KAPITOLA DEVÁTÁ
Seděl jsem nahoře na stromě a pozoroval haciendu. Za závěsy na oknech obývacího pokoje bylo světlo. Čas od času tamtudy přešel stín. Pofferi, pak Jones. Ostatní část domu byla temná. Nic se nedělo, ale já čekal, dokud světlo nezhaslo a neobjevilo se jiné ve dvou ložnicích. Počkal jsem, až i toto světlo zhaslo, pak jsem slezl dolů a šel do chaty.
Zatímco jsem hlídal, procvičoval jsem důvtip. Zavrhl jsem prvotní nápad navštívit Nancy, až bude po všem, a nadhodit, že já jsem ten chlápek, který ji zachránil, a uvítal bych proto nějakou finanční odměnu. Připomněl jsem si, že jsem se pokoušel vytáhnout z ní peníze. Nebude tedy přátelsky naladěna, až přijde chvíle, abych se na ni uctivě usmál.
Barte, chlapče, řekl jsem si, budeš si muset vymyslet jinačí způsob, jak se s ní sblížit. Tomu se bude muset napomoct, aby to vyšlo. Musíš o tom ještě hodně uvažovat.
Natáhl jsem se na gauč v obýváku, pustil se do sendvičů s hovězím, které mi připravil Jarvis, a zamýšlel jsem se nad tím, až mi v mozku začalo harašit. Asi ve čtvrt na tři jsem došel k proveditelnému řešení a podrobil je analýze. Usoudil jsem, že nemá trhlinu, poplácal jsem se po zádech a usnul.
Probudil jsem se, když záclonami ke mně proniklo slunce. Bylo půl osmé. Vzchopil jsem se, osprchoval se, oholil a oblékl, vyšel ven do teplého vzduchu a vyhlížel jsem Jarvise, aby mi přinesl snídani.
Když přišel, tvářil jsem se jako bdělý strážce, který hlídal celou noc.
Zeptal jsem se na našeho cvoka.
“Pořád je velice rozčilený, pane Andersone,” řekl Jarvis, když dával na stůl přeplněný podnos. “Udržuju ho pod sedativy.”
“To je to nejlepší,” pochválil jsem ho, když jsem se posadil k jídlu. Byly tu lívanečky, klobásky, šunka na grilu a kopec smažených vajíček.
Když jsem jedl, Jarvis seděl vedle mě. Hovořil o svém příteli Washingtonu Smithovi. Poslouchal jsem a mnohokrát smutně potřásl hlavou, ale to povídání mi nebránilo v jídle.
“To je něco, co nedovedu pochopit,” pravil Jarvis. “Lidi, kteří jsou tak bohatí, že mohou zaměstnávat sloužící, jsou nevypočitatelní. Být propuštěn po patnácti letech služby! To je hanebnost!”
Přitakal jsem, že to hanebnost je, dopil jsem kávu a pak Jarvisovi poklepal na rameno.
“Nedovedu si představit, že by to potkalo vás, pane Jarvisi.”
“Pevně věřím, že mě to nepotká, ale i pan Herschenheimer je nevypočitatelný.”
Zvedl podnos a odešel. Já kráčel k svému stromu, vylezl do koruny a obhlížel haciendu. Na prahu hlavního vchodu stál Josh Jones a kouřil. Kolem beder měl jako cowboy pás, na němž byla zavěšena nepříjemná pětačtyřicítka. Pozoroval jsem ho, ukryt v listí stromu. Stále tam stál, vdechoval teplý vzduch, nehýbal se a vypadal hrozivě. Uvědomil jsem si, že Coldwella a jeho lidi nečeká piknik, až sem vtrhnou.
Po chvíli ustoupil Jones do domu a zavřel dveře. Čekal jsem, ale už se nic nedělo. Byl bych rád věděl, co je s Nancy.
Patrně je, jako náš cvok, omámená sedativy.
Když bylo půl dvanácté, vrátil jsem se do chaty a čekal na Carla, aby mě vystřídal. A jakmile přijel, nasedl jsem do auta a rozjel se ke kanceláři Mela Palmera.
Palmerova sekretářka byla svůdně vypadající kočka s tizianovým přelivem a s poprsím, které by mohlo způsobit, že by si královská garda popletla stejnokrok. Podívala se na mě jako na švába v polévce.
“K panu Palmerovi,” řekl jsem a svůdnicky se na ni usmál. “Bart Anderson.”
“Máte sjednanou schůzku, pane Andersone?” Zůstala chladná a vzdálená jako měsíc.
“Jenom mě ohlaste. Nic si nepotřebuju sjednávat.”
Zaváhala, pak vstala ze své židle za psacím stolem a odešla do hlavní kanceláře. Krásně vrtěla zadkem, což mě vždycky vzrušuje.
Pak se zas objevila ve dveřích a pohodila hlavou.
“Pan Palmer vás přijme.”
Když jsem šel kolem ní, má pravice mimoděk zabloudila, ale to se té dívce stalo zřejmě nesčetněkrát, takže má ruka nic nenahmátla.
Palmer, trůnící za velikánským doutníkem, se na mě zadíval nechápavě.
“Oč běží, Andersone?”
Vybral jsem si pohodlnou židli a usadil se.
“O vaši klientku paní N…
