Čtyři
Slaughter sebou trhl při každém vrcholku stromu, nad kterým se prosmýkli. „Proboha, jestli klesnete ještě o centimetr, budeme si ze zadku vytahovat borové jehličí.“
Hammel se zazubil. „Jestli jste chtěl vyhlídkový let se vším pohodlím, měl jste se obrátit na United Airlines. Slíbil jsem snad něco jiného, než že se odlepím od země?“
„Ale... Pozor! Kristepane!“
Helikoptéra se naklonila a listy rotoru málem narazily do koruny stromu. Slaughter sevřel oběma rukama bezpečnostní pás. Hammel zápolil s ovládacími pákami. Naklonil stroj na druhou stranu a zoufale se snažil nabrat výšku. Konečně stroj vyrovnal a Slaughter si uvědomil, že celou dobu zadržoval dech.
„To ten vítr. Nepočítal jsem, že tu bude tak foukat,“ vysvětloval Hammel.
„Dopravíte nás tam, nebo to nedokážete?“
„Jestli jste ochoten dál riskovat, jsem já připraven to zkoušet.“
„Dokud jsme byli na zemi, nepadlo z vaší strany o riskování ani slovo, i když jste toho namluvil dost a dost.“
„No a? Mluvit je snadné, ne?“ Hammel se znovu zazubil.
„Ach bože,“ vydechl Slaughter. „Už chápu. Vy jste zatracený blázen.“
„Jasně. Musím být, jinak bych se o takový hazard nepokoušel. Ale vy to taky nemáte v hlavě tak docela v pořádku.“
„No, uznávám, že nejste daleko od pravdy.“
Pak Slaughter zaslechl za sebou podivný zvuk. Ohlédl se. Dunlap si držel dlaní ústa, jako kdyby se měl každým okamžikem pozvracet. Lucas, bledý jako stěna, pozoroval vrcholky stromů.
„Myslím, že tady jsme blázni úplně všichni“ poznamenal Slaughter.
Stromy nechali za sebou a svištěli přes rozlehlou travnatou mýtinu. Slaughter pocítil částečné ulehčení. Alespoň nemůžou do ničeho narazit, i když si s nimi poryvy větru nebezpečně pohrávají a vrtulník se motá ze strany na stranu jako splašený kůň. Pak se však před nimi znovu vztyčila zelená hradba a helikoptéra se nad ni namáhavě zvedla. Slaughterovi se zdálo, že slyší škrábání větví o lyžinu podvozku. Zavřel oči a nasucho polkl. Když zvedl víčka, stromy se míhaly několik decimetrů pod nimi.
„Nevidím žádné známky pohybu,“ zařval, aby ho v rachotu motoru a burácení větru bylo slyšet.
„Nevíme, jakou trasu Parsons se svými lidmi zvolil,“ křikl Hammel v odpověď. „Já prostě letím nejkratší cestou ke skalní stěně. Až se tam dostaneme, měli bychom mít solidní výhled na terén pod sebou. Ale máme další problém. Tenhle střep není žádná honda. Má šílenou spotřebu. Podívejte se na ukazatel paliva.“
Slaughter se podíval. Ručička už klesla pod značku poloviny nádrže. „Ale vždyť letíme teprve dvě hodiny.“
„To je tím, že letíme přetížení a v nečekaně silném větru. Proto se taky držím tak nízko, abych se vyhnul větru a šetřil palivo. Kdybych při takovém zatížení vystoupil výš, vítr by nás srážel mnohem silněji než tady dole. Stroj by se namáhal ještě víc a šťáva by docházela rychleji.“
Hammel se mezi každou větou odmlčel, aby se mohl nadechnout.
„V tom případě se ale nemůžeme vrátit.“
„Přesně tak. Zpátky na letiště bych to už nezvládl. Poletíme tak dlouho, jak to půjde, a až spotřebujeme i páry v nádrži, někam nás posadím. Ale jestli to bude až u té skalní stěny, to opravdu nevím.“
„Chcete vyletět nad ni?“
„Na takovou zátěž je to moc vysoko. Budeme muset přistát dole u paty,“ Hammel se odmlčel. „Jestli nám dřív nedojde palivo.“
Slaughterovi tepala krev ve spáncích.
Pod nimi ubíhala divoká krajina. Strže a rokliny, lesy a mýtiny, kamenné splazy. Vrtulník statečně bojoval s protivětrem a o vlásek se vyhýbal špičkám jedlí. Jestli se teď zřítíme, říkal si Slaughter, jsme vyřízení. Pak se mu před očima něco zablesklo a Slaughter ukázal prstem. „Tam. Vidím je.“
Hammel stočil helikoptéru k zábleskům. „Ne, to jsou jenom jejich auta. Žádné lidi nevidím.“
Nalétávali k surrealistickému obrazu velkého parkoviště uprostřed panenské přírody. Na vysoké travnaté náhorní plošině stály džípy, dodávky a náklaďáky, absurdně srovnané do řad jako někde u supermarketu. Pak plošinu přeletěli a podivná scéna zůstala za nimi.
„Tak už chápu, co udělali,“ zakřičel Hammel …
