Horký vítr (Raymond Chandler)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

(4)

Bylo nás pět v kanceláři šéfa kriminálky, když jim Copernik podával hlášení. Stenograf, šéf, Copernik, moje maličkost, Ybarra. Ybarra seděl na židli šikmo se opírající o zeď. Klobouk měl stažený hluboko do čela, ale pod ním mu vlídně zářily oči a v koutcích jemně řezaných španělských úst tkvěl tichý drobný úsměv. Nehleděl přímo na Copernika. Copernik na něho nehleděl vůbec.

Venku na chodbě visely fotky Copernika, jak si potřásá rukou se mnou, jak s rovně nasazeným kloboukem a přísným, věcným výrazem na obličeji drží v ruce pistoli.

Řekli, že vědí, kdo je Waldo, ale že mi to neprozradí. Nevěřil jsem, že to vědí, protože šéf kriminálky měl na psacím stole Waldovu fotku z márnice. Byla to čistá práce – vlasy učesané, kravata rovně uvázaná, světlo dopadající přesně do očí, aby se leskly. Nikdo by nepoznal, že je to fotka mrtvého muže s dvěma dírkami po kulkách v těle. Vypadal jako lev salónu, rozhodující se, jestli má vyzvat k tanci blondýnku či rusovlásku.

Domů jsem se dostal kolem půlnoci. Domovní dveře byly zamčené, a jak jsem lovil v kapse klíče, oslovil mě ze tmy tichý hlas.

Neřekl víc než "Prosím!", ale poznal jsem ho. Obrátil jsem se a spatřil cadillac, tmavé kupé, zaparkované těsně za vyhrazeným prostorem pro zásobování. V autě byla tma. V pouličním osvětlení se odrážel třpyt ženských očí.

Přešel jsem tam. "Jste vy ale blázínek," řekl jsem.

"Nastupte," vyzvala mě.

Vlezl jsem dovnitř. Nastartovala motor, projela půldruhého bloku po Franklin Avenue a zabočila do Kingsley Drive. Horký vítr stále ještě žhnul a pálil. Z otevřeného, žaluzií chráněného postranního okna činžáku ječelo rádio. Všude stálo plno vozů, ale nakonec našla volné místo za malým packardem, zbrusu novým kabrioletem, na jehož předním skle dosud trčela nálepka firmy, kde byl koupen. Když zaparkovala u obrubníku, opřela se do kouta a ruce v rukavicích nechala na volantu. Byla teď celá v černém, nebo snad tmavohnědém, a na hlavě měla malý směšný klobouk. Z jejího parfému bylo cítit santálové dřevo.

"Nechovala jsem se k vám zrovna nejpříjemněji, že?" řekla.

"Jen jste mi zachránila život."

"Co následovalo?"

"Zatelefonoval jsem na policii a jednomu poldovi, kterého nemohu vystát, jsem něco nabulíkoval. Přenechal jsem mu taky veškerou zásluhu za ten úlovek a tím to skončilo. Chlápek, od něhož jste mě osvobodila, byl ten, co zabil Walda."

"Znamená to, že jste jim o mně neřekl?"

"Dámo, pouze jste mi zachránila život," opakoval jsem. "Co jiného na mně ještě chcete? Jsem ke všemu připraven, ochoten a vynasnažím se to dokázat!"

Nic neřekla, ani se nepohnula.

"Nikdo se ode mě nedozvěděl, kdo jste," pokračoval jsem. "Ostatně to nevím ani sám."

"Jsem manželka Franka Barsalyho, Fremont Place 212, Olympia. Telefon dva-čtyři-pět-devět-šest. Tohle jste chtěl vědět?"

"Díky," zamumlal jsem a otáčel v prstech vyschlou nezapálenou cigaretu. "Proč jste se vrátila?" Vtom jsem luskl prsty levé ruky. "Klobouk a bolerko! Přinesu vám je."

"To není všechno. Chci své perly."

Málem jsem povyskočil. Nebylo toho snad už dost i bez perel?

Ulicí se prořítil vůz dvakrát tak rychle, než směl. Ve světle pouličních lamp se zdvihl lehký štiplavý oblak prachu, zavířil a zmizel. Dívka před ním rychle vytočila okénko.

"Tak dobře," řekl jsem. "Povězte mi o těch perlách. Prozatím jsme tu měli vraždu a tajemnou ženu a šíleného vraha a hrdinskou záchranu a detektiva, přinuceného zfalšovat policejní hlášení. A teď ještě navrch perly. Dobrá – ven s tím."

"Chtěla jsem je koupit za pět tisíc dolarů. Od toho člověka, co vy ho nazýváte Waldo a já Joseph Choate. Slíbil, že mi je donese."

"Neměl je. Viděl jsem, co mu vypadlo z kapes. Spousta peněz, ale žádné perly."

"Mohl by je mít schované v bytě?"

"To ano. Pokud vím, mohl je mít schované kdekoli v Kalifornii, jenom ne v kapsách. Jakpak se daří dnešního horkého večera panu Barsalymu?"

"Je stále ještě dole ve městě na schůzi. Jinak bych nebyla mohla přijet."

"Vidíte, mohla jste ho přivézt s sebou. Byl by mohl sedět vzadu na nouzovém sedadle."

Usmála se.

"To tedy nevím. Frank váží devadesát kilo a je pořízek. Nemyslím, že by se mu líbilo sedět na nouzovém sedadle, pane Dalmasi."

"O čem se tu tedy sakra vlastně bavíme?"

Neodpověděla. Lehce, vyzývavě zabubnovala rukama v rukavicích na okraj štíhlého volantu. Vyhodil jsem nezapálenou cigaretu z okna, trochu se otočil a popadl jsem ji.

Když jsem ji pustil, celý jsem se třásl. Odtáhla se ode mě co nejdále k straně vozu a hřbetem rukavice si otřela ústa. Zůstal jsem klidně sedět.

Chvíli jsme mlčeli. Pak velmi pomalu řekla: "Chtěla jsem, abyste to udělal. Ale dřív jsem taková nebyla. Teprve od doby, co se Stan Phillips zabil ve svém letadle. Nebýt toho, byla jsem teď paní Phillipsová. Ty perly mi daroval Stan. Stály patnáct tisíc dolarů, jak mi jednou řekl. Bílé perly, celkem jedenačtyřicet, největší měří v průměru asi osm milimetrů. Nevím kolik gramů. Nedala jsem je nikdy ocenit, ani jsem je neukázala žádnému klenotníkovi, takže to vlastně ani nevím. Ale milovala jsem je protože byly od Stana. Milovala jsem Stana. Tak, jak člověk miluje jenom jednou v životě. Umíte to pochopit?"

"Jak vám říkají?"

"Lola."

"Povídejte dál, Lolo." Vytáhl jsem z kapsy další vyschlou cigaretu a mnul jsem ji v prstech, abych se nějak zaměstnal.

"Měly jednoduchou stříbrnou sponku ve tvaru dvoulisté vrtule. Místo knoflíku měly malý diamant. Frankovi jsem raději řekla, že to jsou falešné perly, koupené v obchodním domě. Stejně nedokáže rozeznat pravé od falešných. Ostatně to není nijak snadné, řekla bych. Víte – Frank je strašně žárlivý manžel."

Ve tmě se sunula blíž ke mně, až se bokem dotkla mého boku. Jenže tentokrát jsem nezabral. Vítr hučel a stromy se chvěly. Otáčel jsem dále cigaretou v prstech.

"Jistě znáte ten omšelý příběh o ženě s pravými perlami, která manželovi namluví...," řekla.

"Ano, znám."

"Najala jsem Josepha. V té době byl manžel v Argentině. Byla jsem strašně osamělá."

"Jak vy můžete být osamělá?"

"Joseph a já jsme si častokrát vyjeli. Někdy jsme spolu zašli na skleničku nebo dvě. Ale víc mezi námi nebylo. Nezahazuju se s..."

"Ale o těch perlách jste mu pověděla," zavrčel jsem. "A když se ten váš devadesátikilový pořízek vrátil z Argentiny a Josepha vykopl, sebral Joseph perly, protože věděl, že jsou pravé. A pak vám je nabídl zpátky za pět papírů."

"Ano," řekla bez váhání. "Pochopitelně jsem se nechtěla obrátit na policii. A za těchto okolností se mi Joseph pochopitelně nebál říct, kde bydlí."

"Chudák Waldo. Je mi ho tak trochu líto. Musel se setsakramentsky leknout, když narazil na starého kámoše, u kterého měl vroubek."

Rozškrtl jsem o podešev zápalku a zapálil si cigaretu. Tabák byl z horkého větru tak vyschlý, že hořel jako tráva. Lola seděla klidně vedle mě, ruce zase na volantu.

"Tihle letci to ale umějí se ženskýma!" řekl jsem. "A vy ho pořád milujete, nebo si to namlouváte. Kde jste měla ty perly uložené?"

"V ruské malachitové šperkovnici na toaletním stolku. S další bižutérií. Jinak bych si je těžko mohla někdy vzít."

"A měly cenu patnácti papírů. A domníváte se, že je Joseph mohl schovat u sebe v bytě. Říkala jste jedenatřicítka?" Otevřel jsem dvířka a vystoupil. "Honorář jsem už dostal. Půjdu se tam podívat. Dveře v našem domě si dají lehce říct. Až policie uveřejní Waldovu fotku, jistě zjistí, kde bydlel, ale dnes v noci to myslím ještě nebude."

"To je od vás strašně milé. Mám na vás počkat?"

S nohou na stupátku jsem se naklonil dovnitř a pohlédl na ni. Otázku jsem jí nezodpověděl. Jen jsem tam stál a hleděl dovnitř na třpyt jejích očí. Pak jsem přibouchl dvířka a zamířil k Franklin Avenue.

Vzdor větru, bičujícímu mě do tváří, jsem stále ještě vnímal vůni santálového dřeva v jejích vlasech. A cítil její rty.

Odemkl jsem dveře Berglundu, prošel tichým vestibulem k výtahu a vyjel do třetího patra. Nehlučně jsem prošel tichou chodbou a pohlédl dolů k prahu bytu čísla 31. Tma. Zaklepal jsem – starým lehkým důvěrným signálem pašeráků alkoholu s širokým úsměvem a mimořádně hlubokými kapsami v šosech pláště. Žádná odpověď. Vytáhl jsem kus tlustého tvrdého celuloidu, který měl teoreticky chránit řidičák, uložený v náprsní tašce, vsunul ho mezi pérový zámek a rám dveří, pevně stiskl kliku a tlačil dveře směrem k stěžejím. Hrana celuloidu zachytila západku zámku a se slabým cvaknutím, jako když se přerazí rampouch, ji odtlačila nazpátek. Dveře povolily a vešel jsem do téměř čiré tmy. Jen tu a tam vnikalo dovnitř světlo z ulice a zanechávalo na stropě světlé skvrny.

Zavřel jsem dveře, rozsvítil a zůstal stát. Ve vzduchu se vznášel podivný pach. Vzápětí jsem ho identifikoval – pach tmavého tabáku. Přišoural jsem se k stojacímu popelníku u okna a spatřil čtyři hnědé nedopalky – mexické nebo jihoamerické cigarety.

Nahoře, v mém patře, dopadly na koberec nohy a někdo šel do koupelny. Uslyšel jsem spláchnutí vody. Vešel jsem do koupelny bytu číslo 31. Různé maličkosti, nic, žádný vhodný úkryt. Kuchyňka si vyžádala víc práce, ačkoli jsem hledal jen tak napůl. Věděl jsem, že v tomhle bytě žádné perly nejsou. Věděl jsem, že Waldo měl v úmyslu zdrhnout a pospíchal a že ve chvíli, kdy se otočil a koupil od starého přítele ty dvě kulky, ho něco mocně žralo.

Vrátil jsem se do obýváku, začal stahovat sklápěcí postel a nahlédl vedle zrcadla, připevněného po straně k posteli, do šatny, jestli tam po současném nájemníkovi ještě něco najdu. Když jsem postel stáhl níž, přestal jsem se koukat po perlách. Koukal jsem totiž na jakéhosi muže.

Byl malý, středního věku, stříbrošedý na spáncích, velmi snědý, na sobě měl světle hnědý oblek s vínově červenou kravatou. Čisťounké malé hnědé ruce mu visely schlíple podél boků. Malé nohy ve vyleštěných špičatých střevících se téměř dotýkaly podlahy.

Kolem krku měl opasek a za ten visel z horního kovového rámu lůžka. Jazyk měl vyplazený mnohem dál, než jsem kdy věřil, že to je možné. Malinko se houpal a to se mi nezamlouvalo. Stáhl jsem proto postel na podlahu a on se poklidně uhnízdil mezi dva zmuchlané polštáře. Zatím jsem se ho nedotkl. Ani jsem se ho nemusel dotknout, stejně jsem věděl, že bude studený jako led.

Přešel jsem kolem něho do šatny a rukou obalenou kapesníkem jsem povytáhl zásuvku. Byt byl dokonale vyprázdněn až na maličkosti, jaké mívají muži, bydlící sami.

Vyšel jsem z šatny a prohledal mrtvého. Žádná náprsní taška. Asi ji sebral Waldo a odklidil. Plochá, zpoloviny plná krabička cigaret se zlatým nátiskem: "Lois Tapia y Cia, Calle de Paysand, 19, Montevideo". Zápalky ze "Spezzia Clubu". Podpaždní pouzdro z tmavé mramorované kůže a v ní devítimilimetrový mauser.

Ten mauser z něho dělal profesionála, takže mi už nebylo tak trapně. Ovšem ne moc dobrého profesionála, jinak by ho nebyly mohly vyřídit jenom holé ruce, vždyť mauser – pistole, s níž se dá prostřelit zeď – zůstal trčet v pouzdře.

Něco jsem si zesumíroval, ale moc ne. Z hnědých cigaret byly vykouřeny čtyři, tedy buď tu čekal, nebo diskutoval. Někdy během té doby ho chytil Waldo za krk a stiskl mu ho přesně tak, aby za několik vteřin vypustil duši. Mauser mu byl ještě míň platný než párátko na zuby. Pak ho Waldo, zřejmě už mrtvého, pověsil na ten opasek. To by vysvětlovalo spěch, vyklizení bytu i Waldovu horečnatou snahu najít Lolu. Vysvětlovalo by to také, proč Waldo nechal vůz před lokálem nezamčený.

To všechno by bylo vysvětlení ovšem jen tehdy, jestli ho zabil Waldo, jestli tenhle byt byl opravdu Waldův – jestli mě někdo prostě netahal za nohu.

Prohledal jsem mu další kapsy. V levé kapse kalhot jsem našel zlatý kapesní nožík a stříbrné mince. V levé zadní kapse kalhot byl složený navoněný kapesník. V pravé zadní kapse kalhot byl další, nesložený, ale čistý. V pravé kapse kalhot čtyři nebo pět papírových kapesníků. Čistotný malý chlapík. Do vlastního kapesníku smrkat nechtěl. Pod nimi trčelo malé pouzdro na klíče se čtyřmi novými klíčky – od auta. Na pouzdře byl vyražen zlatý nápis: "S přáním úspěchu R. H. Vogelsang, Inc., ,Packard-Service'."

Vrátil jsem všechno tam, kde jsem to našel, zaklapl lůžko, kapesníkem jsem očistil všechny kliky, vystouplá místa a hladké plochy, vypnul světlo a vystrčil nos ze dveří. Chodba byla prázdná. Sešel jsem dolů na ulici a za roh na Kingsley Drive. Cadillac se nehnul z místa.

Otevřel jsem dvířka a opřel se o ně. Ani ona se zřejmě nepohnula z místa. Bylo těžko rozeznat, jak se tváří. I všechno ostatní, kromě očí a brady, bylo těžko rozeznat. Ale nebylo těžko ucítit santálové dřevo.

"Ten parfém by přivedl k šílenství i flanďáka... Žádné perly, Lolo."

"Škoda. Díky za snahu," řekla hlubokým, hebkým, vibrujícím hlasem. "Mám... Pojedeme... Nebo?"

"Vy teď jeďte pěkně domů. Ať se stane cokoli, nikdy jste mě neviděla. Ať se stane cokoli. Stejně mě možná už nikdy neuvidíte."

"To by mě mrzelo..."

"Hodně štěstí, Lolo." Přibouchl jsem dvířka a ustoupil.

Rozsvítila se světla, zaburácel motor. Velké kupé se rozjelo proti větru k nároží, pomalu, opovržlivě ho objelo a zmizelo. Zůstal jsem tam na prázdném místě u obrubníku, kde předtím parkovalo.

Venku už byla úplná tma. Okna v bytě, odkud se předtím ozývalo rádio, oslepla. Stál jsem tam a hleděl na zadek kabrioletu packarda, který vypadal zbrusu nový. Všiml jsem si ho už, než jsem šel nahoru – na stejném místě, před Loliným autem. Zaparkovaný, tmavý, tichý, s modrou nálepkou přilepenou v pravém koutě lesknoucího se předního skla.

V duchu jsem hleděl na něco jiného, na soupravu zbrusu nových klíčků od auta v pouzdře s nápisem "Packard-Service" nahoře v kapse mrtvého muže.

Přešel jsem k předku kabrioletu a namířil malou kapesní baterku na modrou nálepku. Ovšem, byl to týž obchodník. Pod jeho jménem a reklamním sloganem bylo inkoustem napsáno jméno a adresa – Eugenie Kolchenková, Arvieda Street 5315, West Los Angeles.

Bylo to k neuvěření. Vrátil jsem se k bytu číslo 31, otevřel dveře stejným způsobem jako předtím, stáhl postel a z kapsy kalhot úhledné hnědé klimbající mrtvoly vytáhl pouzdro na klíče. V pěti minutách jsem byl zase zpátky na ulici u kabrioletu. Klíčky pasovaly.

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):

  • 13. 5. 2023