Kapitola druhá
O několik minut později, co Terrell se svými lidmi odešel z restaurace La Coquille a vydal se na bulvár Seaview, si Ticky Edris svlékl keprovou kazajku a natáhl si světle šedé alpakové sako. Pak si to namířil ke dveřím do baru, otevřel je a nahlédl dovnitř.
Louis s Jacobym stáli nad schody a povídali si.
“Šel bych už domů, pane Louisi,” řekl svým pisklavým hlasem. “Vyhovuje vám to?”
Louis jen mávl rukou a bez přerušení pokračoval v hovoru s Jacobym. Edris se střelhbitě vrátil do přípravny. Odemkl si vchod pro personál a jako čamrda seběhl po schodech na parkoviště, vyhrazené zaměstnancům. Kolébavě doběhl k místu, kde parkovaly dva vozy. Mini cooper a buick s nyní zataženou sklápěcí střechou.
Za volantem buicku kouřil cigaretu ramenatý muž v dobře střiženém světle hnědém obleku a hnědém slamáku. Bílou košili měl jak padlý sníh, vázanku drahou a střízlivou. Husté, vlnité, zlatě plavé vlasy ještě podtrhovaly jeho opálení.
Byl to pohledný chlapík, mladistvě vyhlížející osmatřicátník s hlubokým důlkem na bradě, což mu přidávalo na specifické osobitosti, kterou působil na většinu žen.
Mohl být považován za úspěšného právníka, za bankovního úředníka nebo dokonce za slibného politika. Svého působivého vzhledu, šíře svých povšechných znalostí a svého šarmu využíval Phil Algir k tomu, aby různými podfuky mámil z pracháčů jejich peníze. Byl to kriminálník, který čtrnáct let svého života strávil ve vězení a z New Yorku vypadl kvapem na Floridu právě ve chvíli, kdy byl vydán příkaz k jeho uvěznění. V tichosti se zašil v Paradise City, úplně švorc, a měl příliš nahnáno, než aby rozehrál další ze svých uhlazených podvodů, protože věděl, že až ho chytí příště, půjde za mříže na dalších čtrnáct let.
Za jeho úhledným, okouzlujícím zevnějškem se skrývala bezcitná krutost. Až do tohoto večera se mu dařilo obstarávat si peníze, aniž musel sáhnout k násilí, teď však s přetvářkou skoncoval. Jestliže nevyjde to, co si s Edrisem naplánovali, nebude z toho tentokrát koukat čtrnáct let v base. Bude na něj čekat křeslo v plynové komoře. Choval však bezmeznou důvěru v Edrise a v sebe. Tenhle plán vyjde… musí vyjít.
“Tak jak?” zeptal se, když k němu Edris dorazil, a odhodil nedopalek.
“Jde to jako po másle,” řekl Edris a opřel se zavalitými prsty o dvířka vozu. “Žádnej poprask… žádný potíže. U tebe všecko v pořádku?”
“Jo.”
“Odjeli do toho bungalovu. Pak půjdou do East Street. Měl bys, Phile, radši vyrazit. Co máš dělat, víš.”
“Jo.” Algir nastartoval. “Myslíš, že to berou? To, že se oddělala?”
“Vypadá to tak. Budu sledovat, co Terrell dělá. Je prohnanej. Ne abys to té školy dojel před půl osmou.”
“Vím… vím. Probírali jsme to až až. Ty dělej svý a já budu dělat taky svý.”
Edris poodstoupil, krátce pokývl a Algir vyrazil s buickem z parkoviště.
Sledoval koncová světla, dokud nezmizela, pak se obrátil a nastoupil do mini. Pedály spojky, brzdy a plynu měl nastaveny silnými korkovými špalíky, aby na ně svýma krátkýma, zavalitýma nohama dosáhl. Byl to rychlý, zkušený řidič. Za sedmnáct let za volantem neměl jedinou nehodu.
Rychle vyjel z Paradise City a na dálnici rozjel svůj mini stotřicítkou. Jak se však blížil na bulváru Seaview k číslu 247, zpomalil, pozvolna projel okolo a přejel pohledem policejní vozy zaparkované před bungalovem. Dalších deset minut mu zabralo, než dorazil do East Street. Nechal vůz před blokem činžovních domů, vstoupil do čísla 24, vyjel výtahem do posledního poschodí a vešel do dvoupokojového bytu, kde už osm let bydlel.
Byt měl prostorný obývací pokoj, malou ložnici, kuchyňku a sprchový kout. Obývacímu pokoji věnoval neobyčejnou péči a obezřetným nakupováním a výběrem jej proměnil v pohodlně, vkusně zařízený domov.
Konferenční stolek používal jako jídelní stůl a měl speciální miniaturní židli a klubovku, vyrobené pro vlastní pohodlí.
Ostatní zařízení mělo obvyklou velikost, neboť Edris si občas rád pozval pár přátel a tak pohovku a křesla vybral s ohledem na pohodlí ostatních.
Vběhl do ložnic…
