Té noci spal přitisknutý k otci a objímal ho, ale když se ráno probudil, otec byl studený a ztuhlý. Dlouho u něho seděl a plakal; pak vstal a lesem došel na silnici. Když se vrátil, klekl si vedle otce, držel ho za studenou ruku a pořád opakoval jeho jméno.
Zůstal u něho tři dny, a potom se vydal k silnici; díval se dopředu a pak odkud přišli. Někdo se k němu blížil. Chtěl se otočit a zmizet v lese, ale neudělal to. Jenom tam stál na silnici a čekal s revolverem v ruce. Všemi dekami přikryl otce; byla mu zima a měl hlad. Muž, který se objevil na silnici, na sobě měl šedožlutou lyžařskou bundu. Na rameni mu na spleteném koženém řemínku vzhůru nohama visela puška, také měl nylonový náramenní pás s náboji. Veterán dávných šarvátek, vousatý, na tváři jizva a zlomená lícní kost, jedno oko se mu někde toulalo. Když promluvil, pusa se mu divně hýbala; pokřivený úsměv.
Kde je ten muž, co jsi s ním byl?
Umřel.
Byl to tvůj otec?
Jo, byl to táta.
To mi je moc líto.
Nevím, co mám dělat.
Nejspíš bys měl jít se mnou.
A patříte k hodnejm?
Muž si sundal kapucu, takže mu bylo víc vidět do obličeje. Měl dlouhé, zcuchané vlasy. Podíval se na oblohu. Jako by na ní bylo něco vidět. Pak se podíval na chlapce. Jo, řekl. Patřím k hodnejm. Nechceš ten revolver dát pryč?
Nesmím ho nikomu dát. Za žádných okolností.
Já ho nechci. Jen se mi nelíbí, že na mě míříš.
Tak jo.
Kde máš věci?
My moc věcí nemáme.
Máš spacák?
Ne.
Co teda máš? Nějaký deky?
Táta je jima přikrytej.
Pojď mi ho ukázat.
Chlapec se nepohnul. Muž ho pozoroval. Poklekl na jedno koleno; sundal si pušku z ramene a opřel se o ni. Patrony zastrkané do pásu si naplnil sám; byly zalepené voskem. Muž byl cítit ohněm. Tak hele, řekl. Máš dvě možnosti. Mluvili jsme o tom, jestli za tebou vůbec mám jít. Můžeš tu zůstat s tátou a umřít, nebo můžeš jít se mnou. Jestli tu zůstaneš, nesmíš na silnici. Nechápu, jak jste došli až sem. Ale měl bys jít se mnou. Bude ti dobře.
A jak si můžu bejt jistej, že patříte k hodnejm?
Jistej si bejt nemůžeš. Budeš to muset risknout.
Nesete oheň?
Cože?
Jestli nesete oheň?
Mluvíš trochu z cesty, co?
Nemluvím.
Jenom trošku.
To jo.
To nevadí.
Takže jo?
Co jo? Jestli neseme ten oheň?
Ano.
Jo. Neseme.
Máte děti?
Máme.
Máte malýho kluka?
Máme malýho kluka a malou holku.
Kolik mu je?
Asi jako tobě. Možná je o trošku starší.
A nesnědli jste je.
Ne.
Vy lidi nejíte.
Ne. Lidi nejíme.
A já můžu s váma?
Ano. Můžeš.
Tak teda jo.
Tak jo.
Zašli do lesa; muž si přidřepl a díval se na šedou, zuboženou postavu pod nakloněným kusem překližky. Víc dek nemáte?
Ne.
A tohle je tvůj kufr?
Ano.
Narovnal se. Podíval se na chlapce. Vrať se teď na silnici a tam na mě počkej. Přinesu deky a všechno.
A co můj táta?
Co s ním?
Přece ho tu nemůžeme nechat.
Ale můžeme.
Nechci, aby ho někdo viděl.
Nikdo tu není.
Můžu ho přikrýt listím?
Vítr listí odfouká.
A nemůžeme ho přikrejt dekou?
Udělám to. Teď už běž.
Tak jo.
Čekal na silnici; muž vyšel z lesa s kufříkem a dekami přehozenými přes rameno. Jednu z nich podal chlapci. Na, řekl. Zabal se do ní. Jsi zmrzlej. Chlapec mu chtěl dát revolver, ale muž si ho nevzal. Jen si ho nech, řekl mu.
Tak jo.
Umíš s ním střílet?
Ano.
To je dobře.
A co můj táta?
Nic víc pro něho udělat nemůžeme.
Asi se s ním chci ještě rozloučit.
Zvládneš to?
Jo.
Tak do toho. Počkám na tebe.
Vrátil se do lesa a klekl si u otce. Byl zabalený do deky – jak to ten muž slíbil. Chlapec ho neodkryl; seděl vedle něho, plakal a nemohl přestat. Plakal hodně dlouho. Budu s tebou mluvit každý den, zašeptal. A nikdy nezapomenu. Ať se stane cokoliv. Pak vstal, otočil se a vracel se na silnici.
Když ho žena spatřila, objala ho. Moc ráda tě vidím, řekla. Někdy s ním mluvila o Bohu. Chlapec se snažil promlouvat k Bohu, ale nejlepší bylo mluvit k otci. Všechno mu říkal a nezapomněl. Podle ženy to tak bylo v pořádku. Říkala, že dech Boha je vlastně jeho dech, a postupem času si ho lidi předávají.
Kdysi bý…
