(7)
Otevřel jsem okno, vystrčil hlavu na vítr a sledoval, jak policejní vůz odjíždí podél bloku. Vítr vál prudce dovnitř a já ho nechal vát. Ze stěny spadl obrázek a z šachového stolku se skutálely dvě figurky. Bolerko Loly Barsalyové se vzdouvalo a třáslo.
Šel jsem do kuchyňky a lokl si trochu skotské; pak jsem se vrátil do obýváku a zatelefonoval jí – i když bylo tak pozdě.
Zdvihla sluchátko sama, velmi rychle, beze stopy spánku v hlase.
"Tady Dalmas. U vás všechno v pořádku?"
"Ano... ano. Jsem sama."
"Něco jsem našel. Nebo vlastně to našla policie. Jenže ten váš snědý mládenec vás podfoukl. Mám tady perlový náhrdelník. Ty perly jsou falešné. Ty pravé hádám prodal a pro vás dal zhotovit napodobeniny s vaší sponkou."
Drahnou chvíli mlčela. Pak zašeptala: "Našla je policie?"
"Ve Waldově voze. Ale nevyrukujou s tím. Dohodli jsme se. Podívejte se ráno do novin a jistě si spočítáte proč."
"To bychom tedy asi měli všechno," řekla. "Mohu dostat zpátky tu sponku?"
"Jistě. Můžeme se setkat zítra ve čtyři v baru ,Esquire Clubu'?"
"Jste opravdu miloučký," řekla vyčerpaným hlasem. "Ano. Frank je pořád ještě na té schůzi."
"Tyhle schůze ale dají jednomu zabrat," poznamenal jsem. Rozloučili jsme se.
Zavolal jsem na Číslo ve West Los Angeles. Ještě tam byl, u té své ruské dívky. "Ráno mi můžete poslat šek na pět set dolarů," řekl jsem mu. "A vystavte ho, pokud proti tomu nic nemáte, na Policejní podpůrný fond. Tomu jsou totiž určeny."
Copernik se octl na třetí stránce raníků s dvěma fotkami a dobrým půlsloupcem. O snědém muži v bytě číslo 31 nepadla ani zmínka. Spolek majitelů činžovních domů měl zřejmě také dobré kontakty.
Po snídani jsem vyšel. Vítr se úplně utišil. Vzduch byl vlahý a chladný, trochu mlha. Mraky byly nízké, přívětivé a šedé. Zajel jsem na Sunset, vyhledal nejlepší klenotnictví a položil šňůru perel na černou sametovou podložku pod lampu s denním modrým světlem. Muž v tvrdém límci a proužkovaných kalhotách na ně netečně pohlédl.
"Jakou mají cenu?" zeptal jsem se.
"Lituji, pane. Odhady neděláme. Mohu vám však dát adresu odhadce."
"Neutahujte si ze mě. Je to japonské zboží."
Zaostřil trochu světlo, naklonil se a trochu se s několika perlami obíral.
"Chci šňůru perel zrovna takových jako tyhle, připojených k téhle sponce, a to hodně rychle."
"Jak to jako tyhle?" Ani nevzhlédl. "A nejsou japonské. Jsou z Čech."
"Pro mě za mě. Můžete mi od nich udělat duplikát?"
Zavrtěl hlavou a odstrčil od sebe sametovou podložku, jako by ho pošpinila. "Za tři měsíce možná. U nás se takovéhle skleněné perly vůbec nevyrábějí. A pokud byste je chtěl mít stejné – pak nejméně tři měsíce. Ostatně by naše firma takovouhle zakázku ani nepřevzala."
"To musíte být prima firma, když jste tak nafoukaní," podotkl jsem. Podsunul jsem mu pod černý rukáv vizitku. "Napište mi sem jméno někoho, kdo je udělá, ale ne za tři měsíce a nemusejí být úplně stejné."
Pokrčil rameny, odešel s vizitkou, za pět minut se vrátil a podal mi ji. Na zadní straně bylo něco napsáno.
Starý Levantinec měl krámek na Melrose Avenue, vetešnictví, kde ve výkladní skříni bylo všechno možné od skládacího dětského kočárku po lesní roh, od perleťového lorňonu ve vyrudlém plyšovém pouzdře po speciální šestirannou čtyřiačtyřicítku, jaká se dodnes vyrábí pro šerify na Západě, jejichž dědové byli tvrdí chlapi.
Starý Levantinec měl na holé hlavě čepičku, na nose dvoje brýle a na bradě plnovous. Prohlédl si mé perly, smutně potřásl hlavou a řekl: "Za dvacet dolarů skoro tak dobrý. Ne tak úplně dobrý, chápete? Nemám tak dobrý sklo."
"Jak budou vypadat?"
Levantinec rozpřáhl pevné, silné ruce. "Povím vám pravdu. Nepodfoukl byste jima ani malý dítě."
"Udělejte mi je. S touhle sponkou. A ty původní mi samozřejmě taky vraťte."
"Jo. Ve dvě hodiny."
Leon Valesanos, malý snědý mužík z Uruguaye, se octl až v odpoledních novinách. Našli ho oběšeného v nejmenovaném bytě. Policejní vyšetřování je v proudu.
Ve čtyři hodiny odpoledne jsem vešel do podlouhlého chladnéh…
