Čtyři
Cítil se podivně. Varovali ho, že se to může stát, ale nekousla ho do prstu příliš hluboko, a tak stále doufal. Obličej a krk měl sice plný škrábanců, ale jenom jedno kousnutí, které utrpěl, když zvedl ruku, aby ji odstrčil. Musel se bránit před chňapajícími zuby. Když včera večer začala bláznit, připisoval to nesnesitelnému žalu nad ztrátou syna. Jediné dítě mrtvé! Postupně mu však došlo, že její chování nemůže vysvětlit ani sebesilnější zármutek, a pokusil se jí uniknout. Neustále dorážela. Kdyby ta žena jeho manželku nesrazila baseballovou pálkou... Už mu docházely síly a pochyboval, že by se dlouho ubránil. Bože můj, za co nás trestáš? Byl rád, že vyvázl, ale současně manželku litoval. Ještě se neprobrala z bezvědomí. Opravdu ji ta ženská musela tak silně praštit, aby ho vysvobodila? Přemýšlel, jestli spolu ještě dokážou normálně žít. Srdce se mu sevřelo. Vždyť ona také nemusí přežít!
A pak mu oznámili, že se manželka a Warren nakazili virem a že se infekce mohla přenést i na něho. Řekli mu, že pokud je nemocný, příznaky se projeví do čtyřiadvaceti hodin. Zavřeli ho do téhle komory a zamkli za ním dveře. Uvěznili ho v místnosti s vypolštářovanými stěnami a bez jediného okna, do místnosti, jejíž podlahu pokrýval měkký koberec. Cela pro zuřivé šílence. Prostředí ještě umocnilo jeho obavy z toho, co se z něj může stát.
Podíval se na hodinky. Ponechali mu je, což ho svým způsobem uklidnilo. Půl čtvrté. Čtrnáct hodin od pokousáni. Možná přežije, ale podivný pocit kdesi uvnitř sílil. Jenom zármutek? Deprese? Nebo i něco jiného? Takhle ta nemoc začíná?
V návalu vzteku praštil pěstí do polstrované stěny. Kopl do ní a zaklel. Ještě včera mu život připadal nádherný. Vracel se s Warrenem a manželkou domů od lékaře a cítil se šťastný úlevou, že se chlapci nic vážného nestalo, a pocitem láskyplné pospolitosti. Nyní se jeho život ocitl v troskách. Syn je mrtvý. Znovu praštil do stěny. Zlostně na ni zavrčel. Jak snadno si dokázal představit, že dnešek mohl být úplně jiný. Pak si uvědomil, že právě znovu zavrčel.
Zděšením ztuhl jako solný sloup. Ne, to nic není. Jenom se zlobí na krutý osud. Ale pak ho v nose podráždil ostrý, slaný pach potu. Nasál vzduch. Pach vycházel ze stěn. Přistoupil blíž a očichal čalounění. Takže už to začalo, pomyslel si. Už nepochyboval. Udivilo ho, že necítí žádnou zvláštní hrůzu, ale pak usoudil, že mu žalem, zlostí a vyčerpáním otupěly emoce. Nijak ho to nerozrušilo - pasivita asi patří k projevům choroby. Stejně nemá na vybranou a musí se smířit s osudem.
Ale ten pronikavý pach potu! Čenichal po stěně. Olízl ji. Pak si uvědomil, co dělá, ale nedokázal přestat. Nutkání bylo příliš naléhavé. Rozdíral si jazyk o hrubé, drsné plátno. Na okamžik si ještě uvědomil svou rozdvojenou osobnost, ale to byl poslední záblesk lidskosti. Když se na něj o deset minut později přišli podívat, řádil jako pominutý.
