Čtyři
Hotelový pokoj páchl plísní a zatuchlinou a byl tak malý, že se do něj úzká postel, židle, a stolek s televizorem sotva vměstnaly. Nábytek byl potlučený a poškrábaný, dýha na desce stolu zvlněná dlouhými léty rozlitých nápojů, lak oprýskaný. Televizoru chyběl kanálový volič. Museli jste sevřít kovový kolík a otáčet jím, až vás prsty bolely, a stejně jste si moc nepomohli, protože ten krám byl stabilně naladěný na jediný program. Černobílý obraz neustále přeskakoval a uklidnil se jenom proto, aby se vzápětí ztratil. Okno postrádalo síť proti hmyzu, a aby vás neubodali komáři, nesměli jste ho otevřít. Proto to tady tak páchne, pomyslel si Dunlap, nevětraná zatuchlina z věkovitých, červotoči prolezlých dřevěných stěn. Budovu postavili v roce 1922, jak se Dunlap dočetl na mosazné desce, která visela nad hotelovým barem. Personál byl na toto požehnané stáři asi patřičně hrdý, i když Dunlap nechápal proč. Prošlapaný koberec, rozvrzaná postel, společné toalety na vzdálenějším konci podlaží. Když se šel v noci vymočit, přešel správnou odbočku a málem netrefil zpět do svého pokoje, jak spletitě tady chodby navazovaly jedna na druhou, křížily se v nejrůznějších úhlech a nesmyslně se zatáčely. Takhle nějak to vypadá v králičí noře nebo v mraveništi, povzdechl si Dunlap zhnuseně a napadlo ho, co by asi dělal, kdyby v hotelu vypukl požár. Při tom, jak jsou stěny na troud vyschlé, to tady může každou chvíli lehnout popelem, a Dunlapovi se pomyšlení na skok z prvního patra do úzké uličky pod oknem pranic nezamlouvalo.
Navíc by asi neměl dost sil, aby to zvládl. Zase mu bylo hrozně. Pátral v paměti, kdy mu naposled v noci nebylo špatně, ale nevzpomněl si, a to ho ještě více vyděsilo. Jak dlouho to ještě může takto vydržet? Seděl v baru a hleděl na reprízy stupidních pořadů (televizor visel přímo nad barovým pultem) od osmi až do zavírací hodiny. Neměl ponětí, kolik toho za celý večer vypil, ale podle toho, jak podivně se na něj barman ke konci díval, to musela být koňská dávka. Televizní program mu splynul do rozmazané směsice reklam a vstupů lokálních studií. Ale nezapomeň na burzovní zprávy. Ach, bože můj, ano, burzovní zprávy. Jenže burza v tomhle zapadákově, to nejsou ceny Kodaku, Xeroxu a Dow Jonesův index. Ne, místní burza, to jsou ceny dobytka, potom zase dobytka a ještě dobytka. Poprvé je hlásili v osm, pak v deset a naposled po uzávěrce obchodování. Hej, to jsem toho zase tolik nevypil, když si to tak dobře pamatuju. No jo, ale proč se teda tak klepu? Proč je mně tak mizerně, že při pouhém pomyšlení na snídani se mně zvedá žaludek? Než se odhodlal na výpravu na konec chodby, aby se oholil, musel se napít, a další drink mu umožnil zapnout si košili. To ho vyděsilo. Na dobu, kdy se nemusel ráno napít, aby vůbec fungoval, si vzpomínal ještě docela dobře. Dnes ráno už to byly dva drinky, a když si nedá pozor, brzo bude potřebovat tři. Ale je tady jeden rozdíl, meditoval. Něco jiného je potřebovat se napít, něco jiného napít se. To musíš mít neustále na paměti. Dunlap si vzal přenosný magnetofon a fotoaparát, které včera položil vedle televizoru, a zadíval se na kufr vykukující zpod postele. Ne, takhle to dál nejde, řekl si se vší rozhodností, přece si nezničím život. A pak učinil slavnostní slib. Z pokoje vyšel v povznesené náladě. Placatá láhev, už zase plná bourbonu, zůstala v kufru.
Chodba se stáčela doprava, pak zase pro změnu doleva, aby posléze vyústila do křižovatky tvaru kříže, odkud se otevíral výhled dolů do vstupní haly. Na stěně vycpaná losí hlava - podle toho, jak byla vypelichaná a zaprášená, tam visela dobrých třicet čtyřicet let, věkem šedivá dlážděná podlaha, recepční pult neurčité barvy a za ním plešatý vrásčitý chlapík v plátěném obleku stejné barvy jako pult. Dunlap se zhluboka nadechl a okamžitě toho litoval - zatuchlá plíseň zde páchla ještě pronikavěji než v pokoji - a snad posté se ptal sám sebe, co kdy komu udělal, že musí snášet tak strašlivý trest, jako je vyslání do Potteťs Fieldu. Sklesle ses…
