Za několik týdnů toho mnoho nenaspal. Když se ráno vzbudil, chlapec tam nebyl; sedl si a držel revolver, pak vstal a hledal ho, ale nikde chlapce neviděl. Obul se a šel na kraj lesa. Na východě matný rozbřesk. Cizí slunce už započalo svou mrazivou pouť. Najednou uviděl chlapce, jak k němu pádí přes pláň. Táto, křičel. V lese je vlak.
Vlak?
Ano.
Opravdickej vlak?
Ano. Pojď se podívat.
Nešel jsi až k němu, že ne?
Ne. Jenom kousek. Tak už pojď.
Nikdo tam není?
Ne. Myslím, že ne. Hned jsem pro tebe běžel.
Je tam lokomotiva?
Je. Velká dieselová.
Přešli pláň a za ní pokračovali lesem. Koleje na náspu vedly z otevřené krajiny a mířily do lesa.Lokomotiva byla vlastně elektrická a za ní osm nerezových osobních vagonů. Chytil chlapce za ruku. Jen si tady sedneme a budeme se pořádně dívat.
Seděli na svahu a čekali. Nic se nehýbalo. Podal revolver chlapci. Vem si ho, táto, ty, řekl chlapec.
Ne. To jsme si nedohodli. Koukej si ho vzít.
Chlapec seděl s revolverem na klíně a muž zatím šel po cestě; zastavil se a díval se na vlak. Přešel přes koleje a šel podél vagonů. Když se zase objevil za posledním vagonem a zamával na chlapce, aby šel k němu, ten vstal a uložil si revolver do pouzdra na opasku.
Na všem popílek. V uličkách odpadky. Na sedadlech otevřené kufry – už hodně dávno je někdo sundal z horní mřížky a vybrakoval. V jídelním voze našel štos papírových talířů; sfoukl z nich prach a strčil si je do bundy. Víc užitečného tam nebylo.
Jak se sem, tati, ten vlak dostal?
Nevím. Nejspíš ho někdo vezl na jih. Víc lidí. Tady jim zřejmě došlo palivo.
Stojí tu už dlouho?
Ano. Řekl bych, že ano. Hodně dlouho.
Prošli posledním vagonem a pak po kolejích došli k lokomotivě a vyšplhali se na můstek. Rez a odlupující se nátěr. Otevřeli dveře do kabiny; muž sfoukl popílek ze strojvůdcova sedadla a posadil chlapce k řízení. Přístrojová deska byla velice jednoduchá. Řízení vlastně spočívalo jen v tom, že se dopředu posunula páka regulátoru. Muž začal vydávat zvuky jedoucího vlaku, předváděl houkání, ale vlastně nevěděl, jestli to chlapci něco říká. Pak už se jen dívali špinavým oknem na koleje zahýbající do zarostlé pustiny. Možná každý z nich zahlédl jiný svět, ale v jednom měli jasno oba. Že se tam ten vlak celé věky bude pomalu rozpadat a žádný další už nikdy nepojede.
Půjdeme, tati?
Ano. Ovšemže půjdeme.
U silnice teď občas vídali kamenné mužiky. Byly to značky kočovníků, pozapomenuté vzorce. Už dlouho je neviděl, na severu byly běžně – na cestách vedoucích z vypleněných měst. Zoufalé vzkazy nejbližším osobám, ztraceným a mrtvým. Tou dobou už byly všechny obchody s potravinami prázdné a po kraji se vraždilo všude. Záhy už svět obývali převážně jen chlapi, co vám před očima snědí dítě, a města ovládly ušmudlané plenící bandy; lidé se hrabali v troskách a svítily jim jen zuby a oči, když pak ze sutin vylezli a v kusech nylonové sítě si nesli očouzené neoznačené konzervy – jako by nakupovali v pekelném krámu. Ulicemi vál jemný černý prášek, jako když při mořském dně sépie vypustí barvu, a zima zalézala všude. Brzy se stmívalo a sběrači odpadků s baterkami při chůzi po dně hlubokých městských kaňonů nechávali v navátém popílku hebké otisky, které se za nimi hned tiše zavíraly jako oči. Na venkovských silnicích poutníci klesali a padali a umírali a matná, v oblacích zahalená Země dál obkružovala Slunce a zase se vracela – právě tak beze stopy a anonymně jako v té pradávné temnotě všechny její bezejmenné sestry.
K moři to bylo ještě hodně daleko, ale se zásobami už byli téměř na dně. Kraj úplně vyrabovali už před řadou let: v domech a budovách podél silnice nenacházeli vůbec nic. U benzinové pumpy našel telefonní seznam; jméno města si tužkou zapsal na mapu. Seděli na obrubníku před budovou a jedli krekry; nemohli na mapě to město najít. Přeskupil jednotlivé listy a zase hledal. Nakonec chlapci to město ukázal. Byli asi o osmdesát kilometrů západněji, než si myslel. Namaloval na mapu panáčky. To jsme my, ř…
