Kapitola třetí
Detektiv druhé třídy Max Jacoby se snažil zvládnout noční nával práce. Zatímco hlídal telefon, zaměstnával se tříděním množství hlášení, která neustále docházela, a odděloval zrní od plev, aby je ráno jako první věc mohl předložit Terrellovi.
Dva mladí policisté mu dělali společnost - byli sympatičtí, ale bez větších zkušeností. Ten zrzavý byl Dusty Lucas, vazoun se jmenoval Rocky Hamblin. Probírali různá hlášení a zívali nad nimi.
“Zprávy těch chlápků, to je mlácení prázdné slámy,” poznamenal Dusty a sáhl po dalším hlášení. “Jen si představ: tohle je už třiačtyřicáté hlášení, co čtu, a co myslíš, že v něm je - vůbec nic!”
Jacoby si uvědomoval, že jako služebně starší jim musí být příkladem, zvedl proto hlavu a zamračil se. “Taková je prostě policejní práce. Čtyřiačtyřicáté hlášení nám může přinést to, co hledáme.”
“To myslíš vážně?” zvolali oba zelenáči téměř současně. “Maxi, komu to chceš namluvit?”
Vtom zazvonil telefon.
Když Jacoby sáhl po sluchátku, podíval se na nástěnné hodiny znečištěné od much. Bylo právě 21.47.
“Policie, u telefonu Jacoby,” ohlásil se řízně.
“Potřebuju tady pomoc,” řekl nějaký muž. Měl stísněný, ale autoritativní hlas. “Je to bungalov Racek u pobřežní silnice. Rychle sem někoho pošlete.”
“Kdo volá?” zeptal se Jacoby a zapsal si do služebního bloku adresu.
“Malcolm Riddle. Mám tu mrtvou ženu… Rychle někoho pošlete.”
Jacoby znal jména všech důležitějších obyvatel města. Malcolm Riddle byl prezidentem Jachtklubu, předsedou správní rady městské opery a jeho žena byla považována za sedmou nejbohatší ženu na Floridě. Platil tedy za důležitého.
“Ano, pane Riddle.” Jacoby se vsedě předklonil. “Hned u vás bude policejní hlídka.” Teď sledoval elektronický dispečink, na němž mohl vidět, kde jsou právě hlídkové vozy. “Můžete mi o tom říct něco bližšího?”
“Je to vražda,” odpověděl Riddle rázně a přerušil rozhovor.
Během pár vteřin navázal Jacoby spojení s hlídkujícím policistou Stevem Robertsem, který pokrýval oblast u pobřeží.
“Steve, rychle zajeď k bungalovu Racek u pobřežní silnice,” spustil. “Malcolm Riddle nám ohlásil vraždu. Já burcuju oddělení vražd. Než přijedou, tak tam všechno ohlídej.”
“Jistě,” řekl Roberts s náznakem úleku v hlase. “Už tam jedu.”
Dalších několik minut strávil Jacoby telefonováním; ti dva zelenáči ho sledovali s vykulenýma očima. Nejdřív zavolal Beiglera, který se právě chystal do postele. Beigler naslouchal a když slyšel, že je do toho zapletený Malcolm Riddle, řekl Jacobymu, aby uvědomil Terrella.
“Kde je teď Lepski?” zeptal se Beigler a snažil se potlačit zívnutí.
“Teď by už měl být doma. Služba mu skončila před dvaceti minutami.”
“Brnkni mu, ať tam hned přijede,” požádal ho Beigler a zavěsil.
Beigler a Lepski přijeli téměř současně k malému luxusnímu bungalovu.
Ten domek byl zcela evidentně hnízdečkem lásky a to do té míry, že každý, kdo by se tam díval přes kvetoucí keře, které diskrétně kryly přístup, by si těžko mohl představit něco jiného. Bungalov stál vstupní stranou k moři, jeho týl kryl mangrovový háj a obě boční stěny chránily vysoké, přerostlé kvetoucí keře.
Robertsův hlídkový vůz stál pod jednou palmou. Vysoký, drsně se tvářící policista vyšel ze stínu a přistoupil k Beiglerovi.
“Podíval jsem se tam, seržante,” sdělil mu, “ale pak jsem toho nechal. Budete radostí bez sebe… zase je to ten Popravčí.”
Beigler tiše zaklel, pak přešel po krátké cestičce k otevřenému vchodu. Mávl na Lepskiho a Robertse, aby zůstali na svých místech.
Ve velkém obývacím pokoji seděl na pohovce Malcolm Riddle. Byl statné postavy a ještě mu nebylo šedesát. Díky své opálené tváři bez náznaku tuku byl dost hezký, aby si ho lidé mohli plést s nějakým filmovým hercem. Teď měl ale smrtelně beznadějný výraz obličeje, který Beiglera šokoval. Znal Riddlea, měl ho docela rád a věděl o jeho potížích.
Věděl, že Riddleova žena byla mrcha. Po těžkém úrazu, který utrpěla při jízdě na koni, teď musela trávit všechen svůj čas na invalidním vozíku, ale pořád to by…
