Cesta (Cormac McCarthy)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Vzbudil se nad ránem – z ohně už byly jen žhnoucí uhlíky a vydal se k silnici. Všude světlo. Jako by se ztracené slunce konečně vracelo. Oranžový sníh se tetelil. Lesní požár postupoval po hořlavých hřebenech nad nimi, proti zamračené obloze se plameny mihotaly jako polární záře. I když byla hrozná zima, stál tam velmi dlouho. Ta barva v něm probudila něco dávno zapomenutého. Udělat si seznam důležitých úkolů. Odrecitovat báseň. Nezapomenout.

 

Ochladilo se. Takhle vysoko v horách není nikde žádný pohyb. Nad silnicí se vznášel těžký pach kouře ze spáleného dřeva. Tlačil vozík sněhem. Každý den několik kilometrů. Netušil, jak je to ještě daleko do průsmyku. Jedli velmi málo, pořád měli hlad. Stál a hleděl do kraje. Hluboko pod nimi řeka. Kolik už ušli?

 

Zdálo se mu, že je nemocná a on o ni pečuje. Jako by ten sen byl o obětování se, ale tak to nevnímal. Ve skutečnosti se o ni nestaral a ona umřela sama kdesi v temnotě a už není žádný další sen ani jiný bdělý svět a ani jiný příběh, co by se dal vyprávět.

 

Na téhle silnici nejsou Bohem oslovení lidé. Ti jsou pryč a já tu zůstal a oni si s sebou odnesli svět. Otázka: Jak se liší, co nikdy nebude, od toho, co nikdy nebylo?

 

Tma neviditelného měsíce. Noci jsou teď jen o něco méně černé. Za dne zapuzené slunce krouží kolem země jako truchlící matka s lampičkou.

 

Lidé sedící za rozbřesku na chodníku, napůl obětovaní, zachumlaní do oblečení, kouří. Jako nepovedená hromadná sebevražda nějaké sekty. A ostatní jim přijdou ještě na pomoc. Do roka hořely na horách ohně a ozývaly se pomatené písně. Křik vražděných. Za dne byla podél silnic vidět těla nabodnutá na kůly. Co ti lidé kdy provedli? Říkal si, že v dějinách snad dokonce bylo víc trestu než zločinu, ale moc ho to neuklidňovalo.

 

Vzduch byl řidší, takže si říkal, že nejvyšší bod cesty už nemůže být daleko. Možná zítra. Jenže přešel zítřek a nic. Už nesněžilo, ale stejně bylo na silnici sněhu patnáct centimetrů a tlačit vozík do prudkého kopce bylo hodně namáhavé. Říkal si, že tam budou muset vozík nechat. Kolik toho unesou na zádech? Stál a hleděl na holé svahy. Popílek padal na sníh, až už byl úplně černý.

 

V každé zatáčce se zdálo, že už je průsmyk těsně před nimi, a pak se jednoho večera zastavil, rozhlížel se kolem a to místo poznal. Rozepnul si bundu u krku, sundal kapuci a poslouchal. Vítr hvízdal v ohořelých tsugách. U vyhlídky prázdné parkoviště. Chlapec mu stál po boku. Za jedné dávné zimy tam on takhle stál se svým otcem. Co je to, tati? zeptal se chlapec. Průrva. Je to prostě průrva v horách.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 7. 10. 2024