zakňučení, ani zavrčení. A tu se k ním náhle rozběhla jeho paní a zachytila bič, který Thorpe právě zdvihl nad hlavu.
"Už ani ránu!" vykřikla a něco v jejím hlase muže zadrželo, že již neuhodil.
McCready neslyšel, co v tom okamžiku řekla, ale do Thorpových očí se vloudil podivný výraz a muž beze slova následoval ženu do jejich stanu.
"Kazan neskočil po mně," šeptala a celá se přitom chvěla náhlým vzrušením. Tvář jí zbělela jako plátno.
"Ten člověk stál za mnou," pokračovala s rukou zaťatou do manželovy paže.
"Kazan si musel myslet, že ten tvůj vůdce mi chce nějak ublížit. Tomu psovi se McCready nelíbí a ani já mu nedůvěřuju. Mám takový divný pocit, že McCready a Kazan se už někdy setkali. Mě by nekousl. Má spadeno na něho! Něco - něco tady není v pořádku -"
Téměř vzlykala a Thorpe si ji přitiskl pevně do náruče.
"Nepřemýšlel jsem o tom ještě - ale divné to je," pravil.
"Neříkal McCready něco, jako že toho psa zná? Je to možné. Třeba měl Kazana už jednou dřív a zacházel s ním tak krutě, že na to ten pes nezapomněl. Zítra se to dovím. Ale dokud to nebudu vědět - slíbíš mi, že se nebudeš ke Kazanovi přibližovat?"
Isabela mu to slíbila.
Když opět vyšli ze stanu, zdvihl Kazan svou velkou hlavu. Palčivé šlehy biče mu zavřely jedno oko a z tlamy mu kapala krev. Isabela tiše zavzlykala, ale nešla k němu blíž. Napůl oslepený věděl, že jeho paní ukrátila jeho muka, a slabě zakňučel a zavrtěl huňatým ocasem ve sněhu. Ještě nikdy se necítil tak ubohý jako celé ty dlouhé lopotné hodiny, které toho dne následovaly, když svým druhům razil cestu do nitra Severu. Jedno oko měl zavřené a plné palčivého ohně a tělo měl bolavé od šlehů pletenou žílou. To však, co způsobilo, že zasmušile věšel hlavu, a co odňalo jeho tělu onu bystrou pohotovou čilost a hbitost vůdčího psa, velitele svých druhů ve smečce, nebyla tělesná bolest. Byl to jeho duch, poprvé v jeho životě zlomený. Zbil ho McCready, kdysi dávno - nyní ho zbil i jeho pán - a po celý ten den mu jejich hlasy zněly v uších rozlíceně a mstivě. Ale nejvíc ze všech mu ublížila jeho paní. Pečlivě se ho stranila, stále se držela opodál z dosahu jeho postraňků. A když udělali zastávku k odpočinku nebo večer opět rozbili tábor, dívala se na něho divným a přemítavým pohledem a nepromluvila. I ona byla ochotna ho zbít. Byl o tom přesvědčen, a proto se od ní plouživě odvrátil a schoulil se na břiše ve sněhu. U něho zlomený duch znamenal zlomené srdce, a té noci se skryl v jednom z nejtemnějších stínů kolem táborového ohně a prožíval svůj žal sám. Nikdo nevěděl, že je to žal - leda snad sama žena. Nepřiblížila se k němu. Nepromluvila na něj. Ale bedlivě ho sledovala - a nejbystřeji ho pozorovala, když se díval na McCreadyho. Později, když Thorpe a jeho žena se již odebrali do svého stanu, začalo sněžit a to, jak sníh účinkoval na McCreadyho, Kazana mátlo. Muž zneklidněl a často pil z ploché láhve, z níž si přihýbal už minulý večer. V záři ohně byla jeho tvář stále rudější a rudější a Kazan viděl nápadný lesk jeho zubů, když muž upřeně civěl na stan, v němž spali Thorpovi. Znovu a znovu přistupoval vůdce docela blízko k jejich stanu a poslouchal. Dvakrát zaslechl nějaký pohyb. Naposledy to byl zvuk Thorpova hlubokého oddychování. McCready se chvatně vrátil k ohni a obrátil obličej přímo vzhůru k obloze. Chumelilo se tak hustě, že když zase sklonil hlavu, mžoural a musil si protřít oči. Potom zašel do šera za osvětleným kruhem a shýbl se nízko nad stopu, kterou před několika hodinami vyryly saně. Byla padajícím sněhem téměř úplně zaváta. Ještě hodinu, a nebude po stopě ani památky - nic, co by nazítří mohlo komukoli, kdo by tudy procházel, prozradit, kudy jeli. Do rána přikryje sníh všechno, i oheň, když ho nechá vyhasnout. Nikdo se jaktěživo nedoví - co se stalo s Thorpovými. Pojednou vůdce vstal a vrávoravě zašel do tmavého lesa. Když se vracel, přinášel si tlustý klacek! Opřel si ho svisle o strom. Potom ze saní vzal lucernu a rozsvítil ji. A s lucernou v ruce přistoupil ke vchodu do stanu Thorpových.
"Hej, Thorpe - Thorpe!" zavolal. Nikdo neodpovídal.
Dobře slyšel, jak Thorpe oddychuje. Maličko poodhrnul stanový závěs a zesílil hlas. "Thorpe!"
Ještě stále se ve stanu nic nehýbalo a muž rozvázal kalouny závěsu a strčil lucernu dovnitř. "Hej, Thorpe! - Thorpe!" zavolal znovu.
Tentokrát Thorpe odpověděl: "Co je - to jste vy, McCready?"
McCready znovu trochu poodhrnul závěs a mluvil tlumeným hlasem.
"Ano, já. Mohl byste na okamžik ven? Hloub v lese se něco děje. Neprobuďte ženu!"
Kousek ustoupil a čekal. Za minutu vyšel Thorpe potichu ze stanu.
McCready ukázal do husté smrčiny. "Přísahal bych, že někdo slídí kolem tábora," řekl.
"Určitě jsem před pár minutami tamhle kousek dál viděl nějakého mužského, když jsem si šel pro dřevo. Dnes je nádherná noc na kradení psů! Tumáte - neste tu lucernu! Jestli mě čistě nemámil zrak, jistě najdeme ve sněhu stopu."
Podal Thorpovi lucernu a sám se chopil svého silného klacku.
Kazanovi se užuž dralo z hrdla hluboké zavrčení, ale zdusil je a spolkl. Chtěl vztekle zavrčet na výstrahu a vzepnout se na celou délku řemenu, ale věděl, že kdyby to udělal, vrátili by se a zbili by ho. Zůstal tedy tiše ležet, jen se třásl a chvěl a slabounce kňučel. Díval se za nimi, až zmizeli - a potom čekal - poslouchal. Konečně uslyšel křupat sníh. Nepřekvapilo ho, když viděl, že se McCready vrací sám. Očekával, že přijde zpátky sám - neboť již věděl, co takový klacek znamená! Avšak McCreadyho tvář byla teď smrtelně bledá. Byl bez klobouku, ale klacek měl v ruce dosud. Při pohledu na klacek se Kazan vplížil hlouběji do stínu. A teď se ten člověk blížil ke stanu Thorpových. Již stál u odhrnutého závěsu jejich stanu. Jak se tak Kazan choulil v hlubokém stínu, snažil se vystihnout význam všeho toho podivného, co se právě kolem něho dálo. Proč odešel jeho pán s McCreadym do lesa? Proč se pán nevrátil? Ví ta žena, že její muž -? Náhle se pes začal třást. Hluboké vrčení se mu dralo z hrdla. Ze stanu se ozval milovaný hlas té zlatovlasé ženy. Usilovně se snažila, aby na sobě nedala znát strach, když spatřila toho smyslů zbaveného muže s klackem v ruce.
"Co tady děláte, McCready? Co to znamená, taková dotěrnost? Kde je můj muž? Ztratil jste snad úplně rozum? Ať už jste ze stanu venku - okamžitě!"
Ale muž neodcházel. V náhlé zuřivosti se Kazan prudce vztyčil, hřbet napjatý a naježený, údy toporné. Skočil divoce směrem ke stanu. Řemen ho zadržel a zdusil mu vzteklé zavrčení v hrdle. Ona volá jeho pána a spolu s jménem jeho pána volá i jeho!
"Kazane - Kazane!"
Znovu skočil a řemen ho strhl na záda. A podruhé a potřetí skočil na délku řemene do tmy noci a pletený kožený obojek kolem krku se mu zařízl do masa jako nůž. Na okamžik ustal a lapal po dechu. Potom se zběsilým zavrčením znovu vrhl celou váhu těla proti síle napjatého řetězu. Něco prasklo - poutko u obojku povolilo. Několika skoky dostihl Kazan stanu. Se vzteklým zavrčením se vymrštil a již visel McCreadymu na hrdle. Hned první stisk jeho mocných čelistí znamenal smrt, ale to nevěděl. Věděl jen tolik, že tam je jeho paní a že bojuje za ni. Ozval se jediný dusivý, chrčivý výkřik, který skončil strašlivým vzlyknutím - to McCready. Muž se zvrátil s kolenou na záda a Kazanovy tesáky se zahryzávaly do nepřítelova hrdla ještě hlouběji - cítil teplou krev. Tu začala na psa volat jeho paní. Tahala ho za huňatý krk. Ale dlouho nechtěl pustit, do čeho se zahryzl - dlouho, velmi dlouho. Když svou kořist konečně pustil, jeho paní pohlédla na bezvládného muže na zemi a zakryla si rukama obličej. Potom vtáhla Kazana do stanu a zhroutila se na pokrývky. Ležela hrozně klidně a tiše. Obličej i ruce měla studené a Kazan je něžně očichával. Oči měla zavřené. Přitulil se těsně k ní, se svými pohotovými čelistmi obrácen k mrtvému těsně před stanem. Proč je tak klidná, tichá? přemítal zvědavě. Uběhla dlouhá doba, než sebou pohnula. Potom otevřela oči. Její ruka se ho dotkla. Vtom zaslechl venku kroky. Byl to jeho pán, a Kazan, v záchvatu onoho starého strachu - strachu z klacku - rychle přeběhl do vchodu. Ano, tam ve světle ohně je jeho pán - a v ruce drží klacek. Přicházel pomalu, s každým krokem div nepadl a obličej měl rudý od krve. Ale má ten klacek! Znovu ho zbije - strašlivě ho zbije za to, že ublížil McCreadymu. A tak Kazan vyklouzl tiše zpod stanu a odplížil se do hlubokého stínu. Z šera husté smrčiny se ohlédl a slabé zakňučení plné lásky a smutku, které se mu dralo z hrdla, se v něm tiše rozplynulo. Teď by ho už bili pořád - po tomhle pořád. I ona by ho bila. Uštvali by ho, a až by ho našli, bili by ho. Od jasné záře ohně otočil svou vlčí hlavu do hloubi lesa. Tam v tom šeru nejsou žádné klacky, žádné palčivé šlehy bičem. Tam ho nikdy nenajdou. Ještě jednou na okamžik zaváhal. A potom se stejně tiše jako jeden z oněch divokých tvorů, jejichž krev mu zčásti proudila v žilách, odkradl do černi hluboké noci.
— 3 —
Šedka už nebyla ve svitu měsíce. U samé rozsedliny mezi oběma skalisky ležela bezvládná a mrtvá tělíčka tří štěňátek. Rys je roztrhal na kusy. S žalostným kňučením přistoupil Kazan k oběma balvanům a strčil mezi ně hlavu. Tam ležela Šedka a stýskala si svým strašlivým vzlykavým nářkem. Vlezl k ní a začal jí olizovat krvácející plece a hlavu. Po celý zbytek dne skulila bolestí. Když se rozbřesklo, dovlekla se ven k neživým tělíčkům na skále.
A tu teprve Kazan spatřil strašlivé rysovo dílo. Šedka byla slepá - nikoli na den nebo na noc, ale slepá navždycky.
— 4 —
